Co dělal váš dědeček za války? Komu pomohla vaše babička před 70 lety? Nevíte? Tak jste na tom asi jako většina Chrudimáků. Oslava konce doposud největšího válečného konfliktu je přitom každoročně příležitostí ke vzpomínání, ale i reflexi. Vlastní i druhých. Letos se odbyla o něco dřív, než nám přikazuje kalendář, ale, popravdě řečeno, nijak mi to „žíly netrhá“. Nějak si na oficiality nepotrpím a tak je mi vcelku jedno, kdy kdo přijde položit květiny k památníku v urnovém háji. Sympatický mi byl Richard Herbst, který zvolil šeříky, což je nejen můj oblíbený stromek, ale především jde o květy, jimiž byly zaplaveny tanky Rudé armády. Ono se to sice nezdá a mnozí raději zapomněli, ale skutečně to byla Rudá armáda, kdo vyhrál druhou světovou válku. Jen těžko by se v tehdejším světě našel stát, který by dokázal nést takové ztráty a tak vysoké náklady. Ne, soudruha Stalina skutečně nemiluji a o jeho způsobu vedení boje si mohu myslet své, ale fakta jsou prostě fakta.

Trochu se mi nelíbí, jakým způsobem byly děti školou povinné a teenageři nahnáni k pomníku, aby zde vyslechli projevy a sledovali minimálně škrobené pokládání květin a věnců. Tímto se v mladých lidech láska k vlasti a hrdinům, kteří položili život i za ně, i za jejich možnost svobodného života rozhodně nevybuduje. Slavíme přeci sedmdesát let a stále žijí lidé, kteří si válku pamatují a aktivně se jí účastnili. Příkladem je můj bývalý soused, kapitán Souček. Tankista, voják, bojovník, moudrý muž, jehož osudy zaznamenali třeba nadšenci z Paměti národa. Proč se nezorganizuje veřejná přednáška, kde by tento muž své zážitky zájemcům popsal? Přišel by jen ten, kdo by chtěl. Proč nejsou chrudimští elitní výsadkáři pozváni na náměstí, kde by předvedli, co umí a jakou techniku vlastní? Proč se neuspořádá výstava fotografií z doby, kdy před sochou Josefe Ressela hajlovali esesáci? Pokračovat bych mohl ještě týden.

Náš vztah k válečným hrdinům je plný rozporů. Možná to souvisí se ztrátou národní identity, která se v tavícím tyglíku multikulturalismu vydává za nacionalismus, jenž samozřejmě nepostrádá nádech něčeho, za co se slušný člověk stydí. Taková hrdost na vlastní národ se objeví jen v době, kdy naši borci vyhrávají nad Ruskem v hokeji. Jakmile však dostanou „klepec“ od Finů, už jsou to rázem „oni“. Nejsme ani Češi, ani Evropané, jsme vůbec ještě lidé? Svět, za nějž hrdinové, na které v těchto dnech vzpomínáme, bojovali a umírali, je dávno pryč. Měl jiné hodnoty, vyznával jiné přístupy k řešení problémů, vychoval lidi odhodlané zemřít za vlast, kterou nade vše milovali. Nám je naše vlast v lepším případě ukradená. Jak jinak si lze vysvětlit, že ji necháme dobíjet nehodnými politiky a bývalý estébák je dokonce ministrem, přičemž to nikomu vlastně nevadí? Co bychom dělali my, pokud by začala válka? Bojoval by vůbec ještě někdo za českou kotlinu?