Přestože jsou novináři často považováni za spodinu lidské společnosti a prodejné dámy z Perlovky, mnozí se snaží svou práci dělat poctivě. Právě jsem napsal tvrzení, které asi z úst novináře, jenž permanentně lže, nebo minimálně hovoří poloviční pravdu, asi moc výmluvné nebude. Přesto se pokusím zamyslet nad prací, kterou mám tu čest vykonávat.

Mnozí si asi myslí, že k tomu, aby se člověk stal novinářem, je nutné absolvovat žurnalistiku na vysoké škole. Ano, tento obor je oblíbený a obvykle na něj (stejně jako na politologii, sociologii a nejrůznější gender studia) míří ti, kdo vlastně nevědí, co se svým životem dál. Nemají vyhraněné zájmy, touží po titulu, a to pokud možno, cestou nejmenšího odporu. Nakonec skončí třeba jako prodejci lihovin, protože je absolvovaný obor nemá šanci uživit. Někde jsem dokonce četl, že vystudovanými žurnalisty a politology podepírají padající stropy. Vyjdou totiž levněji, než dřevěné trámy.

Přesto však nechci všechny házet do jednoho pytle. Žurnalistiku studují i lidé zapálení, kteří potom odkrývají kauzy dotačních kouzelníků a výrobců biopaliv. Tedy, jen do okamžiku, kdy si některý z kouzelníků jejich plátek nekoupí - znáte přece ten vtip: Jde pan XY na nákup a manželka mu říká: „Kup mi Mladou frontu.“ On se za hodinu vrátí a povídá „Vzal jsem ti i Lidovky.“

Po zakoupení novin se totiž může lehce stát, že se z novináře stane školáček čekající na telefon od maminky a tatínka. Oni jediní nejlépe vědí, co a jak psát. Ti z žurnalistů, kteří ještě nepostrádají páteř, potom odcházejí a stávají se z nich třeba... třeba právníci v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Kupodivu se však najdou i tací majitelé novin, jimž se neoškliví upozornit pisálka na novou silnici. Prý se městu povedla a je škoda, že se o ní nepíše. Potom se takový majitel novin zase na rok odmlčí a platí. No, není to zavrženíhodný postoj? Pro mnohé jen těžko představitelná situace, protože s vlastnictvím médií přichází i moc ovlivňovat myšlení druhých. Přesto prý za devatero horami jeden takový majitel novin žije. Ale věřte mi, jsem novinář.

Člověka redaktorského pak nesmírně potěší, když si přečte hodnocení své práce od lidí, kteří se hrdinně přisávají na granty a státní pobídky. Rajzují po Evropě, pořádají bezva akce a jedním dechem oslavují svoji vlastní velikost. Pro šmudlu novinářskou mají jen shovívavé pochopení k bezradnosti, s níž musela jít cestou nájemného dělníka pod bičem tyranského majitele galerie, stavitele a kdo ví koho ještě!

Dělám svou práci rád. Vždy s jistým druhem radosti očekávám, z které strany se ozve křik hodnotící slova a věty mnou za vydatné pomoci šéfredaktora sestavované. Velikost člověka se totiž pozná podle velikosti jeho nepřátel.