Vedomi.cz - Otázka není v titulku vůbec náhodou, i když by to tak mohlo leckomu připadat! Vždyť jsme dnes v době, ve které nastupuje do vysokých škol třikrát více studentů než v roce 1994. Již z tohoto čísla je proto možné odvodit, že na významu školního vzdělání panuje všeobecná shoda. To dokládá i skutečnost, že v roce 2012 dosahoval počet mladých lidí, kteří nastoupili na vysoké školy, 60 procent z daného ročníku.

Tento údaj, ač je obvyklou hodnotou v rozvinutých zemích, je pro Čechy unikátní tím, že zatímco rozvinuté země se k němu dostávaly desítky let, v Čechách ho bylo dosaženo během pouhých patnácti let. Je tomu však opravdu tak? Je škola, a dokonce i vysoká, nesporným základem života, jak tomu nasvědčuje nadpoloviční množství každého ročníku, které nastupuje na vysoké školy?

K zodpovězení této otázky je třeba nejprve odpovědět na to, co by mělo být největším přínosem vzdělání. Pro odpovědi není třeba chodit příliš daleko a pro začátek jistě postačí zmínit, že tímto přínosem není jen přenos kulturního bohatství minulých generací, ale zejména výchova samostatných a kriticky myslících jedinců, kteří se mohou stát plnohodnotnou oporou své země. O tento cíl by měla škola usilovat a jemu by měla podřídit svou praxi. Dělá to však?

My vás naučíme

K vlastnostem samostatného a kriticky myslícího jedince jednoznačně patří schopnost pevně stát na vlastních nohách, zdolávat nejrůznější nástrahy ze stran druhých a společnosti, poradit si s manipulací a zcela odpovědně vést svůj život. Mnohá fakta, která zazní v průběhu tohoto článku, však naznačují, že tomu tak vůbec není a často je tomu právě naopak. Škola nás totiž neučí jen číst, psát a počítat, neučí nás pouze logickému myšlení, faktům a jazykovým schopnostem, ale skrze samotnou formu učení nás učí i tomu, že nejsme schopni rozhodnout, kdy je čas na tento předmět a kdy na jiný, kdy na tuto kapitolu a kdy na jinou.

Učí nás také, že nejsme schopni rozhodnout o způsobu, kterým se budeme učit, potažmo o čase, ve kterém budeme odpočívat a ve kterém studovat. Učí nás poslušnosti, sebezapření a podřízení autoritám, které nám zejména skrze známkovací systém vtloukají do hlavy, že dítě není svéprávný člověk a musí se přizpůsobit. Učí nás, že dítě neví a ani nemůže vědět, co je pro něj dobré. Škola učí dítě samostatnosti a demokracii skrze nesvéprávnost. To ani trochu nezní jako vhodná metoda!

Milgramův experiment

Kam taková poslušnost vůči autoritám může vést, až děsivě naznačuje Milgramův experiment, který byl proveden v roce 1963 psychologem S. Milgramem. Experiment spočíval v tom, že byl do jedné místnosti usazen dobrovolník spolu s vedoucím pokusu a do druhé, která byla od první oddělena stěnou, jíž pronikl pouze hlas přenášený mikrofonem, byl umístěný svázaný „žák“, najatý herec, který měl odpovídat na otázky a simulovat experiment zjišťující vliv bolesti na učení. Dobrovolník pokládal žákovi otázky a v případě chyby mu dal elektrický šok. Intenzitu elektrického šoku s každou chybou zvyšoval, k čemuž byl podporován vedoucím pokusu, který ho ujišťoval o tom, že to tak má být. Všichni účastníci experimentu došli i přes žákovy bolestné výkřiky a prošení až k hranici 300 V, po které žák ve vedlejší místnosti utichl. Dál pokračovalo 63 % z nich, a to i přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy o jeho život. K překonání obav stačilo pouze ujištění od vedoucího pokusu, že je vše v nejlepším pořádku.

Výsledek experimentu šokujícím způsobem ukazuje, jak lehce člověk opouští osobní zásady, hodnoty a svůj vlastní úsudek, když je přítomna autorita, která ho ujišťuje, že je vše v naprostém pořádku. Tento experiment ve své době přispěl mimo jiné i k vysvětlení psychologických příčin holocaustu.

Co na to Ivan Illich?

V tomto kontextu je možné si vzpomenout i na Ivana Illicha, rakouského filozofa, teologa, sociálního teoretika a anarchistu, který ve své knize Odškolnění společnosti** přirovnává vzdělávací instituci k novodobému náboženství. Domnívá se totiž, že vzdělání ovlivňuje člověka natolik, že místo svého života žije život, který mu byl institucionálně připraven. Jedinec podle něj akceptuje služby místo hodnot. Lékařskou péči a její zintenzivnění mylně považuje za péči o zdraví, sociální práci za zkvalitnění života společenství, policejní ochranu za bezpečí, vojenskou rovnováhu za národní bezpečnost, honbu za kariérou za smysluplnou práci. Podobně to je nakonec i s důstojností a nezávislostí, které v první řadě chápe jako výsledky práce institucí. Člověk se odcizuje sám sobě a odevzdává se do sítí institucionalizovaného života, což je i jiné pojmenování pro konzumní život.

I Illich potvrzuje odhalení Milgramova experimentu, nezůstává však pouze u již řečeného, ale dokládá, že nesamostatnost, v tomto případě závislost na specializovaných institucích, je v přímé spojitosti s konzumním stylem života a jeho reprodukcí. Z těchto důvodů tvrdí, že stejně jako bylo kdysi odtrženo náboženství od státu, mělo by být od státu odtrženo i samotné vzdělání.

Školství pro člověka

Ani jeden z autorů nespojuje školství s produkcí samostatně myslících jedinců, ale s produkcí „spoluviníků holocaustu“ a zcela konzumní bytosti. Přes velkou sugestivnost takových prohlášení by však nebylo vhodné je ihned do puntíku podepsat a nejspíš ani největší odpůrce školství by v tuto chvíli neudělal přímou spojitost mezi školou a holocaustem či konzumním životem. Mnoho z nás již školou prošlo a ve většině případů nemáme prsty v genocidě a ani nejsme do morku kostí oddáni konzumu. Jde totiž nejen o to, zda škola vede k poslušnosti vůči autoritám, ale i o to, zda je tyto tendence sama schopná reflektovat a bránit se proti nim rozvojem individuality a antikonzumního životního stylu. Nejde proto jen o formu výuky, ale i o její obsah!

K prozkoumání obsahu školní výuky nám pro začátek pomůže dokument s názvem Bílá kniha – Národní program vzdělání v České republice, který byl přijat v roce 2001. Tento dokument odráží celospolečenské zájmy, formuje vládní strategii v oblasti vzdělávání a nastoluje určité cíle, kterých by mělo být vzděláním dosaženo. K těmto cílům patří například rozvoj lidské individuality, výchova k ochraně životního prostředí ve smyslu zajištění udržitelného rozvoje společnosti, posilování soudržnosti společnosti (rovný přístup ke vzdělání, výchova k lidským právům a multikulturalismu), podpora demokracie a občanské společnosti (tzv. mediální výchova) a též i výchova k partnerství, spolupráci, solidaritě v evropské i globalizující se společnosti.

Po formální stránce nám tu opravdu svítá naděje, že školství svou výukou směřuje k rozvoji individuality a antikonzumního stylu. O opaku této tendence však jednoznačně mluví současně nejvíce propírané výstupy ze vzdělávacích institucí, které prezentují nejen školy a jejich „úspěšnost“, ale i státy a úspěšnost jejich vzdělávacích systémů a slouží tedy i jako vodítko pro reformy školství. Těmito výstupy jsou například státní maturity anebo mezinárodní srovnávací zkoušky PISA. K odhalení škodlivého vlivu těchto testů si stačí uvědomit pouze to, že se od nich chce, aby byla sebraná data jasně a jednoznačně srovnatelná a vyhodnotitelná. To znamená, že musí být standardizované nejen otázky v testech, ale ani odpovědi na ně nemohou být zcela libovolné. Hlavní výstup ze středních škol či výstup PISA testů tudíž zpravidla nic nevypovídá a ani nemůže vypovídat o kvalitách jedince, kterého nelze vyjádřit standardizovanou, tj. srovnatelnou, exaktní formou. Individuální vlastnosti, tj. to, v čem jsme jedineční, proto nejsou a nemohou být součástí hodnocení, která se týkají států, škol, učitelů a nakonec i žáků samotných, a protože jsou v hodnocení upozaďovány, jsou upozaďovány i v reformách vzdělání. Není na ně jednoduše kladen takový důraz.

Podobný závěr potvrzuje i kritika, která vyšla letos 6. května v britském Guardianu s titulem QECD a testy PISA škodí vzdělání po celém světě. Tento dopis je podepsán mnoha špičkovými odborníky z celého světa z oblastí psychologie, pedagogiky a didaktiky. PISA testy se poprvé objevily v roce 2000 a jednou za tři roky celosvětově srovnávají, jak patnáctiletí žáci dokážou aplikovat čtenářské, matematické a přírodovědecké znalosti v každodenním kontextu. V tomto dopise jsou kritizovány zejména za to, že se staly jedním z hlavních motivů k závodům ve vzdělání. K jejím výsledkům se totiž vyjadřují nejen vlády a ministři, ale jsou hojně propírány v médiích a stávají se součástí nejedné odborné zprávy. Vítězové jsou vyzdvihováni, poražení kritizováni a všechny změny jsou podrobně analyzovány. Tato obrovská publicita, zajištěná právě i tím, že lze pomocí jejich výsledků sestavit přehledné a jasné žebříčky, vedla dále k obrovskému rozšíření této pochybné metody testování. Pochybné proto, že testy měří pouze to, co lze změřit a ve snaze zlepšit si renomé jsou čím dál více upozaďovány neměřitelné kvality, ke kterým patří vzdělanost v umění, fyzické, morální a občanské kvality a tedy samozřejmě i individuální vlastnosti jedinců. Styl úloh je tím, k čemu je hlavně přihlíženo při změnách ve vzdělání.

„Musíte mít výsledky!“

Takto nastolený trend jen dokresluje všeobecnou změnu kultury seberozvoje a emancipace v kulturu výkonu, kterou nastolil v posledních patnácti letech ekonomický přístup ke vzdělání. Není proto vůbec náhoda, že za PISA testy stojí OECD, což je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj − jejím primárním cílem je ekonomický rozvoj a nikoliv vzdělání. Proto je pod vlivem testů PISA kladen větší důraz na výkon ve standardizovaných testech než na osobní a morální rozvoj jednotlivce. Důraz na výkon následně působí nejen na školy a učitele, ale i na žáky. Školy nutí přijímat krátkodobá řešení, zvyšuje stres žáků a nakonec i nechuť k probírané látce.

Na to navazuje další problém spojený s výukou, který není typický jen pro naše končiny, ale právě v nich v některých případech dosahuje svého vrcholu. Známkování, jakékoliv hodnocení, zejména masivní, je spojeno i s tlakem, který je vyvíjen na to, aby se nechybovalo. Chyba je sankciována a nestává se, a často se ani nemůže stát, nově otevřenými dveřmi poznání, ale jen další stresující situací. Tento důraz na testování, známkování a chybovost je také doprovodným příznakem předpokladu, že dítě samo neví, co je pro něj dobré a že bez hrozeb, sankcí a strachu z něj nikdy nic užitečného nebude.

Tuto situaci lokálně dokreslují výzkumy TIMSS, ve kterých patříme mezi jedničky v nenávisti k matematice, ačkoliv podle testů PISA čtvrtina našich patnáctiletých nedosahuje úrovně potřebné pro řešení úloh ze života. Nenávist žáků ke škole nejspíš jednoznačně nabourává představu školy jako instituce, která se primárně stará o rozvoj jedince a evokuje spíše učitele matematiky, kteří dětem nahánějí strach a jsou schopni se jim postarat o nejednu noční můru.

Jde to i jinak?

Podobný obrázek o nesprávné výuce přináší i průzkum Eurobarometr, podle kterého naše aktivní znalost anglického jazyka byla nejhorší ze všech zemí Evropské unie. V roce 2012 považovalo svojí znalost anglického jazyka pouze 11,07 % Čechů za dobrou, anebo velmi dobrou. Příčinu tohoto nezdaru osvětluje například jazyková lektorka Martina Klímová, která získala vzdělání a praxi na univerzitách v Německu a Portugalsku: „Největší problém je, že v Čechách se jazyky učí pořád špatně, na českých školách převládá dávno překonaná gramaticko-překladová metoda vycházející ještě ze systému výuky latiny. Někteří učitelé si to uvědomují, podle jiných je to ale stále alfou a omegou jazykové výuky. Kolotoč překladů a deklamace gramatických paradigmat má totiž stále své zastánce.“ Podobně na problematiku nahlíží i Česká školní inspekce, podle jejíž výroční zprávy tu probíhá 90 % hodin stále „frontální výukou“, kdy většinu aktivity drží v rukách učitel – a hodiny cizích jazyků tudíž baví jen pětinu českých dětí.

Ani tento převládající názor na naši výuku matematiky a jazyků neříká nic, co by přineslo obrat ve směru, kterým se toto mapování vzdělávací instituce začalo ubírat. Spíše nám přijdou na jazyk slova, jako je poslušnost, kázeň a dril. Mnozí mohou namítnout, že je to problém zejména těchto předmětů. Copak by se někdo sám od sebe začal učit počítat? Matematice se přece bez drilu a přísnosti ani nelze naučit a je často právě tím předmětem, jenž odděluje zrno od plev! Mnoho jiných zemí, které jsou v matematice úspěšnější a jejich žáci nenávidí matematiku o poznání méně – o úspěchu v cizích jazycích ani nemluvě − mluví o opaku. Jde to i jinak!

Ani tento úhel pohledu na školní vzdělání nepřinesl nic nového a spíše jen znovu vznesl ještě silnější pochybnost nad vzdělávací institucí, jejíž obvyklá metoda je přinucování pod hrozbou, která je navíc i v rozporu s kvalitní výukou. Přesto i zde nás nejspíš napadne hned několik polehčujících okolností. I když nejspíš nebude škola příklad instituce, ve které je za všech okolností prioritou rozvoj osobnosti žáků, přesto je potřebná. Jen díky ní se totiž jedinec dokáže hladce zařadit do společnosti, ve které by bez ní jen obtížně uspěl.

Že tomu není úplně pravda, dokazuje Pike Graham v knize Globální výchova**. Ten se v argumentaci opírá o neustálý vývoj lidského vědění a říká, že „mezi tím, kdy se dítě narodí a vystuduje školu, se rozsah zvětší čtyřikrát. V době, kdy je tomuto dítěti 50 let, budou vědomosti 32krát větší a 97 % všeho poznaného bude objeveno za jeho života.“ Zcela pochopitelně dochází k závěru, že důležitější, než předat žákům kvanta údajů, je naučit je učit se.

Alternativ je dost

Jiným názorem, který též zpochybňuje nastolený předpoklad, je názor nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana. Ten píše, že v současné době ubývá práce. Za tímto jevem je automatizace, robotizace a komputerizace velké řady základních i pokročilejších prací, jak to dokládají i objednávkové automaty, které se objevují ve fastfoodech anebo samoobslužné pokladny v supermarketech. Je proto více než pravděpodobné, že i mnoho komplikovanějších prací, na které se člověk během svých studií připravoval, zanikne, anebo alespoň změní svůj ráz. Ani tato skutečnost tudíž neobhájí školské vzdělání zaměřené pouze na přinucení, dril a biflování údajů. Škola viditelně nedokáže držet krok s požadavky dnešní doby.

Jako poslední třešničku na dortu je možné uvést údaje z časopisu Fortune**. Podle nich v roce 2012 nemělo 200 z 500 vedoucích pracovníků nejvýznamnějších firem magisterské vzdělání. Tento žebříček kromě toho dokládá, že k takové pozici není třeba ani bakalářský titul, neboť se bez něj obešlo hned 35 z nich, zatímco před dvěma lety jich bylo pouze devět a o deset let dříve jen tři.

Na předchozích řádcích byla škola zpochybněna z hlediska její formy, obsahu a v závěru i z hlediska aplikace naučených fakt. Zbývá ještě něco, co by svědčilo v její prospěch? Za minulý rok se na našich silnicích stalo přes 84 tisíc dopravních nehod, a nikdo nejspíš ani na vteřinu nepomyslel na to, že by bylo vhodné automobilovou dopravu zrušit. Je jednoduše nejlepším způsobem dopravy. Není tomu podobně i u školního vzdělání? Vždyť i přes jeho chyby a nedostatky mnoho lidí dorazí tam, kam má, a navíc to vypadá, že lepší způsob, jak děti přimět naučit se psát, číst a počítat než skrz úplnou poslušnost, zatím není.

Ani to není pravda! Alternativ je den ode dne více a k těm méně radikálním, které jsou často pouze doplňkem ke studiu, patří jednoznačně internet. Google a Wikipedii zná nejspíš každý a o znalosti sociálních sítí není nejspíš nejmenších pochyb. K tomu je možné přidat i média a počítačové hry, díky kterým si nejeden člověk zlepšil znalost cizího jazyka zcela nenásilnou a intuitivní formou. To vše umožňuje přenos informací a učení.

ZAJÍMAVOU MOŽNOSTÍ JSOU PROJEKTY NA PRINCIPU P2PE, COŽ JSOU SOCIÁLNÍ SÍTĚ, KTERÉ SLOUŽÍ K TOMU, ABY ŽÁK NAŠEL SVÉHO UČITELE A UČITEL SVÉ ŽÁKY

Dalším zdrojem vzdělání jsou takzvané MOOC, tj. masově on-line otevřené kurzy, které fungují již od roku 2008 a na které se letos hlásí kolem 10 miliónů studentů. Mezi stránky, které tyto kurzy nabízejí, patří například edx.org, coursera.org, ted.com, BBC-Learning, khanovaskola.cz a další, přičemž mnoho z nich nenabízí pouze jiný ekvivalent You Tube videí, ale plnohodnotnou výuku, která v mnohých případech svou kvalitou převyšuje jakoukoliv výuku nabízenou u nás. Kurzy na těchto stránkách totiž nabízejí takové školy jako Harvard, MIT, Caltech, University of California, Berkley a další univerzity nejen z Ameriky, ale i z Kanady, Británie, Izraele atd. Další novinkou těchto kurzů je skutečnost, že jejich absolvovaní je zakončeno testem, za jehož splnění v případě zaplacení 50–100 USD, anebo dokladu o chudobě, dostanete potvrzující certifikát. Ten je v některých případech uznáván i na školách, které kurz nabídly. Studium těchto kurzů nezahrnuje jen poslouchání přednášek z internetu, ale je i spolupráci. O probírané látce je možné diskutovat na moderovaných fórech s ostatními studenty a k tomu určeným učitelem.

Khanova škola se může pochlubit zase tím, že nabízí přednášky matematiky v podání světově proslulé učitelské kapacity − S. Khana. Na českém serveru této školy se k dnešnímu dni nachází 2310 přeložených lekcí, které se týkají matematiky, fyziky a humanitních věd. Kdo by se chtěl učit matematiku od druhořadého učitele, když k jejím tajům může proniknout s expertem na její výklad?

Další zajímavou možností jsou projekty na principu P2PE, což jsou sociální sítě, které slouží k tomu, aby žák našel svého učitele a učitel své žáky. U nás na takovém principu funguje například portál Naučmese.cz.

Nejkomplexnější a úplnou alternativou jsou přístupy, které nastolili myslitelé, jako byl Komenský, Montessori, Steiner, Freinet, Neill a další, o jejichž myšlenky se opírají nejrůznější školy, do kterých je možné docházet i u nás. Jsou jimi například Waldorfská škola, Montessori, Daltonská škola, Začít spolu, Zdravá škola, Integrovaná tematická výuka anebo Domácí vzdělání. Tyto školy mnohdy zaujímají k žákovi zcela odlišný přístup.

Neill například přichází s myšlenkou, že vzdělávání se je přirozená lidská potřeba, není k němu třeba nutit a že i dítě je člověk a jako každý jiný člověk ví, co je pro něj dobré, a co ne. Již v roce 1921 založil školu Summerhill, která funguje na principu dobrovolnosti, a žáci si mohou vybrat, jak budou trávit svůj volný čas. Pro mnohé to bude překvapení, ale tato škola funguje již více než devadesát let a její studenti obsadili širokou řádku povolání, od umělců po vědce.

Kariéra nebo smrt

Již od počátku ve vzduchu visí otázka, zda je škola základem života, a ačkoliv se ukazuje, že v mnohém selhává, ukazuje se též, že ji není možné úplně zrušit. Přesto je tu již mnoho desítek let její neoficiální alternativa. Není třeba se spoléhat na obvyklé vzdělání, jehož úspěch je podle mnohých odborníků závislý zejména i na osobnosti studujícího a jeho sociálních podmínkách, jeho rodině, ale je možné zvolit doplněk anebo i přístup, který místo přinucení a kázně klade důraz na osobní svobodu a její další rozvoj. Z vašeho dítěte se s alternativní výukou nejspíš nestane někdo, kdo by tvrdě stoupal po kariérním žebříčku výš a výš, ale pravděpodobněji se z něj stane samostatný a kriticky myslící jedinec a to je přeci to, oč jde!

Autor: Petr Žítek
Zdroj: Vedomi.cz