Ten den byl prozářený sluncem a pod nohama ještě křupal sníh, když jsem si na ulici všimla zajímavé dvojice, která se už na první pohled pěkně doplňovala.

„Zastihla jste nás zrovna cestou z práce, jdeme si vyzvednout balíček, tak abychom to všechno stihly,“ říká jedna ze sester a k tomu dodává druhá z nich: „Ještě někde jinde máme vyzvedávat jeden, máme dnes takovou lítačku všude.“ Na první pohled je jasné, že jsou dvojčata.

Na ulici poznáte, že jsou dvojčata, i když mají roušku. Když jdou vedle sebe, mají identické kroky a jejich myšlenky se doplňují s úžasnou dokonalostí. Jména nejdříve nechtěla ani jedna z nich uvádět. Vlastně se ani vyfotit, ale díky rouškám nakonec překonaly ostych: „To jste si vybrala ty pravé, my které moc nemluvíme, nechcete zkusit oslovit někoho jiného? My jsme úplně nejobyčejnější, jak to jenom jde,“ přehánějí a smějí se. Jejich smích je veselý a nakažlivý.

„Rády kreslíme.“ – „Kreslíme všechno, co se nám líbí.“ – „Třeba anime, nebo fantasy postavy,“ – „Konkrétně nějaké portréty už jsme taky párkrát nakreslily,“ doplňují se v řeči obě sestry. „Ale kreslíme hlavně pro zábavu,“ dodávají skromně.

„Jsme vyučené cukrářky a kuchařky,“ říká jedna ze sester. Ale nebavilo je to. Teď se zrovna živí balením zásilek s kosmetikou: „Ale chtěly bychom nejraději pracovat se zvířaty." – „My jsme tam šly, protože tak nějak nebylo na výběr,“ vysvětlují a vzpomínají: „A měly jsme to do školy blízko.“

Sestry mají ještě staršího bratra, ale v celé rodině jsou jedinými dvojčaty. Na hodinách kostela Nanebevzetí Panny Marie právě odbíjí třetí hodina, když se ptám, jaké to je, mít dvojče: „No to si snad ani nikdo neumí představit, kdo nemá dvojče,“ a její sestra se začne smát. „A navíc my jsme takové jiné, každá dvojčata jsou jiná. Některá si jdou každá svým směrem, tolik si nerozumí.“ „Ale my prostě – víme, my ani nepotřebujeme mluvit, víme o sobě i beze slov, co si ta druhá myslí.“ „Dobré je, že se pořád doplňujeme a nikdy nejsme samy.“ Druhá ze sester vždy souhlasně přitakává. „Navíc bydlíme teď i spolu.“ „Máme úplně stejné zájmy, jsme opravdu ve všem podobné.“

Čas trávily vždycky rády spolu, ale i když je později ve škole od sebe nikdo nerozeznal, nikdy toho nezneužívaly: „Na základce jsme se od sebe odlišovaly, měly jsme každá i jiné vlasy, všechno, takže tam nás poznaly, ale potom jsme si řekly, že budeme prostě vypadat stejně. Většinou máme i stejné oblečení a nikdo nás nerozpozná,“ řekly. A abychom oko čtenáře přesvědčily, naše kroky zamířily spontánně do Klášterních zahrad… a objasnilo se, že A girl has no name… jsou ve skutečnosti Monika a Michaela Hegrovy.