Parlamentní listy - Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, co zásadně měnilo ekonomiku země. Podle Markéty Šichtařové dnes Sobotkova vláda, která se momentálně zmítá ve sporech dvou hlavních stran, hlavně omezuje naše svobody. Ekonomka je také přesvědčena, že na českém hospodářství by se pozitivně podepsalo, pokud bychom v důsledku Brexitu dostávali z Evropské unie méně peněz. Vadí jí i pobídky, které jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům.

Po úterním oznámení premiéra Bohuslava Sobotky, že vláda podá demisi, prohlásil ministr financí Andrej Babiš, že „tímhle činem pan premiér ničí jednu z nejúspěšnějších vlád po revoluci“. Hodnotila byste ji také tak díky tomu, že jako první vláda po více než dvaceti letech dokázala alespoň v jednom roce hospodařit s přebytkem a že dokázala snížit nezaměstnanost?

Ano, vláda dokázala hospodařit v loňském roce s přebytkem. Má to ovšem jednu zásadní vadu na kráse: vůbec to nebyla její zásluha. Důvodů, proč se to podařilo, bylo více, ale v podstatě téměř všechny šly mimo vládu. Mezi ty malichernější důvody patřily třeba intervence ČNB. Díky nim jako vedlejší efekt poklesly úrokové sazby, a to zase vedlo k lepšímu než plánovanému hospodaření vlády. A pak tu byly podstatné důvody. A to hlavně ten, že skončilo rozpočtové období pro evropské fondy. A protože jsme nečerpali evropské peníze, nemuseli jsme je ani spolufinancovat a zatěžovat tak náš rozpočet. Tudíž opět to nebylo zásluhou vlády.

K podobným závěrům dojdeme, když budeme hodnotit nezaměstnanost. Ano, máme ji nejnižší v EU, tedy podle metodiky Eurostatu. Ale není to zásluha naší vlády, ale toho, že sousedíme s Německem a tomu se daří a má s námi srovnatelnou míru nezaměstnanosti. A jelikož jsme subdodavatelé pro německý průmysl, německý úspěch se přenáší i na náš trh práce. Nic víc, nic míň. Vláda se chlubí cizím peřím.

Jak vypadá ve vašich očích výčet hlavních neúspěchů či přehmatů za více než tříleté působení Sobotkovy vlády, které se významným způsobem promítly do fungování ekonomiky u nás?

Vládě nemohu odpustit EET. Elektronická evidence tržeb společnost rozdělila; část lidí ji vítá, protože věří, že skutečně pomáhá minimalizovat daňové úniky. Část lidí – jako třeba já – je naopak přesvědčena, že náklady EET vysoce převyšují přínosy. Těmi náklady nemyslím náklady peněžní, nýbrž klima ve společnosti. Taky jste si všimli, jak v poslední době začalo opět kvést udavačství, jak se v lidech uvolnily všechny ty potlačované temné lidské vlastnosti? Podnikatelé už jsou zase považováni za lumpy, kteří se musí preventivně ospravedlňovat. Přitom s filozofií, že všeci kradnú, přišel ministr, který sám nedokáže vysvětlit otazníky kolem své osoby – což davy lidí nechává v klidu, a namísto toho svou zlobu tyhle davy směřují na své spoluobčany, snažící se uživit svou drobnou živností. Právě tohle zhoustnutí ovzduší, které poslední tři roky vlády přinesly, je pro mě neodpustitelné.

V souvislosti s rozhodnutím předsedy vlády se také začalo skloňovat slovo stabilita, ať už politická nebo ekonomická. Může některý ze scénářů vládní krize způsobit nestabilní situaci ohrožující prosperitu země, jak po úterní původně ohlášené demisi kabinetu premiérem Bohuslavem Sobotkou varovala Hospodářská komora?

Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, něco, co zásadně měnilo ekonomiku země. Dnes vláda – jako celek, protože jednotlivé rezorty samozřejmě nelze házet do stejného pytle – hlavně omezuje naše svobody. Třeba nám zakazuje kouřit, buzeruje nás nesmysly, jako když například nutí předškolní děti povinně do školek, šmíruje nás, jako když zavádí elektronickou evidenci tržeb, a rozdává předvolební dárky na všechny strany, aby si koupila toho a onoho voliče.

Takže si položme otázku: Přinese snad nová vláda něco, co by mohlo naší ekonomikou skutečně otřást? Vystoupení z Evropské unie? Dramatickou reformu v podobě snížení daní? Penzijní reformu takovou, která vydrží déle než jen jedno volební období? Všichni moc dobře víme, že nic z toho se minimálně v příštích čtyřech letech nestane. Takže o jaké nestabilitě je tu řeč? Jistě, situace ve vládě stojí za starou bačkoru, ale také to ekonomicky není zase taková tragédie.

Při úterní debatě v rámci projektu Česko 20+, který představuje vizi ČSSD, kam se má ČR posunout v příštích 20 letech, uvedl ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček, že chce změnit zákon o investičních pobídkách. Podporu státu by měli dostávat investoři, kteří přinesou do České republiky kvalitní a kvalifikovaná pracovní místa, tedy ta, která se týkají zejména výzkumu, vývoje, inovací, prostě věcí, které jdou po vyšší přidané hodnotě. Jaký je váš názor na investiční pobídky obecně a je reálné, že tyto konkrétní pomohou proměnit strukturu pracovních míst v Česku?

Tak zaprvé: Některé pobídky jsou vysloveně škodlivé. Takový sklad Amazonu a další nám vůbec nic nepřinesl. Respektive přinesl pár pracovních míst, která jsou ovšem na té nejnižší odborné úrovni, proto zakonzervovávají nízké mzdy v daném regionu, berou potenciální pracovní síly našim domácím zaměstnavatelům a navrch tyto pozice zmizí, jakmile se sklad plně robotizuje, což nebude dlouho trvat.

Zadruhé: Ostatní investiční pobídky sice nejsou tak škodlivé, pokud nabízejí kvalifikovaná pracovní místa, ale nevěřím z ekonomického pohledu tomu, že je rovnítko mezi investičními pobídkami a zrychlením růstu země. Prostě tyto pobídky jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům. Přečerpávají tedy bohatství od domácích k zahraničním investorům. Nejlepší pobídkou jsou nízké daně pro všechny firmy zde podnikající bez rozdílu, tedy i pro ty české.

V Česku letos připadá den daňové svobody podle výpočtů Liberálního institutu na 29. května, takže na stát budeme pracovat 149 dní, což je nejméně od počátku sledování ukazatele v roce 2000. Dojde k tomu, ačkoli rostou vládní výdaje, protože ještě rychleji roste produkce. Jak lze tento údaj interpretovat ve světle toho, že třeba ve Finsku si na daňovou svobodu počkají až do 28. července a ve Francii do 25. července?

Fatální chybou by bylo interpretovat to takto: Protože mají vysoké daně, mají vysoký růst. Nikoli. Kauzalita je přesně opačná. Protože dosáhli v minulosti vysoké životní úrovně, mohli si dovolit mít vysoké daně. Ovšem pozor: Když se podíváte na konkurenceschopnost jednotlivých regionů Evropské unie, vámi zmiňovaná Francie mezi konkurenceschopnými není! Zato Praha ano … Francie pomalu ale jistě začíná na své vysoké daně, příval imigrantů a rozvrat veřejných financí skomírat.

Dubnovým omezením ČNB, podle něhož by banky neměly půjčit na vyšší podíl hodnoty nemovitosti než 90 procent a nově je navíc regulované i pásmo 80 až 90procentních hypoték – v tomto rozmezí si dřív bralo hypotéku asi 40 procent klientů bank – se výrazně ztížil přístup méně movitých lidí v Česku k vlastnímu bydlení. I když regulacím zpravidla nefandíte, není v tomto případě namístě s ohledem na možná rizika v případě masívní neschopnosti je splácet?

Opět chybná kauzalita. Na počátku budiž řečeno, že riziko nafouknutí nemovitostní bubliny hrozí celé Evropě, zejména ale Německu. Mnohé ukazatele již naznačují, že se realitní bublina, která předcházela krizi v roce 2008, už opět nafukuje. A viníkem jsou centrální banky, které ve svém hysterickém a veskrze naprosto hloupém, neopodstatněném, strachu z deflace natolik uvolnily měnové podmínky, že tento stav umožnily. Snížily úrokové sazby až do záporných čísel a nutily banky, aby půjčovaly každému. Tak čemu se teď diví, když je banky poslechly, daly úvěr každému, a nafoukla se realitní bublina? Teď zatáhnou za ruční brzdu a začnou regulovat hypotéky? Je to naprosto schizofrenní.

A zadruhé, například v Praze není růst cen nemovitostí dán ani tak tím, že by byly příliš levné úvěry, ale spíš tím, že regulace v Praze znemožňuje masově stavět byty, alternativně se staví byty jen drahé. Schvalovací proces je totiž velmi drahý a zdlouhavý, je příliš mnoho stavebních uzávěr, příliš mnoho účelově založených spolků může do stavebního řízení mluvit. Pak není divu, že ceny nesmyslně rostou. Opět to není o tom, že by se měla uvalit větší regulace na hypotéky, ale o tom, že zaprvé je nesmyslně uvolněná měnová politika, zadruhé je příliš regulovaná stavební legislativa. Cesta je tedy naopak přes zrušení regulace.

V závěru minulého týdne se v Bruselu konal první summit sedmadvaceti lídrů EU od té doby, co Británie oficiálně zažádala o vystoupení z Unie. Britové odmítají, že by v rámci Brexitu měli do evropského rozpočtu zaplatit až 100 miliard eur, tedy přes 2,6 bilionu korun. Pokud by ti největší plátci nechtěli navyšovat své příspěvky, jak už avizují, a Britové by v roce 2019 z Evropské unie skutečně vystoupili a přestali takto přispívat, jak by se to podepsalo na Česku, Polsku, Slovensku či Maďarsku, které by v důsledku toho dostávaly z EU méně?

Podepíše se to na nás – podržte se – pozitivně. Už jsem řekla při vaší první otázce, že loni jsme přebytek rozpočtu dosáhli jen proto, že jsme dostali méně peněz z Evropy. A přitom jsme rostli velmi solidně, hospodářský růst to nepoškodilo. Pokud bychom tedy nedostávali peníze z Evropské unie vůbec, budeme mít zdravější veřejné finance, ubyde korupce a bude se u nás investovat jen do skutečně užitečných projektů, ne do uměle vymyšlených.

Informace o Řecku už neplní titulní stránky novin, a tak informace, že se předlužená země dohodla s Mezinárodním měnovým fondem na plnění podmínek, za kterých letos v létě obdrží další část půjčky nutné pro udržení ekonomiky v chodu, prošla spíše v tichosti. Součástí podmínek je další zvyšování daní a snižování penzí. Jaký smysl má to, že Řecko dostává další půjčky, provádí reformy a přesto má stále velké finanční problémy? Nebo už je vidět nějaké světlo na konci tunelu?

Já světlo na konci řeckého tunelu nevidím. Opět jen dluh vytlouká dluh. Opět nic neřeší. Dokud Řecku nebude dluh odpuštěn celý a Řecko nebude vyloučeno z eurozóny, na vlastní nohy se nepostaví.