Snad žádného z čtenářů nenechal chladným příběh fenky křížence Německého ovčáka, kterou se podařilo nalézt u obce Rosice. Nebohý nejlepší přítel člověka měl do krku zarostlý obojek, který tvořila horolezecká šňůra a pár drátů. „Bestie, která to udělala...provést jí to samé,“ blesklo hlavou mnohým rozhořčeným milovníkům němých tváří.

Sám mám také psa, jak už jsem se tu několikrát chlubil. Není sice křížený, ale čistokrevný Český fousek, leč na přítulnosti a vděčnosti mu to neubírá.

Člověk se zděsí, když vidí, čeho jsou jeho vlastní příbuzní v lidské přirozenosti schopni. Čím si zvíře, které nejeví známky agresivity, zaslouží takový osud? Otázky, na něž se odpovědi nalézt asi nepodaří.

Přes všechnu hrůzu, kterou si musela Rosi projít, nemohu zároveň nemyslet na hrůzy daleko větší, denně probíhající v nemocnicích a domovech pro seniory. Staří lidé, kteří už nejsou schopní postarat se sami o sebe, jsou zde ponecháni sami sobě, svým vzpomínkám a destruující nečinnosti. Pečovatelky se jistě snaží zpestřit jim podzim života, co je to však platné, když nejbližší příbuzní si často přijdou jen pro důchod. Staroušci pak umírají sami, za plentou, jejich tiché utrpení vlastně nikoho nezajímá. Nahá bolest někoho jiného, která se náhle přestane skrývat, je pak o to děsivější.

Mám rád zvířata, psy především. Jsou bezelstní, milují svého lidského druha bez podmínek a nechtějí nic, než trochu pozornosti, pohlazení. Dokážeme však stejný komfort dopřát i těm, kteří nám jsou nejbližší?