Dne 21. srpna 1968 dopoledne svítilo nádherně sluníčko, avšak na chrudimské obloze zlověstně burácela přistávající ruská (dříve sovětská) letadla. Prý bratrská pomoc. Inu, pravda se dá překroutit do mnoha podob. Znáte to. „Mazej domů!“ nakázala mi tehdy ze dveří babička a v očích měla slzy. Také moje prababička, životní družka prvorepublikového chrudimského starosty a předtím ředitele zdejší spořitelny Václava Káška, byla očividně zádumčivá. Měla ještě v živé paměti, jak se soudruzi postarali o oblíbeného starostu, kterému nejprve odejmuli důchod, takže musel chodit vypomáhat na chrudimské nádraží jako nosič zavazadel, aby přinesl domů alespoň nějaké peníze. Nakonec se ale na jeho stará kolena nad ním slitovali a přiznali mu penzi ve výši čtyř stovek měsíčně. Škoda, že si je užil už jen pár posledních měsíců svého života. Asi tak se chovala tvrdá dělnická pěst vůči tzv. třídním nepřátelům, kteří se začali pozvolna nadechovat k životu až s příchodem Pražského jara v roce 1968, jež bylo příslibem pozitivních změn ve společnosti. Stejně tak to vnímala i naše rodina.

Veškeré naděje na obrat k lepšímu pohřbil ale 21. srpna 1968 vpád "spřátelených vojsk" Varšavské smlouvy do tehdejšího socialistického Československa, aby se tu pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce dočasně (ve skutečnosti ale natrvalo) zabydlela. Přestože mi byly tenkrát teprve čtyři roky, dobře jsem vnímal onu dusnou atmosféru v okruhu své rodiny, která byla stejně jako ostatní tímto vývojem nemile zaskočena. O to víc si proto vážím statečnosti své babičky, která ji prokázala hned dvakrát, když nejprve obětovala kvůli pravdě svoje učitelské povolání a před prověrkovou komisí neohroženě prohlásila, že „přátelé přeci nepřicházejí v noci a bez pozvání...“ Stálo jí to místo a od učitelské katedry musela za pult prodejny, kde zůstala až do sametové revoluce.

Její sílu a moudrost jsem měl později možnost poznat i podruhé, to když před prodejnou potravin u Tramontáže (dnes je tam prodejna motocyklů), kde tehdy prodávala, vysadili jednou sovětského regulovčíka, který tam seděl bezprizorně bez jídla a pití dva dny. Babička to při pohledu na něj tenkrát nevydržela a nandala do nákupního košíku nejzákladnější potraviny. „Pojď, dáme mu najíst a napít.“ Nechápal jsem to. „Ale babi, vždyť jsi říkala, že jsou Rusáci svině!?“ Ona mne ale tiše chytla za ruku a dovedla k tomu vojáčkovi, který byl stejně vystrašený jako já. Když jsem pak viděl, jak hladově hltá, všiml si toho a zarazil se. Potom strhl z čepice rudou hvězdu a podal mi ji: „подарок“. Podíval jsem se na babičku, zda můžu. „Jen si ji vem, abys věděl, že obyčejný lidi válku nikdy nezačínají.“

Nad těmito slovy jsem musel později častokrát přemýšlet a přemýšlím nad nimi i nyní po šestačtyřiceti letech od sovětské invaze, kdy se válčí ve jménu demokracie o území a vliv na Ukrajině mezi Západem a Východem. Cítím totiž, že situace tam není tak černobílá, jak líčí naše média. Někdo mocný dal tyto události do pohybu a obyčejní lidé za ně teď pokládají své životy a trpí, jen s tím rozdílem, že už se tu tolik neválčí kvůli nějakým ideologiím a ideím, nýbrž pro peníze, moc a bohatství. Věřím, že stejně tak by to dnes vnímala i moje milovaná a neohrožená babička.