Sejít se v nejvyšším panelovém domě v sídlišti Na Větrníku, kde žijí desítky domácností, dá pořádnou fušku. A tak se tu lidé běžně míjejí a ani se navzájem pořádně neznají s výjimkou občasných domovních schůzí. Natož svými jmény. Co ale bezpečně funguje a obyvatele velkých domů pokaždé stmelí, jsou živelné události, které se lokalitou na "větrné hůrce" někdy proženou jak buldozer.

Za posledních pět let se to stalo už podruhé. Poprvé v červnu 2008, kdy zde udeřilo tornádo, jež se do Chrudimi přihnalo od Čáslavi. Ze střech tehdy padaly tašky a plechy, které přistály na okolní komunikace, trávníky a zaparkovaná auta, stromy se lámaly jako by nic, kontejnery cestovaly ulicemi a voda zatekla snad do každého bytu. Pondělní podvečer, kdy pro změnu udeřil vichr, vypadal podobně, pouze s tím rozdílem, že tenkrát byla venku černočerná tma a nyní bílé peklo bičující vše před sebou, a tehdy se tornádo valilo pouze ve směru jednoho pruhu, zatímco teď vichr řádil ve městě plošně - někde víc, jinde méně.

Jenže pak přijde ona vzácná chvíle, vyvolaná dílem zvědavostí nad rozměry řádění přírodního živlu a vzápětí údivem nad způsobenými škodami. Lidé se spontánně sejdou před svými domy, předávají si informace a pomáhají si, když je potřeba. A přitom se začnou oslovovat jmény a v podstatě se jaké lidé se všemi svými vlastnostmi poznávat. Z toho pramení můj dnešní postřeh - bohužel jen nouze nás umí stmelit, pouze vzniklá újma dokáže vyvolat v druhých lidech soucit a společná vzájemnost nás učí dobrosrdečnosti. Škoda, že taková chvíle přichází v Chrudimi jen dvakrát za pět let (tím nemyslím přírodní živly, ale ony vzácné chvilky po nich) a že si člověk neumí tyto vlastnosti uchovat v srdci napořád. O co lépe by se nám potom žilo.