Přítomnost - Dvouhlavé tele se tu a tam narodí. Objev nedokonalosti přírody a nepředvídatelnosti evoluce je mimochodem součástí převratných objevů poslední doby.

Stádo bizonů ani smečka vlků se bez vůdce neobejde. Vůdce tudíž patří k přirozenému běhu věcí, proti nimž by bylo zbytečné, čili hloupé, se zpěčovat. A protože člověk patří ke stádním druhům fauny a navíc vytvořil organizace a instituce vyžadující řízení, nutno vybírat obzvlášť obezřetně. Je velké potěšení pracovat pod schopným kapitánem nadaným přirozenou autoritou, je velké neštěstí ocitnout se na lodi, jejíž kapitán je devótní zbabělec, neznalý řemesla, ubožák závislý na alkoholu, který za kapitánský můstek vděčí svému původu nebo dvorním intrikám.

Hypotéza, že škodlivý prezident může být zvolen voliči zasluhujícími shovívavost, stojí na předpokladu, že voliči jsou manipulovatelné bytosti bez přístupu k informacím. Bylo by vhodné, kdyby její zastánci vysvětlili, co ještě zbývá udělat, aby se situace zlepšila. V současné Evropě, ale do značné míry i jinde ve světě, neexistuje síla, která by mohla svou vůli prosazovat násilím. Demagogové mohou nanejvýš strašit, vábit, slibovat, podbízet se, malovat čerta na zeď, brnkat na skryté struny. K obraně sebeúcty zcela stačí osvěžit si paměť, sáhnout po jiných zdrojích, porovnat srovnatelné. To není nadlidský výkon vyžadující speciální znalosti a spoustu času. Vše na dosah, stačí natáhnout ruku. Právo na hloupost rovněž patří k nezadatelným lidským právům, ale jeho cena je příliš vysoká. Platí se ztrátou práva si naříkat.

Lidé, kteří v prvních přímých volbách zvolili Miloše Zemana prezidentem, nemohou tvrdit, že nic nevěděli o jeho činech, sklonech, slovníku, názorech a postojích. Vše bylo řádně zveřejněno, probráno a okomentováno. Pokud někdo tvrdí opak, buď lže, nebo si lže do kapsy. Na území tohoto státu se jich našly dva miliony sedm set tisíc. To znamená, že v této zemi žije minimálně 2,7 milionu lidí, jimž nevadí dlouhá řada afér, které neuráží vulgarita, jimž se líbí pivní humor, kteří se nestydí za poklonkování diktaturám, jimž mluví z duše mnohokrát usvědčený lhář a pomlouvač, který nerespektuje ani zákony země, v jejímž čele stojí. Problémem tedy není představitel české stádnosti, ten je pouhou hříčkou přírody, ale to, že se mohl stát vůdcem stáda. Jestliže hlava státu imponuje tak velké části populace, pak to něco důležitého vypovídá.

Příčin bude bezpochyby mnoho, vzájemně propletených, sahajících do vzdálených zákoutí historie a podvědomí. Vyčerpávající odpověď leží mimo dosah, což nezbavuje povinnosti pátrat alespoň po důvodech hlavních. Je zvláštní, že politika hrála v rozhodovacím procesu nepatrnou roli, protože sliby, které kandidát do omrzení opakoval, byly očividně nesplnitelné. Další důkaz, že správa věcí veřejných je především záležitostí historie a psychologie.

Počátek prezidentovy obliby je třeba hledat v dlouhodobé izolaci způsobené zločinným režimem, který jakoukoli cestu za hranice podmiňoval hanebnými podmínkami, pokud je ovšem rovnou nezakázal. Absence zkušenosti plurality připoutala mnoho obyvatel k rodné hroudě atavistickým poutem. Čtyři desetiletí trvající indoktrinace vytvořila koleje, z nichž je těžké vystoupit. Jakmile se historická zkušenost vtělí do podmíněného reflexu, stává se člověk manipulovatelným. Dlouhotrvající demagogie nepomáhá vytvořit ochranné látky, ale spíše návyk. Svět bez všem srozumitelných řešení působí tak hrozivě, že vzplanou láskou ke komukoli, kdo mu vrátí původní přehlednost. Desetiletí trvající černobílá válečnická terminologie, ještě posílila tendence zděděné z Rakouska-Uherska.

Druhým historickým důvodem je rusifikace, která prostřednictvím kádrů školených v Moskvě a patolízalů nadbíhajících okupační mocnosti prosákla do všech vrstev populace. Připočte-li se k tomu silná slavjanofilská tradice pěstovaná buditeli, stává se přítomnost srozumitelnější. Ostentativní rusofobie vnímavého pozorovatele neoklame, jedná se spíše o silácké gesto než skutečné odmítnutí východního modelu. Ruské vzorce chování a myšlení pronikly do českého kráteru mnohem hlouběji, než si jsou vlastenci ochotni připustit. Vztah k státu, společenství, jednotlivci, institucím a funkcím má mnohem blíž k ruskému než západnímu vzoru. Směrem na západ sílí důraz na individuální odpovědnost, a přestože Praha leží blíž k Londýnu než k Moskvě, je v Česku svalování viny na režim a dobu naprosto běžné. Dokonce i slovník politický projevů zde uvízl kdesi v 19. století. Oč méně se v tuzemsku mluví o občanech, tím častěji se používá pojem národ. Vysvětlení je nasnadě: občana lze v případě potřeby pohnat k odpovědnosti, národ nikoli. Kolektivismus je tak hluboce zakořeněný v myšlení, že zrod autonomního jedince je velmi obtížný. Člověk je doposud pojímán jako nesamostatný tvor vyžadující laskavou leč pevnou ruku pana řídícího a nikoli jako autonomní bytost usilující o větší prostor pro svou, i druhým prospěšnou seberealizaci.

Nejnápadnějším projevem ruského vlivu je přístup k alkoholu. Stupeň rusifikace je téměř objektivně měřitelný typicky ruským sebedestruktivním opíjením. Ne popíjení pro radost, ale tupé ožírání do bezvědomí jakožto únik před fatalistickou předvídatelností budoucnosti a oprávněným pocitem bezmoci. Je veřejným tajemstvím, že za komunismu se chlastalo od nejvyšších pater moci až po znepřátelené podzemí. Společného jmenovatele pro všechny skupiny populace je třeba hledat právě v pevném poutu vnitřní spřízněnosti kamarádů z mokré čtvrtě. V Česku není exhibovaný alkoholismus důvodem ke klatbě, ale k chápavému pochechtávání. Příbuzné chutě, obdobné záliby, spřízněné averze, stejná historická zkušenost a společná nenávist tvoří silnější pouto než pouto kulturní. Prezident dobře ví, co dělá, když neopomine zdůraznit, že má rád jitrnice a jelita, nebo když dokazuje vlastenectví tím, že dává ostentativně přednost moravským vínům před francouzskými. Společně sdílená omezenost je spolehlivější zdroj obliby než společný projekt. Blízkost, jež se obejde beze slov, tvoří nebezpečnou pupeční šňůru. Destruktivní konzumace alkoholu je pouze jedním z vnějších projevů rusifikace, psychické následky jsou mnohem horší. Ruské komu dal Bůh funkci, tomu dal i rozum, neztratilo platnost ani v guberniích, které získaly nezávislost.

Psychologické důvody Zemanovy záludně široké obliby logicky vyplývají z důvodů historických. Potřeba identifikace, vzhlížení, kultu má poměrně snadno vysledovatelný původ. Mlčící většinu definuje především neschopnost vytvořit si vlastní názor a zbabělost. Ztracena v nepřiznaných pocitech nelibosti, bezradně hledá svého mluvčího. Kdokoli, kdo má drzost vyjádřit obavy mlčící většiny, má vyhráno. Průměrný volič není ochoten se vypořádat s vlastní úzkostí a strachem, rostoucí přetlak ventiluje pomocí obdivu. Kult osobnosti je vybudován především na zástupné hrdosti. Ten, kdo nemá na co být hrdý, huláká při sportovních utkáních, dovolává se významných osobností, o nichž zpravidla nic neví, nebo svou malost kompenzuje sdružováním do větších celků.

Také paměť zůstává navzdory obrovskému vývoji neurologie nedostatečně prozkoumaným územím, kde panují jiné zákony než ve sféře intelektuální. Jakmile jde o vlastní záchranu nebo svých blízkých, případně institucí, jde etika stranou. Matka, která nestraní synovi, otec schopný vykázat z domu dceru, která ho vydírá, jsou jen výjimky potvrzující pravidlo. Proto nemá valnou cenu apelovat na morální příkazy, když je v sázce blaho, duševní pohoda nebo budoucnost potomků. Potřeba obrazu neposkvrněného slabostí, ostudným ústupkem nebo selháním dokáže vymazat nebo překroutit nesporná fakta způsobem, nad nímž zůstává rozum stát. Aby člověk sebral odvahu se podívat do zrcadla, musí milovat nezávislost. S pamětí je třeba se potýkat, aby člověku nepodsouvala přikrášlený obraz sebe sama.

Strach je také hlavní zdroj konformismu, který patří k tmelům komunity. Snaha nevyčnívat, neodlišovat se, stát se platnou součástí většího celku je další, lehce zneužitelná touha ovládající existenci většiny. O jak mocnou sílu se jedná lze doložit tím, že i lidé, kteří prezidenta nevolili, za něj často cítí stud. I když rozum našeptává, že je nesmysl se cítit odpovědný za stav, jehož příchodu se člověk snažil zabránit, lepkavý pocit hanby zůstává. I když si člověk nic nenamlouvá o reprezentantech svých spoluobčanů, pořád zůstává vespod cosi, co se ho osobně dotýká, když dělají ostudu. Zavírat oči před nepříjemnými fakty je sice řešení, ale špatné. Být občanem malé země v zájmové sféře Ruska je obtížné a vyčerpávající. Strategie, jak se s tímto nezměnitelným stavem věcí vypořádat, závisejí na vlastnostech, zkušenostech, charakteru a duševní úrovni jednotlivých obyvatel.

Marxisté popisovali historii jako spirálu. I očividné zhoršení situace bylo z jejich hlediska zlepšením, protože se vývoj údajně posunul o chlup výš. O tom, že by spirála mohla také klesat, se neuvažovalo, nejspíš proto, že k tomu skutečnost přímo vybízela. Rozložení povah obývající tento prostor dodnes nápadně připomíná minulost ještě vlažnou: normalizátoři libující si ve východním modelu, znormalizovanci bázlivě schoulení v zatuchlé podezíravosti, závisti, pasivitě a zbabělosti a neznormalizovatelní, kteří, každý na vlastní pěst, zoufale hledají způsob, jak uhájit prostor autonomie. V přírodě se nestane, aby dvouhlavé tele dorostlo do dvouhlavého býka a stalo se vůdcem stáda. To spojenými silami dokáží pouze lidé, když jim to okolnosti dovolí. Inu dobrá, alespoň se rozšiřuje škála odpovědí. V úvahu přichází takřka vše, vyjma loajality. K zoufalství stále ještě chybí důvod: pořád je možné ze současného stavu vyvodit čím dál přesnější závěry. Zle bude, až masa nalezne charismatického vůdce a dá se do pohybu. A k tomu může dojít v jakékoli zemi. V množství je občas síla, ale častěji stupidita. Většinou je lepší zůstat slabý a osamělý, než silný a člen davu.

Lubomír Martínek, Přítomnost.cz