Stihnul jsem sice s  problémy poslední představení na letošní Loutkářské Chrudimi, Babička z vajíčka a nelituji. Iva Procházková, která hru napsala, žije v Německu, hrálo ji divadlo Piki z Pezinoku. Znalci vína ví, že se Pezinocké vinice rozkládají na úpatí Malých Karpat necelých dvacet kilometrů nad Bratislavou. Ten zeměpis proto, že to byl jeden ze zahraničních souborů a vinice proto, že bez vína, by se tak jiskřivé zpracování námětu nemohlo ani podařit. Markéta Plachá navrhla scénu a loutky, hudbu a ta byla výborná. Peter Vaňousech. Režii Katarina Auteilova s Ľubomírem Viktoriím zvládli a také si s chutí zahráli. Myslím, že dobře. 

Atmosféra na loutkárně je uvolněná, ale dávat si nohy na okraj jeviště je příliš. Neříkám, že nebyly pěkné. Ale seděl jsem až v poslední řadě na balkoně. Triedr jsem sebou neměl. Ten si sebou nosili důstojníci, aby ocenili detaily baletek, když tancovaly kankán. Tolik z Haškova Švejka. V řadě, kterou si vybírají maminy a mohou si i zdřímnout. Konečně si pohodlně sednout a uvolnit se. To by je ale nesměly neustále budit jejich robátka.

Loutkárna dá zabrat. Scéna tvořená z různých beden a bedniček byla dokonale promyšlená. To co v nich dokázali  herci zahrát, obdivuji. Jednou představovali domeček s různými dvířky, pračku, televizi, bazén, školu, okna, do kterých se herci rozložili. Výborné byly mezihry Ľubomíra. Po kouzlení s balonky kdy rychle navázal kontakt s malými diváky, kterým házel míč, se nohy urazily a odešly. Žonglování s klobouky se povedlo. Slováci to s klobouky umí. Chvílemi, jakoby se vytrácel příběh, ale zaujmout dítě není jednoduché. Loutka modré babičky mi spíše připomínala Indiánský totem z Jižní Ameriky. Možná to bylo tou dálkou. Co mě překvapilo, jak děti slovenštině rozumí. Pezinok v Chrudimi již hrál a svou dobrou pověst jen potvrdil. Diváci odcházeli spokojeni.

Po Chrudimi byly stále ještě poutače na loutkárnu ve tvaru jakéhosi barevného kříže zvoucí na představení. Pamatuji doby, kdy výzdobu dělal pan Řehulka. Chrudim byla plná veselých kašpárků a dalších postaviček z plakátů mistra Jana Hlíny. Toto mi spíše připomíná prkna, která se přibíjejí na vymlácené okenní rámy, aby tam nikdo nelezl. Doba se mění a vkus zřejmě s ní.