Spor o plánovanou výstavbu u chrudimského hospice se dnes často popisuje jednoduše: hospic proti developerovi. Na jedné straně péče o umírající, na druhé straně byty a peníze. Jenže možná je ten spor ve skutečnosti mnohem hlubší a důležitější.

Možná totiž vůbec neřešíme jen několik domů v Olbrachtově ulici. Možná řešíme otázku, kterou si moderní společnost dlouho odmítá položit:

Jak má vlastně vypadat konec lidského života?

Má být člověk v poslední fázi života izolován od běžného světa? Nebo má zůstat jeho součástí až do konce?

Po tisíce let bylo umírání normální součástí života. Děti viděly stáří. Rodiny žily spolu. Nemocní byli doma. Smrt nebyla schovaná za zdí institucí. Byla součástí lidského světa stejně jako narození.

Teprve moderní civilizace během několika desetiletí vytvořila zvláštní model, kdy se stáří, nemoc a umírání přesouvají mimo běžný život. Do nemocnic, LDN, domovů a hospiců. Často do velmi kvalitních zařízení s obětavým personálem. Ale zároveň mimo přirozený svět každodenního života.

Mám s hospicem dvě osobní zkušenosti.

Za jedním kamarádem jsem do pražského hospice jezdil téměř dva roky. Na konci už skoro nemluvil, nemohl vstát ani se pořádně hýbat. A přesto na každou návštěvu čekal jako na svátek. Nepotřeboval televizi. Nepotřeboval další ticho. Potřeboval slyšet, co se děje venku. Kdo se pohádal. Kdo se rozešel. Kdo něco postavil. Kdo co řekl. Potřeboval kontakt se světem, který znal celý život.

Druhý kamarád, malíř, se do chrudimského hospice dostal s rozpadem páteře a prognózou, že už prakticky nevstane z postele. Přinesl jsem mu pastelky a přemlouval ho, aby zkusil kreslit. Nakonec vleže vytvořil sérii nádherných ilustrací, které později vyšly knižně. Lékaři tehdy sami říkali, že se stal téměř zázrak. Člověk, který měl zůstat ležet, se znovu chytil života. Ještě dva roky potom chodil po městě, i když občas zapomínal hůl v galerii a vracel se pro ni až po hodinách.

Neříkám to jako kritiku hospice. Naopak. Personál byl výborný, lidský a obětavý. Snažili se pacientům přinášet kontakt se světem. Chodily tam děti recitovat, hrálo se na piano, pořádaly se malé kulturní akce.

Jenže jsem si tehdy uvědomil jednu zvláštní věc.

Deset organizovaných akcí někdy nenahradí jediný obyčejný pohled z okna na kluky hrající fotbal.

Protože život není program. Život je chaos, pohyb, hluk, smích, auta, psi, hádky, děti a svět za oknem.

Samozřejmě nikdo nechce hlučné staveniště pod okny hospice. Nikdo nechce necitlivost. Ale možná je chyba automaticky předpokládat, že důstojné umírání znamená úplnou izolaci od běžného života.

Možná někteří lidé na konci života nepotřebují méně světa. Možná ho naopak potřebují ještě víc.

A možná právě proto není dnešní spor jen technickou debatou o metrech, podlažích a parkovacích místech. Je to střet dvou představ o tom, co je pro člověka důležité v posledních chvílích života.

Jedna představa hledá klid v oddělení od společnosti.

Ta druhá věří, že člověk zůstává součástí života až do posledního okamžiku.