Asi celá chrudimská katolická farnost žila minulý víkend jednou jedinou událostí – v chrámu Nanebevzetí Panny Marie byl biskupem Janem Vokálem posvěcen nový obětní stůl. Sice se rojí zkazky o „svěcení nového oltáře“, ale ty jsou poněkud zavádějící. Oltář, hlavní oltář, tento kostel dávno má. Minimálně od doby barokní v podobě, jakou má dnes, primárně však samozřejmě od doby svého založení v době středověké.

Co tu tedy vlastně nechal arciděkan Jiří Heblt vybudovat? Jeden z mých přátel označil nejnovější výtvor za „cetris desku s madly“. Nelze mu upřít nápaditost, protože přesně tak nový betonový monolit vypadá. Sám jsem tento výtvor sice viděl jako onu pověstnou „pěst na oko“, ale připouštím, že mé přirovnání je poněkud zastaralé.

Proč?  Foto: Jindřich Balous

Mám kostel rád. Byl jsem tu pokřtěn, oženěn a vždy, když do něj vstoupím, vidím nádherně zachovaný prostor pro katolickou mši svatou. Tedy, viděl jsem. Dnes už totiž obětní stůl jen tak někdo neodnese, což v minulosti šlo snadno. V mém světě, světě tradičního katolíka, mši svatou totiž slouží kněz v jazyce posvátném - latině a hledí přitom stejným směrem, jako zúčastnění věřící – tedy směrem k Bohu. Běžný čtenář mých řádků samozřejmě vůbec netuší, co je „liturgická reforma“ (slovo „reforma" je však v tomto případě spíše eufemismus), co byl Druhý vatikánský koncil a proč dnešní způsob vysluhování mše není tím, co tento sněm zamýšlel a uvažoval. Omezím se tedy pouze na zhodnocení z hlediska líbivosti nového inventáře kostela Nejsvětějšího Salvátora, arciděkanského chrámu chrudimského.

Nový obětní stůl je pro mne ukázkou nevkusu, kulturního barbarství, obludnosti na místě svatém. Viděl jsem již mnohé a ošklivější, necitelněji zasazené obětní stoly (ukázkovým případem je třeba kostel svatého Jana Křtitele ve Frýdku), ale chrudimský betonový nevkus jim minimálně zdatně sekunduje. Absolutně se do tohoto prostoru nehodí, brání duši k jakémukoli povznesení se k Tomu, za nímž přišla.

Jakkoli s instalacemi obětních stolů do kostelů hrubě nesouhlasím, i tyto lze postavit v podobě, která v mysli nevzbudí závěr modlitby Páně „...ale zbav nás od zlého...“. Stačí se podívat třeba k pražským křižovníkům.

Možná beton a vzhled tohoto „kusu nábytku“ souvisí s všeobecnou absencí vkusu a citu pro krásno, dobro, pravdu. Zářivě zelené pigmetny na fasádách domů venkovanů i měšťáků, falešné arkády, betonoví lvi střežící vchod k vilce úspěšného podnikatele. To vše ukazuje na zmatení společnosti a neschopnost vnímat věci až k jejich pravé podstatě, k účelu, pro nějž jsou určeny, jemuž slouží. Vážně by mne zajímalo, komu se vlastně nový obětní stůl líbí. A myslím upřímně, skutečně. Provedl jsem malý, soukromý průzkum mezi chrudimskými farníky a nikdo z nich totiž nadšen nebyl.