Koráb se potápí, bárka jde ke dnu. První obyvatelé zaoceánského parníku opouštějí palubu na záchranných člunech - chrudimští Svobodní odešli z radniční koalice. Podle vyjádření jejich lídra, radního Petra Lichtenberga, se jeho strana odmítá dál podílet na zadlužování města. 

Pokud se podíváme na oficiální stránky této strany, lze z nich například vyčíst nesouhlas s budováním Muzea barokních soch (podle Svobodných by zřejmě bylo lepší nechat památku spadnout), které si, podle jejich lídra, na provoz nevydělá. I přesto, že původní projekt hovořil zcela jinak. Další vyhozené peníze jsou prý za parčík u kina.

Nelze než s podivem sledovat kauzalitu – rozpočet Muzea barokních soch a města byl schválen dnes? Parčík byl rekonstruován včera? Zastupitelstvo vyúčtování odsouhlasilo před týdnem?

Není tomu tak.

Co tedy přímo předcházelo tomuto rozhodnutí, je čtenářům našich Novin zřejmé – další dvě podivné kauzy místostarosty Málka.

Pokud však sledujeme vývoj v radě města a v celé radniční koalici, která více než za jeden provaz táhnoucí politiky, připomíná lidsky, morálně a ideologicky nesourodý slepenec, musí nám být jasné, že důvodem k tomuto činu Svobodných nebyly jen kamikadze akce mladíka z radnice.

Po celou dobu existence koalice docházelo v radě k podivným spojenectvím, kdy Málek uzavřel důvěrné přátelství s Tejklem a člověk neznalý jejich rodinného stavu, by to odhadoval minimálně na jednovaječná dvojčata. Občas se přidal i člen dnes už mrtvé strany Kasal. Jak se potom mohli cítit členové strany, která fakticky nemohla prosadit nic a nezbývalo jí, než hrozit pěstičkami a kopat kolem sebe? Nepochybně nedobře.

Udivující je snad pouze to, co bylo zmíněno výše – proč teď? Proč zrovna v této době? Rok a půl byli Svobodní se svou pozicí občas štěkajících pejsků spokojení.

Pohnuly se snad ledy a chystá se velká koalice, v níž zasednou Řezníčkovi Evropští demokraté spolu s ODS a socialisty? Možná se opravdu konečně po roce a půl dočkáme odejití Romana Málka. Místostarosty, který v novodobé historii města nemá konkurenci v podivných projektech (počítačová herna v Muzeu barokních soch, reklamy na chrudimském veřejném osvětlení, Senior centrum a v poslední době sauna) a zvláštní formě sebeprezentace, která až hraničí s duševní poruchou.

Pravděpodobně nějaký analytický svobodný mozek vyhodnotil situaci a podle starého rčení „Lépe odejít se štítem, než být nesen na štítu,“ zavelel k ústupu. Čest je to však pochybná. Člověk znalejší situace, která na radnici panovala, se nemůže ubránit myšlence na rčení, které zmiňujeme v úvodu.