Vracím se k článku z minulého týdne o smrti cyklisty při nehodě u Slatiňan. Fiti, Fitinka - oblíbená jména našich miláčků. Pro naše odložené kamarády obce dotují útulky. Jsou sice za dráty, ale v suchu a dostanou nažrat. Fiti byl však také člověk. Člověk, který celý život trávil na silnicích jako závozník. Profese, jež zanikla jako mnoho jiných. Stačila na obyčejný život se střechou nad hlavou. Na silnici také svůj život skončil. Možná to bylo pro něho vysvobozením před mrazy, které by bez omrzlin nepřežil. Kolo s vozíkem byl celý jeho majetek. Bivakoval pod plachtou u Valchy na Borku.

Vždy usměvavý Fiti, tak si ho budeme pamatovat.  Foto: Chrudimské noviny

Železo a jablka, která sbíral podél silnic, mu muselo k životu stačit. Vždy pozdravil, nikdy si nestěžoval, nežebral. Umýt se mohl v řece a ohřát u ohně nebo v hospodě. Takovýto ozdravný týdenní lednový pobyt by měl být povinný pro různé sociální pracovníky, aby poznali životní podmínky bezdomovců. Dříve platilo dokonce domovské právo. Pro každou obec by bylo hanbou, kdyby se nedokázala postarat o lidi bez prostředků. Zajistit jim důstojné bydlení a jídlo. Málokdo si připouští, že ho může takový krutý osud potkat. Z kopce se ale někdy jede velice rychle. Možná by současným chudým pomohl výtěžek různých obecních a městských plesů, které jsou v plné sezóně. Ale to bych chtěl asi na současných měšťanech příliš. Čest tvé památce, Slatiňáku, Lubomíre Čmelíku.

Jarda Koreček, srab který ti nedokázal v životě pomoci.