Dočetl jsem se v redakčním materiálu Chrudimských novin o tom, že někteří občaně města kritizují zdejší Centrum sociálních služeb a pomoci za to, že už dávno dispozičně nesplňuje standardy vyspělých západních zemí, neboť se zde od tak velkých ubytovacích zařízení upouští. K tomu mi nezbývá než dodat, že je to pravda pravdoucí. Asi před deseti lety jsem se byl podívat na obdobná zařízení ve švédském Göteborgu a světe, div se, nečekala tam na mne žádná monstra, ale jednoduché bungalovy, lépe řečeno nízké dvojdomky obrácené však zády k sobě se samostatnými vchody, parkovacími stáními a malými zahrádkami, to proto, aby se obyvatelé co nejméně navzájem rušili a zároveň se mohli i na sklonku života co nejvíce zapojit do aktivního způsobu žití. A mezi těmito domky pak v případě potřeby pendloval zdravotnický personál, donáška jídla, apod.

Centrum sociálních služeb a pomoci v Soukenické ulici vyrostlo údajně po vzoru Holandska a Švýcarska v 90. letech minulého století za starostování Jiřího Nového (tehdy ještě ODS, později US-DEU, naposledy kandidoval za Svobodné) s odůvodněním, že nechce stařečky strkat někam za město, nýbrž že je hodlá co nejvíce integrovat do dění ve městě. To byl jistě bohulibý záměr, s kterým se nedá, než souhlasit, a to i přesto, že i tenkrát se našli kritici, kteří poukazovali na to, že jde v případě této budovy o masivní objekt, který se do úzké Soukenické ulice nehodí a navíc zastiňuje z určitých míst na bývalém Kateřinském předměstí výhled na překrásné chrudimské panorama. Každopádně mi to nedá, abych nepoukázal v této souvislosti na dispoziční řešení jiného zařízení, které vyrostlo s přispěním úřadů a někdy krátkozraké dotační politiky Evropské unie v areálu bývalého pivovaru v ulici Obce Ležáků, tedy v podstatě za městem, navíc v lokalitě, která je určena územním plánem města spíše pro průmyslové aktivity než pro klidné bydlení.

Nečekejte v této spojitosti ode mne nějakou kritiku podnikatele Milana Jirušky, který zde nechal vystavět zařízení pro seniory. Byla by totiž neobjektivní. Neprovinil se ničím jiným, než že využil pro areál, který vlastnil, všech dostupných možností a přišel s podnikatelským záměrem, k němuž dostal všechna nezbytná povolení a potřebné miliony pro realizaci. Zda později nějaké vyvedl pro vlastní potřebu, nechme, prosím, na jeho svědomí a policejním vyšetřování, v každém případě mu ale bylo umožněno postavit zde bez ohledu na poslední trendy obrovský komplex připomínající nemocniční zařízení z minulého století. Ve Švédsku by vám na to řekli, že takové prostředí seniory traumatizuje a demotivuje od toho, aby prožívali radostné stáří. Takřka nic totiž nenasvědčuje tomu, že tu mají skutečně vlastní domov, natož aby žili v sepětí s přírodou, kterou na stará kolena potřebují. Zároveň je nic nemotivuje k jakýmkoliv aktivitám kolem "svého domu" a tím se udržovat co nejdéle v kondici, a naopak jsou nuceni řídit se pokyny personálu a vnitřním řádem takového zařízení, což vede podle švédských odborníků postupně k apatii a rezignaci na život.

Bungalov pro kleinty slatiňanského Domova sociálních služeb roste v Presích.  Foto: Pavel Zeman

Nejde tedy o moje "moudra", nýbrž o postřeh, který mi přinesl můj profesní život. A ten mi přikazuje nenechávat si takové věci jen pro sebe. Natož, když se s těmito věcmi setkáváme běžně i v Chrudimi a nikdo se nad nimi ani na chvíli nepozastavuje. Myslím tím třeba místní politiky, kteří vyjíždějí nezřídka za takovými zkušenostmi za naše peníze do zahraničí, dále zdravotnické odborníky, kteří dávají podobě takových zařízení svoje "požehnání", stejně jako úředníky, kteří na základě prvních dvou ovlivňujících faktorů rozhodují o přidělení zpravidla velkých sum peněz. Jenže, jak se zdá, začíná se blýskat na lepší časy i v této oblasti a našem regionu. Dokladem je bungalov v místní části Presy na pomezí Chrudimi a Slatiňan, který začne v příštím roce sloužit handicapovaným lidem. Nejenže je bezprahový, což je v takových případech nezbytná nutnost, ale především splňuje ony poslední trendy, po nichž kritici volají. Disponuje totiž, zasazen do přírody a zároveň v blízkosti města, lépe řečeno dvou měst, dvěma samostatnými domácnostmi, které plní tutéž úlohu, o které výše hovořím.

Tj., připomíná člověku, ať už postiženému nebo starému, co nejvíce reálný život a nečiní jej závislým na uniformním prostředí zařízení, která víc než domov připomínají nemocnice nebo léčebny. Tam patří skutečně jen vážně nemocní a nemohoucí, pokud se o ně nedokáže postarat jejich vlastní rodina, nebo zůstali rodinou opuštěni či úplně sami. Čím dříve to odpovědní lidé pochopí a začnou realizovat v praxi, tím rychleji se začnou uzdravovat nejen přetížené rozpočty našeho státu i EU, ale především lidská duše, která v monstrózních a neosobních zařízeních neskutečně trpí.