Čím víc se úřady snaží ve školství o prosazení uniformity a rovných příležitostí, tím víc se rozmáhá – neváhám to tak označit – diskriminace, mezi dětmi se rozevírají nůžky a slušné vzdělání se stává luxusním zbožím.

Bývaly doby, kdy děti automaticky nastupovaly do školy, která byla jejich domovu nejblíž. Proč by taky ne, když všechny základní školy byly až na banality skoro stejné? Ty doby jsou dávno pryč. Výběr školy se stal normou.

Začíná to už povinnou inkluzí. Na inkluzi existují mezi rodiči různé názory, což většinou odráží fakt, že se setkali s různým stupněm nějaké „jinakosti“ u dětí. Sotva lze něco namítat proti zařazení normálně nebo jen o něco méně talentovaného dítěte, jehož hlavním hendikepem je „pouze“ sociálně slabší prostředí, ze kterého pochází, do mainstreamové základné školy. V takovém případě mu může běžná škola pomoci jeho rodinný hendikep překonat, což by se mu v případě vyčlenění z mainstreamové společnosti nepodařilo. Jenomže bohužel o tomhle inkluze zase tak moc není.

 

V realitě totiž při inkluzi dochází k zařazování dětí, které mají různě stupně poruch učení, poruch pozornosti, autismu a podobně do smíšených tříd. Výsledkem pak u některých dětí je, že nešťastní jsou naprosto všichni zúčastnění: Nešťastné je inkludované dítě, které nikdy nezažije mezi svými spolužáky pocit úspěchu. Namísto toho bývá pro „nezvladatelnost“ často vyváděno během vyučování ze třídy a tráví čas osamoceně v družině za dohledu pedagogického asistenta. Dítě si tak jen utvrzuje dojem své jinakosti a čím dál víc se se svou rolí vyčleněného sžívá. Nešťastní jsou učitelé, protože nemají páky, vzdělání a časové možnosti se takovým dětem se speciálními potřebami věnovat. Nešťastní jsou spolužáci, kteří jsou často šikanováni a biti inkludovanými dětmi. Ty totiž podle běžných měřítek zlobí, nicméně podle posunutých měřítek své diagnózy se obyčejně chovají „v normě“. A nešťastní jsou i rodiče, protože vidí, že jejich dítě je nespokojené, a tak jej velmi často ze školy berou a snaží se jej přihlásit na jinou, nicméně opět „běžnou“ školu, kde ještě jejich dítě nemá tak špatnou pověst. Šťastné je zato ministerstvo školství, že se mu inkluzi podařilo prosadit.

Potom ovšem není vůbec nic překvapivého na tom, že pedagogové i děti, které dosud mohly být označované za „průměrné“, z takového prostředí zdrhají. Pro neustálé zdržování se s problematičtějšími spolužáky není čas bezproblémové děti něco naučit, a pokud tedy rodiče chtějí, aby se dítě třeba učilo cizí jazyk, nemohou to nechávat na škole, ale musí se s ním učit sami. Což ovšem zjevně mnohé děti musí diskriminovat. Normou se proto stalo, že nadpoloviční většina dětí se v páté třídě pokouší zvládnout přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Přitom všichni cítíme, že v ideálním systému by osmileté gymnázium mělo být výběrovou školou pro vysloveně studijně zaměřené děti – a že drtivá většina dětí by měla normálně absolvovat devět tříd základní školy a teprve poté se rozhodovat o střední škole. Realita je ale na hony daleko. Touha uniknout ze základního školství je v některých školách tak obrovská, že až 75 procent (!) dětí se o přijímací zkoušky pokouší. Z původně výběrových škol se tak čím dál víc stávají školy průměrné, z druhého stupně se u některých škol stává postrach – byť to samozřejmě neplatí obecně.

 

Tím ovšem děti naráží na další libůstku státu, totiž na centralizované státní přijímací zkoušky. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu musí každé dítě absolvovat stejné zkoušky bez ohledu na to, jestli třeba škola bere úplně každého, kdo se přihlásí. Vtip je totiž v tom, že každá škola sice musí vypsat centralizované přijímačky, ale nakonec si může stanovit svou vlastní hranici dosažených bodů pro přijetí. Stejná zkouška tak stejně nezaručuje stejnou úroveň každé školy a jejích absolventů. Co je ale zaručeno, to je diskriminace dětí, které pochází z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní děti na zkoušky sami připravit. Přijímačky totiž navzdory oficiálnímu tvrzení, že k jejich zvládnutí stačí učivo základní školy, připomínají spíš IQ testy. A jsou natrénovatelné. To by bylo v pořádku – kdyby ovšem na tyto testy připravovaly základní školy. Tak tomu ale většinou není. A je opět jen na rodičích, zda své dítě přihlásí (do drahého) přípravného kurzu, který navíc není dostupný všude, nebo zda se s ním učí sami. Jinými slovy: opět jsou diskriminované děti se slabším rodinným zázemím.

Hlupáctví systému pak pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. Tím, že stát školství údajně „reformuje“, dokonale zabíjí jakékoliv talenty.

A to ještě ani nemluvím o tom, CO se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce!

A tak není divu, že čím dál víc rodičů chce děti přihlásit do soukromých škol. Ty se začaly rozmáhat jak houby po dešti – kde je poptávka, tam je i nabídka.

Co na to ministerstvo? To přeci nejde, aby nám tu někdo vyčuhoval a pěstoval u dětí takový nešvar, jako asertivitu, individualitu a talent! A školy dostaly stopku. Další již nevzniknou.

Co na to rodiče? Čekám, prudce vzroste počet rodin, které se rozhodnou pro domácí výuku.

A ministerstvo? Čekám, že na to odpoví zákazem domácího vzdělávání.

A rodiče? Předpokládám, že někteří zareagují tak, jak je normální reagovat, když se někdo cítí zahnaný do kouta: Přejdou do „poloilegality“. Budou děti posílat do školy jen několik dnů v týdnu, další dny pod záminkou jakési rýmičky je ponechají doma, aby je mohli sami neoficiálně vzdělávat.

Fantasmagorie? Nemyslím. Znám hodně rodičů, kterým systém školství leží natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné legislativní obstrukce jim nebudou dost velkou překážkou, aby se ji nepokusili obejít. A nejsou to žádní asociálové. Naopak. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Vlastně právě čím vyšší vzdělání rodičů, tím obvykle vyšší snaha ochránit své děti před... oficiálním vzděláváním.

No kde to jsme? Co je to za zemi, když rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?

Markéta Šichtařová, blog.idnes.cz