Byl první májový den. Sice trochu zachmuřený, ale nepršelo. Sedláci říkali, májový déšť je, jako když padá zlato z nebe. Mně zacinkalo dokonce v umyvadle. Vypadl mi totiž můstek. Svoje si poctivě odsloužil.

Mám teď jednu životní jistotu. Vlastně dvě. Ne, dokonce tři.

Že si do konce života nezakousnu do krajíce chleba.

Žebračenku, které říkají starobní důchod, mám tak malou, že na nový můstek nemohu ani pomyslet.

Ať žije První máj ...

Také budu chodit do konce života na veřejných místech v roušce. Kdyby jí nebylo, tak bych se nemohl ani zasmát. Když totiž zatnu zuby, tak vypláznu jazyk. Jsem si jistý, že bych u málokoho vzbudil soucit, ale veselí určitě. Kdesi jsem četl, že domorodci v Malajsii si zuby upilují a vyrobí si nové, zlaté, z plechovky od konzervy... No, zkusím to. On to ale byl starý cestopis. Možná bych se nyní divil.

Ať žijí roušky ...

Chtěl bych zde veřejně poděkovat naší prozíravé vládě. Všem ministrům zdravotnictví i těm budoucím. Je klidně možné, že než tento příspěvek vyjde, tak tam bude sedět další. Děkuji všem odborným komisím a znalcům, ze kterých se ministerstvo skládá. Děkuji, že zavedli povinnost nosit roušky a respirátory. Děkuji za všechny bezzubé, že můžeme svobodně a bez hanby vycházet na veřejnost. Ať žije 1. máj. Ať žijí roušky.