O zavedení školného se bude diskutovat bez ohledu na to, kdo se stane novým ministrem školství. Rád bych k této debatě přispěl trochu jiným úhlem pohledu.

Můj malý syn chodí do mateřské školy, kde každý měsíc platíme školné. Ne, není to soukromá školka!

Je státní. Ale nikdy jsem neslyšel ani slovo odporu! Všichni chápeme, že na chod školky je potřeba přispívat. Poskytuje nám přece cennou službu, tak proč bychom ji měli dostávat úplně zadarmo?

A teď mi řekněte, proč platit školné ve školkách je v pořádku, kdežto na vysokých školách je to problém?

Myslíte, že vysokoškolští studenti se o sebe dokážou postarat hůř než tříleté dítě? Myslíte, že rozpočet rodiny vysokoškoláka je na tom hůř než rozpočet rodiny, kde je matka/otec na rodičovské dovolené?

Myslíte, že dítě absolvující školku bude mít vzápětí vyšší mzdu, ze které může svoje studia splácet, kdežto absolvent vysoké školy bude mít stejnou mzdu jako středoškolák?

Tak kde je ten argument? Kde je jediný důvod proti školnému na vysokých školách, který by neplatil u mateřské školy? Pro jistotu zdůrazňuji: nehoruji zde proti školnému ve školkách. Horuji proti pokrytectví, se kterým se školné na vysokých školách odmítá.

Každý přece víme, že nic není zadarmo. Někdo musí zaplatit provoz škol, někdo musí zaplatit mzdy učitelů. Že je zaplatí stát? Ale stát si peníze netiskne, stát je přece vybírá od občanů v podobě daní. Školné tedy de facto existuje - jen je místo studentů platí daňoví poplatníci. Ale proč? Proč se mají skládat studentům na bezplatné vysoké školství?

Je to snad projev solidarity? Hm, já ale myslel, že solidaritu je třeba směřovat k těm, kteří se o sebe nedokážou postarat - ke starým, k nemocným, k handicapovaným. Opravdu všichni maturanti patří do této kategorie?

Anebo je to platba za veřejný statek, který slouží všem? Je vysokoškolské vzdělání něco jako pouliční osvětlení? Hm, jak je tedy možné, že vysokoškoláci mají podstatně vyšší platy než středoškoláci? Vysokoškolsky vzdělaný člověk je jistě přínosem pro celou společnost, ale především je přínosem pro sebe sama!

Anebo je to konečně tím, že prostě "vzdělání je právo, nikoli výsada"? Hm, takže přesto, že daňoví poplatníci zaplatili studentům celou základní a střední školu, oni pořád nejsou ani trochu vzdělaní?

Řeknu to přímo: odmítání školného na vysokých školách je výsměchem všem daňovým poplatníkům, a zvláště těm chudším a méně vzdělaným, kteří musejí jiným platit jejich soukromý úspěch. Je výsměchem všem, jejichž děti chodí do školky a se samozřejmostí tam školné platí. Odmítání školného je nemravné a asociální. Zaveďte školné na vysokých školách a zaveďte je hned!

Naturalnews.com - Často používaným argumentem pro podporu geneticky modifikovaných organizmů (GMO) je informace, že jsou potřeba pro nasycení hladovějícího světa. Klasické technologie podle zastánců GMO pro zajištění dostatku potravy pro každého člověka prý nestačí.

Skutečností však je, že přírodě blízké zemědělství je schopno svět nakrmit – pouze je potřeba provést několik změn v zemědělských praktikách – předně dosadit koncovku průmyslovému farmaření a zajistit tak uzavření cyklu.

GMO ve skutečnosti uzavírají zemědělce v rozvojových zemích i na celém světě do nekončícího kruhu chudoby a závislosti, kdy si musí před každou setbou nakoupit od výrobce (nadnárodní korporace) upravená semena a toxické koktejly pro jejich pěstování. Genetické zemědělství je tak toxické pro světovou ekonomiku, lidské zdraví i životní prostředí.

Ekologické zemědělství je naproti tomu plně samo-obnovitelné a udržitelné, jelikož kompost, hnůj a ostatní přírodní hnojící metody obohacují půdu a omezují nutnost použití toxických pesticidů a herbicidů.

Přibližně 40 % světové produkce obilí je zkrmeno v továrnách na zvířata

Současná praxe zemědělských velkochovů obrovsky zasahuje do potravinové rovnováhy a uvrhuje tak milióny lidí do chudoby a hladu. Už pouhé označení masná výroba je neobhajitelným titulem, který odkazuje na nakládání s našimi bližními jako s věcmi. K tomu přistupují předpovědi, podle kterých v roce 2050 bude ve velkochovech zkrmeno až 50 procent světové produkce obilí, které by mohlo nasytit obrovské množství lidí. Kdyby byla zvířata nechána na volných pastvách a přirozeně tak sníženy jejich celkové stavy, mohlo by být toto obilí použito pro nakrmení hladových.

Třetina světové potravinové produkce končí v odpadkovém koši

V takzvaném rozvinutém světě lidé nepředstavitelně mrhají potravinami. Když se dostatečné množství lidí rozhodne pro jejich uvědomělé nakupování a spotřebu nebo alespoň pro jejich předání potřebným, dále to napomůže vyrovnání potravinové bilance ve světě.

Automatizovaný kravín Zemědělského družstva Sloupnice

Z pohodlné kanceláře může hlavní zoolog mléčné farmy v Řetové sledovat, jak se plní cisterny s mlékem. A nepotřebuje k tomu téměř žádné zaměstnance. Krávy se samy nakrmí i podojí. Vše zajistí automat. Krávy si zvykly rychle, mnohým se to navíc líbí. Když chtějí podrbat, i k tomu mají svého robota.

Respekt - Za osmnáct měsíců ve funkci už stihl vystřídat pět šéfů kabinetu, čtyři náměstky a čtyři tiskové mluvčí. Zmatek je ale vlastně to nejmenší, čím by nám měl Josef Dobeš (VV) vadit. Současný ministr školství totiž ve stínu těchto rošád nenápadně vrací podstatnou část svého impéria o mnoho let nazpět. Jeho síla přitom spočívá především v tom, že říká věci, na které mnoho zdejších učitelů i rodičů dodnes spolehlivě slyší.

Sedmáci chrudimské Základní školy Jana Malíka zrovna probírají středověk. Minule si povídali o rytířích a rolnících, dnes mají na programu kněží a mnichy. Učitel Roman Anýž prochází mezi dětmi a rozdává stránkový text. Mají si ho pročíst a označit, co se o duchovních dozvěděli nového nebo co je překvapilo. „Zatím jsme sbírali fakta. Teď vám budu nabízet názory,“ uvádí mladý učitel dějepisu a občanské výchovy poslední část hodiny. Například: „Kněz byl pro středověkou společnost nepostradatelný.“ Polovina dětí souhlasí a polovina názor odmítá. „Člověk, který nebyl pokřtěný, se nemohl dostat do nebe,“ argumentuje dítě ze skupiny souhlasících. Z opačné strany se hned ozývá: „Pomodlit se mohl každý sám, i bez kněze. Stejně mluvil latinsky, nikdo mu nerozuměl.“ Nakonec učitel zabrousí do současnosti: „Kdo si myslí, že kněží mají důležitou roli také v naší společnosti?“ Souhlasí jen tři dívky. „Věřící by bez nich nemohli mít svatbu v kostele,“ vysvětluje jedna z nich. Ze skupiny dětí s opačným názorem zní: „Svatba může být na radnici. Stejně dnes nešíří víru, tu už přece všichni znají.“ Hodina je u konce, učitel pod vlivem proběhlé debaty plánuje, že tématu dnešek a víra se budou věnovat i v některé z příštích hodin. „Ta hodina ale uběhla rychle,“ vystavuje mu jeden z třináctiletých žáků cestou na oběd nejlepší možné vysvědčení. Kdo by si pomyslel, že tenhle pochválený kantor byl ještě před pár lety klasické učitelské nemehlo? Přesto je to tak: z pedagogické fakulty sice odešel se slušnou znalostí historie, ale o tom, jak děti zaujmout, nevěděl vůbec nic. Pohled na pětadvacet znuděných tváří v lavicích se mu tehdy stal noční můrou. Rozhodl se, že najde recept, jak dětem historii zabalit do lákavého obalu, a nakonec onen recept na dobrodružnou cestu k porozumění složitému světu za školními dveřmi našel. Teď se ale obává, že ministr Dobeš chce jeho práci zkazit. Do tříd se má vrátit samoúčelné biflování – bez ohledu na to, že děti tohle ubíjení energie smrtelně nudí.

Změna, nebo konec
Když Roman Anýž před devíti lety začínal, vůbec ho nenapadlo, že učení bude tak tvrdý oříšek. Vybral si jednu z učebnic dějepisu, které jsou na trhu. Přečetl nebo převyprávěl učebnicový text, děti si opsaly důležité věci do sešitu a nakonec odpovídaly na otázky, které byly v učebnici připravené pod textem. Spousta lidí už tady samozřejmě zbystří: jak je možné, že mladý člověk je hned na prahu kariéry takový suchar? Jenže Romana Anýže to takhle na fakultě učili a takhle je to v českých školách obvyklé. V bezpečí vysokoškolské posluchárny neměl důvod o téhle metodě pochybovat. „Pedagogika byla na vedlejší koleji,“ vzpomíná dnes na svá vysokoškolská léta. Kamarád, dánský učitel, mu nevěřil, že byl hozen do vody po pouhých čtyřiadvaceti hodinách praxe mezi lavicemi. „V Dánsku je z tohoto pohledu studium učitelů podobné přípravě lékařů. Poslední ročník praktikují ve škole,“ říká Anýž. „Učit začínají pod dohledem někoho zkušenějšího. Mému kamarádovi lektor po roce řekl, že sám ještě učit nemůže.“ Musel se vrátit na fakultu a dva semestry si tříbit, jak srozumitelně vysvětlovat složité věci nebo jak se pracuje s dětmi, které jsou na velmi rozdílné úrovni. Samozřejmě že také čeští studenti učitelské profese mají ponětí o tom, že existuje něco jako moderní pedagogické dovednosti. Je to pro ně ale jen jedna z položek v univerzitní knihovně, kterou je dobré přečíst, protože se z ní dělá zkouška. K tomu ani za více než dvacet let od pádu komunismu se pedagogickým fakultám nepodařilo vydobýt si prestiž. Zůstaly namnoze „jistotou“ pro ty, kdo se na jinou školu nedostali. Koneckonců, ani Roman Anýž nechtěl být učitel, raději by byl studoval archeologii. Z třiceti lidí, se kterými chodil do kruhu, šli učit jen čtyři (dva školství opustili už po roce). Ostatní dali přednost jiné práci, většinou úředníků ve státní správě. Také Anýž už před prvními prázdninami zvažoval, jestli učení nepověsí na hřebík. Jakmile totiž začal předčítání z učebnice praktikovat na partě zvídavých teenagerů, bylo zle. Děti práce nebavila a dávaly to najevo. Učiteli bylo jasné, že balancuje na hraně: buď začne na děti křičet a klid v hodině si vynutí silou, nebo jednou provždy ztratí autoritu. Nechtěl jedno, ani druhé. „V červnu jsem si říkal: Přes prázdniny se musím něco naučit, promyslet si, jak dál. Když se mi to nepovede, v září se do školy nevrátím,“ vzpomíná.

Jiný dějepis
Zaujmout partu dospívajících lidí byla ovšem mimořádně lákavá výzva. Nešťastný učitel začal surfovat po internetu a našel týdenní kurz Tváří v tvář historii, který pořádala společnost AISIS, zabývající se dalším vzděláváním českých učitelů. Kurz, jejž si Anýž vybral, vychází z mezinárodního vzdělávacího programu, který vznikl před více než třiceti lety ve Spojených státech. Jeho cílem je pomoci učitelům, aby dokázali dát hodinám o moderní historii smysl a směr, učí je vést děti k diskusi o odpovědnosti, vině, trestu a souvislostech. Během posledních deseti let prošlo kurzem přes sto učitelů dějepisu, zjevně z velmi podobných pohnutek jako Roman Anýž. Týdenní zkušenost v roli žáka mu ihned otevřela oči. „Celou dobu jsme hovořili o holocaustu. Byl to dějepis, ale jiný, než na jaký jsem byl zvyklý,“ říká. „Pracovali jsme s původními texty, potkali se s pamětníkem, lektoři kladli provokativní otázky, diskutovali jsme, názory byly stejně důležité jako fakta.“ Následující rok učil děti o holocaustu podobně, pak mu došlo, že se může jinak ptát a jinak organizovat výuku bez ohledu na téma hodiny. Za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů považuje, aby děti pochopily, že historie není provždy daná pravda, že kromě faktů má důležitou roli též jejich interpretace. Hodně uvažuje také o tom, co je podstatné, tedy co by se na základní škole měl dozvědět budoucí „vysokoškolák stejně jako řezník“. „Přemýšlet nad tím, jestli jsou dnes kněží potřeba, mohou oba,“ vrací se k otázce, kterou před chvílí dal dětem v hodině. Když poprvé přišel mezi děti s tím, že je zkusí učit jinak, bylo mu ovšem poněkud úzko a bál se, že mu žáci nebudou rozumět. „Když jim něco předříkáte a chcete, aby to odpapouškovali, je to jednoduché. Ale chtít po nich, aby mířili k podstatě věci?“ vzpomíná dnes. Byl ale mile překvapen, že když si s dětmi přečetli vzpomínky pamětníků, byly schopny ihned živě řešit otázku, proč tolik lidí o vyhlazování Židů vědělo, ale nic proti němu neudělalo. Měl štěstí také v tom, že jak škola ve Slatiňanech, kde začínal, tak škola v nedaleké Chrudimi, kde učí dnes, má osvícené vedení. Ředitel ho podporoval a kolegové s ním rádi spolupracovali. Rodiče se ale občas ptali, proč pan učitel „nejede“ podle učebnice, tak jak si to ze školy pamatují oni. „Děti za mnou ze začátku chodily a říkaly: Nám se nelíbí, jak pan Anýž učí. Nerozuměly mu, nutil je přemýšlet a diskutovat,“ vypráví ředitel chrudimské školy Zdeněk Brož. Jenže pak si zvykly a začaly naopak řediteli radit, ať udělá nějaký seminář i pro ostatní méně pružné učitele.

Nechte mi svobodu
Možnost učit po svém dává Anýžovi osvícené vedení školy, ale také uvolnění, které do škol přišlo spolu s takzvanými rámcovými vzdělávacími programy. V době svého vzniku (vláda je jako součást školského zákona odhlasovala v roce 2004, kdy ministerstvo vedla sociální demokratka Petra Buzková) si kladly za cíl rozvolnit příliš jednotnou, osnovami svázanou výuku. Zároveň měly omezit biflování, kromě znalostí akcentují schopnost dětí probíraným věcem porozumět, umět je vyložit vlastními slovy, znát souvislosti, a hlavně vyjádřit a vyargumentovat vlastní názor. Školám přinesly větší svébytnost, v jejich rámci dostaly možnost udělat si vlastní školní vzdělávací program. Podstatou téhle změny byla úvaha, že memorování faktů v dnešní době už ani náhodou nestačí. Jsou běžně dostupná v mnoha zdrojích a děti potřebují pro život především schopnost zorientovat se v jejich záplavě a vybrat si z ní to, co skutečně potřebují. Podobná změna uvažování o škole proběhla všude ve vyspělém světě a v Česku se do hledání nových cest hned na počátku zapojilo padesát pilotních škol (Anýžova chrudimská byla mezi nimi). Dnes musí mít svůj školní program každá. Odhadem třetina ze čtyř tisíc základních škol ho bere vážně, ostatní ho vnímají jen jako zbytečnou práci navíc. Anýž si svobody, kterou mu rámcové programy dávají, váží. „Jsou v nich jen očekávané výstupy, nepředepisují žádné povinné učivo. Když se vrátím k dnešní hodině, výstup zní: Žák vymezí úlohu křesťanství a víry v životě středověkého člověka,“ říká Anýž. „Záleží pouze na mně, jakou cestu, jaký text a jaké pedagogické metody k jeho dosažení zvolím.“

Všude stejně
Jenže Anýžem vzývaná odpovědná svoboda učitele dnes naráží na silný odpor ministerstva školství. Jeho šéf, jak známo, výuku podle rámcových programů před časem zkritizoval, protože je „příliš individualizovaná, až bezbřehá“. „Tento systém jsem zdědil. Cítím, že tu bezbřehost musím svázat, jak já vždycky říkám, takovými obručemi,“ prohlásil v rozhovoru pro ČRo 6. „Ty děti se různě po republice učí různé věci. Když přijde žák z Litomyšle do Prahy, tak se netrefí do látky, která se probírala.“ Zatímco Anýže a jemu podobné učitele ministrova slova vyděsila, většina českých učitelů „obruče“ uvítala. Touhou po svébytnosti totiž zrovna neoplývají a rozhodně nechtějí nic hledat ani vymýšlet. Viděno zvenčí jde o to, že špatně placení a mnohdy přetížení učitelé prostě často nemají energii vymýšlet novoty. V tomto systému je potom lepší spolehnout se na to, co předepíší ministrovi úředníci, a tím se vyhnout riziku přešlapů a konfliktům s nespokojenými rodiči. Vypovídá o tom mimo jiné výzkum, který loni mezi učiteli provedla Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci s agenturou Mediaresearch. Většina učitelů míní, že „není správné, že školy musí tvořit své vlastní vzdělávací programy“. Osnovy prý mají být všude stejné a mají je tvořit odborníci. Jen menší část učitelů se naopak kloní k tomu, že „povinná tvorba školních vzdělávacích programů dává učitelům větší zodpovědnost a posiluje jejich profesionalitu“. Podobný postoj dali kantoři najevo také při výběru mezi dalšími dvěma tvrzeními. Většina míní, že „učitelé potřebují od státu dostat jednoznačné vymezení toho, co mají žáky na základní školenaučit“. Jen menšina si myslí, že „dobrý učitel sám dobře ví, co se má žák na základní školenaučit“.

Dobešova síla
Nejen řada učitelů, ale také část veřejnosti Dobešovi za jeho slova tleskala. Mluvil přece o něčem, co je Čechům nejen jeho generace známé, protože to sami prožili. Všichni se mají učit to samé, což se snadno kontroluje. Děti jsou dnes živější a sebevědomější, takže diskuse v hodinách jen podporují zmatek. Všeobecná odpověď je potom jasná: žáci potřebují pevnou ruku, zkoušení, pětky a tresty. Přesně v tom je skryta Dobešova síla i nebezpečnost. Ačkoli působí zmateně, během rozhovoru dokáže v rozmezí pár minut zcela vážně tvrdit dvě protichůdné věci, blízké spolupracovníky střídá s šokující lehkostí a současné trendy ve vzdělávání ho naprosto míjejí, umí však říkat to, co chce většina slyšet. Zatímco změna českého školství směrem k moderním světovým trendům byla pomalá právě proto, že šla proti většinovému proudu, návrat do starých kolejí může proběhnout až překvapivě rychle, protože běží s hlavním proudem. Pokud jde o rámcové programy, nezůstalo jen u slov. Ministr svolal loni na podzim pracovní skupinu, která je má, ministrovými slovy, „vyčistit“. Ministrův mluvčí Patrik Kubas tvrdí, že cílem není „sjednocení výuky na školách“, jde prý jen o to „vyhodnotit, jestli byly všechny prvky nastaveny dobře a jsou stále aktuální“. Jenže Dobešovy skutky míří k opaku. Když se pracovní skupina pro revizi rámcových programů sešla na ministerstvu poprvé, byl v ní také Anýžův šéf, uznávaný chrudimský ředitel a vytrvalý hledač nových postupů Zdeněk Brož. Stejně jako hlava týmu, který kdysi programy vymýšlel, Jan Tupý z Výzkumného ústavu pedagogického. Ani jednoho z nich ministr po první debatě, kdy řekli své názory, znovu nepozval. Ať už Dobešova revize dopadne jakkoli, jedno je podle Tomáše Feřteka ze společnosti EDUin, jež se zabývá popularizací školských témat, jasné už teď. Dobeš demoralizuje učitele. „Ti, kteří uvěřili, že se školství rozhodlo pro větší odpovědnost jednotlivců, vložili do toho spoustu práce, jsou za bloudy. Na koni jsou ti, kdo říkali, že nemá cenu se snažit,“ říká Feřtek. „Ve sborovnách to způsobí velké škody. Ať přijde po Dobešovi kdokoli a bude dělat cokoli, pro ředitele nebo aktivní učitele bude těžké kolegy přesvědčit, že má smysl se o něco snažit.“

Pánbůh zaplať za Klause
Podobně se do názoru většiny dokázal Dobeš trefit také s plošnými testy jedenácti- a patnáctiletých dětí. Na první pohled to vypadá logicky. Úroveň vzdělanosti českých dětí se v mezinárodních srovnáních propadá a je třeba s tím něco dělat. Řešením je test, který zjistí, jak si stojí ta či ona škola. Ty, jejichž děti excelují, budou oceněny, ty, jejichž žáci mají s testy problémy, postihne sankce. Ministr zmínil, že by mohly od státu dostávat více nebo méně peněz. Zároveň se mu zalíbil nápad, aby bič dopadl také na samotné děti. Přišla s ním Asociace aktivních škol, za kterou vystupuje Dobešův někdejší poradce a ředitel pražské školy PORG Václav Klaus mladší. „Žáci, kteří standard nezvládnou, nesmí být přijati na víceleté gymnázium nebo střední školu s maturitou,“ napsal Klaus. Ministr nad tímto ve světě spíše odmítaným přístupem, že se dětem už na základní škole sdělí – vzdělávání pro vás přestalo mít cenu, jinam než do učení se stejně nedostanete –, jásal: „Pánbůh zaplať za tenhle postoj.“ Klaus mladší už není Dobešovým poradcem a ministrova slova na téma sankcí jsou rozporuplná. Jednou je chválí, jindy popírá. Jeho mluvčí Kubas jasnou odpověď také nedává: „Naostro se začne testovat až v roce 2014, dnes je předčasné mluvit o tom, jak budou testy využity.“ Jenže při bližším ohledání se ukazuje, že testy nejsou tak báječné, jak ministr tvrdí. Země, které mají s plošným testováním letité zkušenosti, od něj totiž začínají odstupovat. Po euforii 90. let minulého století, kdy se testy masově zaváděly, přišlo vystřízlivění. Ukázalo se totiž, že se děti sice zlepšují ve věcech, které se testují, jinde ale nezaznamenávají pokrok, či se dokonce zhoršují. „Učitelé mají pochopitelně tendenci věnovat se především tomu, co se testuje. Vše ostatní zůstává stranou,“ vysvětluje Jana Straková, která se testování a jeho dopadům věnuje. Testy spojené se sankcemi potom mohou být vysloveně nebezpečné. Jak zjistila Velká Británie či Spojené státy, vedou k diskriminaci dětí, jejichž výkon se nachází daleko od požadovaného minima. Mimo zájem jsou na jedné straně žáci se slabými výsledky, ale na druhé straně i žáci, kteří dosahují výsledků výtečných. První se stejně nezlepší tak, aby test splnili a druzí jsou dobří i tak, práce s nimi se škole „nevyplatí“. Zatímco ale šikovným žákům nezájem učitelů příliš neškodí, slabé děti mají problém. Straková uvádí příklad Velké Británie, kde masivní testování vedlo nejenom k tomu, že se desetina žáků vůbec nelepšila, ale také k tomu, že se jich běžné školy snažily zbavit a vznikaly „odpadní“ školy, v nichž se kumulovaly vzdělávací i sociální problémy. Testování prostě samo o sobě k žádnému růstu úrovně vzdělávání nevede. Různé druhy testů jsou sice dobré k tomu, aby si ředitel, učitelé i rodiče ověřili, co dětem jde a v čem naopak pokulhávají (koneckonců řada škol už za tímto účelem své děti léta testuje), teprve pak ale nastává skutečná práce. „Učitelé potřebují poradit: Když je dítě slabé v tom a v tom, co s ním máme dělat?“ říká Tomáš Feřtek. Na žádné metodické podpoře učitelů však ministerstvo nepracuje. Naopak instituce, které mohly jít učitelům vstříc, Výzkumný ústav pedagogický či Ústav pro informace ve vzdělávání, Dobeš kvůli údajnému nedostatku peněz výrazně zredukoval nebo rovnou zrušil. Právě jejich odborníci ale mohli vypracovávat pro učitele kvalitní úlohy, které by jim umožnily mnohem lépe než plošné testy diagnostikovat, co jejich žáci nezvládají a radit, jak jim pomoci ke zlepšení.

Jen ti nejlepší
I pro české školství, které je už tak příliš selektivní a děti rozděluje v nebývale nízkém věku do víceletých gymnázií na jedné straně a „zvláštních“ škol na druhé, mohou být testy pohromou. Už pouhá vidina testů totiž vede školy k tomu, aby slabší děti vytlačovaly, konkrétně je nechtěly přijímat do první třídy. Jana Straková si českého rizika všimla na občasných schůzkách s řediteli škol, které mimo jiné nabádá, aby kvalitu své práce neodvozovali od toho, že se jim podaří nalákat nejlepší děti z motivovaných rodin. Vysvětluje jim, že kvalitu školy určuje to, zda je schopna vzdělávat každé dítě. Často se ale setkává s reakcí: „Zavedou nám testování, už teď musíme dbát na to, abychom měli jen dobré děti.“ Česko se přitom potřebuje ubírat právě opačným směrem. Za Dobešova předchůdce Ondřeje Lišky (SZ) to vypadalo, že se ministerstvo konečně na tomto poli dá do práce. Vláda schválila akční plán inkluze a na ministerstvo začaly docházet desítky uznávaných expertů, kteří vytipovali nejpalčivější místa a pustili se do jejich nápravy. Uvědomují si totiž, že úroveň vzdělanosti se neposuzuje podle hrstky žáků elitních škol, ale podle toho, že prospívá většina. Současný trend ve světě velí držet děti alespoň do patnácti let společně a úkolem učitelů je inspirovat slabší jedince k tomu, aby se dotáhli co nejblíže těm nejlepším. V Česku, kde přibývá dětí vyrůstajících v sociálně vyloučených oblastech, je nezájem o tenhle rozměr zdejšího školství časovanou bombou. Experti před Dobešovým nástupem navrhli, co je nutné udělat ze všeho nejdřív. Jen namátkou, podle současné legislativy dostává škola úplně stejné peníze za běžného žáka jako za žáka, který má potíže. Když ale přejde do speciální školy, rázem na něj stát začne platit víc. „Chtěli jsme, aby za žáka, který potřebuje větší podporu, dostala škola víc peněz,“ říká někdejší náměstkyně Klára Laurenčíková, jež měla tuto agendu na starosti. Přemýšlelo se také o tom, jak změnit vzdělávání učitelů, aby si se znevýhodněnými dětmi věděli rady. Současný ministr sice nikdy neřekl, že o začleňování dětí nestojí, s úředníky, kteří ho měli na starost, se ale rozloučil a práci svých předchůdců nechal u ledu. Navíc se na tomto poli, stejně jako v případě rámcových programů a testů, přiklonil k většině. Lobby praktických a speciálních škol pochopitelně stojí o svůj chleba. Pro učitele základních škol je zase pohodlnější, když se nemusí starat o žáky s problémy.

Názor a energie
Kromě toho, že umí zahrát na lidovou notu, se ministru Dobešovi musí přiznat ještě jedno. Své odpůrce dokáže přimět (alespoň na školské poměry) k nebývale radikálnímu odporu. U soudu se dnes vyřizuje osm žalob, které podali loňští maturanti proti chybám ve státních maturitních testech. Duší odporu byla studentka brněnského gymnázia Dana Večerková. Nedomyšlenost státní maturity, řada úloh v testech, na které není jednoznačná odpověď a hlavně jejich negativní dopad na výuku ve školách, ji natolik pohoršily, že napsala ministrovi otevřený dopis, pod nějž se na internetu podepsalo čtrnáct tisíc lidí. Studenti brzy slavili první vítězství. Ačkoli chtěl ministr maturitní testy utajit, hlasitý odpor a pirátské zveřejnění testů na síti ho přiměly, aby odkryl karty, i když až po termínu, do něhož bylo možné podat odvolání. „Nevadilo mi ani tak to, že v testech byly chyby. To se může stát,“ vysvětluje Večerková. „Vadila mi ignorance ministerstva, které to nechtělo uznat ani na základě odborného posudku a bylo úplně lhostejné vůči tomu, že tyto chyby mohly někomu velmi zasáhnout do života.“ Dana Večerková nyní studuje sociologii a žurnalistiku na brněnské Masarykově univerzitě, a ačkoli odmaturovala na výbornou, také jí chyby v testech výrazně zasáhly do života. Pomohly jí totiž v rozhodování o další životní dráze. „Začala jsem se více zajímat o české školství a vzdělávání vůbec. Díky otevřenému dopisu jsem se seznámila s řadou lidí, zjistila jsem, že debata, jak by mělo vypadat vzdělávání ve 21. století, probíhá napříč světem a stojí za to ji sledovat,“ říká. „To mě utvrdilo v myšlence, že bych jednou chtěla učit základy společenských věd na gymnáziu.“ Řada učitelů a ředitelů škol (mezi prvními výše zmíněný chrudimský ředitel Brož) také podepsala otevřený dopis premiéru Petru Nečasovi, kterým loni na konci listopadu žádali Dobešovo odvolání, protože ministr podle nich svým diletantstvím „ohrožuje budoucnost našich dětí“. Premiér odpověděl po pěti týdnech – o Dobešově odvolání se neuvažuje. Nadějí tak v tuto chvíli zůstávají především lidé, jimž zatím nechybí ani jasný názor, ani energie: budoucí učitelka Dana Večerková či hledající učitel Roman Anýž. Opravdu zle začne být ve chvíli, kdy se ministru Dobešovi podaří takové lidi ze školství vyhnat. Anýž teď například zvažuje, že pro něj by poslední kapkou mohla být Dobešem prosazovaná vlastenecká výchova. „Jsem ochotný učit dějepis a občanskou výchovu tak, aby se z nich nevytratilo vlastenectví,“ připouští. „Ale co má být ta vlastenecká výchova? Jestli si ji ministerstvo představuje tak, že budu heroizovat české úspěchy a zamlčovat události, které nám ke cti nejsou, tak to si raději budu hledat jinou práci.“

Autor: Hana Čápová, Respekt

Je velmi zvláštní, že v mnoha intelektuálních prostředích v českých zemích patří ke „špatným mravům“, pokud se někdo odváží kritizovat některé aspekty Evropské unie či podobu současného evropského sjednocovacího procesu. Je to o to zajímavější v době, kdy se – bohužel – naplňují některé „euroskeptické“ argumenty z minulosti, zejména v oblasti měnové unie. Naopak, případná kritika vyvolává až panickou hrůzu a vede k extrémním pozicím, které znemožňují racionální debatu. Rád bych zde (s vědomím jisté reduktivnosti) upozornil na některé z panujících předsudků, s nimiž jsem se v poslední době setkal.

Za prvé: Evropská unie a její současná podoba se nesmí kritizovat proto, že je autentickým zosobněním Evropy jako takové a že naše případná účast v ní by ohrozila naše proevropské směřování, izolovala by nás a ohrozila by naši cestu po roce 1989, tedy cestu „do Evropy“.

Tento názor je zcela anachronický. Naše polistopadová politika, která měla všechny znaky nedospělosti a neprofesionality (což bylo jistě občas půvabné!) si mohla dovolit mít na vývěsním štítu heslo „zpět do Evropy“. Tehdy to opravdu znamenalo takřka povinné vyvázání se z východní sféry vlivu a navázání nových či staronových vazeb k západní Evropě, kam svou kulturou i zájmy patříme – podobně jako patříme do Evropy střední, což je ovšem obtížně definovatelná entita, protože se zánikem Rakouska-Uherska ztratila své institucionální zázemí. Dnes, kdy za sebou máme 22 let zkušeností a v celé řadě záležitostí se musíme chovat dospěle a sebevědomě, si prostě nemůžeme dovolit naivitu tohoto druhu. Máme právo se ptát, co je to za Evropu, která za naší účasti vzniká, a zda ten či onen aspekt jejího sjednocování je správný a pro nás jako občany České republiky vyhovující. Máme právo a dokonce intelektuální povinnost se bránit, pokud dochází k vývoji, který se nesrovnává se základními liberálními hodnotami, k nimž jsme se přihlásili právě v roce 1989. Tudíž: „Evropa“ jakožto nezpochybnitelné heslo nemůže být ztotožňována se současnou podobou Evropské unie a tím méně s měnovou unií.

Za druhé: Jsme povinni se co nejvíce přidružit k Evropské unii, protože se jedná o jedinou instituci, která je schopna udržet v oblasti mír, která vede k prosperitě, vzájemné solidaritě a k překonání ryze nacionalistických mentalit.

Tyto rozšířené názory jsou směsicí polopravd či vyslovených nesmyslů. Evropa je vystavěna na národních demokratických státech, které sice měly svá velmi temná období, zejména ve 20. století, na vině však bylo nikoli vlastenectví jako takové, ale nenávistný typ nacionalismu zkombinovaný s celou řadou dalších ideologických prvků, z nichž se vytvořily národně socialistické a komunistické režimy. Mír vznikl v Evropě po druhé světové válce mimo jiné proto, že existovali vlastenci, kteří položili za svůj národ a jeho svobodu své životy – na to bychom neměli v žádném případně zapomínat, pokud kritizujeme jakoukoli formu vroucího vztahu k národu. Navíc: mír byl v minulosti porušován i na základě pokusů o sjednocení Evropy, například v období napoleonském. Pax germanica i pax sovietica mohou být také nahlíženy jako pokusy tohoto druhu. Odvolávat se na mír a nutnost jeho zachování by mělo ostatně znít už vždy podezřele pro toho, kdo zažil komunistické „školení mužstva“ – a nemusel mít přitom ani vojenskou čepici na hlavě. Komunistické žonglování s tak cenným výrazem nás, jak se zdá, příliš nepoučilo. Mír samozřejmě mohou udržet i jednotlivé národy, pokud mají demokratické zřízení, zachovávají elementární pravidla mezinárodních vztahů a nepodlehnou nějaké zhoubné ideologii. Podobně je tomu se solidaritou. Ta má zase smysl pouze za určitých podmínek, nikoli vždy a za každou cenu. Musíme být například povinně solidární, nebo je solidarita založena na dobrovolnosti? Musíme být solidární i tehdy, když vidíme, že vynaložené prostředky se nutně nevyužijí správně? Je zajímavé, že zatímco téměř každý by ve svém osobním životě věděl přesně, co má v takovýchto případech dělat a co má považovat za jedině správné a odpovědné, v případě hodnocení Evropské unie jdou všechny rozumné instinkty stranou. Co se týče naděje v prosperitu Evropské unie a jejích obyvatel, platí, že se EU současné otřesy nejen nevyhýbají, ale že je spolupůsobí, což z naděje vytváří spíše utopii.

Za třetí: Případné ekonomické argumenty proti měnové unii nejsou podstatné, podstatné je hledání „základů“ Evropy, evropské „duše“, která má moc přetvářet jednotlivce a národy.

Tento často se vyskytující argument je zvláště záludný. V podstatě obnovuje jakési umělé rozlišení mezi základnou a nadstavbou, přičemž je Marx znovu postaven na (hegelovskou) hlavu. Horší je, že reprezentuje jistou myšlenkovou pohodlnost, v níž jsou zakleti především humanitně orientovaní intelektuálové (k nimž ovšem patří i autor těchto řádků). Místo toho, abychom se zajímali o to, co nám mohou o vývoji Evropské unie prozradit čísla a statistiky, popřípadě se snažili pochopit, co to znamená, když se např. někdo spolehne na levné úvěry a ty se mu pak drasticky zvýší, raději se utíkáme do světa idejí a pěkných představ. Kdo by se trápil čísly, když může přemýšlet o tom, v čem tkví evropská „duše“ a z čeho je složena. Záludnost těchto a podobných úvah je též v tom, že se autorům takových abstraktností podařilo zčásti získat i evropské křesťany, kteří jinak patří většinou k lidem, kteří zůstávají vůči světským ideologiím celkem imunní. Úvahy o „duši“ Evropy v nich ale probudily představu, že se vrací do evropské diskuse křesťanská tematika, což se nestalo a v podstatě ani stát nemohlo. „Duše Evropy“ je pouhé heslo, pouhá floskule, konstrukt, kterému nemůže odpovídat žádná evropská tradice mimo zmíněnou moderní tradici hegeliánskou. „Vymýšlení evropské duše“ (řečeno s Dušanem Třeštíkem) se nemůže podařit, bude-li tato duše odtržena od svého „těla“, k němuž patří – ať už se nám to líbí, nebo ne – také špinavá ekonomika. Česká republika má navíc v tomto ohledu tu smůlu, že má v čele státu euroskeptika, který je současně ekonomem. Nebo by se snad dalo říci, že má štěstí, že prezident je ekonom, který dobře umí číst čísla, a je proto také euroskeptikem? To už bychom se ale skoro dopustili faux pax – je přece zcela nevhodné hovořit o V. Klausovi (v českém učeneckém prostředí je vyslovení tohoto jména pociťováno jako vyslovení jména Lorda Voldemorta z Harryho Pottera!). Zůstaňme proto na obecné rovině: Křesťané, povinnost číst znamení času dnes možná znamená četbu učebnic ekonomie!

Za čtvrté: Evropská unie nemá v podstatě alternativu. I kdyby byla jakákoli, je to stále nejlepší varianta pro nás a náš vývoj.

Na tomto tvrzení není také mnoho pravdy, neboť vidí evropskou realitu v polaritě černé a bílé, nikoli v celém spektru. Alternativy samozřejmě existují a je velmi pravděpodobné, že se s nimi naši eurooptimisté dříve či později setkají. Alternativou v podstatě není a nemůže být návrat do čistě národních společenství, může se ale změnit mnohé, co se ukáže jako neživotaschopné. I tato docela prostá úvaha je pro některé osobnosti české politiky a kultury nepochopitelná. Je zkrátka otázkou, zda tou nejlepší variantou je současná podoba Evropské unie, či nikoli. Každá jiná otázka je nyní zavádějící. Lisabonská smlouva a jí podobné akce znamenaly zřejmě předěl, a to v tom smyslu, že je to možná poslední ideologický pokus o prohloubení integračního procesu, pro nedostatek vnitřních akceptačních mechanismů v členských státech dále neprohloubitelný. Uvedené tvrzení o alternativách je tudíž opět zavádějící. Alternativy samozřejmě existují, a to v konkrétních krocích, které vždy ze své podstaty vyžadují nové zvažování aktuální situace a adekvátní politické jednání. To je ostatně i nejlepší varianta pro náš vývoj – jen je třeba mít přesně vyjasněné priority. To je ale nesnadné očekávat, pokud je na politické úrovni zapotřebí čelit nebývale silným negativním vlivům – náš volební systém podvázaný neschopností tvořit trvalé politické subjekty s jasnou odpovědností je spíše třešničkou na pomyslném nedobrém dortu: v hlubinách jsou samozřejmě mocnější negativa, jako například individualismus provázený obecným pohrdáním jakýmikoli demokratickými institucemi.

Za páté: Je zapotřebí vytvořit nikoli národní, ale evropskou identitu. Jsme v prvé řadě Evropané, až potom příslušníci různých regionů, sdružení, států.

Tato idea se zdá být prozatím zcela iluzorní. Evropská identita v pravém slova smyslu nevzniká a to, co je za ni považováno, není identitou v pravém slova smyslu. Má-li mít nějaká instituce opravdové ručení v tomto smyslu, pak musí vytvářet ve svých členech a přívržencích silný pocit příslušnosti a loajality založené na jasně definovaných hodnotách a symbolech. Nic z toho se zatím nestalo. Za Evropana se sice považuje kdekdo, protože například Evropu procestoval křížem krážem, nijak se mu ale nedme hruď, stoupá-li na stožár vlajka s hvězdičkami, a slyší-li Devátou, ještě pořád si píská Beethovena, nikoli oslavnou unijní hymnu. S identitou souvisí ještě jedna důležitá skutečnost: člověk, zvláště ten moderní, je co se týče identity hned v několika rolích. Je rád, když si může vybrat, případně si zvolit „identit“ několik. Otázka ale zní, která z identit je nejvhodnější pro jeho společenské bytí, neboť lidská bytost nepřestala být zcela „homo politicus“. Je téměř jisté, že právě tomuto společenskému úkolu odpovídají středně velké útvary, tj. „země“ nebo státní celky. Rodina je málo, Evropa zase příliš. Není možná náhodou, že na počátku 20. století se rozpadlo Rakousko a Osmanská říše a další říše se udržely pouze za cenu bolestivých přeměn a znamenaly jejich proměnu v moderní národní státy. V poslední instanci je to totiž otázka svobody a odpovědnosti. V jakém prostoru si člověk může a má svobodu vydobýt a v jakém ji má naplnit? Zatím se zdá, že deficity Evropské unie v tomto ohledu jsou nepřekonatelné a že se spíše prohlubují, než že by slábly.

Za šesté: Nejsou důležité problémy, s nimiž se Evropská unie potýká. Nejdůležitější je idea, ideál, který je třeba zachovat a sledovat přes úskalí problémů a pochyb.

Tato velmi často opakovaná myšlenka má jednu zásadní logickou chybu. Ideál nemůže být nikdy něčím, co není prověřováno na základě racionální argumentace. Ideál je vždy historicky podmíněný, což znamená, že jej není možné považovat za ahistorickou konstantu, která automaticky určuje naše myšlení a chování. I v případě církevních dogmat, která tradičně aspirují na nárok být takovými směrovníky života, se uvažuje o jejich historické dimenzi a potřebě jejich neustálé interpretace. Má být snad idea Evropské unie něčím víc než církevními dogmaty? Skoro to tak někdy vypadá. Konkrétně: ideál jednoty musí být vždy poměřován ještě ideálem rozmanitosti a jeho promýšlením, což má zakotveno ostatně EU ve svých dokumentech pod výrazem „subsidiarita“, který se sice vykládá různě, ve svém původním významu ale znamená právě toto: vyšší (politický, správní, církevní) útvar nemá právo převzít moc nad tím, co přísluší útvaru řádově nižšímu; naopak má povinnost mu to zaručit. Postupná omezení národních států a jejich demokratických institucí, centralizace a problematický ideál jednoty proto nakonec boří samotné principy, na nichž EU vznikala.

Jiří Hanuš

Autor je historik, pracuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Převzato z literárního časopisu Kontexty, 1/2012

 

Magazín DNES - Pane Nárožný, byl byste v dnešní době ochotný za něco demonstrovat na náměstích? Proč?

Teď se přece demonstruje. Jednou na pražském magistrátu, potom stávkují odboráři... Nemá cenu demonstrovat za věci, které jsou nezvratně rozhodnuté, třeba za zákaz komunistické strany. Kdyby se taková demonstrace dobře připravila, tak by se nás možná sešlo na Letné půl milionu, prošli bychom Prahou, ale pak bychom se stejně od našich soudců dozvěděli, že to změnit nejde... Ale například stávka odborářů, nota bene státních zaměstnanců, ta je v dnešní situaci šílená. Na svých transparentech by měli mít napsáno: ŠETŘIT SE MUSÍ - ALE NÁM SE NESMÍ UBRAT!

Byli vám sympatičtí demonstranti, kteří protestovali proti poměrům ve vedení Prahy?

Já to nepochopil... Mně se na složení pražské rady taky mnoho věcí nelíbí, ale nevím, jak to demokratickým způsobem změnit - myslím, že to nejde. Samozřejmě mi neuniklo, že třeba sociální demokracie považuje za svoji velikou osobnost, která má řídit víc než milionovou Prahu, pana Březinu, tedy člověka, který pravděpodobně neumí vůbec nic. Jako pohádka by to bylo krásné a legrační - konečně vidět někoho, kdo neumí vůbec nic, protože většinou lidé přece jen něco dovedou. Ale tenhle pan Březina, pokud vím, ten jenom hrával špatně fotbal za sociální demokracii a záludně zfauloval Ondru Vetchého, který ho za to chtěl zmlátit... Pan Březina je teď náměstkem primátora, druhým mužem v Praze, a já si jen tak pro sebe říkám: "Panebože, tak on je ze socialistů nejlepší... Jaký asi budou ty další vosobnosti?!"

Proč se to stává? Proč jsou ve vysoké politice i lidé, u kterých se zdá, že vlastně nic dobrého nedovedou?

Jedním z důvodů je fakt, že je u nás neobyčejně malý počet členů stran. I ty velké mají třeba jenom deset, dvacet tisíc členů. Konkurence je minimální, a tak se při jisté obratnosti dokážete rychle dostat nahoru. Například kdybychom spolu my dva vstoupili do nějaké strany, tak možná máme veliké šance na rychlý úspěch.

Myslíte?

Nebo bychom si dokonce mohli nějakou stranu založit. Vy jste mladý, já jsem známý a protažený televizí, takže kdybychom rozhlašovali, že spolu začneme dělat pořádek v politice, tak máme šanci, že se během roku dostaneme do vrcholové politiky... Nutnou podmínkou ovšem je, že se k nám připojí bohatý podnikatel, kterému se v dětství líbili Mach a Šebestová, a řekne: "Pane Nárožný, když do toho půjdete vy s Poláčkem a když pak trochu pomůžete mým zájmům, tak vám zaplatím dvě stě billboardů u dálnice, pro mě to problém není." Možná by z nás brzy byli ministři - zní to trošku jako pohádka, ale ono to tak asi někdy je.

A víte, že mně by se Petr Nárožný jako ministr docela zamlouval?

Proboha ne! Pro politiku nejsem ten pravý - nenosím teflonový kabát, po kterém všechno steče, a kdyby o mně vycházely karikatury, jak jsem blbej, tak by mi to vadilo. Politik toho musí umět hodně skousnout; musí podat ruku někomu, koho si hluboce neváží, musí s ním sedět, jako teď my dva sedíme spolu, musí s ním jednat... Musí to vydržet - je za to placený. Ale já tohle všechno neumím.

Kdybychom vešli do české hospody, tak se hned dozvíme, že je politika svinstvo. Co byste na tenhle názor odpověděl?

Že to je jeden z nehorších omylů mnoha lidí; a rád bych zdůraznil, že mnoha slušných lidí. Všechno to, co lidem připadá nekorektní, záludné, předem domluvené, nespravedlivé, silou protlačené a já nevím co ještě, to jsou, prosím, běžné nástroje politiky - po staletí stejné. Ono to v politice jinak nejde, ale my bychom pořád chtěli, aby byla kurva zároveň poctivá... Řeknu příklad, norimberský proces. V době jeho konání už Churchill a Truman věděli, že katyňský zločin spáchali Rusové na Stalinův rozkaz, ale protože to tehdy byli spojenci a vítězové války, přišili Katyň Němcům. Dobře věděli, že to je nespravedlivé - a co jako? Roku 1946 nemohli říct, že tu hrůzu spáchali Rusové. Bylo to prostě politicky nemožné...

Je to odsouzeníhodné?

Víte, někdy se dějí v politice hrozné věci. Ale kdybyste tenkrát byl tím Churchillem vy, udělal byste to taky.

PRAŽSKÝ LIDE, POMOZ MI!

Mají dnes čeští herci právo na nějakou hlasitou nespokojenost?

A jaký by, pro boha živého, měli mít důvod?

Třeba platy v divadlech.

Tak měli vystudovat bankovnictví, tam jsou platy vyšší - je to podobné, jako by si mniši stěžovali, že v klášteře nejsou ženský... Vzpomínám, jak mi můj veliký přítel, režisér Vladimír Svitáček, v jednom rozhovoru řekl: "Když jsem se rozhodl, že budu studovat filmovou režii, tak jsem si zároveň uvědomil, že taky můžu umřít hlady. Že mě třeba nikdo nebude chtít ani jako asistenta režie, že mi to prostě nepůjde..." A takhle to je. Pokud se nerozhodnete pro povolání, které je a vždycky bude užitečné, pokud se nestanete pekařem nebo třeba zedníkem, tak musíte počítat s tím, že o vaše služby taky nemusí být vůbec žádný zájem... Nedávno jsem se dočetl, že jsou skoro tři čtvrtiny českých občanů přesvědčeny o tom, že je stát povinen zajistit jim práci; to mě vyděsilo. A propos, řekněte mi - za jak dlouho, podle vás, zaniknou papírové noviny?

Myslím, že většinu lidí přestanou zajímat tak za deset let.

A co se stane potom? Vezmou si všichni redaktoři transparenty? Budete s nimi chodit po Praze? VYHÁNĚJÍ NÁS Z PRÁCE! Lidi na vás budou z chodníků křičet, "ale my už si noviny nechceme kupovat," a vy budete skandovat, "ale my je chceme dál dělat!" - takhle to bude? Věřím, že ne. Vy jste snad připravený na to, že jednou budete dělat něco jiného - možná psát na internet, třeba budou blogy kvalitních redaktorů placené... A tohle se týká každého, i mě. Když mi zítra řeknou, "pane Nárožný, pro naše divadlo jste starej," tak se seberu a odejdu.

Najednou budete mít spoustu času na čtení historických knih, na cyklistiku...

Ale já bych ještě hrál divadlo rád! Proto bych se asi musel sebrat, zajít k panu Hrušínskému nebo Heřmánkovi a pokorně zazvonit u jejich divadel, jestli by nestáli o mé služby. Anebo bych si sedl a zkusil napsat silvestrovskou scénku - třeba ji na Nově koupí a já si přivydělám, abych mohl na dovolenou do Rakouska... Ale pak je tu ještě to další, říkejme tomu české řešení: mohl bych si na nějakou desku napsat heslo, přibít k tomu kus klacku a chodit s tím po Vršovicích: PRAŽSKÝ LIDE, TVÉHO HERCE VYHAZUJÍ Z DIVADLA! POMOZ MI, JÁ CHCI HRÁT!

Co na vaše pravicové názory říkají mladší kolegové z divadla?

Tohle jsou pravicové názory? Vidíte... Já si vždycky myslel, že má člověk povinnost postarat se o sebe, o svoji rodinu, a že to je názor normální, nikoli pravicový. Ale herců se musím zastat - většina z nich bere svou práci jako povolání, kde vás buďto chtějí, anebo nechtějí. Třeba lidi přestanou do divadla chodit, nebude je to zajímat, a mladí herci jsou většinou na tyhle tvrdé podmínky připraveni - a je to dobře.

Někdo by jim měl jejich situaci vysvětlit hned u přijímaček na hereckou školu. Že jdou sice na atraktivní obor, ale dost možná se potom pořádně neuživí...

Někde jsem četl, a moc se mi to líbí, že literární historik Martin C. Putna dopředu říká svým žákům na fakultě, aby vážně přemýšleli o tom, čím se chtějí živit. Je sice bezvadné, že třeba studují filozofii, ale prosím vás - přemýšlejte, jak se tím uživíte! Teď navíc přichází doba, kdy se chce jenom velice málo mladých věnovat takzvaně tvrdým oborům...

Tenhle termín ani neznám.

Vysoké školy jsou tvrdé a měkké - je veliký rozdíl, jestli studujete slaboproudé elektroinženýrství, nebo kulturologii; neřkuli rekreologii, což je nauka o trávení volného času, kde se asi učíte, že se v zimě máte válet na kanapi, v létě na plovárně, a obráceně že je to špatně... Já to zkrátím - to první je moc učení a dřiny, to druhé je, podle mě, "povídání o říkání". A měkké obory dnes nadšeně studuje spousta lidí, ale všechno jsou to potenciální zaměstnanci státu, nebo rovnou nezaměstnaní, protože neexistuje soukromá firma, která by zaměstnala padesát psychologů nebo sto kulturologů.

Co je příčinou takového trendu? Pohodlnost?

Myslím, že kdyby se na školách udělalo všelidové hlasování, tak se okamžitě zruší matematika, protože ji spousta lidí nemá ráda, pak fyzika, protože je těžká, česká gramatika vlastně taky, a určitě dějepis - ten je přece k ničemu! A vznikne naopak katedra hry na nějaký zapomenutý tibetský hudební nástroj... Je to špatně, protože když někdo vystuduje dobrý technický obor, tak má na druhý den jistotu, že mu zaměstnavatelé utrhnou ruce.

VYHRAJE ISLÁM DĚLOHOU?

Myslím si, že zhruba znám váš světonázor: lidstvo je nepoučitelné, pořád opakuje své chyby, a proto se nedají očekávat velké změny k lepšímu... Říkám to správně?

Ano, tento názor mám dávno. A navíc si myslím, že teď, když do Evropy ve velkém proudí přistěhovalci, se může situace ještě zhoršovat. Ale o tom musíme mluvit opatrně - víte, jak dopadl Thilo Sarrazin z představenstva Německé centrální banky.

Něco jsem četl. Měl problémy, protože řekl, že kvůli přistěhovalcům Německo hloupne.

A když to řekl, tak ho z práce vyhodili a všichni správní intelektuálové si nad ním odplivli... Jemu by asi nevadilo, kdyby se do Německa stěhovali angličtí počítačoví experti a architekti, ale pokud přijíždějí pologramotné dvanáctičlenné rodiny, tak se toho bojí, napíše to a v ten moment je z něj nepřítel státu. Čímž chci říct, že je tu spousta problémů, na které by se měly evropské země připravovat, o kterých by se mělo citlivě diskutovat, ale nediskutuje se.

Zlobí vás tahle politická korektnost?

Já ji nechápu. Myslel jsem, že demokracie znamená širokou diskusi; že když se někdo mýlí, tak se to v té věcné diskusi ukáže; že je to střet názorů, nikdy ne lidí. Jenomže je to jinak - když někdo po takové diskusi volá, ostatní hned řeknou, že je darebák.

Myslíte, že u nás budou do padesáti let povinné hodiny islámu na školách?

Nejsem demografický odborník, takže nevím. Ale Muammar Kaddáfí nedávno řekl, že všechny náboženské války byly zbytečné, protože islám nakonec může vyhrát dělohou.

Čím?

Dělohou - když bude mít německá rodina jedno děcko a turecká osm, tak bude časem v Německu víc Turků, to je jednoduchá matematika. Může se to stát. A mělo by se o tom mnohem víc diskutovat.

Chápu správně, že jsou vám názory německého bankéře Sarrazina blízké?

Já jsem, prosím, jeho knihu nečetl. Jenom říkám, že jsou mi blízcí lidé, kteří se snaží na něco upozornit, chtějí vyvolat diskusi. Proč je hned všichni chtějí ukřičet? Vzpomínáte si třeba, co se dělo kolem rozdělení Československa?

Bylo mi čtrnáct.

Najděte si noviny z té doby a přečtěte si, co se psalo o politicích, kteří takzvaně rozdělili Československo: "Postavit je před soud, zločince! Za zády národa, bez referenda, rozdělili dva bratrské národy!" Jenomže uplynulo osmnáct let a já čtu v novinách od těch samých lidí, že naše vztahy se Slováky nebyly nikdy tak dobré, jako jsou dnes, a jak naše mírové, korektní oddělení oběma národům prospělo. Což mohu potvrdit.

A z toho vyplývá co?

Jenom to, že většina lidí mívá vždycky nějaké zpoždění, ale o to raději křičí a odsuzuje. A že to tak bude pořád.

Já se s vámi o přistěhovalcích můžu bavit, ale existuje naděje, že se přiblížíme nějakému řešení?

Důležité je upozornit na problém. Říct: Pojďme se zeptat, jestli se s tím dá něco dělat, jestli má ten problém vůbec řešení... Ale já osobně si myslím, že zrovna s tímhle problémem se nedá dělat nic - nejsem asi první, kdo je přesvědčený o tom, že Evropa pomalinku umírá.

A je to špatná zpráva?

Je to pouhé konstatování; mladých Evropanů bude stále méně, to se rychle nedá změnit. Vždyť ta Evropa se už ani není ochotná bránit! Třeba takoví piráti - dřív se věšeli na ráhno. Ale dnes? Posádky obchodních lodí nesmějí být ozbrojené - přitom kdyby měly jednu pancéřovou pěst ze druhé světové války a viděly by, že k nim jedou somálští piráti, tak tu pancéřovku odpálí a mají pokoj. Ale nemůžou... Ovšem piráti se občas spletou, zaútočí na ozbrojenou válečnou loď, a když je ta loď čínská nebo ruská, tak mají smůlu, protože ta je prý rozstřílí. Štěstí naopak mají, když je zajme loď z Evropské unie, například ze Švédska - ta je odzbrojí a dá jim palivo na dojetí k somálskému pobřeží.

Už jsme holt takoví... lidští.

Zahyneme, ale na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté... V Evropě se sice žije pořád krásně, co si budeme povídat, ale ve starém Římě se před zánikem žilo taky krásně. I na Titaniku bylo všechno prima; dokud nešel ke dnu, měli tam prvotřídní šampaňské a hudba prý nehrála špatně ani ve chvílích, kdy se už Titanic potápěl.

ŽÁDNÁ ŠPATNÁ DIAGNÓZA!

Pamatujete si, v co jste doufal na konci roku 1989?

Už mi sice bylo přes padesát, byl jsem starší pán, ale stejně jsem byl bláhově přesvědčený o tom, že je tenhle národ navždy vyléčený z idejí komunismu.

A on není?

Já teda nevím - rozhodně není vyléčený z levicového způsobu uvažování a vzdává se individuální svobody za to, že se o něj mocný stát postará. Občas si vzpomenu, co kdysi řekl Napoleon: "Lidé nechtějí svobodu, ale rovnost." Myslím, že to řekl s hlubokou znalostí českého lidu.

Co myslíte - jak se jednou bude psát o dnešní době v učebnicích dějepisu?

Bude to docela obyčejná kapitola české historie. Kdo četl Peroutkovo Budování státu, ten ví, že ani první republika nebyla žádná idyla - moje tety byly dámské krejčové, ale když se chtěly rozptýlit, tak se chodily dívat do parlamentu, jak se tam poslanci občas fackujou. I afér bylo hodně; je to podobné.

Jací jsou podle vás dnešní Češi? Řekněte jedno přídavné jméno, které vás okamžitě napadne.

Četl jsem rozhovor s mladou zpěvačkou Dominikou Haškovou, která říkala, že má ráda Ameriku: "V Čechách se na lidi směju, ale jim je to divné, pořád se na mě šklebí..." Takže podle mě jsme národ skuhralů - když se někdo zajímá, jak se máte, tak je skoro nestoudné odpovědět, "ale jo, jsem šťastnej člověk..." Když se mojí ženy ptají do telefonu známí, jak se má, vždycky řekne: "Výborně! Žádná špatná diagnóza!" A to je přesné. Často si říkám, jestli si ti skuhralové uvědomují, jak je život křehký. A jak se může celý změnit jedinou špatnou diagnózou.

Vy nejste skuhral? Vždycky jste se přece uměl rozčilit...

Mě spousta věcí mrzí, ale jsem už ve věku, kdy se snažím zbavit veškeré nenávisti. Víte, když se dvaasedmdesátník ohlédne zpátky, tak se mu zdá být život velice krátký, času je málo. Občas mě přepadá smutek stáří, to vědomí, že se dveře zavírají - zemřela mi už spousta kamarádů mladších, než jsem já, mockrát jsem v tom krematoriu stál, a jak řekl kdysi Ludvík Vaculík, když začnou v krematoriu hrát, člověk začne přemýšlet o své smrti. A kalit si krátký život nenávistí nebo skuhráním, to je něco strašného.

Umíte si už odpovědět na otázku, jaký má váš život smysl?

Na Karlově náměstí v Praze je interní klinika, kterou vedl slavný endokrinolog, profesor Charvát. A dlouhá léta tam na chodbě visel velký citát pana profesora, který toho věděl hodně; a to nejen o našem biologickém životě. Vlastně to byla docela prostá věta: "Nevím, co je smyslem lidského života, ale myslím, že by po každém člověku tady na zemi měl zbýt kus poctivé práce..." Nic lepšího o smyslu lidského života vám říct nedovedu.

 

 

Praha - Demonstrující z Holešovské výzvy vyčítali České televizi, že nedává tomuto hnutí dostatečný prostor. Páteční Hyde Park to měl napravit. Jeho hostem byl totiž jeden z iniciátorů výzvy Slávek Popelka. Místo pohodové debaty ho ale čekalo hodinové grilování, během něhož nebyl schopný jasně odpovědět téměř na žádnou z položených otázek.

„Stydím se za vládu a prezidenta a chci jejich demisi“ je hlavní myšlenkou Holešovské výzvy. V zájmu tohoto hesla vyrazily ve čtvrtek do ulic tisíce lidí. V pátečním Hyde Parku se však Slávek Popelka dál než za tuto frázi dostat nedokázal.

Svůj díl na tom měl i moderátor Daniel Takáč, který si grilování rozzlobeného občana vyloženě užíval. Toho si všimli i diváci. Kromě vyhrocených vulgárních invektiv na moderátorův výkon padaly v průběhu pořadu na facebookových stránkách názory jako tento: „Pan Takáč by mohl svůj ostrovtip předvést, až bude mít příště ve studiu třeba Kalouska nebo nějakou jinou těžší váhu. Tohle grilování chudáka mi přijde prostě nevkusné.“

Na druhou stranu, také velká část diváků uznala, že neschopnost pana Popelky odpovědět na jakoukoliv otázku nebyla způsobená jen agresivitou moderátora. „Obávám se, že to není zákeřnými otázkami pana Takáče ale neschopností toho druhého. Ono stačí, když řekl, že neví, jestli byl u voleb a koho volil, tenhle člověk chce nabízet nějakou alternativu současnému stavu?!“ píše například Martin Šmíd.

Koktání střídalo mlčení, fráze si protiřečily

Vystoupení se Popelkovi nepovedlo způsobem v Hyde Parku dosud nevídaným. Aktivistu totiž zaskočila hned první otázka: jak by měla vypadat přímá demokracie a jak by mělo dojít k jejímu nastolení. Do odpovědi se aktivista naprosto zamotal. Chvíle koktání střídaly mlčení, pak je vyplnilo pár nicneříkajících prohlášení, která si k tomu ještě protiřečila. Nakonec Popelka sdělil, že ho jednoduše nezajímá, co bude potom.

„Mě příliš nepálí, jak se budou věci řešit. Jde mi o to odstranit vládu, odstranit prezidenta, nastolit vládu odborníků. Prosadit referenda,“ shrnul program Holešovské výzvy. Frází o tom, že jeho cílem je především svrhnutí vlády, prezidenta a prosazení referend, se Popelka během rozhovoru pokusil vyhnout odpovědi ještě několikrát.

Korupci pozná policie. Ta je ale taky zkorumpovaná. No tak ji svrhneme

Některé odpovědi Slávka Popelky byly poněkud humorné. Například na otázku, co bude po úspěchu Holešovské výzvy. Aktivista bezbranně odvětil: „Bude to, co si lidé budou přát. Nezáleží mi na tom, jakým způsobem se to nastolí.“

Jiné odpovědi byly vyloženě děsivé. Třeba když Popelka vysvětloval, jak se určí, kdo je zkorumpovaný a kdo ne: „Lidé určí, kdo je kdo. Například na vesnici lidé dobře znají své okolí.“

Drby by tak zřejmě rád povýšil na udavačský režim. Vzápětí ale otočil: „Poznat, kdo je zkorumpovaný, je velice snadné. Jestliže bere člověk 50 – 100 tisíc měsíčně, tak není možné, že si postaví vilu za 20 milionů.“ A nakonec obrátil ještě jednou: „Posuzovat korupci by měla policie.“ Problémem však je, že i ta je podle něj zkorumpovaná. Pryč tedy i s ní. „Odstranit vedení policie a soudů,“ poznamenal aktivista a tím bludný kruh považoval za uzavřený.

Facebook: Ještě že už je konec!

Slávek Popelka během pořadu navíc naprosto ukázkově skákal na drobné moderátorovy fauly. Ať už na ten, koho by si on sám přál za prezidenta, když odpověděl třemi jmény: „Herec Dušek, Táňa Fišerová a Jan Keller“. Nebo ve chvílích, kdy se nechal tlačit ke konkrétním, zesměšňujícím a triviálním odpovědím.

Perliček a hlodů byla v pátečním Hyde Parku ještě celá řada. Souvislá výpovědní hodnota hostova vystoupení bohužel žádná. Tak koneckonců show zhodnotili i diváci. Facebookový uživatel Honzík Jan Maršálek glosoval: „Věci se doladí, lidé dosadí, lidé se vymění... Kamaráde zlatej, nemám slov.“

Lucas Král doplnil: „Pan Takáč zneužívá neschopnosti, naivity a neodbornosti pana Popelky a pan Popelka je nemastný neslaný. Alespoň základní literaturu k přímé demokracii si mohl přečíst. Ještě, že už je konec.“

Praha - Tak to je nevídané. Titulní stránku Blesku dnes neokupuje žádná z celebrit, jak je u tohoto bulvárního periodika zvykem, ale „jedničku“ zabrala obyčejná vejce. Vaječná krize, kdy dnes v obchodech lidé nakupují jeden kus vajíčka až za sedm korun, je totiž tak výjimečná, že titulek „Lidé se perou o staré slepice“ dnes vévodí i stránkám dvě a tři, jež jsou zpravidla věnovány politice.

Od roku 1989 jsme velkou krizi s potravinami v Česku dosud nezaznamenali. Menší krize byla snad jen u másla, či cukru. A teď to tady mají Češi zase – už to ale není kečup, či toaletní papír, jako před revolucí, ale obyčejná vejce. „Za jeden kus chtějí v obchodech až sedm korun. Kdy bude líp? Po Velikonocích. Ekonomové ale dodávají: Možná,“ píše k tomu dnes bulvární deník Blesk.
Dále popisuje, že lidé ve vaječné hysterii neváhají stát hodinové fronty na staré nosnice po třiceti korunách a přetahovat se o ně s ostatními.
„Někteří si zakládají i chovy na balkonech paneláků. Na venkově se kradou slepice, v marketech jsou k vidění plata, kde chybí jedno, dvě vajíčka. Nenechavcům už stojí za to je vynést přes pokladnu po kapsách. Kdo chce mít svátky jara levnější, musí za hranice. A kdo za to může? EU, překupníci i ministr zemědělství Petr Bendl, který vrátil levná vejce z Polska,“ zmiňuje dále Blesk.
Že lidé přemýšlí o domácím chovu slepic, vyplývá i z návštěvy redaktora ParlamentníchListů.cz na známém brněnském Zelném trhu. „Je to hrozný, ale nás už s dědou taky napadlo, že by se daly v klecích chovat i na balkoně. Mám ho dost velký. A když tam mohou mít lidi už i zahrádky s rajčaty a paprikami, proč by tam nemohly být i slepice," sdělila jedna z nakupujících.

Krádeže slepic musí řešit i policie

Krádeže slepic jsou nyní třeba na Vysočině na denním pořádku. „Minulý týden mně z kurníku na sadu zmizelo pět nosnic. Kuřata zůstala, ale slepice, které nejvíce nesou, jsou fuč,“ popsala k tomu rozhořčeně Františka N. z Pelhřímovska. Jinde pak krádeže slepic řeší dokonce i policie.
Deník byl také prý u toho, když se u drůbežárny v Černčicích na Lounsku strhla pranice o slepice. To se událo včera ráno. Žatecká společnost Animo se totiž rozhodla prodat část tzv. vynesených slepic a to za třicet korun.
 „Zájem byl obrovský. Lidé se sjeli ze širokého okolí, kolona aut se táhla až do sousední obce,“ uvádí k tomu bulvární list s tím, že se lidé ve frontě dokonce i hádali, předbíhali a odstrkovali. Slepice pak brali po desítkách kusů s tím, že jsou i pro sousedy. Nakonec pracovníci drůbežárny prodali zhruba pět tisíc slepic.
„Omlazujeme chov. Proto jsme prodali takzvaně vynesené slepice staré zhruba 13 měsíců, které už nesou málo, a jejich chov je proto neekonomický,“ prozradila údajně deníku jedna z pracovnic drůbežárny.  Další podobný prodej se uskuteční podle ní až ke konci roku, v listopadu nebo v prosinci.
„Slyšela jsem, že si je lidé berou i do paneláků. Prý si je dávají na balkon,“ popsala listu také jedna z žen.

Lidi objednávají okolo šesti tisíc slepic. Denně

Zkrátka ale podle zjištění deníku nepřijdou ani jiní chovatelé drůbeže. „Ještě začátkem minulého týdne jsme měli objednávky na zhruba tisíc slepic denně. V úterý to bylo už dva a půl tisíce a od středy se telefony netrhnou. Lidé každý den objednávají okolo šesti tisíc slepic,“ svěřila pak Blesku Eva Urbánková z chovatelské firmy v Jihlavě.

Bulvární deník pak k tématu připravil i další články. Například ekonomové tu vyprávějí, že vysoká cena vajec nemůže dlouhodobě vydržet. „Podobné bubliny už tady byly u cukru, či másla a vždycky po pár týdnech splaskly. Z řady důvodů už ale nejspíš vejce zůstanou dražší, než byla před Vánocemi. Výhledově by mohlo stát průměrně kolem 5,50 korun,“ řekla k vaječné krizi například analytička Next Finance Markéta Šichtařová.
Ekonom z Partners Pavel Kohout si dokonce myslí, že se ceny vajec vrátí na tři koruny. „Zdražení je dané kombinací organizačně  - byrokratických opatření, která souvisejí s velikostí klecí. Ti, kdo je nezvětšili podle normy EU, k nám teď nemohou dodávat a je momentální nedostatek,“ řekl Kohout.
I prezident České agrární komory Jan Veleba je přesvědčen o tom, že do konce roku by se mohla cena vajíčka ustálit na 3,50 až čtyři koruny.
Tématické články pak Blesk okořenil i fotomontáží. „Pan Vajíčko, kdo za to může?“ napsal k tomu. Jako Pan Vajíčko se tak na čtenáře ze stránky usmívá premiér Petr Nečas, ministr zemědělství Petr Bendl a eurokomisař Marcos Kyprianou.

Můžou prý za to dva eurokomisaři

Jen pro upřesnění - každá nosnice totiž musí mít podle unijní legislativy nejméně 750 centimetrů čtverečních prostoru, což je proti starým klecím o 200 centimetrů více. Slepice také musí mít své hnízdo, bidýlko, popeliště a vybavení na obrušování drápů.
„Směrnice EU o komfortnějších klecích byla přijata v roce 1999, kdy byl příslušným eurokomisařem pro zdraví a spotřebitele Ir David Byrne,“ poznamenává k tomu bulvár s tím, že nařízení nechtěl zrušit v roce 2008 ani zmiňovaný Kyprianou. Norma tak začala od roku 2012 platit. Podle ní se však zařídil i nynější ministr zemědělství. Petr Bendl (ODS) totiž nechal statisíce vajíček z nepředpisových chovů poslat zpátky do Polska. „Chtěl chránit domácí producenty, kteří ale nestíhají ta správná vejce dodávat. A také proto prudce zdražují,“ dodal Blesk.

Bendl se hájí: Byla to nekalá konkurence!

Ministr zemědělství Bendl to, že by nesl na vajíčkové krizi nějakou odpovědnost, či že by vrátil vajíčka v takovém množství zpátky do Polska, jak deník uvádí, ale popírá.
„To rozhodně není pravda. Ministerstvo zemědělství hájilo trh jen před nekalou konkurencí. Navíc ročně se v České republice spotřebovává cca 2,8 miliardy vajec, ovšem v ČR byl přitom zastaven prodej u cca 3,5 milionů, což určitě není důvod pro takové zvedání ceny. jaké se na trhu děje,“ uvedl Bendl pro ParlamentníListy.cz.

Insider.cz - Na rozdíl od poslanců, senátorů a členů vlády nemusí český prezident přiznávat svůj majetek. A Václav Klaus toho využívá, minimálně pokud jde o příjmy z přednášek a knih, které napsal.

Podle toho, co zjistil deník Insider, může přitom jít i o stotisícové částky.

Deník začal pár dní před výročím Klausova nástupu na Hrad mapovat prezidentovy příjmy a popsal dosud neznámé sponzory Klausových spisovatelských aktivit a příjmy z přednášek.

Václav Klaus není žádný Michal Viewegh, píše Insider. Prezident prodává méně knih a nechlubí se, spíš tají, kolik díky nim vydělá.

Prodávají se desítky tisíc výtisků

Podle zjištění deníku byla například sponzorem vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta ve Slovinsku tamní obří papírna Vipap Videm Krško, ovládající ve svém oboru celý Balkán. Sehrála stejnou roli, jako Lukoil v případě ruského vydání Klausovy knihy.

Slovinská papírna má ale českého majitele, a to přímo český stát. Ten tak Klausovi nepřímo zaplatil papír, tisk a překlad knihy. Akcie spravuje ministerstvo financí - majoritní podíl na stát převedla ČSOB po arbitráži v kauze zkrachovalé banky IPB.

"Modré, nikoli zelené planety, která již byla přeložena do osmnácti jazyků, se prodalo v České republice více než dvacet tisíc kusů. Ve světě pak dalších několik tisíc," řekl Aktuálně.cz prezidentův mluvčí Radim Ochvat.

Klaus výrazně ušetří i za propagaci svých literárních děl. Nejednou zvládl představení knihy v rámci svých oficiálních zahraničních cest placených z veřejných peněz. A přitom někdy i inkasoval za přednášky, které bývají součástí jeho cest.

Když Václav Klaus cestoval po Austrálii se svými anti-zelenými přednáškami, prodával konzervativní think-tank Institute of Public Affairs vstupenky na večeři s ním za tučných 200 dolarů.

"Pokud organizátor zve hlavu státu na konferenci (což je příklad Austrálie), hradí samozřejmě náklady této cesty a zařizuje vše potřebné, vč. propagace, naplnění sálu," uvedl v e-mailu k případným honorářům z přednášek Ochvat.

Svými spisovatelskými úspěchy se Klaus nijak netají. Naopak nedávno se na svém webu pochlubil, že jeho euroskeptický spis Evropská integrace bez iluzí se stal rovnou bestsellerem. Prodalo se už jedenáct tisíc výtisků.

Když ale dojde řeč na příjmy z knih, sdílnost Hradu klesá. Otázky ohledně výše vedlejších příjmů nechal mluvčí Ochvat bez odpovědi.

V evropských zemích v internetových obchodech stojí Klausova "Planeta" průměrně solidních 20 euro, tedy 500 korun. Prodeje na evropské poměry provokativní publikace nejsou zanedbatelné.

Jakob Kvist z dánského People's Press sdělil, že od roku 2009 prodal 1600 výtisků Modré, nikoli zelené planety. "To pro nás znamená průměrný zisk. Ani velký úspěch, ale není to ani špatné," napsal vstřícný Kvist, jehož nakladatelství vydává literární všehochuť. "Ekonomické náležitosti spolupráce s autorem jsou ale soukromou záležitostí."

Hrad nicméně sám Aktuálně.cz sdělil, že vydání v Dánsku sponzorovala tamní investiční banka Saxo Bank. Tato informace není žádným tajemstvím, Klaus totiž v únoru 2010 knihu představil právě v sídle banky.

Tam zamířil rovnou z kodaňského královského paláce, kde jednal s královnou Margrethe II., které mimochodem jeden výtisk také daroval. A navečer ještě stihl další přednášku o své "Planetě". Účet za tuto jednodenní cestu? Podle vládního materiálu o čerpání financí na státní cesty za rok 2010 800 tisíc korun.

Pokud u Klause dánský nakladatel zachoval obvyklou sazbu 15 procent ze zisku, pak jen na tomto vydání Klaus tržil 120 tisíc korun. A to samozřejmě není vyloučené, že nakladatelství nejdřív muselo zaplatit za autorská práva.

Že prezident za knihy inkasuje honoráře jako každý jiný autor, potvrdil mluvčí slovinského nakladatelství Mladinskaja knjiga Mojca Hribarová. "Ano," odpověděl na tento dotaz bez dalších detailů mluvčí největšího tamního nakladatele. Tady se prodalo něco málo přes 400 výtisků.

Prezident za pomoc s vydáním knihy přijel na oslavy 70. výročí spuštění výroby v papírně Vipap. "Rádi jsme spojili tři akce: představení nové techniky, plánovanou návštěvu prezidenta a prezentaci knihy. Sázka na tento druh propagace našeho výročí vyšla," řekl Aktuálně.cz Peter Drakulič z papírny Vipap.

Podle zákona jsou Klausovy literární a přednáškové "brigády" v pořádku.

"Zákon nezakazuje prezidentovi vedlejší příjmy, které ho nestaví do střetu zájmů, tudíž může publikovat, přijímat honoráře za přednášky nebo, pokud bude chtít, třeba i hospodařit na farmě," řekla Helena Navrátilová, bývalá daňová poradkyně Václava Havla, zesnulého prvního prezidenta samostatného Česka.

Prezident jen musí své příjmy řádně danit. "Od daně jsou osvobozena naturální plnění prezidenta republiky, tedy například když dostane prezident pro pracovní i soukromé používání auto. Všechny ostatní příjmy musí prezident zdanit," dodala bývalá Havlova spolupracovnice.

Na majetek europoslance za KSČM Miloslava Ransdorfa je uvalena exekuce, nemůže s ním až do vyrovnání několikamilionového dluhu nakládat. Europoslanec s bezmála půlmilionovým platem odmítal léta splatit dluh 700.000 korun. Dluh se proto vyšplhal na miliony, informoval deník MF Dnes s odkazem na centrální evidenci exekucí.

Soudní exekutor Kamil Košina listu potvrdil, že byl soudem vedením exekuce pověřen. Europoslanec exekuci na svou pražskou vilu a chatu na Rakovnicku nepopřel, odmítl se k ní ale vyjádřit. "Obraťte se na mého právníka. Je zplnomocněn o tom hovořit," řekl deníku Ransdorf. Ransdorfovi půjčil kamarád. Nesplatil včas a nechtěl splácet dluh Deník uvedl, že v roce 2003 mu jeho přítel Vratislav Šlajer půjčil 700.000 korun na stavbu vily. Šlajer vystavil Ransdorfovi směnku. Politik po vypršení termínu splatnosti dluh uznal a požádal o odklad splátky. "Nejsem lichvář, takže jsem nepočítal úroky. Pouze jsme se před čtyřmi lety dohodli, že mi vrátí vzhledem k inflaci jeden milion. Bez námitek s tím souhlasil a podepsal smlouvu. Jenomže dodnes jsem z dluhu neviděl ani korunu," řekl MfD Šlajer. Dodal, že europoslanec s ním přestal komunikovat. Dal ho proto k soudu, který mu dal za pravdu a pověřil exekutora vymáháním dluhu. Právníky navíc pověřil, aby s jeho bývalým přítelem jednali jako s jakýmkoli jiným dlužníkem včetně vymáhání penále za nesplacený dluh. Ransdorf tak ke dnešku podle Šlajera dluží sedm milionů korun. Jednání věřitele není v souladu s dobrými mravy, řekl Ransdorfův advokát Ransdorfův advokát Roman Havlín deníku řekl, že jeho klient všechny své závazky vůči věřiteli "zcela jistě splní, ačkoli oprávněnost výše dluhu nemůže z morálního hlediska uznat". Jednání věřitele a zvláště smluvní sankce, kvůli níž se Ransdorf údajně ocitl v tíživé situaci, není podle něj v souladu s dobrými mravy. Dlužník Ransdorf musí v první fázi uhradit 1,3 milionu korun do 15 dnů. Pokud tak neučiní, zvýší se sankce z této částky o statisíce a následovat budou další exekuce, napsala dnešní MF Dnes.

Vitalia.cz  - „Tělo nemá jinou možnost, než nás napomenout bolestí,“ říká MUDr. Jan Hnízdil. „Pokud si jen vezmete prášek a informaci nepochopíte, pouze vypnete varovný signál."
MUDr. Jan Hnízdil má klasické medicínské vzdělání, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Přesto je v jistých odborných kruzích považován téměř za vyvrhele.  

Věnuje se totiž psychosomatice a celostní medicíně, na něž se oficiální věda dívá s určitým despektem, ale zejména pro svoji kritiku „obchodníků se zdravím“. Jeho snahou je totiž uzdravovat: „Jenže v tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.“ Knižní výběr z článků a úvah Jana Hnízdila Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.

V současné době se věnujete celostní, komplexní medicíně a psychosomatice. Co to vlastně znamená?

Dá se to popsat na mém profesním putování a tápání. Po studiu jsem nabitý informacemi nastoupil na rehabilitační kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Časem jsem si všiml, že ke mně přicházejí lidé s různými tělesnými obtížemi, bolestmi hlavy, zad, kloubů. Já jsem je neustále odesílal na různá vyšetření, ordinoval jim léky, fyzikální léčbu, indikoval je k operacím… Oni se neustále léčili, ale jaksi neuzdravovali. Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní. Vrtalo mi hlavou, kde dělám chybu. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem chtěl skončit s medicínou. Pak jsem se potkal s  doktorem Šavlíkem z psychosomatické poradny polikliniky na Karlově náměstí. Do té doby jsem o psychosomatice vůbec neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, co to vlastně dělá. A on mi odpověděl: „Milý kolego, zatímco v  ostatních ordinacích léčí choroby,  já radím lidem, co mohou udělat pro to, aby se uzdravili.“ Neznám výstižnější definici psychosomatiky.

Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se uzdravili?

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s  jeho životním příběhem. Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl. Od toho se pak odvíjí i způsob léčby.  Doslova platí, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud nezmění způsob svého chování a života, nemá šanci se uzdravit. Na tom je postavená komplexní medicína. Psychosomatika tuto problematiku dost zužuje. Je totiž založená jen na posuzování vztahů tělesna a duševna, ale to si myslím, že nestačí. Zdravotní problémy je plížet celostně, komplexně, ve všech životních souvislostech.

Je komplexní přístup vhodný pro všechna onemocnění?

Pro všechny nemoci, pro každého člověka, pro každou situaci.  Vůbec nejdůležitější je v první linii. Měli být v něm být vyškoleni hlavně praktičtí lékaři, protože stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru. Když k nim člověk přijde s  problémem, tak by okamžitě měli vědět… Bez dlouhého zkoumání by měli být schopni identifikovat skutečnou příčinu jeho obtíží. Pokud by to takhle fungovalo, byli by schopni zachytit stonání v první fázi, včas a efektivně, pouhou konzultací, poradit člověku, jak změnit chování, aby se uzdravil. Podchytit problém ještě dřív, než se z něj vyvine vážná nemoc. Tím by odpadlo obrovské množství pacientů, kteří úplně zbytečně zaplavují velké nemocnice a specializovaná pracoviště. Většina z nich by se tam totiž vůbec dostat nemusela.

Možná by byl ideální model rodinného lékaře, který zná rodinu, souvislosti…

Rodinný nebo osobní praktický doktor je základem kvalitní medicíny. S ním medicína stojí a padá, ne s  megaspecializovanými centry s  nejluxusnější technikou. Psychosomatika není nic nového. Je to návrat k  původnímu, k rodinným doktorům, kteří fungovali celostně, používali selský rozum. Nám technika ten selský rozum zatemnila. Myslíme si, že s ní všechno zvládneme. To je velký omyl.

V knize uvádíte konkrétní případy ze své praxe. Často se opakuje situace, kdy lidé trvají na svých zvycích a způsobu života, přestože jim škodí. A to i v situaci, kdy si tento fakt uvědomí. 

Ke mně přicházejí pacienti, kteří žijí v extrémně nezdravých vztazích; ale my žijeme i v nezdravé společnosti. V knize zmiňuji studii, kterou publikovala ekonomka z Cambridge Luisa Corrado. Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejzdravější a nejspokojenější, a co o tom rozhoduje. Ekonomové očekávali, že to jsou lidé v zemích jižní Evropy, kde je prosperující ekonomika, svítí tam sluníčko… Byli překvapeni zjištěním, že je tomu naopak. Nejzdravější a nejspokojenější lidé žijí v Dánsku, Finsku, Švédsku… Ukázalo se, že pro spokojenost a zdraví je rozhodující důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Nikoli jen ekonomická prosperita a růst HDP, ale také nemateriální kvality.   Asi nemusím komentovat situaci u nás. Na mnoho lidí doléhá společenská atmosféra, stresuje je to… Začnou stonat, tzv. somatizovat svoji životní situaci. Přicházejí do ordinací, stěžují si na tělesné potíže a chtějí po nás, abychom je léčili. Ale tady je potřeba léčit společenské podmínky, ve kterých žijí a jež jsou hlavní příčinou jejich problému. Proto jsem začal psát o tom, jak chování našich politiků souvisí se stonáním občanů v naší zemi. O tom, že mnozí z politiků jsou nebezpeční psychopati, vytvářející nebezpečný a nezdravý společenský systém. Přečtěte si: Blbá nálada. Kde se vzala a jak se šíří Tak to by bylo snazší léčit konkrétního člověka, než celou společnost…

Léčit společnost je možné jedině od konkrétního člověka. Od politiků nečekám vůbec nic. Žádné reformy neprosadí.  Šance na uzdravení je jedině zdola.  Od pacientů často slýchávám „Ano, pane doktore, máte pravdu, mám to ze stresu, náporu práce, špatných vztahů, jedno vedle druhého…“ U nás dostane nabídku – chcete se uzdravit, ale pak je to o vaší aktivní spolupráci a snaze chybu odstranit. Pokud z jakéhokoli důvodu odmítne, tak se nabízí druhá cesta, tedy léčení, užívání léků proti… – proti bolesti hlavy, proti úzkosti, proti depresi, proti překyselení žaludku… To je ale jen odsouvání problému. To není řešení příčiny. Všeho do času, ono se to pak někde objeví. Je každého volba, jak se rozhodne. Nechat se léčit a manipulovat je pohodlnější. Je to ale cesta do pekel. Kdo chce být zdravý, musí se starat nejen o sebe, ale také o společenské podmínky, v nichž žije. Vytvářet občanskou společnost. To je práce na plný úvazek.

Co člověka může přesvědčit, nakopnout ke změně?

Léta jsem pracoval na klinice na Karlově náměstí. Většina pacientů tam přicházela se zakázkou. „Pane doktore, vrže mi v koleni, píchněte tam injekci, ať se to promaže. Pak mám zablokovaná záda, to mi je odblokujte. Podívejte se na tlaky a tuky a nějak ty tekutiny léky dorovnejte.“ Připadal jsem si jako v autoservisu. Pacient jako by do něj přijel, tělo tam odložil a čekal – a doktore, ukaž se. Když pak ještě někde něco vrzalo, klapalo, tak co to bylo za doktora, to jedu do lepšího servisu, jedu na Homolku, tam mají lepší mašiny a dražší léky.To je úplně naivní představa, že takhle může člověk pečovat o svoje zdraví. Jediný, komu tenhle způsob svědčí a hodně na něm vydělává, je medicínsko-farmaceutický komplex.

Teď už tedy nepracujete “v autoservisu“?

Já jsem z toho systému vystoupil. Lépe řečeno „byl jsem vystoupen“. Ve chvíli, kdy jsem si začal s pacienty povídat o životě, ukázalo se, že je to ve velké nemocnici nemožné. Pacienti se sice začali uzdravovat, ale já jsem přestal vykazovat body. Moje místo bylo z úsporných důvodů zrušeno. Pochopení jsem našel v Centru komplexní péče, kde se snažíme nabízet jiný pohled na nemoci a jiný způsob péče. Pacienti už k nám také přicházejí s jinou zakázkou. Ne „pane doktore, odblokujte mě,“ ale „pane doktore, já mám problém a nevím si s ním rady, přišel jsem se poradit, jak se ho mám zbavit, co mám dělat, kde dělám chybu“. To už je otázka dialogu a spolupráce. Člověka to úžasně naplňuje a přináší to výsledky. Jsem rád, že mne z toho velkého zdravotnického servisu vyrazili. Už bych se tam nikdy nechtěl vrátit.

Kolik lidí už cíleně vyhledává tento druh péče? A je vůbec kde ho hledat?

Je to běh na dlouhou trať. Ještě když jsem pracoval na klinice, snažili jsme se tento model prosadit v rámci oficiální medicíny. Posílali návrhy na ministerstvo, lékařskou komoru, odborným společnostem, zdravotním pojišťovnám. Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že je to ztráta času. Ten systém je tak obludný, byrokratický a prohnilý, že většinu energie spotřebovává jen na udržování sebe samotného. Není mu pomoci. Ministryně zdravotnictví z let 2004–2005, Milada Emmerová, nám odepsala, že je jí komplexní medicína velmi blízká, že ji bude ze všech sil podporovat. Jen musíme počkat, než vyřeší finanční krizi. Té prosté ženě nedošlo, že krize je tady právě proto, jak se medicína v praxi dělá. Proto, že obrovská spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Proto, že chybí komplexní pohled na pacienta. Proto, že vědecká medicína je tzv. objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu. A že my ji dokážeme špičkovou technikou objektivně odhalit a následně odstranit intervencí zvenčí, tedy léky, operací, fyzikální léčbou. To je zásadní omyl.

Objektivita nestačí?

Potvrdila to velká studie publikovaná v British Medical Journal. Ve Velké Británii si všimli toho, čeho jsem si já kdysi všiml ve své ordinaci – totiž že obrovská spousta pacientů se neustále vrací, neustále se léčí, ale neuzdravuje se. Shromáždili dokumentaci desítek tisíc pacientů za deset let zpětně, vybrali z nich několik set těch, kteří byli vůbec nejdražší a nejvíc navštěvovali doktory. Poprvé se objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. To je stav, kdy do ordinace přijde pacient s nějakým typickým tělesným problémem – bolesti hlavy, bolesti zad, tíha na hrudi, bušení srdce, svírání žaludku, pálení žáhy, močové potíže, gynekologické, zažívací… Je opakovaně dlouhodobě vyšetřován, pomocí nejmodernější techniky, specialisty, během hospitalizací. Jenže zhruba u 40 % těchto pacientů se vůbec nepovedlo objevit důvod. Byli objektivně zdraví, ale oni se tak necítili. Co s takovým člověkem? Pro současnou medicínu je buďto simulant, nebo hypochondr, nebo je to blázen. Ale on není ani jedno z toho. Co s ním tedy je? On tzv. somatizuje, neboli ztělesňuje svoji složitou, stresující životní situaci. Má starosti, ty jej tíží, on si s tím neví rady, žije ve stresu… a postupem času to, co on není schopen udělat vědomě, začne dělat tělo za něj – nemocí. Nejlépe o to vypovídají lidová přísloví: „hlava se mu z toho zatočila…má toho plnou hlavu…naložil si víc, než unese…leží mu to na srdci … leze mu to krkem, leží mu to v žaludku…podlamují se mu z toho kolena…“  Kolega Šavlík říká, že celá medicínská věda není nic jiného než složité, klopotné a velice nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví. K tomu není co dodat.

Píšete, že čím více prostředků vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocněji se její občané cítí. Čím je to dáno?

Ze zdravotnictví se stal velký byznys. Medicínsko-farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na klientelu, která je solventní, ale v podstatě zdravá. Je pro ni potřeba vymyslet nějakou nemoc. Vzniklo nové vědecké odvětví, které se zabývá medikalizací, tedy vytvářením nemocí z přirozených problémů každodenního života. Když moji babičku bolelo koleno, tak věděla, že to prostě přehnala, že si potřebuje odpočinout. Dala si priessnitzův zábal, dva dny odpočívala… a byla zase v pohodě. Používala selský rozum. Dnes ale s tímtéž problémem, pod tlakem propagandy, utíkáte k doktorovi. Ten vás hned pošle na rentgen, nad snímkem se zamračí a poví: „Člověče, vy máte artrózu, vy se musíte léčit!“. Automaticky dostanete prášky proti bolesti. Pomocí nich se sice zbavíte bolesti, ale tím i varovného signálu, aniž byste pochopil informaci, kterou vám to koleno chtělo sdělit. Pokračujete v přetěžování kolene – námahou, nadváhou, stresem… a s pomocí léků se velice rychle dopracujete k těžkým a nevratným degenerativním změnám, ke zbytečné operaci. Z člověka, který přišel s problémem, se stal pacient, s diagnózou. Obchodní trik se podařil.

Jaké „diagnózy“ se takhle vyrábějí?

Historicky největším byznysem je cholesterol. Funguje to podle jednotného schématu. Krásně o tom píše Kathleen Taylorová v knize Brainwashing. Jaké postupy používají manipulátoři, když chtějí lidem něco vnutit. Je jedno, jestli jde o prášek na praní, prášek na klouby nebo politický program. Nejdřív je třeba lidi vyděsit: „Cholesterol zabíjí! Hrozí vám infarkt, mozkové příhody! Okamžitě si ho nechte zkontrolovat!“. Když je člověk vyděšený, přestane přemýšlet a snadno se s ním manipuluje. Vzápětí přichází uklidnění:  „Nebojte se. My už to vyřešili. Máme pro vás úžasné léky. O nic se nestarejte. Musíte je jen celý život pravidelně užívat.“  Mám řadu pacientů, u kterých byla náhodně zjištěna vyšší hladina cholesterolu. Oni ale neměli žádné potíže, byli zdraví. Stonat začali, až když brali léky proti cholesterolu. Najednou se objevily bolesti hlavy, únava, zažívací potíže, nespavost…Ukazuje se, že mnohem větším nebezpečím, než lehce zvýšený cholesterol, jsou pro zdravého člověka léky proti němu.

Jak se v tom ale má člověk orientovat?

Spoléhat se dá jen na selský rozum. Je potřeba se zastavit a přemýšlet. Včas poznat způsoby vymývání mozků. Je to pár jednoduchých fíglů: vyvolat strach, okamžitě nabídnout zázračný recept, do propagandy zapojit oblíbené herce zpěváky nebo sportovce. A když chybí klinické studie, objektivní důkazy o účinku, tak se to nahradí důkazem sociálním. Člověk si pomyslí: když to bere hodně lidí, je to drahé, tak na tom musí něco být, to nemůže být podvod. Ale může! Princip nedostatku – jakmile se někde objeví „limitovaná série, do vyprodání zásob, akční cena…“, tak si můžete být jistá, že toho mají plný sklad. Potřebují vyvolat hysterii. Jde jim jen o to, aby lidé nepřemýšleli a rychle jednali. Je proto potřeba udělat pravý opak: zastavit se a přemýšlet. Nenechat se strhnout davem a nepodlehnout manipulaci.

V poslední době jsme například přesvědčováni, že můžeme být věčně mladí a výkonní .

Neumíme se smířit s tím, že stárneme, že některé projevy jsou nevyhnutelné. Jak poznáme tu hranici, kdy jde o běžný problém, se kterým se nemusíme trápit, a kdy bychom měli jít k lékaři, začít to nějak řešit? Medicínsko-farmaceutický komplex okamžitě zareagoval na poptávku po věčném mládí. Vznikl specializovaný obor – anti-aging medicína, medicína proti stárnutí. To je úplná pitomost. Už moje babička věděla, že proti věku není léku. Od dětství se stále něco učíme – číst, psát, počítat, řídit auto, připravujeme se na profesi… Vůbec se ale nechystáme na to, že budeme stárnout. Mám řadu pacientů, kteří stárnutí nerozumějí. Neumějí se vyrovnat s tím, že v šedesáti nebo sedmdesáti letech nejsou tak výkonní a bolí je klouby. Od medicíny očekávají něco, co jim nemůže dát. To neznamená, že když má starší člověk nějaké velké potíže, bolesti, péči odmítnout. To určitě ne. V první řadě je ale potřeba s ním potíže probrat, vysvětlit mu co znamenají, uklidnit ho a poradit mu, jaké má vytvořit podmínky k tomu, aby se zmírnily. Když to nestačí, přijdou na řadu léky nebo operace.

Když už jste zmiňoval přísloví, „veselá mysl, půl zdraví“ – platí?

Určitě. Dokládají to výzkumy oborů psychoimunologie nebo psychoendokrinologie. Negativní emoce jsou totiž energeticky velmi náročné. Starosti tíží, vyvolávají napětí – nejenom psychické, člověk je napjatý i svalově. To vyčerpá obrovské množství energie. Když to trvá delší dobu, podlomí to i imunitu a ten člověk je náchylný ke kdejaké chorobě, začne mu špatně fungovat štítná žláza, což ho ještě víc vyčerpává… a všechno je to důsledek negativních emocí, starostí, chronického stresu. Jestliže negativní emoce k potížím vedou, může se emocemi pozitivními vývoj otočit. Prostřednictvím změny postoje pacienta k nemoci, ale i k životu, se podpoří imunitní systém, tedy samoúzdravné schopnosti. Dobře to ilustrují třeba nádorová onemocnění. Pokud je terapeut charismatickou, silnou osobností, s bohatou životní zkušeností, tak je schopen změnit postoj pacienta, i k rakovině. Motivovat jej, dát mu psychickou oporu. Tímhle mechanismem dojde k posílení imunity, která začne s rakovinou úspěšněji bojovat, než když ten člověk rezignuje.

Můžeme podobným způsobem vzniku nádorového onemocnění i předejít?

Na vzniku nádorů se podílí především prostředí, ve kterém žijeme. Znečistěné ovzduší a pitná voda, potraviny plné chemie, znečistěné vztahy mezi lidmi, všudypřítomný stres. A my to chceme léčit zase chemicky ! Tudy cesta nevede. Je potřeba se snažit o nápravu životního prostředí, myslet a žít ekologicky. Při vzniku nádorů určitě hraje velkou roli i psychika.  Není to jen útok na tělo zvenčí, ale také jeho zborcení zevnitř.  Autoimunitní onemocnění obecně vypovídají o tom, že člověka něco sžírá. Třeba se sám sžírá, nebo žije v podmínkách, které ho sžírají. Výsledkem je podlomení imunity. Je to vlastně agrese vůči sobě. Také se tomu říká autoagresivní onemocnění. Při léčení je pochopitelně třeba tu agresi otočit, naučit se jinému způsobu jejího uvolňování a jinému chování, aby se člověk začal mít rád.

Jaké vlastnosti by měl mít lékař, který chce pracovat podobným způsobem? V knize uvádíte příklad Ludmily Mojžíšové, jejíž metoda (léčba sterility) z nemalé části spočívala na její osobnosti. Nakolik se to dá naučit?

Nejcennějším lékem je osobnost terapeuta. Aby to byl člověk s bohatou životní zkušeností, měl nejen odborné ale i lidské kvality.  Aby měl zájem o pacienta jako o člověka, byl schopen s ním navázat vztah, získat si jeho důvěru. Aby mu pacient pověděl všechno podstatné ze svého života a on to dokázal pospojovat do souvislostí.  Paní Mojžíšová to uměla skvěle a přitom ani nebyla doktor. Pokud přijdete do ordinace, doktor zírá do počítače, nezvedne hlavu, nepředstaví se. „Sestro, pošlete ho na rentgen.“ Koukne, „máte tam artrózu, tady máte recept, nazdar.“ Tak to je nejlepší vzít nohy na ramena.

Jenomže to je běžný model – lidé se cítí nemocní, plní čekárny, lékaři na ně pak nemají čas, šup-recept-na shledanou, ti lidé se dál cítí nemocní a jede to pořád dokola. Co tedy s tím, jak to změnit?

Je to bludný kruh. A jediný způsob, jak ho prolomit, je vystoupit z něj. To se týká jak doktorů, tak pacientů. Nenechat sebou manipulovat, používat vlastní rozum a začít se chovat jinak. To ale musí udělat každý sám. Neudělá to žádný ministr, žádný politik, ten systém se nedá reformovat. Vidím to jako analogii Titaniku. Medicínsko- farmaceutický komplex, který ovládá zdravotnictví, je jako pyšná luxusní loď. Posádka i pasažéři žijí v představě, že se nemůže potopit. Ale může. A také potopí. My nechceme čekat na trpký konec. Rozhodli jsme se nasednout do lehkých člunů a vzdálit do uctivé vzdálenosti. Aby nás nevzal sebou.                                                 

 Ondřej Hošt, Vitalia.cz