zen.e15.cz - Slavný americký autor G. Edward Griffin umí jednoduše vysvětlit složité věci. Třeba bankovní systém. Když se po přečtení tohoto rozhovoru podíváte na tisícikorunovou bankovku, už nikdy ji neuvidíte stejnýma očima.

Jméno G. Edward Griffin (82) je ve Spojených státech pojem. Jeho kniha o fungování světového bankovního systému „The Creature from Jekyll Island“, která vyšla od Německa až po Japonsko, se už skoro dvacet let drží mezi bestsellery - na největším internetovém knihkupectví Amazon její páté vydání z roku 2010 okupuje druhé místo nejprodávanějších knih v kategoriích ekonomická politika i bankovnictví a ve své elektronické verzi stále vede. Původně dětský herec, později producent dokumentárních filmů, spisovatel, novinář a zakladatel Nadace pro léčbu rakoviny proslul především svou schopností nastudovat sebesložitější témata a podat je tak, že jim porozumí i široká veřejnost.

Do Prahy přijel propagovat knihu vydanou nakladatelstvím Mladá fronta „Svět bez rakoviny – příběh vitaminu B17“, kde tvrdí, že „vymýcení rakoviny bez chemických léků není přijatelné kvůli skrytým mocenským zájmům těch, kteří ovládají zdravotnický systém“ a že léčba onemocnění „pouhými“ vitaminy (nejen B17, ale také céčka) „by ukončila gigantický výzkum rakovinného průmyslu, většinu průmyslu spojeného s ozařováním a velkou část chirurgie, jak ji známe dnes; ztráta příjmů v těchto oborech by pro tisíce finančníků, výzkumníků a techniků byla katastrofická“.

Kdy jste si začal uvědomovat, že se události ve světě odehrávají jinak, než jak je popisují main-streamová média?

Bylo mi zhruba dvacet. Náhodou se mi dostal do rukou časopis, který se věnuje principům ekonomiky volného trhu. Ve škole jsem o volném trhu, myslím o skutečném volném trhu, něco zaslechl, ale nikdy to pořádně neučili. Myslel jsem, že v Americe je volný trh, dokud jsem si nepřečetl ten časopis, ve kterém psali, že jsme volný trh již dávno opustili. A že jsme nyní na cestě ke kolektivismu, něčemu, co by většina lidí označila jako socialismus. Je to pravda, říkal jsem si? A začal jsem si klást otázky a číst knihy, o které jsem se nikdy předtím nezajímal.

Velice populární se stala vaše kniha Nestvůra z Jekyll Island, která popisuje vznik Federálního rezervního systému, nepřesně nazývaného jako americká centrální banka. Jak jste na toto téma přišel?

Na to jsem přišel zhruba po třech letech intenzivního studia problematiky, jinak bych tomu vůbec nemohl porozumět. Produkoval jsem v té době nízkorozpočtové dokumentární filmy a dostal jsem nápad, že bych měl udělat film o inflaci a důvodech, proč neustále rostou ceny. Viděl jsem, jak každý ukazuje prstem na druhého. Zákazníci křičeli: „Rostoucí ceny? To je proto, že obchodníci s potravinami jsou chamtiví.“ Obchodníci se hájili: „Ne, to farmáři zvyšují ceny produktů.“ Farmáři si zase stěžovali, že za to mohou drahá semena. Ve skutečnosti za to nemohl nikdo z nich. Zodpovědní za to jsou totiž lidé, kteří vydávají a tisknou peníze. O pár let později jsem byl požádán jednou studijní skupinou v Pasadeně, abych pro ně uspořádal přednášku. O daních jsem nevěděl nic, kromě toho, že jsou vysoké, a navrhl jsem: Co kdybych mluvil o skryté dani, inflaci? Jim se přednáška moc líbila a radili mi, abych v tom pokračoval. Na toto téma jsem pak vedl takových přednášek několik. S tím, jak přibývalo posluchačů, začali lidé klást otázky, na které jsem neuměl odpovědět. Došlo mi, že nejsem dost informovaný, tak jsem s přednáškami přestal a ponořil se do hlubšího studia. Získal jsem titul CFP, certifikovaný finanční poradce, který kromě bakalářského titulu vyžaduje splnění přísných požadavků na znalosti a je zakončen desetihodinovou zkouškou. Zjistil jsem, jak to funguje prakticky. Tehdy jsem pomalu začal psát svoji knihu a ponořil se do ještě hlubšího výzkumu, který trval dalších sedm let.

Mohl byste v krátkosti vysvětlit, co se vlastně tenkrát v roce 1913, kdy vznikal Fed, stalo? Jaké to mělo důsledky pro USA a svět?

Všechno to začalo v roce 1910, tři roky před vznikem zákona o federálních rezervách. Tehdy, krátce po krachu burzy, byli Američané velice zklamaní z obrovské koncentrace finanční moci v rukou malé skupinky institucí na Wall Street. Věděli, že banky, pojišťovny a investiční společnosti nějakým způsobem kontrolují celou ekonomiku a rozhodují o tom, kdo dostane půjčku, kdo ji nedostane, jaké budou úrokové sazby apod. A chtěli, aby Kongres připravil zákon, kterým by tyto velké banky mohl kontrolovat. Banky ale usoudily, že by musely být hloupé, kdyby nechaly projít zákon, který by je dostal opravdu pod kontrolu. A tak řekly: Nechte nás napsat legislativu, která bude kontrolovat náš vlastní průmysl. A to se v podstatě stalo. Samozřejmě tohle nemohly říct nahlas, protože by to veřejnost nedovolila, a tak se vše odehrálo ve velké tajnosti. Stalo se to na Jekyllově ostrově, odtud tedy inspirace pro název mé knihy. Jekyll Island byl malý soukromý ostrov miliardářů z New Yorku a na něm se tehdy tito lidé jako J. P. Morgan a William Rockefeller potkávali. A když sepisujete pravidla nebo legislativu ke kontrole vlastního průmyslu, vytváříte kartel. Všichni členové kartelu, největší banky v USA i Evropě, byli přítomni tomuto jednání a řekli, fajn, takhle chceme „regulovat“ náš průmysl: uchránit své zisky, zabránit nevhodné konkurenci a vše zabalit tak, že to vypadá jako jeden z úřadů federální vlády.

I když jsou okolnosti vzniku Fedu nezpochybnitelné a později je potvrdili i aktéři této „akce“, téma je v mainstreamových médiích tabu. Většina veřejnosti proto logicky argumentuje, že kdyby to byla pravda, bylo by to na CNN. Proč to tak je?

(směje se) Ano, je pravda, že média tvrdila, že se zákonem o federálních rezervách dokázala úžasná věc, že je to v našem nejlepším zájmu a už nikdy nebude žádná krize. S odstupem času bankéři začali hrdě prohlašovat, že se této akce účastnili. Od té doby byl tón v médiích vždy shovívavý a pozitivní. Nikdy to nenazvali kartelem, i když to kartel je, a nacházeli jiná slova jako asociace nebo centrální banka, samá hezká slova.

Veřejnosti se při vzniku Fedu vysvětlilo, že bude bránit velkým krizím. Nejenže se to nestalo, ale dá se říct, že je naopak spíš způsobuje. Můžete vysvětlit čtenářům jak?

Jedna z věcí, která lidem na začátku toho všeho dělala starosti, byl ekonomický cyklus. Ekonomika roste, peníze jsou lehce k sehnání, úrokové sazby jsou nízké, lidé vydělávají spoustu peněz… A pak naráz bublina praskne, protože narostla příliš rychle. Měnová zásoba se ztenčí, lidé ztrácí práci, byznysy krachují. Tento problém, který Fed reprezentuje, existoval i před ním, ale ekonomické cykly byly regionální, ne celonárodní či globální. Lidé si na tyto cykly stěžovali, ale řešení typu „spojme to všechno dohromady a udělejme z toho jeden velký cyklus“ přece není vůbec žádným řešením.

A co způsobuje ony cykly?

Příliš rychlý nárůst objemu peněz. Pokud množství peněz roste stejně rychle jako služby a zboží, nemáme problém, není žádná krize a ekonomika je stabilní. Tak to vždy existovalo, když byla měna vázána na zlato nebo stříbro. Fakt, že je vázána na zlato, stříbro nebo cokoliv, co vyžaduje k produkci lidské úsilí, stejně jako zboží a služby, limituje množství peněz, které může být vytvořeno. Pokud bankám umožníme vytvářet peníze z ničeho, vytvoříme mocnou a svůdnou zbraň, která má sílu hýbat ekonomikou, lidmi a vládami. Tak takhle to udělali a tak to dělají pořád.

Ačkoli peníze používáme denně, většina lidí netuší, co peníze jsou a že je vytváří soukromé banky, nikoliv státy. Vy jste tento mechanismus vzniku peněz označil jako Mandrake, podle jednoho komiksového kouzelníka, který dokázal vyčarovat věci z ničeho…

Je to velmi jednoduché, říká se tomu podvod. Kdybychom řekli, že vytvářejí peníze z ničeho, nebylo by to zcela přesné. Protože za každým dolarem je dlužní úpis, někdo si ho musel půjčit, tím teprve vznikl. Je to tedy dokonce horší než vytváření peněz z ničeho, (směje se) protože někdo ty peníze, které banka vytvořila z ničeho, bance dluží. Mluvíme o USA, ale podobně to funguje na celém světě. Začíná to u vlády. Systém je totiž založen na symbióze vlády a Fedu. To je základ. Proto je často ministr financí z Fedu nebo z banky, která ho tvoří. Nejprve jsou v bance, pak jdou do vlády, není mezi tím rozdíl. Ale v zásadě je dominantní banka, ta vytváří peníze.

Když vláda potřebuje peníze, protože utrácí jak opilý námořník, má dvě možnosti. První je zvýšit daně, ale to udělat nechtějí, protože chtějí být znovu zvoleni. Takže si musejí půjčit. A od koho? Dříve bylo zvykem, že si půjčovali od lidí, jako jsme my, protože vládní dluhopisy byly dobrá investice. Půjčovali si i od institucí jako stavební spořitelny, pojišťovny, půjčovali si od jiných vlád. Když jsem kdysi psal první verzi knihy, půjčovali si takto 93 % peněz. Od lidí a firem, kteří si mysleli, že jde o dobrou investici. Dnes už si lidé nemyslí, že jde o dobrou investici, a je to přesně naopak – skoro všechno si vlády půjčují od Fedu. A kde ty peníze vezme Fed? A jsme zpátky u podvodu, o kterém jsme mluvili – prostě napsali šek a ty peníze vytvořili na počítači.

Peníze, které takhle napsali na obrazovku monitoru, půjčí Fed vládě za úroky. A když přijde čas, kdy vláda musí Fedu úrok zaplatit, logicky na něj nemá žádné peníze. Potřebuje víc peněz. A tak se vrátí do Fedu (nebo do jedné z bank, které Fed tvoří) a půjčí si na to. A tak to jde stále dokola – nejprve zaplatí nejstarší půjčku, pak si půjčí na další a dluh roste neuvěřitelným způsobem. Tento systém funguje ve všech zemích. A právě proto jsou všechny země v problémech.

Takže jediný, kdo na tom na konci vydělá, je onen bankovní kartel…

Ano. Oni dostávají úrok. Ale minimálně v USA většina úroku, který vláda dluží Fedu, se vlastně vrací vládě, protože zákon o federálních rezervách konstatuje, že úrok, který má vláda platit Fedu, má být primárně použit na financování provozu Fedu, jinými slovy platit výdaje kartelu. Jsou to vysoké výdaje, protože nemají důvod šetřit, vláda všechno proplatí. Ale všechno nad rámec míří znovu do vlády. A oni říkají, podívejte se, jak skvělí lidé jsme, dáváme většinu peněz zpátky vládě, nejsme špatní, nevyděláváme moc peněz a vracíme je vládě. Jenže jde o to, že se lidé dívají na špatné místo, tady se ten podvod neodehrává. To, na čem Fed opravdu vydělává, nejsou úroky a půjčky vládě, ale úroky a půjčky soukromému sektoru. Nám. Protože všechny ty peníze, které byly vytvořeny z ničeho, potom jdou do ekonomiky a nám, zaměstnancům, dodavatelům, na války… Skutečnost je, že většina peněz vzniká tak, že banky poskytnou úvěry jednotlivcům, korporacím či vládám cizích zemí. A to je obrovský byznys. Každý dolar, který je vytvořený z ničeho a poskytnutý vládě a pak se objeví na účtech zaměstnanců, mohou komerční banky vzít a udělat z něj dolarů devět. A těch devět dolarů jsou další extra vytvořené peníze z ničeho, které vám oni mohou „půjčit“ s patřičně vysokými úroky. Samozřejmě velká část těchto úvěrů nikdy není splacena, a tak je odepíšou a běží do Kongresu a nechají se vyplatit.

Kde ale vezmu peníze na úrok, existují vůbec při takovém tvoření peněz?

Výrok, že není dost peněz na zaplacení úroků, není úplně přesný. Na jednu stranu je pravda, že při takovém způsobu tvorby peněz nemůžou peníze na úrok vzniknout jinak než dalšími půjčkami, ale je tu ještě jeden způsob – práce. Příklad: vy jste banka, já si od vás půjčím tisíc dolarů. Vy vytvoříte tisíc dolarů, a já budu souhlasit s tím, že vám vrátím 1100 dolarů. Kde těch sto dolarů vezmu? Jednoduše, zaklepu na vaše dveře (nebo na nějaké jiné) a zeptám se, jestli vám můžu každý den vydrhnout podlahu. Za nějaký čas si na to vydělám. Jsem jakýsi váš sluha.

Ale jak to může skončit?

Oni nechtějí, aby to skončilo. Když splatím tu půjčku spolu s úrokem a nepůjčím si další peníze, váš byznys skončil. A celá tahle ekonomika. Není dluh, nejsou peníze. Dnešní peníze mohou vzniknout pouze z dluhu.

Už teď je ale jasné, že dnešní astronomické dluhy, řecké či americké, nemohou být splaceny, naopak musejí logicky exponenciálně růst…

Šlo by to jedině radikálně – tak, že by si lidé přestali půjčovat a splatili je pouhou prací. Ale to nikdo nechce. Dokud budeme mít systém založený na nekrytých penězích, nemůže to nikdy fungovat. Tenhle systém se hroutí sám do sebe.

Jak by mohla fungovat ekonomika bez Fedu a ostatních centrálních bank?

Ekonomika založená na opravdových penězích krytých něčím skutečným, jako je zlato nebo stříbro, funguje krásně. I Amerika na začátku takto fungovala. Byli bychom stabilní.

Argumentem proti je ale podle kritiků jednak fakt, že není dost zlata, jednak potřeba růstu, která je rychlejší než růst těžby zlata.

Byli bychom stabilní, ne stagnující. Bylo by to nádherné oproti tomu, co tu máme dnes. Je obrovský omyl, že není dost zlata, to je úplné nepochopení situace. Nejde o množství zlata, ale určující faktor je poměr mezi zlatem, službami a zbožím. Co by bylo špatného na tom, že by byla zásoba zlata stabilní, přičemž zboží a služby by rostly? Dneska stojí chleba tři dolary, příští rok by stál dva dolary, co je na tom špatně? Rostoucí hodnota zlata by přiměla víc lidí a firem těžit zlato a zásoba by se rozšířila. Opět by se změnil poměr mezi cenou zlata a zboží a těžba by poklesla. Ale i kdyby byla zásoba zlata stabilní, bylo by to skvělé. Ekonomika by rostla, kdyby kupní síla měny zůstávala stabilní.

To by ale vláda nesměla podvádět, jako například v podobě zlatého standardu, který skončil v roce 1971…

Samozřejmě, proto mluvím o volném trhu. Vláda stále podvádí. I v období takzvaného zlatého standardu tiskli miliardy dolarů, které neodpovídaly množství zlata. Proto to nefungovalo. Dělají to schválně, místo aby nechali rozhodnout trh. Volný trh je mocná síla, a proto ho nechtějí za žádnou cenu připustit. Navíc bankéři nakoupili za peníze, které si vytiskli, stejně všechno zlato, tak proč bychom měli chtít měnu krytou zlatem, kterou oni kontrolují? Je pravda, že bankéři mají spoustu zlata. Protože jsou chytří. Vědí, že zlato si uchová kupní sílu, až jejich nekryté měny zkolabují. Chtějí mít zlato, ale to neznamená, že by měli chtít systém založený na zlatě. Takhle je to pro ně mnohem výhodnější. Kdyby byla měnová zásoba omezená, omezená je i jejich moc a majetek. Takže musíme poslouchat nesmysly, že je málo zlata, že tomu nerozumíme a že systém papírových nekrytých měn je skvělý.

V roce 2001 jste natočil úspěšný film s názvem Skrytá agenda: Opravdové konspirace, které ovlivňují naše životy. O jakých konspiracích to mluvíte?

Byl to spíš rozhovor než dokument. Rozhovor s mužem jménem Norman Dodd. Norman Dodd byl vedoucí vyšetřovatel speciálního výboru amerického Kongresu, který v roce 1953 vedl vyšetřování amerických nadací osvobozených od daní. Udělali jsme rozhovor, ve kterém mi vyprávěl, co jako vyšetřovatel této kauzy zjistil. Do záznamu v Kongresu se dostala jen část jeho zjištění. Důvod, proč byly tyto nadace vyšetřovány, sahal až do druhé světové války. Některé z těchto nadací, jako Carnegieho, Fordova či Rockefellerova, svěřené prostředky vynakládaly k politickým účelům a sponzorovaly články, pamflety a jiné materiály, které by se daly označit jako komunistická propaganda. Některé psal přímo Josef Stalin.
Norman Dodd se vydal přímo do těchto nadací, nejprve do Fordovy. Hned na začátku mu prezident nadace James Gaither řekl: „Víte, proč provozujeme tuto nadaci? Posloucháme instrukce z Bílého domu. Podstata je v tom změnit život ve Spojených státech tak, aby došlo ke snadnému splynutí se Sovětským svazem.“ Dodd málem spadl ze židle. „Cože, tohle je vaše směrnice?“ – „Ano.“ Většina lidí by si myslela, že je to směšný cíl, ale tihle lidé se tím velmi vážně zabývali. Zabývali se tím, jak vytvořit jeden Světový svaz, Světovou unii.

Druhý rozhovor měl pan Dodd s prezidentem Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. Ten mu navrhl, že za ním má poslat někoho ze svého týmu a nadace jim připraví a poskytnou knihy a materiály ze všech svých zasedání. A jeho tým tu může strávit tolik času, kolik bude potřebovat a uvidí přesně, co dělají. On tu nabídku přijal. A tak tam poslal ženu jménem Katherine Casey, která byla do jeho týmu jmenována z důvodu zpomalení vyšetřování. Ve Washingtonu si některé kruhy nepřály, aby se vyšetřování někam posunulo, a její postoj byl takový, že ty nadace dělají takové dobro, že nechápe, co by mohlo být špatně. S Doddovou pomocí, který ji instruoval, na co se má soustředit, ale narazila na věci, ze kterých se skoro zbláznila. Byla úplně v šoku. Tak třeba na jednom z prvních zasedání na začátku 20. století tito lidé řešili, jak mohou změnit postoje Američanů, aby byli pro vytvoření jednotné globální světové vlády.

V jejich návrzích bylo mnoho způsobů, jak to udělat – nejlepší způsob byl podle nich válka. Protože z války jsou lidé tak vystrašení, že jsou ochotní vzdát se čehokoli, jen aby se vrátila jejich bezpečnost. Tak se Carnegieho nadace pro mezinárodní mír rozhodla, že nejlepší, co může udělat, je podporovat Spojené státy, aby vstoupily do války. A tak se i mnohokrát stalo, naposledy celá „válka proti terorismu“ a zákony znamenající úplnou ztrátu občanských svobod.

Říkáte tedy, že se různé bankovní krize a války nedějí náhodou? Že demokracie a lidská práva jsou tudíž jen prázdné pojmy?

Ano. Záměr je vytvářet veřejné mínění. To je hlavní cíl mezinárodních, a koneckonců i národních politiků a především těch, kteří je ovládají. Mluví o lidských právech, spravedlnosti, blahobytu, ale vše, o co se snaží, je manipulovat s lidmi, aby je podporovali, ať už ve skutečnosti dělají cokoli. A o té skutečné agendě, tedy ovládat lidi, se nemluví.

Se svými názory jste jistě označován jako konspirační teoretik…

Ano, mám nálepku konspiračního teoretika. (směje se) To se vsaďte, že jsem. Jen tam nesedí to slůvko teorie. Sám sebe bych označil jako konspiračního historika. Konspirace představuje jednu z nejzásadnějších politických skutečností, které se odehrávaly napříč dějinami. Každý, komu se zdá bizarní, že někdo věří v konspiraci, mi tím prozrazuje, že nečetl historické knihy.

Fakt je, že mnoho konspiračních teorií se ukázalo jako pravdivých. Nedávno bylo například oficiálně potvrzeno, že takzvaný incident v Tonkinském zálivu, na jehož základě začala vietnamská válka, se nikdy nestal. O chemických zbraních v Iráku taky víme své, jsou stohy důkazů proti oficiální verzi 11. září 2001… Mechanismus je stále stejný. Proč se to děje?

Protože lidi si neumí představit motiv. Pořád věří, že ti, kteří prohlašují, že jsou jejich lídry, to s nimi myslí dobře. Lidé by se měli snažit porozumět tomu, že jsou zde jiné, obrovské plány, které logicky nejsou veřejné.

Proč ale většina lidí nechce existenci těchto plánů uznat, ani když je podložena fakty?

Psychologický efekt je zde velmi silný – nechcete přemýšlet o tom, že jste byl oklamán. Zraní to vaši hrdost. Lidé, kteří si své představitele volí, říkají, že nemůžou být tak špatní. Přece si je sami zvolili! Mainstreamová média kloužou pouze po povrchu a píšou, že ten řekl to a ten tamto, ale důležité otázky raději vůbec nekladou. Třeba kvůli inzerci.

Jak se má člověk vyznat v tom informačním nepořádku a hledat pravdu?

Myslím, že s tím se musí poprat každý sám. Když jste navíc starý jako já, ucítíte lež na sto honů. Zaprvé musíme přestat být pohodlní a začít si uvědomovat některé věci, které nemáme servírované přímo před očima. Rozhodně se odpovědí nedobereme tak, že budeme večer koukat na zprávy, které jsou silně filtrované. Takže první krok je přestat sledovat tyto kanály, odpoutat se od nich. A udělat si trochu toho vlastního výzkumu. Problém je, že do toho se nikomu moc nechce, většina lidí se o nic nezajímá. Ale pokud opravdu chcete, informací je spousta. Vy samozřejmě zprvu nevíte, co je pravda. Čím víc se ale snažíte, tím lépe se orientujete a odlišíte relevantní informace od nesmyslů. A začnete si všímat, že ten mechanismus je pořád stejný a není moc sofistikovaný, protože stále vychází a není třeba ho měnit. Hlavně musíte být sám k sobě poctivý a jít do hloubky. Začněte a uvidíte.

Autor článku: Milan Vidlák, Hana de Goeij
Zdroj: zen.e15.cz