Do roku 2008, než jsem navštívil Laos, byla pro mne Čína pouze vzdálený a vzácný kus mé vlastní kulturní bytosti, jako starý Egypt, Řecko, Mexiko. Sice jsme v roce 1968 napsali s Petrem Kalandrou posměšnou píseň Slunce Mao, ale to jen z radosti. Teprve když jsem viděl v této malé, hornaté, komunistické zemi, jak nadutě se k ní velká komunistická Čína chová, jak plundruje její přírodu a obyvatelstvo ani jedné země do toho nemá co mluvit, tak se mě cosi dotklo. V Luang Prabang jsem napsal text. Trochu kramářský. Muziku složil Vladimír Veit. A jelikož město bylo plné barevných betonových draků, kterým Laosané dávali každý den do tlamy napapat rýže, dostal jsem k nim srdečný vztah. V kramářské písni ČÍNA pak ožili úplně:

http://www.hutka.cz/new/mp32/china04.mp3

Po podivném posledním desetiletí, kdy část politiků i obyvatel chce zase blíž k Rusku, prožívám pocity absurdity. EU a NATO nám prokazatelně zaručují prosperitu, bezpečnost, svobodu a nezávislost. Ale leze k nám útočná propaganda, která na nás bafá i z Pražského hradu, že EU a NATO jsou jakési karikatury, které nás utiskují a vysávají. Dobře, pár pomatenců plácá zbloudilosti. To se ve svobodné společnosti také děje. Ale pitomé je, že rozhodující většina se vyřadila z vlivu a zastrčila hlavu do písku rozlehlé pouště nezájmu o jakékoliv dění. Nechá se pouze vystrašit televizní obrazovkou a přesvědčovat, že ostnatý drát okolo země by mnohé vyřešil. Agresivní skupinka začíná být slyšet.

Ne všichni byli v Praze z návštěvy čínského prezidenta nadšeni.  Foto: Pavel Šmíd

A v této atmosféře rozvratných pochybností nás navštívil hlavní čínský komunista. Ve vší parádě. Jenže státní náštěva to byla jen na oko. Několik zbohatlíků, co pasou našeho pana prezidenta, použilo stát k dělání vlastních kšeftů. Čínský komunista to viděl rád, protože tak to doma také vede. Čína nepatří občanům, ale komunistické straně, tak jako to bylo čtyřicet let u nás. Občan smí tuto skutečnost jen oslavovat. Ale nám, malé zemi, která byla během posledních osmdesáti let dvakrát přepadena a okupována, vadí, že se to stalo taky Tibetu. Takže jsme ukázali pár tibetských vlajek. Mírumilovně a bez pokřiku. Byla zde i jemná připomínka nám milého Dalajlámy a Václava Havla. V normální politice celkem okrajová záležitost. Jenže chápání prezidentových pasáků je jiné. Z nejistoty propadli panice, že sluníčková tibetská vlajka by kšefty kazila. A zde se objevuje jméno policajta Jiřího Komorouse. Za komunistů prošel špionážním výcvikem a stal se profesionálním rozvědčíkem s orientací na Francii. Po převratu ho přeřadili na boj proti drogám. Tam jsme se potkali. Angažoval jsem se v tom také. I s Pavlem Bémem jsem jezdil po školách, já hrál písničky a on vysvětloval.

Pavel Bém pak udělal kariéru, já zůstal písničkářem a Komorous se stal mysticky věřícím Landovsko-Ortelovským vlastencem. Teď je šéfem Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Hmm. Čeští špioni byli pod patronací KGB. Ústavní činitelé jsou zástupci mého státu. Chci, aby tento stát zůstal můj a byl bezpečný. Aby se už nestalo, že v první hodině okupace je uprostřed Prahy zajata vláda i s troubou Dubčekem... A kdo si teda vlastně vzpomněl, když zavlály na bývalé Leninově třídě rudé prapory, že vlajka Tibetu je provokace? Chování policajtů naznačovalo, že možná třeba žijeme také v jiném státě. V zemi, kde prezident z pozice svého úřadu organizuje kšefty svým zbohatlickým pasákům a říká tomu investice. Jaká investice má následovat příště?

Jaroslav Hutka