Může parkovací dům vypadat hezky? Dá se pracovat na odstranění vizuálního smogu? A co se z hlediska architektury v Chrudimi povedlo? Poslechněte si celý rozhovor s Martinem Nedvědem.

V Chrudimi mají od začátku letošního roku nového městského architekta. Tím se stal Martin Nedvěd. Jak sám říká, role městského architekta je důležitá, v představách lidí je ale značně zkreslená.

„Mají pocit, že je to nějaký hlavní projektant, který město nakreslí podle svých velkolepých představ a tak to prosazuje. Rozhodnutí, kam to město bude směřovat, má spočívat hlavně na voleném vedení,“ říká Martin Nedvěd, jehož role tak bude spíš poradní.

K Chrudimi má nový městský architekt blízko, díky čemuž ví, co se za poslední roky povedlo a co už méně. Například kontroverzní schody v Široké ulici, které jsou trnem v oku mnoha motoristům, podle něj měly v době svého vzniku opodstatnění.

„Ještě nebyl severo-jižní obchvat Chrudimi, hodně lidí si zkracovalo cestu přes centrum. Z hlediska zpomalení to mělo význam. V dnešní době, pokaždé když tam jedu, tak tiše nadávám. Na druhou stranu, když vidím některé řidiče, jak projíždí vedlejšími ulicemi, tak pokud by tam nebyly schody, musela by tam být jiná forma zpomalovací zábrany.“

[[img:chrn_fullwidth:24279:Architekt Martin Nedvěd.  Foto: Zdeněk Novák, Český rozhlas]]

Pryč s auty z měst

„Automobily a zeleň jsou dvě témata, která se opakují od chvíle, co jsem začal. Ať už jde o podněty od veřejnosti nebo místní samosprávy. Kdybyste mě tady měl před deseti lety, asi bych jako mladý absolvent architektury byl příznivcem radikálních řešení, vytěsňování aut z města, preference pěší dopravy a tak podobně. Dnes, když mám rodinu, už to tak nevidím. To auto v určitých životních etapách potřebujete. Parkovací domy jsou jednou z cest. Musí to jít ruku v ruce s nějakými opatřeními na omezování aut v ulicích, aby byla motivace v domech parkovat,“ říká Martin Nedvěd.

autor: Miroslav Hruban, Český rohlas Pardubice

Imperialismus a rozpínavost je vlastní ruské kultuře obecně, tvrdí ukrajinská kulturoložka Marjam Najemová. Propagandu podsouvají už dětem v populárních seriálech, nadále se snaží dominovat v bývalých zemích Sovětského svazu. „Kdo mluví rusky, je pro ně Rus,“ řekla v rozhovoru pro Blesk Zprávy. Ukrajina i další země si proto podle ní musejí uvědomit, že jsou pro Rusko nadále koloniemi – a pustit se do dekolonizace.

Hovoříte o dekolonizaci od ruských vlivů, jak to má vypadat?

Má dvě roviny. Zaprvé na úrovni institucí – když vláda zavádí a mění vnímání minulosti, snaží se o lepší porozumění, jaký vliv na vás minulost měla a tak podobně. A další rovina je osobní. Dívám se do své vlastní minulosti a hledám, co mohlo přijít z jiné kultury, co mi bylo podsunuto, vpraveno do mé mysli třeba skrze popkulturu. Čili se snažím o sebereflexi z postkoloniálního hlediska.

Co s tím lze dělat?

V zásadě porozumět, kdy a jak přesně se vás Rusko, ruská kultura snažily kolonizovat, v jakých tématech už jste kolonizováni. Něco jako akceptovat, že trpíte nějakou chorobou; snažíte se pochopit, jakou chorobou trpíte a jaký typ léčby potřebujete.

Můžete uvést konkrétní příklady?

Třeba v ruských televizních seriálech pro děti je zajímavá tendence glorifikovat, romantizovat image oligarchů. Na Ukrajině bylo docela populárních pár seriálů, v nichž mezi hlavními postavami byli ruští oligarchové. Je to ruský produkt s ruskými postavami, ruská kultura – ale mnoho postsovětských zemí takové seriály z Ruska kupuje, neboť je to snazší než natáčet vlastní. Bylo zajímavé sledovat, jak se skrze populární kulturu Rusko snaží rozšiřovat pohled, že oligarchie je dobrá věc, může to být něco pěkného a pro společnost pozitivního. To jsou seriály pro děti. Před půl rokem jsem se na ně schválně podívala a pak na ně upozornila na sociálních sítích. Lidi byli v šoku, když si to uvědomili. Zkrátka aparát ruské propagandy nevyužívá jen propagandistické debaty, ale také populární kulturu. Analýza toho je pro mě důležité téma.

[[img:chrn_fullwidth:23370:Kulturoložka Marjam Najemová]]

Jak se to týká Ukrajiny?

Pro současnou ruskou vládu je každý, kdo mluví rusky, Rus. A snaží se mít vliv na všechny rusky mluvící lidi. Navíc korupční sítě ruských oligarchů jsou navázané na korupční sítě dalších zemí, takže se propaganda snažila normalizovat i vztahy mezi těmito zeměmi a ruskými oligarchy – tvrdila, že ruská oligarchie je docela OK. Zkrátka neokolonialismus: Když do nějaké země nejdete se zbraní v ruce, ale s korupčními penězi, koupíte si politické strany, aby pracovaly pro vás místo pro svou zemi. Neovládáte tu zem přímo, ale skrze loutky. To Rusko stále dělá s řadou postsovětských zemí a dělalo to i na Ukrajině, než začala roku 2014 válka.

Vidíte to jako úsilí ruské vlády či elit, nebo je to obecněji přístup ruské kultury?

Je to širší záležitost. Politické elity samozřejmě chtějí moc, ale ruský imperialismus vidím jako víc systematický problém celé společnosti, nejde jen o Putina a jeho okolí.

A co lidé na Donbase, kde se mluvilo hlavně rusky?

To byla součást ruské propagandy mířené do světa, že se tito lidé považují za Rusy. Řada průzkumů ukázala, že se většina z nich necítí být Rusy. Identifikovali se jako Ukrajinci hovořící rusky. A i když tam mohli být lidé se silnými sympatiemi k ruské kultuře, od propuknutí plnohodnotné invaze už je nemají, když viděli všechna ta zvěrstva.

Je taková dekolonizace na dlouho?

Vágněji jsem o tom začala přemýšlet s protesty na majdanu – revolucí důstojnosti v únoru 2014. Tehdy také mnoho Ukrajinců naplno přešlo z ruštiny k ukrajinštině, což je velmi důležitý krok k osobní dekolonizaci. Vědomě o dekolonizaci uvažuji možná dva roky, začala jsem, ještě než propukla invaze. Kolonizace trvala staletí, takže jsem smířená, že má osobní dekolonizace potrvá celý můj život. Škody jsou příliš velké a systematické, než abych mohla věřit, že jednou budu zcela svobodná.

Znamená to, že se úplně snažíte odstřihnout od ruské kultury? Nebo ji pořád považujete za příbuznou?

Nelze ignorovat skutečnost, že jsme nějak propojení. Ale lze se na ten vztah dívat z hlediska postkoloniální teorie, tedy že nešlo o vztah dvou rovných zemí či národů, nýbrž mezi dominantní kulturou a podřízenou kulturou. Není možné ignorovat ruskou kulturu, ale chce to hlouběji přemýšlet, vnímat to systematické ujařmování skrze kulturu.

Je to podobné ve všech postsovětských zemích?

Ano, velmi podobné, byť jsou tu i rozdíly. Zrovna jsem mluvila s lidmi z Kazachstánu. V dětství se na ten seriál kultivující ruské oligarchy dívali taky. Všechno to začíná jazykem, to je nejdůležitější nástroj. Nejen pro ruský imperialismus, platí to i pro britský imperialismus v minulosti. V Sovětském svazu byla jen jedna dominující kultura.

S lidmi z Kazachstánu se asi dál bavíte rusky?

Jistě. Ale teď jsem natáčela podcast v ruštině a uvědomila jsem si, jak jsem tu řeč začala zapomínat. Je to zajímavé, divné. V ruštině mě rodiče vychovali a rusky pořád přemýšlím.

Čili ukrajinsky jste se naučila až ve škole?

V Kyjevě jsme všichni bilingvní, v některých jiných oblastech to je jinak. Ruštinu všichni známe, ale ve škole – od školky po univerzitu – i ve všech úřadech používáme ukrajinštinu. Ne však v osobním, každodenním životě. To se nyní samozřejmě mění. Já jsem naplno přepnula před dvěma lety. Ale nečekala jsem, že tak rychle začnu zapomínat ruská slova.

Vy osobně to s identitou a kulturou máte ještě složitější…

Coby napůl Afghánka, napůl Ukrajinka to mám trochu složitější, ale v něčem možná zase lehčí. Snáze vnímám, že existují různé kultury, lidé jako já mívají větší empatii k dalším kulturám. A tohle mě zajímá – co je ukrajinskost a co už ukrajinské není, jaké jsou důsledky kolonialismu. Cítím, že vaše identita může zahrnovat víc než jednu kulturu. I proto teď hledám učitele darí (afghánské perštiny), otec se mnou svou mateřštinou nemluvil, necítil tu potřebu. Ale byla spousta jiných věcí, co mě k afghánské kultuře pojí.

Navštívila jste vlastně otcovu vlast?

Ne, není to bezpečné, nebylo to bezpečné ani před návratem Tálibánu k moci.

Vidíte paralely mezi sovětskou invazí do Afghánistánu a ruskou na Ukrajinu?

Vidím tu podobnosti. Předtím Sovětský svaz a dnes Rusko se vidí jako země, která může vpadnout do jiné jen proto, že chce. To je pro mě imperialismus. Ale kontexty jsou jiné.

Mám dva bratry. Starší, novinář, vlastně zahájil revoluci roku 2014 svým příspěvkem na Facebooku. Pak se stal poslancem a letos náměstkem na ministerstvu infrastruktury. A můj druhý bratr byl právník, teď je v armádě. Aktuálně na frontě. Oba se narodili v Afghánistánu, ne na Ukrajině.

Bylo to složité, prosadit se jako Afghánec v ukrajinské politice?

Vlastně jsem se ho na to neptala. Prostě se angažoval, byl novinářem a pak napsal ten příspěvek na Facebook – „Sejdeme se ve 22:30“. Cítil, že to tak je správné – a měl pravdu, neboť pak začala revoluce. Myslím, že je docela běžné pro lidi z cizích kultur hledat si způsob, jak být aktivnější, viditelnější. Je to dobrý příklad, k čemu jsou dobré smíšené rodiny.

Navíc jsme měli tu výsadu, že oba rodiče byli vystudovaní psychologové. Otec sice pracoval na tržišti, byli jsme docela chudí, ale pořád jsme měli privilegium dobrého vzdělání.

Když sledujete západní média, vnímáte posun v tom, jak referují o Ukrajině?

Ano, dost se to změnilo. Jsem vděčná za veškerou pomoc i pozornost. Ale není to snadný proces. Prospěje mu, když se bude Ukrajincům víc naslouchat, víc se ptát.

Marjam Najemová (Mariam Naiem)

Její otec byl v 80. letech ministrem školství v Afghánistánu, ale po sovětské invazi se nechtěl podílet na kolaborující vládě, tak rezignoval. Potom (ovdovělý, se dvěma syny) šel do Moskvy studovat a potkal její matku – Ukrajinku.  Usadili se pak v Kyjevě. Marjam vystudovala kulturologii, v současnosti se věnuje bádání a osvětě o ukrajinské a ruské kultuře jak doma, tak v anglicky mluvícím světě. Blesk Zprávám poskytla rozhovor v Praze na akci Unlock – setkání aktivistů, novinářů i bloggerů z postsovětského prostoru.

Martin Valeš, blesk.cz 

Evropa sama sebe přeceňuje. Musí si uvědomit, že tvoří jen 5,5 procenta světového obyvatelstva, přičemž tento podíl se bude dále zmenšovat, myslí si renomovaný kanadský vědec českého původu Václav Smil. Ostrá slova na účet Evropské unie z jeho úst zazněla v pondělí večer na přednášce v Cevro Institutu.

Jde o vzácnou návštěvu. Profesor Václav Smil do své rodné země moc často nejezdí a pondělní přednáška byla podle slov europoslance Alexandra Vondry vůbec prvním veřejným vystoupení Smila v Česku. Vědec do tuzemska zavítal kvůli uzavřené konferenci diskuzní platformy Alter Eko, kde byl o víkendu hlavním hostem.

Na americkém kontinentu žije už více než půl století a během té doby vydal desítky knih, jejichž vášnivým čtenářem je například spoluzakladatel společnosti Microsoft Bill Gates.

[[img:chrn_fullwidth:22369:Václav Smil v CEVRO Institutu]]

Smil píše o energetice, globalizaci, o tom „jak svět doopravdy funguje“ o roli Číny a Ameriky ve světovém pořádku. O Evropě ale nikdy knihu nenapsal. „Většinou se zajímám o to, co se děje v Americe a v Asii. Evropa představuje jen 5,5 procenta světového obyvatelstva a v dlouhodobé perspektivě je to obyvatelstvo, na kterém záleží,“ uvedl Smil na pondělní přednášce.

Podle jeho slov Evropa vymírá. Na jednu ženu se v průměru narodí 1,53 dětí. Česko je na tom o něco lépe, míra plodnosti činí 1,83. I tak tu ale podle Smila bude v roce 2060 jen 7,5 milionů lidí.

Evropa podle něj populačně ustupuje mimo jiné proto, že na rozdíl třeba od Spojených států nedokáže přijmout lidi z jiných koutů světa. „Evropa neumí absorbovat lidi a udělat z nich občany svých států, kdežto v Americe se to děje. Podívejte se na šéfy nejlépe hodnocených amerických IT společností. Kdo je předseda Microsoftu? Satya Nadella. Kdo je předseda Googlu? Sundar Pichai. Všechno jsou to Indové,“ řekl vědec.

„Evropané se děsí, že jim imigranti zničí tu krásnou Evropu. Ameriku nezničili, ale stali se Američany. Máme studie, které ukazují, že dítěti imigrantů z Evropy nebo z Asie trvá jen dvě generace, aby bylo totálně americké. U Latinos (Američané latinskoamerického původu) to trvá dvě a čtvrt generace,“ vysvětloval Smil.

Nejdůležitější odvětví? Zemědělství

Podle něj je počet obyvatelstva jedním z nejdůležitějších ukazatelů, ekonomika jako taková je prý „špatně měřená“. Vědec se pozastavil nad tím, že zemědělství tvoří jen čtyři procenta světového hrubého domácího produktu, zatímco například bankovnictví zastává více než pětinu HDP světa.

„Zemědělství je nejdůležitější ekonomické odvětví, a přesto mu prakticky nikdo nevěnuje pozornost. To jsou jen samé investice v IT, umělá inteligence, jaderné reaktory. Bez toho všeho se obejdeme. Svět se obešel bez supersonického létání, ale svět se neobejde bez kukuřice v Americe, bez pšenice v Indii a bez rýže v Číně,“ myslí si Smil.

[[img:chrn_fullwidth:22370:Profesor Václav Smil]]

„HDP je ukazatel, který je umělý a špatný, měří ekonomiku špatným způsobem. Podceňujeme zemědělství a všechny materiály,“ uvedl profesor.

Václav Smil rovněž hovořil o roli Číny a tom, jak se na jejím ekonomickém vzestupu na konci minulého století podílely Spojené státy. „Amerika měla až do roku 1986 hroznou převahu. Čína vyvážela hračky a pár takových nesmyslů a Američani měli přebytek, do Číny dokonce vyváželi jídlo. Pak se Čína začala pomalu zvedat,“ popisoval Smil.

Všechno to podle něj začalo, když Čína po velkém hladomoru let 1959 až 1961 nakoupila od Spojených států nejmodernější továrny na výrobu amoniaku, který se používá ve výrobě hnojiv.

„Američané jsou velkorysí až příliš, otevřeli bránu a Číňané přišli a krám vybrali,“ řekl Smil. „Byl by spíš zázrak, kdyby Čína nedosáhla toho, čeho dosáhla. Přispěla k tomu pilná práce čínských lidí, ale taky naše investice a naše know-how,“ dodal Smil.

Autor: sam, idnes.cz

Václav Smil (79)

• V roce 1965 získal doktorát z přírodních věd na Karlově univerzitě.
• Roku 1969 emigroval do Spojených států. Ve Filadelfii získal titul Ph.D.
• Do roku 2011 působil jako vysokoškolský profesor na University of Manitoba v kanadském Winnipegu.
• Mezi jeho obdivovatele patří technologičtí miliardáři Bill Gates a Mark Zuckerberg.
• Je členem Královské vědecké společnosti a držitelem druhého nejvyššího kanadského vyznamenání Order of Canada.