Upozorňuji, že nejsem školený odborník na hřbitovy. K márnici se vyjadřuji jen proto, že jsem u ní vyrůstal. U hřbitova, na který ukládáme svoje předky a blízké. Zde končí svoje životní putování a je to místo jejich posledního spočinutí.

Na vchodech některých hřbitovů bývá nápis. Co jste vy, bývali jsme my. Co jsme my, budete i vy. Na hřbitov se chodí zavzpomínat si a někdy i zabrečet. Za hřbitovní zdí bývá klid k rozjímání.

Hřbitov býval místem našich dětských her. Zde jsem se také poprvé setkal s Jardou. Jezdil ke svému dědovi. Později, kdy býval dlouholetým kastelánem, jsme společně obdivovali portál na márnici. Krásná kamenická práce, která pocházela z původní kostnice na hřbitově u kostela. Po zákazu pohřbívání v obcích, nechali radní portál rozebrat a použili ho s dalším stavebním materiálem, na novou márnici.

Před vánoci loňského roku, v době, kdy hřbitovy navštěvuje ještě více lidí než na Dušičky, jsem nevěřil svým očím. Bagr zde mlátil do márnice. Babičky, křižující se obcházeli toto místo velkým obloukem. Rozjela se hřbitovní šuškanda. Je to záměrná provokace křesťanů před vánoci. Hřbitov se zlikviduje jako ten v Kunčí. Budou ho stěhovat někam za cukrovar. Opozice, která zvítězila ve volbách, tvrdě opozičně mlčela. Kdo stanovil termín bourání je záhadou. Město neřídí žádní Kocourkovští, kteří si zbourají střechu nad hlavou a potom se jdou někam podívat, co by chtěli stavět. Zkušení aparátníci a opozice také nejsou žádní zajíci. Vypadá to spíše na dohodu.

Když jsem tam stál a nevěřícně zíral, přerušil vedoucí bourač práci a ptal se kdo jsem a co chci. Teprve když jsem ho ujistil, že jsem občan, kterému se nelíbí jakým hovadským způsobem se chovají na pietním místě, se mu znatelně ulevilo. I jeho silně červeně prokvetlý nos se mu vracel k původní barvě. Domníval se, že jde o kontrolu na černochy.

Ptal jsem se, zdali o bourání ví současný kastelán. Odpověděl, že pracuje pro město a jestli mám o šutry zájem, mám si tam dojít. Zájem jsem potvrdil a požádal ho, aby portál složili stranou ke zdi, že si ho odvezeme. Byla jediná možná záchrana. Věřil jsem, že s Okrašlovacím spolkem, časem najdeme důstojné místo pro jeho využití. Na stavebním odboru jsem požádal o jeho odkoupení. Musel jsem ještě podat žádost písemnou a navíc žádost musí projednat Rada města. U třech kamenů otřískaných bagrem a kde u pravé stojny byla část již uražena, mě připadalo projednávání radou trochu nezvyklé. Ale úřad je úřad. Nezbývalo než čekat.

V lednu letošního roku jsem dostal vyjádření od Rady města, která prodej nedoporučila. Teď mě můžete věřit, nebo nemusíte. Začal sem být i pyšný sám na sebe. Starý vypelichaný dědek ze Škrovádu, přispěl k záchraně funkčního artefaktu přes půl tisíciletí starého.

Pocit to byl krásný, ale jen do doby, kdy jsem navštívil zdravotní středisko a zaparkoval na dvoře Kabeláčova mlýna. Na hromadě kamenů se válely kusy zpřeráženého portálu. V některých lidech se otevře nějaké rychlošoupě s barbarskými sklony. To musely být přímo orgie jako na nějakém čarodějnickém sabatu. Nenajdete snad decimetr místa, které by nebylo poškozené. Vše odřené omlácené, některé části zuráženy. V současnosti jsou zničené zbytky historického portálu vystavené na paletách pod cestou na zámek. Dokonalá práce, to se musí nechat.

Za hromadou stály jako vojáci, vyrovnané betonové patníky. Těmi se v současnosti zapleveluje veřejný prostor. Staří v nich vidí varovně zdvižený boží prst. Mladým připomíná ztopořený sexuální symbol. Prý mají i svá jména. Je možné, že do Slatiňan budou jezdit davy Amíků, obdivovat řady patníků. Ale také je možné, že nikdo nepřijede a divit se budeme už jenom my sami.