Městské domy nejsou v nejlepším stavu. To ví asi každý, kdo se prošel po hlavním zdejším „bulváru“, kterým bezesporu je Široká ulice. Několik těchto němých svědků hospodaření majitele, který bývá většinou podstatně horší než soukromník, tu stojí a stát bude nejspíše i dál. Samozřejmě jen za předpokladu, že radnice najde peníze na jejich rekonstrukce. V opačném případě půjdou k zemi.

Vedení města si v současné době nechává zpracovávat průzkum. Z něj má vzejít odborný názor, který neodborníkům ve vedení Chrudimě řekne, co z nemovitého bohatství má smysl si ponechat a přeměnit třeba na Piráty tolik protěžované „sociální bydlení“ a od čeho raději ruce rychle pryč, "volejte realitního makléře".

Příkladem budiž v poslední době na všech frontách skloňovaný dům ve Fortenské, někdy též uváděno ve Filištínské ulici. Zkrátka, kdysi jistě nesmírně krásná budova s kdysi nesmírně krásným výhledem ležící naproti vzorně opravenému Hotelu Fortna. Kontrast je to do očí bijící, možná proto město pod novým vedením začalo nejprve uvažovat o prodeji. Nabízí se otázka, komu to střelit.

Samotným nájemníkům asi těžko. Každý ví, že ti tučnými konty v bance nedisponují.

Realitním spekulantům? Má na ně starosta kontakty, jak se šušká v kuloárech? 

Nechme meditace nad tímto problémem jiným, povolanějším.

V pondělí jednali městští zastupitelé o sporu, který dlouhá léta město vede s radou Českého svazu ochránců přírody. V té nejspíše zasedají jen samí predátoři, protože rozhodně nechtějí slevit ze svých požadavků – dům v Široké ulici je náš, město se navíc kdysi jeho pronajímáním obohatilo. Koukej solit milion sto tisíc, Chrudimi, chceš-li barabiznu zpět!

Jenže Chrudim solit nechce, v tomto názoru se shoduje jak bývalé Řezníčkovo vedení, tak to současné Pilného. Dům je městský, při prodeji a následném darování ústředí ochránců přírody došlo k několika chybám, celá transakce je tedy neplatná. Možná.

„Případ je to komplikovanej a čert nám ho byl dlužnej,“ říká rada Vacátko ve „Smrti černého krále“. Dokonalejší repliku, jež vystihuje podstatu sporu, těžko bychom hledali.

Jak to souvisí s výše zmíněným domem na hradbách, v samém srdci města? Chytřejší možná tuší.

Považuji celý spor za zbytečný. Dejme tomu, hypoteticky, že město soudy nakonec vyhraje a dům bude opět beze sporu v jeho majetku.

Co dál?

Sám František Pilný na pondělním jednání konstatoval, že je domek v podstatě na zbourání. Takové bourání nebývá právě levná záležitost. Dvakrát tak drahá, bourá-li se nemovitost ležící v těsném sousedství frekventované komunikace a v tomto konkrétním případě i koryta řeky.

Nebo ho snad město opraví?

Opět – náklady na rekonstrukci nebudou nízké, protože o prázdnou špeluňku se léta nikdo nestará. Střechou zatéká, dokonce tu prý bují i stopkovýtrusné houby.

Proč tedy nenechat celý problém na samotných ochráncích přírody? „Dům si nechte, pánové a dámy z Prahy. Klidně ho prodejte, pokud skutečně máte kupce. Jeho osud je zcela ve vašich rukách. Staré barabizny nám přináší jen náklady a rádi se jich zbavíme.“

Možná naše pověstná maloměstská hrdost na vše, oč se jen otřela chrudimská orlice; možná nedostatek soudnosti, možná... doplň dle libosti, čtenáři. Ať tak, nebo onak, výše zmíněný názor se mezi městskými zastupiteli neobjevil.

Skončeme zbytečné soudy, přestaňme vyhazovat peníze za služby právníka. Ukažme dobrou vůli i jinak než sedmi stovkami tisíc, s nimiž nás stejně ČSOP s největší pravděpodobností pošle k šípku.