Bohatý kontinent?
Pravyprostor.cz - Jedna z věcí, která mi uvízla v hlavě z nekonečných sluníčkářských projevů na téma “chudáci uprchlíci, vezměme si jich sem miliony”, je opakované tvrzení o tom, že Evropa coby bohatý kontinent je povinna se starat o ostatní. Naposledy se do toho zapojila Angelina Jolie: prý je nechutné sledovat, jak se lidi topí cestou na nejbohatší kontinent světa.
Když tak nad tím přemýšlím, toto uvažování perfektně odráží duševní naivitu sluníčkových lidí, kteří v životě nebyli nuceni uvažovat nad konkrétním ekonomickým fungováním světa. Prostě: tenhle nic nemá, tamten něco má, to je nefér a tak jednomu vezmeme a druhému dáme. Angličani k tomu mají krásné přísloví “Robbing Peter to pay Paul.”
Ano, Evropa je bohatá. Taky je prakticky na mizině. Zní to jako rozpor? Kdepak.
Náš kontinent je bohatý v tom smyslu, že má hodně hmotného i nehmotného majetku. Umělecká díla, památky, domy, dálnice, vědu, know-how. Také zaběhané demokratické postupy, které umožňují střídání vlád u moci, aniž by prvním krokem nových vládců bylo zmasakrovat svoje předchůdce.
Jenže zároveň má těžké problémy s cash-flow. Kde jsou ty časy, kdy evropská ekonomika běžela a produkovala nové hodnoty jako na běžícím pásu! To bylo naposledy … dávno. Vlastně ani nevím kdy. Hospodářský růst v EU je chabý, pokud vůbec nějaký. Kolem každého procenta se dělají v televizi oslavné tanečky.
Dnes vybírají evropské vlády tvrdé daně, veřejné výdaje se běžně pohybují kolem 50% HDP, a přesto se státy propadají stále hlouběji do propasti zadlužení, protože ty vybrané daně jednoduše nestačí na to, ufinancovat běh současných společností. Žije se na dluh, z deficitního hospodaření se stala běžná věc. Jediný rozdíl je v tom, že u některých zemí je ten dluh ještě na hranici zvládnutelnosti (kupř. Německo) a u jiných daleko za ní, v teritoriu naprostého šílenství (Itálie, Řecko). Z takto napjatých státních rozpočtů se platí například:
- spousta úředníků a regulátorů, část z nichž je nepochybně zbytečná,
- různé neziskovky (že, Člověče v tísni? Tvoji provozovatelé v tísni určitě nejsou),
- zdravotní péče (čím dál dražší léky, čím dál dražší přístroje),
- určité vrstvy obyvatelstva, které se štítí práce a udělaly si ze sociálního systému dojnou krávu – každá země má tu svoji,
- opravy nezbytné infrastruktury (kolik stojí renovace dálnice? Kolik stojí nová tramvaj?)
- důchody rostoucímu počtu důchodců,
- úroky z dluhopisů (protože jinak by si je příští rok nikdo nekoupil),
- nějaká ta policie a armáda, i když zvlášť na té armádě se poslední dobou v EU hodně šetřilo.
A toto není nijak reprezentativní výčet. Nebýt rostoucí produktivity práce, dávno by se to nedalo uhospodařit. Ale i ta rostoucí produktivita má svoje meze. Navíc často spočívá v náhradě člověka strojem, což znamená další “klienty” do systému péče o nezaměstnané.
Ibn Warraq / Pravyprostor.cz
Reklama
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.