Dnes uběhlo už 78 let od vypálení a vyvraždění obyvatel Českého Malína, vesnice, kterou založili Češi na území tehdejšího carského Ruska, dnešní západní Ukrajiny. Ve druhé polovině 19. století se tam stěhovali naši spoluobčané za vidinou lepšího živobytí, mezi nimi byli i mnozí z Východních Čech a z okresu Chrudim. Některé jejich potomky zasáhla nešťastná událost. Český Malín byla jednou z nejkrásnějších, nejbohatších a nejkulturnějšch českých vesnic na ukrajinské Volyni, založená roku 1871.

Volyňští Češi přivezli s sebou do neobydlených oblastí západní Ukrajiny kulturu. Přijeli na neobdělanou půdu, kde bylo potřeba vykácet i staleté duby. Ty byly tak široké, že se kolem nich chytlo za ruce osm dospělých lidí. Začínali z ničeho, ale brzy se dokázali vypracovat tak, že české vesnice byli plně soběstačné. Volyňáci byli vždy nekonfliktní a neutrální a do bojů mezi Poláky, Ukrajinci a Rusy a Němci se aktivně nezapojovali. Až později jich tisíce, včetně mnohých žen, vstoupily do armády ke generálu Ludvíku Svobodovi, aby bojovali za svobodu. Po druhé světové válce se většina z Volyňských Čechů vrátila do původní vlasti zpět.

Co se odehrálo v Českém Malíně?

Bylo čerstvé červencové ráno, den jako každý jiný. Svítilo slunce a lidé se připravovali do práce. Ti, kdo vyjeli na návštěvu za příbuznými nebo odjeli na trhy a nespěchali domů, ani netušili, jaké měli ten den velké štěstí. Za chvíli totiž bylo po všem. Někteří se bohužel neprozřetelně vrátili na poslední chvíli do vesnice, i když už se vědělo, že se vojsko blíží. Zkušenosti z první světové války jim říkaly, že se nemají čeho bát. To byl bohužel omyl. Je známo, že vojáci vesnici obklíčili, ven nepouštěli nikoho, dovnitř všechny. Lidé se museli shromáždit na návsi a ukázat svoje průkazy. Odděleni byli muži od starců, žen a dětí. Vojáci muže využili k odvozu malínského majetku. Do prázdných budov, včetně kostela a školy, vojáci nahnali nevinné lidi, vše polili benzínem a venku střežili, aby nikdo z plamenů neunikl. Raději nebudu popisovat konkrétní hrůzy, co následovaly. Lidé se snažili z hořících plamenů zachránit, ale Němci jim nedali šanci, neušetřili ani děti. Většina přeživších z Malína a příbuzní z okolních vesnic svoje členy rodiny „identifikovala“ v troskách podle ohořelých kusů oblečení. Některým zbyl po jejich životní lásce v prachu popela jen snubní prsten.

V srpnu téhož roku se starosta vedlejších Českých Knerut ptal na svolané schůzi, co provedli malínští občané, že vesnici takovým krutým způsobem vypálili. Odpověděl mu prý jeden generál, že se stal bohužel politováníhodný omyl. Neměčtí vojáci zde 13. července 1943 plnili rozkaz, který nebyl včas odvolán. Za tento omyl zaplatilo životem 393 nevinných lidí.