Nasavrky v sobotu zaplnili příznivci keltské romantiky, příjemné hudby a hezkých slečen v tartanových sukních, ale i docela „obyčejní“ chataři, pro něž byl Lughnasad příjemným zpestřením dovolené.

Proč tolik lidí hledá únik před realitou všedních dní hraním si na příslušníky civilizace, o níž vlastně nic moc nevíme? Ano, Keltové nepoužívali žádné písmo, takže se můžeme jen dohadovat, jak probíhaly druidské rituály a jejich každodenní život.

Ogam je záležitost mladá. Nedávno jsem dokonce četl názor, že je přítomnost trpaslíků a nejrůznějších malých lidí v našich národních pohádkách vlastně jen mlhavou vzpomínkou na kdysi mocnou civilizaci, před níž se třásli i ctihodní římští patriciové. Keltové postupně zdegenerovali a jejich tělesné proporce se zmenšily. Následně došlo ke smísení se Slovany (a Germány). Díky této nevybíravosti našich dávných předků máme všichni v sobě kousek Kelta. Stejně jako Žida, Němce a dokonce i nejrůznějších nájezdníků z východu.

Česká republika je prý nejvíce ateistickou zemí světa. Lidé odmítají instituce, které jejich předkům po staletí umožňovaly žít v přítomnosti Boží. Kde se tato nedůvěra bere? Zdiskreditovala se snad církev za minulého režimu?

Jistě, ne zrovna málo pastýřů podlehlo vábení rudých sirén a přistoupilo na jejich "Pacem in teris". Ovšem stejně tak ne zrovna málo mučedníků v komunistických kriminálech přineslo oběť nejvyšší - Toufar, Bula, Trochta a stovky dalších bezejmenných.

Kde se tedy bere ona nedůvěra? Je to snad způsobeno náročností požadavků, které na každého člověka klade křesťanství v protikladu k pohanskému liberalismu? „Odin místo Ježíše,“ hlásalo tričko jednoho návštěvníka Lughnasadu... Mohou za to nedůvěrohodní pastýři, jimž psí hlavy často nasadí velmoc nad velmoci - tedy média?

Těžko říct.

Kde se skrývá odpověď na otázku položenou v úvodu - proč tolik lidí hledá a nachází útěchu pro svou ateistickou právě duši ve staronových kultech?

Možná leží v nitru každého z nás. I když se všechno kolem snaží přesvědčit českého Pepíka, že mu nacpaný košík z hypermarketu a zářící obrazovka stačí ke štěstí, uvnitř se dušička občas nesměle odváží zaprotestovat. Potom už stačí správně naslouchat. Jenže ticho je luxus, který si může dovolit jen málokdo.