Podzim se pomalu překlápí do zimy a stromy ještě na poslední chvíli zkouší zaujmout barvami svých listů toho, kdo si najde chvilku a oddá se kráse ztichlého parku, lesa, zákoutí.

Chrudim dozajista patří mezi města, která zelení oplývají měrou vrchovatou. Svou zásluhu na tom má i Milan Marenčák, jenž život zasvětil péči o přírodu a vše zelené, rostoucí a hýbající se.

Podzim v současné době předvádí to nejkrásnější divadlo, jež i bez diváka v podobě uspěchaného moderního člověka, hraje barvami. Jeden každý rok se liší od toho minulého a nikdy nevypadají parky, remízky a městské lesy stejně. Majestátní duby nikdy zcela neshodí své bronzové listí, zezlátlé javory naopak ochotně dávají vale nepotřebným „kanaďanům“ a ukládají se k zimnímu odpočinku. Záplava bukových listů – často až po kolena lesního poutníka – vrací duši do dětských časů, vycházek s milovanými blízkými, kteří už spí své sny na hřbitůvku za tratí.

Příroda člověka nepotřebuje, ale opačně tato rovnice neplatí. Lidská bytost je s přírodou podstatně svázána a jakýkoliv pokus oprostit se od tohoto spojení, končí depresemi, psychosomatickými potížemi. Nemůžeme popřít to, kým jsme. Duše obalená tělem, na jehož neživém zbytku v jednom okamžiku třeba také vyroste strom a vyžene své listy. Koloběh přírody je pak jen odrazem koloběhu lidských osudů, kdy po smrti čeká na každého Soudce, aby zhodnotil, jak své dny prožil. A nám zbývá, řečeno s profesorem Tolkienem: „...rozhodovat jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..."