Zdroj: Město Chrudim

Starosta ve svém projevu zdůraznil, že posuzování historie vyžaduje odstup, a proto se záměrně vyhnul srovnávání Masarykova odkazu s dnešními geopolitickými výzvami. Tento přístup lze chápat jako snahu zachovat důstojnost pietního aktu a sjednotit publikum. Zmínka o tom, že Masaryk mohl upadnout do zapomnění, však vyvolává otázky. Kdyby první světová válka skončila jinak, Masarykův osud by se pravděpodobně vyvíjel odlišně, ale jeho odvaha a intelektuální vliv by zcela jistě zanechaly odkaz v historii pro budoucí generace.

Projev Františka Pilného byl důstojnou připomínkou Masarykova významu. Otázkou však zůstává, zda by Masaryk v dnešní době zůstal také u neutrálních slov, nebo by riskoval více. Jeho odvaha a ochota čelit riziku jsou inspirací, která nás vybízí k zamyšlení nad tím, co jsme sami dnes ochotni udělat pro svobodu a demokracii.

Přepis projevu k dispozici:

„Víte, já jsem mluvil s jedním historikem a on říká, že historie se dá posuzovat buď po padesáti nebo po sto letech, takže srovnávat to dneska s tím, co se děje na Východě, nebo na Západě, je velice těžké a záměrně to tady nebudu dělat a nebudu nikoho jmenovat z úcty k Tomáši Garriguovi Masarykovi.

O čem tady chci mluvit, jsou emoce, možná vám to nepřijde, ale když si v dnešním světě přečtete, že kdybychom měli takového prezidenta, který je teď na Západě, na Východě, jak bychom se měli. A to jsme u té historie, u těch padesáti let a u těch emocí. A i Masaryk sám se s těmi emocemi musel vypořádat. A dovolte mi, abych tady připomněl tři věci z jeho života, kde on stál přesně na druhé straně těch emocí.

Jednou z těch věcí bylo jít proti proudu, kde byl přesvědčen o své pravdě. Například u rukopisů, které byly svého času klenotem národa, praporem vlastenců a motorem národního sebevědomí. Nicméně to byly padělky. A Tomáš Garrigue Masaryk spolu s hrstkou jiných vědeckých osobností vědecky zdůvodní, že jde ve skutečnosti o podvrhy a stál si za tím. Čili byl proti všem, kdy nedal na užitečnou lež proti neužitečné nepravdě a tady se vyvaroval těm emocím, kdy všichni si říkali, super, máme rukopisy, je tady nějaká linka českého národa. Nebál se toho.

Dále bych připomenul jeho osobní statečnost ve věci hilsneriády. Masaryk se postavil proti šířené spekulaci o rituální vraždě Leopolda Hilsnera na Anežce Hrůzové z Polné. Hilsner byl svým způsobem osoba budící oprávněný odpor, osoba, která vyvolávala antipatie i Masaryka samotného. Přesto, když důkazy hovořily v jeho nevinu, se za něj postavil. Nedal se strhnout těmi emocemi, jak jsem o nich hovořil, a tím, co si myslí většina. Byl i mezi svými za to odsuzován, na veřejnosti na něj byla pořádána štvanice, byla mu rozbita okna jeho vlastního bytu za to, že brání Hilsnera. Přesto, z hlediska historie, měl pravdu. Šlo o princip.

A konečně: Vezměte si, v jakém byl postavení. Dnes máme 175. výročí, narodil se v roce 1850, za první světové války mu tedy bylo zhruba 65 let, univerzitní profesor, který si mohl v klidu dožít na univerzitě, bádat nad vědeckými věcmi, hovořit se svými žáky. Nevěděl, jak dopadne první světová válka, jak se situace bude vyvíjet. Kdyby dopadlo jinak, třeba i nějakým mírem, smírem, kompromisem, tak on mohl upadnout do zapomnění a co hůř, nemuselo se mu už tak dobře žít jako předtím. Mohl jít do vyhnanství. Ty příklady z historie tady jsou, třeba Komenský a podobně. On přesto stál za svojí pravdou, věřil tomu, že Československý stát vznikne, věřil tomu, že Češi a Slováci budou mít svůj společný stát a šel si za tím.

Tím neříkám, že by Masaryk byl člověk bez chyb, vůbec ne. O těch tady teda mluvit nebudu. Ale to, co dokázal, pro nás všechny, za to že máme dnes samostatnou Českou republiku, ta je přímým pokračovatelem tehdejšího Československa, za to si zaslouží úctu. Děkuji vám, že jste přišli. Děkuji vám, že si každoročně připomínáme jeho narození, děkuji vám i za to, že si každoročně připomínáme 28. říjen, neb to vše patří k české státnosti. Je to naše právo mít svoji republiku, hovořit českým jazykem, a tak dále. Děkuji."