V českých městech se problémy s dopravou stále nedaří řešit. Soužití chodců, cyklistů a řidičů zůstává silně problematické. Jízda na kole je riskantní, pruhy pro kola bývají úzké a mizející...

 

Doprava ve městech je jedno velké společenské i politické kolbiště. Jak ji vyřešit? Jak ji vyřešit v Česku, kde auto zůstává symbolem nezávislosti, i když vás činí závislým? Jak najít zdravou rovnováhu, rozumnou dohodu mezi chodcem, cyklistou a řidičem? Jak zklidnit centra měst, jak je zbavit těch nekonečných zácp, věčných kolon stojících a čoudících aut? Jak vyhovět představám řidičů, pěších a lidí jezdících na kolech či jiných samohybech, a nemuset přitom přestavět celou Prahu, Brno a další města za stovky miliard? Jednou z cest, která už je ve světě běžně používaná a která se projevila jako vysoce účinná i úsporná zároveň, je třicítka.

 

 

V pondělí o zavedení více méně plošné rychlosti 30 kilometrů v hodině ve městech psal na Seznamu Zprávy Peter Bednár, architekt a urbanista, který studoval a pracoval v USA, Nizozemsku a v Číně, věnuje se převážně plánování městských struktur, krajině a veřejnému prostoru. Jeho práce s různými týmy získaly přes 30 ocenění. Text se jmenuje Třicítka ve městech má smysl. Větší než 26 pruhů a je pečlivě, perfektně argumentovaný, vyfutrovaný. Vřele doporučuji si ho přečíst.

 

Často píšu o cyklistech v Praze a v Česku vůbec, také o pěších ve městě. Pohled ze sedla kola a přes řídítka má jednu slabinu – cyklistů u nás není tolik jako třeba v Berlíně, Paříži, Gentu či v jiných západních městech. Je to podobné, jako kdyby homosexuální menšina říkala heterosexuální většině, jak má spolu žít. Motoristická majorita prostě pohled cyklisty velmi často nebere, má dost svých starostí a vzteků, když trčí v zácpě, a nemá zájem se ještě omezovat kvůli šlapajícím spoluobčankám a spoluobčanům. Navíc má utkvělý pocit, že jim cyklisté překážejí, zdržují je, a dokonce i ohrožují.

Peter Bednár se ve svém textu dívá na problém auty ucpaných měst očima urbanisty, ale zároveň také očima řidiče. Zajímá ho totiž i cosi, co bychom mohli nazvat „řidičským komfortem“, píše: „Místo pomalého popojíždění v zácpě na velkých silnicích za desítky miliard je možná lepší jet plynule třicítkou v menších ulicích za desítky milionů.“

Tohle zná každý automobilista: na silnici se vytvoří zácpa a pro řidiče je skoro nejhorší ta pasivita, stání v koloně, bezmoc a pocit, že se chytil do pasti a nemůže nic dělat. Na dálnicích řada lidí ucpaný úsek raději objede po delší trase, moc času často neušetří, pokud nějaký, ale nemusí stát, jede, jede. Auto bylo vynalezeno, aby jelo, ne aby stálo.

 

 

Peter Bednár nabízí dva naprosto opačné přístupy, jak přibývající množství aut řešit. V textu ukazuje, že proti zácpám na dálnici Katy Freeway v Houstonu nepomohlo ani rozšíření na fascinujících, pro nás nepředstavitelných 26 pruhů(!); stejně se „rychlost ve večerní špičce na Katy Freeway nezadržitelně blíží třicítce“.

 

Jako opačný, evropský příklad uvádí Helsinky (mají asi 650 tisíc obyvatel, jsou tedy o něco méně obydlené než česká metropole). Je tam zavedena plošná třicítka a Helsinky „skvěle ukazují dopad výměny nižší rychlosti za méně zácp, a tedy celkově průjezdnější město. Místo očekávaného dopravního kolapsu je v Helsinkách s plošnou třicítkou na většině silnic průměrná rychlost auta vyšší než v současném centru Prahy. Zatímco v Praze typický řidič stráví v zácpách přes padesát hodin ročně, v Helsinkách to je jen hodina. I podle těch nejskeptičtějších měření tráví helsinští řidiči v zácpách skoro o polovinu méně času než Pražané“.

 

Bednár vysvětluje, že třicítka je sice nízká rychlost, ale když je zavedena, nemusíte jako řidič tak často zastavovat. Navíc: „Výhodami pomalejší dopravy jsou vyšší bezpečí, menší spotřeba benzinu v autech, méně hluku, větší autonomie dětí, starších a handicapovaných obyvatel, zrychlení MHD, větší tržby obchodů, nižší kriminalita, méně asfaltových ploch, méně nepropustných povrchů, lepší zachytávání srážek ve městech, víc zeleně, méně stresu, méně dětské i dospělé obezity i duševních chorob.“

Autor textu všechno doplňuje odkazy, kde si můžete jeho tvrzení ověřit. Píše, že třicítka „možná zní jako příliš málo, ale je to rychlost, která není ve městech samozřejmá. V celé Praze je během dne průměrná rychlost vozidla sotva čtyřicet. Ve vnitřní Praze to je jen lehce přes dvacet“.

 

 

Když jsem byl kluk, žil jsem v Praze (tramvají asi třicet minut od centra) a běžně jsme hráli na ulici fotbal nebo tenis. Jezdili jsme sami na kolech a různých kárách, aut bylo podstatně méně a prostoru pro děti podstatně víc, rodiče se o nás nebáli. Trávit čas venku, i na ulici, bylo normální. Aut je dnes řádově víc, ale v zónách s třicítkou si děti mohou hrát i na ulici, řidič má mnohem víc času sledovat situaci, než když jede povolenou padesátkou (nebo spíš 50+).

Bednár vysvětluje, že nižší rychlost umožňuje mnohem snazší soužití řidičů s chodci a cyklisty (či koloběžkáři, skateboardisty, longboardisty, bruslaři atd.), najednou není potřeba tolik prostoru, najednou pěšák či kolo mnohem méně „překáží“ a zdržuje, všecko je bezpečnější a taky čistší. „Emise z motorů jsou sice nižší jen o málo a jen některé, ale nejvýraznější environmentální dopad je méně částic z brzd a pneumatik. Ty tvoří za běžných okolností 70 procent znečištění z automobilů při rychlosti nad padesát kilometrů za hodinu,“ čteme v textu.

 

V Praze se problémy s dopravou stále nedaří vyřešit. V posledních letech přibyly pruhy pro cyklisty, zároveň však přibylo aut. Soužití chodců, cyklistů a řidičů zůstává silně problematické, jízda na kole je riskantní, pruhy pro kola bývají úzké a mizející (což je zcela absurdní, nesmyslné a nebezpečné). Skutečných cyklostezek je málo a čím blíž k centru, tím nemožnější je zřídit je. Chodci, ti nejodstrčenější a nejpřehlíženější účastníci městského pohybu, zase trčí na semaforech a musejí trpělivě čekat na zelenou.

Zavést tedy třicítku, která sice auta neodstraní z ulic, ale s vysokou pravděpodobností umožní plynulejší a bezpečnější průjezd a pohyb všem? Vůbec se o tom u nás nemluví. Pokud vím, nikdo se tím nijak zásadně nezabývá. Neexistuje žádná „třicítková“ kampaň. Je jasné, že řidiči (tedy obří masa voličů) by se bouřili. Nejsme ani Paříž, ani Berlín. Takový krok by vyžadoval velkou odvahu ve městech vládnoucích politiků. Najdou ji? Benefitů by bylo zřejmě hodně i pro „autaře“. A pro města desítky miliard ušetřených korun.

 

                                                  Martin Fendrych, Aktuálně.cz