Tyden.cz - Stává se to jednou za mnoho let. Média na chvíli přestanou psát o církvi jako o bandě tlustých prelátů, kteří vysávají státní rozpočet a třesou se na majetky dříve jim ukradené. A na krátký okamžik se zajímají o církev s nadšením vědce, který právě objevil kokrhající stonožku.

Kdo někdy pracoval v domácích médiích, jistě potvrdí, že je to prostředí jako stvořené pro nějakou hodně houževnatou misijní výpravu. Protože počet novinářů v hlavních médiích, kteří jsou praktikující věřící, jsou minimálně pokřtěni nebo dokonce mají alespoň jakž takž pozitivní vztah k jakékoli církvi, je mizivý. V případě katolické církve snad přímo žalostný.

Liberální, zelené nebo socialistické založení většiny žurnalistů se pak samozřejmě odráží v tom, jak naše média o církvích referují, resp. spíše nereferují. S výjimkou České televize a Českého rozhlasu, které si svou "veřejnou službu" odbudou přenosem nějaké té bohoslužby, se církve v médiích objevují téměř výhradně, když jde o peníze. V posledních letech hlavně v souvislosti s platy duchovních a církevními restitucemi. A média snad bez výjimky fandí tomu, čemu nefandí církev: registrovanému partnerství, právu na potrat, eutanazii, liberalizaci drog, feminismu...

Ostatně pozvat si duchovního do vysílání nebo na stránky novin je v ateistické zemi mediální sebevražda. Pánové v hábitech jsou snad fotogeničtí, ale v moderním světě obtížně použitelní. Ty jejich zdlouhavé a nekonkrétní odpovědi na otázky, navíc bez vulgarismů! Jedinou šancí je ptát se jich na jejich sexuální choutky či skryté homosexuální predispozice, což už snad všechna média ostatně udělala. Jedinou výjimku, která nehrozí tak strašlivým propadem prodeje, tvoří snad jen teologičtí šoumeni Tomáš Halík a Zbigniew Czendlik.

Pontifik a psí kuchařka

A pak se jednoho dne stane, že zčistajasna oznámí svou rezignaci papež. Katolíky česká média nezbožňují a jejich dosavadní hlavu, Benedikta XVI. už tuplem ne, vždyť to prý na rozdíl od střízlivého modernisty Jana Pavla II. je zarputilý konzervativec (čti: tmář, fanatik, bludař, reakcionář). Ostatně i mediální kněz Halík v souvislosti s papežovou rezignací se zřetelným odstupem pravil: "Joseph Ratzinger ukazoval, že je možný i inteligentní konzervativismus."

Odstoupí-li ale papež v době, kdy už polevil zájem o nového prezidenta, zcela výjimečně se zrovna nerozpadá Nečasova vláda a udílení Oscarů je až za dva týdny, je i náhle bezhlavá katolická církev pro média vítaným tématem. Velké fotografie papeže dominují všem titulním stranám (což je díky ornátu, klerice, mitře, solideu, mozetě, cingulu, pektorálu, berle či jiným papežským proprietám milou změnou oproti nudným politickým kravaťákům) a v televizních studiích si biskupové podávají dveře. Nebýt papežova konce, zaujalo by nachlup stejné místo v médiích zrovna ten den narozené slůně v pražské zoo.

A když už tedy média jednou vzala církev na milost, rozjela to v plné parádě. Už jen v oslovení papeže se sekulární sdělovadla mohla přetrhnout. "Svatý otec rezignoval", hlásal v hlavním titulku nejčtenější "seriózní" deník - a jen o pár centimetrů pod tím inzeroval vkládanou psí kuchařku.

Dále bylo možné číst nebo slyšet výrazy jako "nejvyšší pontifik", "hlava Svatého stolce", "nástupce apoštola Petra" či "Jeho Svatost" (pozor, zatím snad nikdo nepoužil titul "servus servorum Dei - služebník služebníků Božích", který si na listiny píše sám papež, pardon - Svatý otec).

A nešlo zdaleka jen o papeže. Je třeba úsměvné, když moderátor uměřené veřejnoprávní televize najednou na telemostu oslovuje vysokého církevního představitele "otče biskupe". Je to asi stejné, jako by jindy říkal "bratře Kalousku", "příteli Škomachu" či "soudruhu Grebeníčku".

Hurá do Vatikánu!

Církevní reálie náhle média okouzlily. Jako když se úředník z pošty poprvé vydá na exotickou dovolenou. Všechny ty podivné církevní tituly, barevné hábity, zlatá cingrlátka, tajemné archaické zvyky... Možná je novinář-ateista okouzlen sám, možná jen tuší, že tohle by si jeho čtenář-ateista přečetl se stejným zájmem, jako si jindy čte o dvouhlavém teleti.

Je v tom přece kus dobrodružství - už jen to pikantní konkláve, černý kouř a bílý kouř, dá se připomenout papežka Jana, stolička s otvorem ke zkoumání papežova pohlaví nebo stříbrné kladívko, jímž se ověřuje papežovo úmrtí. V ideálním případě by z toho mohla být i reportáž z Vatikánu, tedy několik nocí strávených za diety v římských barech.

Vydržme to, očarování médií světem církve nebude dlouho trvat. I když se zájem zase krátkodobě zvýší v době volby nástupce Benedikta XVI., přijdou Oscaři, narodí se nějaký ten nosorožec, Nečas s Kalouskem si vjedou do vlasů, Miloš Zeman zase někde upadne... A církev se v médiích zase vrátí tam, kde byla. Do rubriky "Kdo nám ujídá ze společného koláče", případně pod titulky typu "Bezbranný ministrant v rukách chlípného kněze".