Ministryně práce a sociálních věcí v demisi (!) Ludmila Müllerová odvolala v pátek 28. června z funkce ředitele odboru rodiny MPSV Miloslava Macelu.

MF DNES v pondělí 1. července v článcích redaktorky Jany Blažkové výše zmíněné odvolání odůvodnila a zkusila již bývalého ředitele Macelu mediálně zlikvidovat.

Oficiální stanovisko ministryně není k dispozici. Mohl bych vycházet z některých jejích citací ve výše zmiňovaných článcích, ale citacím uváděným redaktorkou Blažkovou dlouhodobě nevěřím.

Protože kdyby ano, pak důvody, že ministryně (v té demisi) a ředitel odboru „měli rozdílné názory na to, jak je novela zákona (o sociálně právní ochraně dětí) nastavena, a navíc toho bylo víc …“, jsou beztak směšné.

Skoro by se chtělo říci, že „nastavení“ se v poslední době stalo poměrně oblíbeným důvodem pro odvolávání z funkcí. Za „špatně nastavené procesy“ byl ministryní kultury Alenou Hanákovou náhle odvolán oblíbený ředitel Národního divadla Ondřej Černý, a teď se „nastavení“ (vládního návrhu novely zákona) stalo osudným řediteli Macelovi.

Směšná záminka, objednávka, nebo nějaký „vnitřní obchod“, možná vzpomínka na „lidovecké způsoby“ … nebo od každého něco.

A teď k těm článkům.

Nelze než konstatovat, že tak nějak došlo ke zvláštní shodě náhod. Paní redaktorka Blažková (v titulku má, že se mj. dlouhodobě věnuje problematice ohrožených dětí, ale spíše by tam mělo být, že dlouhodobě hájí stanovisko Fondu ohrožených dětí, tedy organizace od začátku se urputně bránící všem větším změnám v dosud zaběhnutém systému péče o ohrožené děti) se jistě zcela náhodou a jistě z ryzího profesního zájmu objeví 25. června 2013 na školícím semináři, kde pro pořádající agenturu přednášel Miloslav Macela. Spočítá tam chlebíčky, naměří počet pronajatých metrů zasedačky, a pak odkráčí napsat otvírací článek na titulní stránku s vylíčením průběhu semináře málem podobnému předváděcí akci ze Šmejdů. Hlavní zápletku postaví na vyfabulovaném melouchu v pracovní době (neboť pan ředitel Macela prokázal, že měl 25. června řádně, nikoliv údajně nahlášenou dovolenou). Ze zjevně marginálního počtu přednášek za honorář vyrobí tunel, že i jinak stejným médiem hojně zmiňovaní tzv. pražští kmotři musí blednout závistí nad prohnaností úředníka, který si po večerech potutelně píše zákon výhradně k vlastnímu obohacení. Tak nějak pěkně připraveno, protože co kdyby toho Macelu náhodou odvolali. Tomu se říká investigativní nos! Kdo nevěří, ať tam běží …

Něco mi to sakra připomíná. Je-li potřeba se někoho zbavit, tak ho jednoduše necháme odvolat, a to by v tom byl čert, aby se nějaké ty „důkazy“, že rozhodně činíme ve jménu (naší) pravdy, dříve či později nenašly …

Řadu měsíců jsem se spolupodílel na tvorbě zákona o sociálně právní ochraně dětí a jako zpravodaj projednávané novely cítím povinnost se vyjádřit k některým záměrně vypouštěným zjednodušením nebo lžím (mimochodem, 16. listopadu loňského roku jsem reagoval na jiné zkreslené informace od stejné redaktorky, což je k dohledání na těchto webových stránkách). Novela zákona zcela jistě vyvolala silné emoce u zastánců dosud praktikované péče a provozovatelů (či zaměstnanců) takových zařízení. Novela určitě neprocházela legislativním procesem úplně hladce – nejdříve ji vracel Senát (naprosto dle očekávání), vrátil ji i pan prezident s emotivním hodnocením jako novely „kruté a surové“ (přičemž z úcty k Václavu Klausovi nebudu spekulovat o autorství jeho zdůvodnění). Podvakrát přitom sněmovna novelu opakovaně schválila, a to navíc i hlasy několika opozičních poslanců, což u vrácených zákonů podobného zaměření, nebývá vždy pravidlem.

Je ale lží, že by se zákon o sociálně právní ochraně dětí tlačil sněmovnou bez jakékoli diskuse s odbornou veřejností a rigidně odmítal vstřebávat náměty. Od února 2012, kdy začal být zákon projednáván v prvním čtení, jsme byli konfrontováni s velkým množstvím stanovisek, připomínek, argumentů, e-mailů, dopisů či osobních setkání se zastánci i odpůrci zmiňované předlohy zákona. Hned na začátku jsme prodloužili čas na projednávání zákona, tento byl projednán celkem ve třech výborech, v jedné komisi, v několika podvýborech, proběhl nespočet kulatých stolů, diskusí, seminářů nebo konferencí k danému tématu. Jenom na plénu sněmovny byl zákon projednáván několik hodina a zaznělo k němu více jak 50 příspěvků. Do původní vládní předlohy byly zapracovány a posléze i schváleny desítky pozměňovacích návrhů, které byly často reakcí na diskutované připomínky.

Rušení klokánků ani zánik kojeneckých ústavů novela zákona nenavrhovala, jakkoliv se to někdo snaží opakovaně říkat či psát. Je proto řečnickou otázkou, zda není jednou ze skutečných záminek pro hysterii fakt, že schváleným zákonem se mj. stanovily standardy kvality péče, kvalifikační nároky na zaměstnance nebo maximální kapacity zařízení nebo podobná přísnější, leč transparentní pravidla …

Čili, cui bono? A kdo vlastně škodí ohroženým dětem? Poslanci a tvůrci zákona? Nebo autoři překrucovaných informací ve svých bulvárních článcích? Odpověď hledejte sami …

Závěrem se vrátím k samotné osobě Miloslava Macely.

Přiznávám, že se známe téměř patnáct let, protože jsme ze stejného města a v určitých časových etapách jsme spolupracovali, a to jak politicky, tak odborně. To pro pořádek.

Od začátku tohoto (sněmovního) volebního období jsme úzce spolupracovali na problematice nejen samotného zákona o sociálně právní ochraně dětí, ale problematice péče o ohrožené děti vůbec.

Nad zákonem i dalšími návrhy jsme strávili bezpočet hodin.

Viděl jsem fotokopii dovolenky Miloslava Macely na den 25. června 2013.

Četl jsem jeho stanovisko k již zmiňovaným „senzačním“ článkům a je mi jasné, že ho MF DNES ani jeho internetová mutace nezveřejní, protože se to nejspíš nehodí.

Věřím mu.

Neumím víc, než mu tímto komentářem symbolicky vyjádřit podporu. A protestovat …

Ještě jednou, cui bono? A kdo a co vlastně škodí ohroženým dětem?

Jeden z mých kolegů to komentoval lakonicky: „čím slušnější a pracovitější člověk, tím rychlejší a exekutivnější poprava“.

Prasárna!

Jan Čechlovský, poslanec a neuvolněný místostarosta Chrudimi

Zdroj: http://www.jancechlovsky.cz/