Myslíte, že je po těch šílených sebevražedných útocích v Bruselu načase, abychom si přiznali, že nám nezbývá nic jiného než si na takové děsivé události zvyknout?

To, co jsme viděli v prvních desítkách hodin po atentátech, byly tradiční rituály dnešní evropské politiky, tedy fňukání, svíčky a řeči o tom, že se islamisty nenecháme zastrašit. A samozřejmě urážky vítačů na adresu možná devadesáti procent tradičního evropského obyvatelstva. Takže ano, bude se po nás chtít, abychom si zvykli.

Minimálně ti dva bratři, kteří sebevražedné atentáty spáchali, byli belgickými občany. Nevyužijí této skutečnosti zastánci přijímání migrantů z té už takřka rok trvající aktuální vlny, aby nás přesvědčovali, že mezi terorismem a těmi příchozími souvislost není?

Mezi imigrací z Blízkého východu či severní Afriky a islámským fundamentalismem v Evropě je jednoznačně přímá úměra. Třeba do Francie od konce druhé světové války přišlo hodně Arabů, v absolutní většině to byli loajální lidé, kteří byli vděční za azyl. Francie věnovala obrovské úsilí a zdroje jejich integraci a integraci jejich dětí a vnuků. Situace se tam ovšem celkově spíš zhoršuje: ve městech vznikají další a další „no go“ zóny, lidé z těchto arabských ghett se izolují, nemají zájem o kvalitní a užitečné vzdělání a nahrazují ho koránem. Neintegrují se v ničem, oblečením počínaje a jídlem konče. Žádná civilizační plejáda zvyků, barev a chutí, ale pořád to samé a jenom jejich. Přes všechno úsilí země jako Francie, Belgie, Holandsko, Švédsko a dnes už i Německo padají do problémů. A do konfrontace. Je to stejné všude, nikde se integrace islámské populace nepodařila. Víte, Vietnamců si taky nemůžete nevšimnout. Vypadají jinak. Jenže dřou od rána do večera, integrují se, nepobírají dávky, nevytvářejí společenské problémy, a třeba v českých školách patří vietnamští a čínští studenti často k nejlepším… i v češtině. Takže to jde. Zkrátka, problém není v Česku, nebo v Evropě, ale jednoznačně v islámské populaci. Její přítok musíme zastavit. A ještě víc: důrazně zastavit! My nejsme ten problém. Oni jsou ten problém a přinášejí ho do Evropy.

Evropská unie se dohodla s Tureckem na vracení imigrantů. Bude ten systém fungovat?

Tak rozhodně je to lepší než nic. Ale zároveň tu dohodu vůbec nevidím jako definitivní řešení problému. Vidím to jako takovou – evropským obyvatelstvem na Bruselu vynucenou – mezihru. V pvé řadě: hodně lidí na důležitých postech v Bruselu, v Berlíně i jinde, žádný problém nevidí. Čím více imigrantů, tím lépe. Wilkommen! Angela Merkelová reprezentuje Německo a jeho vítací kulturu, a stále je ve funkci. Svou rétoriku příliš nezměnila, v nejlepším případě se snaží, aby – z jejího hlediska – špinavou práci dělal za Německo někdo jiný, Makedonií počínaje a Tureckem konče. Ale ona, a ta podivná subkultura kolem ní, chce migrační toky z třetího světa zachovat v plné míře. Protestující a „nesprávně“ hlasující obyvatelstvo je jen taková přítěž, která se dle těchto bruselských pokrokářů musí, bohužel, nějak brát v úvahu, ale je to jen brzda na cestě ke skvělé nové multirasové, multikulturní a multináboženské Evropě.
 

Co se vám nezdá na tom, že politici v čele s kancléřkou Merkelovou tvrdí, že chtějí jen pomáhat potřebným, kteří utíkají před válkou?

To nemá logiku. Imigranti lezou do Německa dveřmi, oknem i sklepem, zatímco musí překonávat jednu bezpečnou zemi za druhou. Když by jim primárně šlo o život, zůstanou co nejblíž domovu. Tedy třeba v Turecku, Jordánsku nebo v Libanonu. To jsou bezpečné země. Nebo by se třeba primárně přesouvali do zemí svých arabských krajanů a souvěrců. Málo se ví, že z Jordánska vede pohodlná železnice až doprostřed Saúdské Arábie. I lodí lze snadno a levně z Jordánska, Turecka a Libanonu doplout až do Mekky. Saúdská Arábie má jedny z největších devizových rezerv na světě, má obrovské zásoby ropy, příhodné podnebí a celoročně teplé moře, a území šestkrát větší než Německo. Všechna myslitelná plus. Proč tam imigranti nejezdí? Protože je nikdo nepozval a nikdo se jim tam nepostará o bezpracný blahobyt. Německo to dělá, chce to dělat i nadále, a proto je magnetem pro všechny imigranty světa.

Tedy: dokud bude v Německu Merkelová a její vítací kultura, dokud tam budou cizincům létat pečení holubi až do huby, bude magnet přitahovat stovky miliónů lidí. Nezadržitelně a obrovskou silou. Dnes jsou na světě možná čtyři miliardy lidí, kteří mají příjmy nižší než jsou německé sociální dávky. Evropský cedník, kterému se říká schengenská hranice, proto bude děravý neustále a Evropa se dále bude plnit lidmi, kteří dohromady nic neumějí, jsou nositeli neevropské kultury, nemají žádné uplatnitelné vzdělání a dokonce o něj vesměs ani nestojí. Ale protože je to výhodné, všichni se naučí říkat, že jsou Syřani, jen ztratili pas a jsou to doktoři nebo inženýři.

Je důvodem k obavám i to, že Turecko by od června mělo mít bezvízový styk s Evropskou unií?

Maďarský premiér Orbán glosoval, že nepotřebujeme – slabou – dohodu s Tureckem, nýbrž pevné evropské hranice. A místo toho máme právě dohodu s Tureckem a bezvízový styk s touto osmdesátimilionovou muslimskou zemí, kde se vede válka proti patnácti milionům vlastních občanů, Kurdům, jimž se upírá právo na vlastní stát, a válka proti novinářům, proti umírněné opozici, proti akademické obci, vojákům, soudcům a tak podobně. Nedělám si iluze, jak to dopadne. Ve druhé polovině roku je imigrační krize zpátky. Byly sem pozvány zástupy jako cedníkem.

Kancléřce Merkelové tedy nedáváte šanci?

Ona nedává šanci Evropě a národům, které zde tisíce let žijí. Proto skončí a čím později to bude, tím více to bude ošklivé, ale německá krize není zdaleka jenom o ní. Všimněte si, že je tam pořád docela populární a důvěryhodná. Ano, průzkumy lze snadno pokroutit, a na sociology, kteří je pořizují a vyrábějí, je taková poptávka. Jenže problém Německa je hlubší. Všimněte si, že Merkelová je německou kancléřkou už jedenáctý rok, aniž uskutečnila jakékoli zaznamenáníhodné reformy. Jak obrovský rozdíl oproti jejímu předchůdci Schröderovi, který, byť sociální demokrat, zcela překopal a modernizoval německé pracovní právo. Například. Merkelová je zvyklá problémy jen vysedět. Hrnout před sebou a znovu vysedět. Nebo je vůbec nevidět.

Ona je vystudovaná fyzikální chemička, není tedy pohled vědkyně pro vysokou politiku spíše handicapem?

Její otec emigroval z Hamburku do východního Německa, takže ona má nějakou mentální výbavu. Když tam pak 35 let žila, i v Akademii věd, nestála východoněmecké politické policii ani za složku. Nic nepodepsala, nic nezorganizovala, a přestože musela mít dennodenní přístup k západoněmecké televizi a rozhlasu, všechny informace, do poslední chvíle k politice mlčela. Musí tedy dobře rozumět takovému tomu drobnému i velkému pletichaření. Má vysokou sociální inteligenci. Zaujala samotného Helmutha Kohla, který z ní – příznačně – udělal ministryni „pro ženy a mládež“ a pak i „pro životní prostředí“. Už v těchto funkcích musela civilizaci škodit od rána do večera. Pak Kohla podrazila, to už nemlčela. A dnes Křesťansko-demokratickou stranu fakticky přeměnila v jakýsi hybrid mezi Stranou zelených a dalšími „moderními“ levičáky a pokrokáři všeho druhu. Politická scéna v Německu se zploštila na přátele a nepřátele Angely Merkelové. Ona vlastně zrušila tradiční politiku.

Dá se to brát tak, že v Německu už není klasický demokratický pravolevý systém, nýbrž „blok Merkelové“, tedy křesťanští demokraté, sociální demokraté, zelení, komunisti versus opovrhovaný zbytek?

Ano, přesně. Tam už politika skončila, jen se bojuje se zbylými nositeli nesprávných a nepovolených názorů. A to je nynější Alternativa pro Německo. Je udivující, jak byl před nedávnými volbami německý veřejný prostor zaplněn nenávistí vůči některým vlastním spoluobčanům, kteří se provinili tím, že jsou Alternativa, zatímco vůči cizí kultuře se oficiálně provozuje a povoluje pouze láska a politika plného žlabu. Nežijeme ale ve světě hloupých obrázků z jehovistických Strážných věží, nýbrž ve světě reálném. A proto se i Německo nakonec probere. Doufejme jen, že to bude dříve, než tato divná země zatáhne Evropu do třetího fatálního průšvihu za posledních sto let.

Němci k tomu sice mají náturu, ale není Evropa nyní už někde jinde?

Třetí říši také drželi do poslední chvíle. A pak bědovali jak jen mohli. Na druhé straně, když tam v padesátých letech dělal sociologický průzkum speciální oddíl americké armády, zjistil zajímavé věci. Například v pohledu na Hitlera. Většina lidí se shodla, že jeho sociální a hospodářská politika byla výborná, jenom neměl být tak agresivní a začínat válku. To bylo nedlouho potom, co jim Američané fakticky vnutili liberální řád a zavedli zásadní ekonomické a společenské reformy, z nichž potom vzešel takzvaný ekonomický zázrak. Jenže mezitím se vystřídaly generace, pryč je nejen Konrad Adenauer a Ludwig Erhard, ale i Helmut Kohl a pryč je i ekonomický liberalismus. A je zde svazačka Anděla, která ničí Evropu zdaleka nikoli jen imigrační politikou, nýbrž obecně svou politikou. Dochází k rozvratu trhů, které jsou fragmentovány takzvanou regulací – energetika, chemie, stavebnictví, a k rozvratu měny.

Ale to snad nepovažujete jen za dílo její a Němců?

Samozřejmě, je zde Brusel, který vábí všechny levičáky asi stejně jako můru pouliční lampa. Oni se tam vidí, v těch nařízeních, regulacích a povoleních. To byl vždycky sen všech patologických levičáků – jakýsi ten Brusel. Tedy ústředí, kam je nikdo nemusel zvolit, kam jenom nalezli a mají veškerou moc. Sedí jich tam třicet tisíc, neplatí daně a vyrábějí to své zvrácené neomarxistické regulační dobro. Všimněte si, že na nejvyšší posty v Evropě se pravidelně dostávají úplní magoři. Třeba Barroso, dlouholetý předseda evropské vlády, byl známým portugalským fanatikem, který vedl v Lisabonu maoistickou studentskou organizaci. Dnešní předseda evropské vlády Juncker je zase světoznámý daňový pletichář, který dělal – coby lucemburský premiér a ministr financí v jedné osobě – speciální antisystémové daňové dohody s nadnárodními koncerny, na úkor všech ostatních. Ministryně zahraničních věcí Mogherini pak byla italskou komunistkou ještě v první polovině devadesátých let. Tito lidé dnes reprezentují Evropu a poučují nás i svět o „evropských hodnotách“. Posloucháte-li předsedu Evropského parlamentu, čirého komunistu a autoritáře Schulze, reprezentanta postnacistického a postkomunistického Německa, je to víc než pikantní. Je to nechutné.

Vy si asi nemyslíte to, co spousta lidí, že když mají v Německu peníze a uklizený dvorek, že by měli vládnout Evropě?

Bývalý polský ministr zahraničí Sikorski o to ve svém neslavném projevu dokonce prosil… Německo se mu snaží vyhovět a výsledky zde vidíme. Dělají si v Evropě, co chtějí. Nedávno například rozhodli o druhé větvi plynovodu Nordstream z Ruska pod Baltským mořem a Polákům zbyl jen protažený obličej. A stalo se to pár týdnů poté, co právě Němci z „morálních důvodů“ zablokovali plynovod Southstream z Ruska do Itálie. Zaujala mě nyní informace z diskuse v časopise Reflex, kde polský pamětník zakládání Visegrádu zmínil, jak tehdy Němci stůj co stůj chtěli zabránit jeho vzniku. To bylo hned začátkem devadesátých let, tedy v době, kdy sotva dostali souhlas velmocí, přes odpor prezidenta Mitteranda a premiérky Thatcherové, ke sjednocení Německa a kdy zrovna jednostranným uznáním Chorvatska a Slovinska rozvraceli Jugoslávii. Dnes vidíme, že Němci pomohli rozvrátit i Ukrajinu. Zkrátka, buduje se německá Evropa, nikoli evropské Německo. Naštěstí mají Němci vskutku slabou a mizernou armádu, ale i to se může změnit. Že by úkol pro příštích třicet, čtyřicet let?

Peníze rozhodují a oni je mají, takže proč by nemohli být přesvědčeni, že mohou Evropě diktovat?

Určitě je mají. Ale zdaleka ne tolik, aby s Evropou jen tak orali. Všimněte si: Evropská unie má 510 miliónů obyvatel a z toho Německo sotva osmdesát. Tedy necelých šestnáct procent. Pokud porovnáte HDP, tedy výkon ekonomiky, je podíl Německa na HDP Evropské unie asi dvacet procent. Tedy pětina. Pořád dokola slýcháme, že německá ekonomika je v Evropě „největší, nejsilnější, nejdůležitější“ a tak podobně. Sice to je pravda, ale zdaleka ne v takové míře, jak si lidé tyto opakované teze běžně vykládají. Německu hodně pomáhá eurozóna a východní rozšíření EU. Eurozóna tím, že zlevňuje jejich práci. Pokud by totiž nebylo euro, marka by zpevňovala jako švýcarský frank a zdražovala by jejich exporty. Neprodali by třeba tolik aut, zvlášť těch dříve opravdu hodně drahých, typu BMW, Mercedes, Audi. Stejným směrem jim pomáhá i východní část střední Evropy, protože hodně subdodávek pochází z těchto nízkonákladových ekonomik. Součinem těchto faktorů pak je postupná likvidace automobilového průmyslu v Itálii a ve Francii. Tyto trendy jsou v řadě dalších odvětví. Jsme svědky deindustrializace ve významné části západní a jižní Evropy. To nemůže dobře skončit.

Podle vás je tedy dominance Německa v Evropské unii umělá a kontraproduktivní?

Naprosto. Česko navíc nemůže mít zájem na oslabování zemí, jakými jsou právě třeba Francie a Itálie. To jsou staré kulturní země, které nikdy neučinily ani zlomek zla, kolik Německo. Navíc, po většinu lidských dějin to byly země i ekonomicky vyspělejší než Německo. Zlom přinesla až právě Evropská unie. Německu se začalo disproporčně dařit. A jsou za tím konkrétní politická rozhodnutí v Bruselu, nikoli jakási náhlá nemohoucnost Francouzů, Italů, anebo dokonce Britů. Je jen příznačné, že lucemburská loutka Juncker byl zase do funkce dosazen Němci a že Lucembursko má už třetího předsedu Evropské komise čili vlády, zatímco má méně obyvatel, než Brno… Je zde jakási rozhodovací mašinérie na linii Paříž – Berlín, na kterou je napasována i Lisabonská smlouva. Na čem se tedy dohodnou tyto dvě země, případně Německo s Itálií, to se i prosadí.

Menší země jsou totiž shora mocensky zručně rozdělovány a nejsou schopny tomuto válci čelit – dokonce i tehdy, když jsou některá rozhodnutí zcela proti jejich zájmům. Tradičně to bývá zákonodárství, chystané lobbisty na míru velkým nadnárodním koncernům, které téměř vždy mají sídlo ve velké zemi EU, anebo jsou raději mimo, ve Švýcarsku. A jelikož daňové i mnohé jiné výnosy míří z Východu na Západ, do firemních centrál a do tamních rozpočtů, současná daňová legislativa EU se podstatně nezmění. Ždímají nás jako kus mokrého hadru a jen z Česka ročně vytáhnou přes tři sta miliard korun. Co jsou proti tomu ty drobné z evropských fondů, kvůli kterým máme prý mlčet? Český průmysl je zcela přebudován, ze zdejších zisků, a dnes je už silnější a dokonce konkurenceschopnější, než třeba ten rakouský. Dělníci, úředníci, technici, lékaři a dokonce bankéři však zde vydělávají sotva čtvrtinu rakouské nominální mzdy. Jistě, v Rakousku mají zaměstnanci vyšší náklady. Ale to nás přece nemusí zajímat. Kde ty výplaty jsou?

Velká Británie Německu často oponuje, ale zůstává vesměs v izolaci. Domníváte se, že Francie a Itálie by mohly přispět k nějaké nové rovnováze?

Francouzský premiér Manuel Valls nedávno vystoupil rovnou v Mnichově a řekl, že Francie žádné další imigranty z Blízkého východu nad ty loni vnucené kvóty nepřijme. Merkelová pak se svými permanentními kvótami sklapla. Takže to je jakási důležitá vlaštovka. Je jen otázkou času, kdy se Francie a Itálie budou od Německa více emancipovat, protože těmto zemím – a některým dalším – hlavně euro nevyhovuje, dokonce škodí a tamní elity společná měna ohrožuje. Nebudou-li ještě deset let Francouzi a Italové strategicky nic dělat, připraví je euro o moc, a tyto země se dostanou do chaosu. Měna a pak imigrační politika jsou dvě hlavní otázky Evropy tohoto a příštího desetiletí. Zásadní otázky. Otázky, na které se mnoho evropských zemí dosud bojí normálně a strategicky odpovědět.

Jiří Hroník, Parlamentní listy