Chrudimské noviny Tomáš Pecina: Právo už není

Dnes: 17°C
Zítra: 20°C
Pozítří: 23°C

Tomáš Pecina: Právo už není

Já čekám dál, já čekám dál,
až se k nám právo vrátí.
—Spirituál Kvintet: Chci Sluncem být

Tuvalu je malý ostrovní stát v Tichém oceánu, s necelými jedenácti tisíci obyvatel. Jeho armáda má 0 stíhaček, 0 bojových vrtulníků, 0 tanků, 0 obrněných transportérů, 0 křižníků a 3 oštěpy (to přeháníme: možná čtyři). Jestliže by tento státeček vyhlásil České republice válku, byl by podle čl. 43 odst. 1 Ústavy vyhlášen válečný stav a následně by se suspendovala téměř všechna základní práva obyvatel země, přesně v souladu s platným právem. Zní to divně? Snad, ale tak je právní řád postaven: ochrana před vnějším ohrožením má přednost téměř před vším ostatním, notabilně pak před ochranou ostatních práv obyvatel.

V zákonech chybějí účinné mechanismy, jak zabránit zneužití výjimečných instrumentů k řešení situací, které jejich aktivaci nevyžadují: není příkladmo předepsáno, aby o tom, zda je napadení nepřítelem nebo epidemické risiko dostatečně intensivní, rozhodli sami občané v referendu. Vše je ponecháno v rukou vlády, kterou korigovat může pouze parlament; arci jen tehdy, není-li sám paralysován vládou a jejími medii vyvolanou panikou.

Proto, zeptá-li se nás někdo v těchto dnech a měsících, co se vlastně děje a co tomu všemu říkáme, a proč nepíšeme tak často jako dřív o právu, pokrčivše rameny odpovídáme, že právo v této zemi už není: onemocnělo. Nakazilo se covidem, má těžký průběh a není jisto, zda a kdy se opět uzdraví.

Že veřejné právo, pokud jde o ochranu základních práv lidí, prakticky přestalo existovat, dokládá osud vládního opatření o povinnosti nošení roušek: když ho Městský soud v Praze – loyalně a alibisticky s odloženou účinností – zrušil, bylo přijato v identickém znění, a až dodatečně, poté, co se odborná veřejnost nad takovou insolencí zděsila, přičinili mu úředníci nové odůvodnění. Tolik k autoritě a faktické moci soudů v České republice v roce 2020.

Nemá tak smyslu, aspoň prozatím, cokoli o právu psát. Od občana se vyžaduje, že se bude státotvorně bát, a až se, někdy zkraje následujícího jara, neméně státotvorně dobojí, nejspíš se nestačí divit, jak se jeho země v mezidobí změnila: kolik nových covidových miliardářů přibylo a přiřadilo se k privatisační galerce (jak tento segment místní elity pertinentně nazývá jeden kamarád) a k solárním baronům, kolik drobných, leckomu příznivých novel a přílepků bylo v epidemické panice přijato, a jak si zakrátko polepší ti, jejichž oborem je obchod s chudobou.

Tato země nebude po už nikdy stejná jako předtím: život v ní po covidu bude drsnější, zpupnost vítězů předcházejících bitev neomalenější, kohese slabší a pocit, že líp už bylo, běžnější a všudypřítomnější.

Zdroj: https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/pravo-uz-neni

Reklama