Václav Klaus má bezesporu pravdu v tom, že je každá amnestie sporná. Zvláště, když jde o monarchistický pozůstatek v pravomoci prezidenta republiky vzešlého z lidu. Tak to každý z jeho novoročního projevu zprvu i chápal, avšak zakrátko přišlo vystřízlivění. To když z justičního trezoru přeplněného kostlivci - podvodníky, kteří v této zemi kradli opravdu ve velkém, a vyhýbali se spravedlnosti díky svým penězům, konexím a drahým právníkům, začaly vypadávat kauzy jedna po druhé. Ty teď přijdou v rámci tzv. dílčí amnestie omilostnit. Spornější tečku za desetiletým Klausovým prezidentováním si neumím ani představit.

Proč? Václav Klaus drásal uši veřejnosti od 90. let tvrzením, že neumí rozeznat špinavé peníze od čistých a nyní "posvětil" svou amnestií ty největší tunely a tuneláře. Zlodějinu tak vlastně zlegalizoval. S člověkem to proto v některých momentech cloumá. Vzpomínám si, když jsem před lety přijel jako novinář na reportáž do jedné z firem na Chrudimsku, kterou krátce předtím obsadilo ozbrojené komando jednoho z právě omilostněných. Pod dohledem kovbojů se samopaly jsem byl přiveden k "jejich" právníkovi, zatímco skutečný ředitel firmy se musel schovávat kdesi daleko na samotě, aby nepřišel k zdravotní újmě. A jaké bylo pak moje překvapení, když se z právníka vyklubal holohlavý advokát, který měl později opletačky se zákonem, když zastrašoval konkurenty jistého mediálně známého fotbalového bosse.

"Tak co, pane redaktore, chcete riskovat?" zněla jeho první otázka a viditelně pobaveně, až sebejistě dodal: "Stačí zvednout telefon a máte po kariéře. Když se ale domluvíme a nic o tom nenapíšete, bude všechno v pořádku." Potom mi předal na papíře sestylizovanou tiskovou zprávu o pokojném převzetí firmy a mohl jsem odejít. Jenže ani mafiánské praktiky nejsou všemocné a článek o samopalech v továrně jsem tehdy s klidem pustil. Bohužel, fabrice, která zaměstnávala většinu místních lidí, to nepomohlo, protože ji právě omilostněný podnikatel položil na lopatky, když z ní později vyvedl veškerý kapitál. Z kdysi prosperující továrny je tak dnes už jen poloprázdné vytunelované torzo.

Taková byla tedy divoká 90. léta, jejichž pachuť teď připomněla ona sporná dílčí amnestie. Sporná v tom, že člověk má sice odpouštět, ale nemá jitřit staré rány. Zvláště, když si stát dlouhodobě neumí, anebo nechce s tuneláři poradit. A ať už bude Václav Klaus nadzdvihovat obočím, jak chce vysoko, měl by vědět, že nasypal do těchto ran soli měrou vrchovatou. A pálit budou tyto rány o to víc, čím více milosti se dostane darebákům a méně pochopení bude mít "prezident - monarcha" pro ty, kteří to ještě myslí s touto zemí poctivě.