Medium.com – Donedávna jsme podléhali klamu, že nepřítelem pro „Svět, Jak Ho Známe” (tj. pro systém, ve kterém žijeme a máme ho s výhradama rádi, rozhodně radši než jiné systémy) jsou různí „vlastenci”, „orteláčci”, „konvičky” a „slušní lidé”, navíc podporovaní z Ruska.

Tyhle obskurní party chtějí bránit to, co si myslí, že mají a že má cenu, ačkoli se o výběru těch věcí a o způsobech obrany můžeme domnívat, že jsou bizarní, obskurní, až blbé. My si o nich myslíme, že jsou jednodušší, ale věříme, že dialogem a pozitivním příkladem překonáme nedorozumění.

Oni nás nemají rádi, protože tuší, že si o nich myslíme, že jsou hloupí… Bohužel z jejich úhlu pohledu jim taky splýváme s takovým tím davem nalevo. Ti jimi taky pohrdají, jsou velmi pro multikulturalismus a proti těm hodnotám, co si domobranci hodlají domobránit.

Jenže, moji milí…

Náš problém nejsou orteláčci, flaztenci a jiní „stopimigracáci”. Těm se jedná o to jejich. Naším problémem je dav nalevo, kterému se nejedná o to jejich, ale o to naše. Oni nechtějí bránit svoje (zatím svoje nemají), oni chtějí hlavně zničit to naše, protože to je (jak nám opakují) špatné! Tak špatné, že i když to zlepšíme, tak to bude pořád špatné, protože to je špatné od základů!

Jsou v tom mnohem efektivnější než ortelové. Ti jsou ve své vypjatosti spíš směšní, tihle jsou zaťatí a odhodlaní — však komunistické heslo „nemáme co ztratit, jen svoje okovy” jedou furt.

Chvíli jsme si možná mysleli, že když nechceme xenofobii a primitivismus, že vlastně jsme s nimi na jedné lodi. Nejsme, nebyli jsme a nebudeme: jsme třídní nepřítel, jsme „privilegovaní narozením”, cokoli uděláme, uděláme špatně a někdo zleva nám to vždycky rád oznámí.

Nejsou hloupí, proto dokážou narušit řád mnohem efektivněji než parta domobranců. Zatímco intelektově nízkovoltážní flaztenec pořvává v autě, mává pěstí a obchází řeporyjskou pamětní desku, takže se občané svolaní obecním rozhlasem mohou přijít podívat na jeho vystoupení, levý aktivista, leftivista, píše do novin velmi kultivovaným stylem, obsypává to cizími slovy, cituje kapacity, anebo popřípadě velmi autoritativně říká, jak věci jsou a jak mají být (totiž tak, jak to říká) a co je špatně (my a to zřízení, co máme rádi).

Jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou elokventnost a schopnost agendasettingu.

První zbraň je výmluvnost. Levý aktivista či aktivistka vás uargumentuje, či spíš uštěká, protože zatímco vy se snažíte, abyste náhodou nebyli příliš kategoričtí, snažíte se třeba věci nahlížet z více úhlů, za každým tvrzením říkáte „za konkrétních podmínek”, „pokud je mi známo”, „nejčastěji”, „podle výzkumů” a tak dál, leftivista vám oznámí, že cokoli, co se mu z vašich argumentů nelíbí, je tím, že vy (ano, vy osobně!) jste misogyn, šovinista, xenofob, rasista nebo cokoli podobného, což tedy dokazuje, že se mýlíte. Q. E. D.

Používají takzvanou mateřskou argumentaci: „Proč to tak je? Protože jsem to řekla!” Diskusní tchořovina par excellance, proti které není racionální obrany. Například vám řekne, že jste privilegovaní. Necítíte se tak? No, ale jste, a denně využíváte svých privilegií! Je to tak, protože jsme to řekli, a řekli jsme to proto, že to tak je! A vy, protože jste v jádru nekonfliktní člověk, začnete přemýšlet nikoli o tom, z jakého titulu bere nějaká píča tu drzost vám něco takového vůbec říkat, ale defenzivně mudrujete o tom, jestli byste se neměli zbavit něčeho, co pro vás vybojovali vaši předci, protože to je vaše nezasloužené privilegium!

Co na to ale chcete říct? Správná odpověď je: „Však ty jsi taky privilegovaný a zajištěný spratek spořádaných rodičů ze západu, který má díky tomu nenáviděnému systému materiální zajištění i svobodu dělat a říkat cokoli, tak se netvař, že jsi sežral Gándhího prostěradlo, ty tupé koště!”

Ne, neřeknete na to nic a postavíte se do obranné pozice. Jakmile na ně zkusíte totéž, tak si vás dají jako rozcvičku v demagogii: to vy nálepkujete, hovoříte ad hominem, zkrátka vás obviní ze všeho, co dělají, a obratem se postaví do role „jémine, jémine, podívejte se, jak na mne zle a hnusně útočí”.

„Ale vždyť to je pravda,” říkáte si — a zapomínáte na to podstatné: Třídní boj a zničení kapitalismu je pro leftivistu nejvyšší cíl a k jeho dosažení lze fašisty (to jsme v jejich slovníku my) podvést, klamat, osočit z čehokoli…

A tak vám budou do očí tvrdit, že to neříkají, nebo že jste si vykonstruoval protivníka, se kterým bojujete. Možná i meme udělají, jak bojujete se svou fikcí levičáka. Budou vám tvrdit, že nikde nikdo nechce, třeba, zrušit kapitalismus, a když vytáhnete citace, řeknou, že to není podstata toho konkrétního hnutí. Nazvou vás primitivním antikomunistou. Pak paranoikem, co všude vidí spiknutí. Budou vypadat velmi důvěryhodně, jen drobné, opravdu drobné detaily prozradí, že něco nesedí.

Navíc vždy vystartují jako první, takže vaše reakce bude vždycky slabší, pomalejší, vynucená, a i když si hozené bláto a plivnutou slinu utřete, budete vždy ti ohození a poplivaní. A pokud se jim postavíte nějak intenzivněji, mají na to osvědčené postupy difamace… Jednotlivec totiž není překážka.

Druhá zbraň, agendasetting, s tím souvisí. Abyste mohli být první, musíte být ti, kteří o věci začnou mluvit. Jakmile začínáte, tak určujete, co do tématu patří a co ne.

Metody agendasettingu jsou stále stejné: najednou se vynoří téma, zdánlivě odnikud, a celá scéna ho začne řešit. Máte pocit, že to téma rezonuje velmi silně. Stejně jako si dezinformační servery přebírají jednu zprávu navzájem a tím ji zesilují a zvyšují její reputaci („tohle už jsem někde zahlédl”), tak i tady se téma protočí v pěti nezávislých kulturních revue, pak se o tom mluví na workshopech v autonomních kulturních centrech, no a nakonec to dostanou mainstreamová média z několika směrů:

• Welcome pack v podobě „přeloženého článku od odbornice XYZ z americké univerzity, která hovoří o…”
• Shame pack v podobě „celý svět hovoří o …, zatímco česká (zaprděná a provinční) média mlčí!”
• FOMO pack, nejčastěji „Společnost PQ také reaguje na světové téma číslo jedna, totiž …, takže se rozhodla připojit k hnutí This Week Better People Support Our Move!” A novinář, hledající podrobnosti o Světovém Tématu, narazí jak na stříbrném podnosu na Welcome pack.

A jakmile se z takzvaného tématu číslo 1 stane opravdové téma číslo 1, má leftivista vyhráno! Díky obrovské probuzené mase, která přijala problém i řešení (a řešení je vždycky, to si všimněte, nutnost omezit nějakou svobodu, pokrok nebo pohodlí), se najednou společnost cítí provinile. (O tomhle se orteláčkům ani nesní…)

Jakmile se společnost cítí provinile, začne se trestat a kát, protože se bojí, že kdo nepůjde cestou veřejného pokání, na toho zaútočí. Všimli jste si? Veřejné přihlašování se k čemusi nebo distancování od čehosi, veřejné přísliby, sypání si popelů na hlavy, bojkoty těch, co neudělali totéž, tohle všechno… Z historie víme, že sto veřejných příslibů, přihlášení a distancování kvůli klidu nakonec vždycky skončí stejně. Žádný komunista totiž neušetřil továrníka, i kdyby buržoust rozdal svůj majetek odborářům, kolportoval Marxovy spisy a chodil dělníkům vařit!

Však jen řekni, že jsi s námi, dej to najevo, a necháme tě! Už nás jdou miliony, tak si uvědom, že když budeš proti, uvláčíme tě. Pro tebe to bude problém, protože ty nechceš být vláčen a zabývat se štěkajícím davem, ty chceš klid. Ale pro nás to je brnkačka, protože my chceme tvůj klid rušit! Tak nám přitakej, nebo se na tebe zaměříme.

Do rozkolísané společnosti se pak snadno imputují myšlenky na omezení práv, omezení svobod, změnu systému — tedy jejich slovníkem „vylepšení systému” v zájmu větší spravedlnosti pro utlačované a zmenšení rozdílů ve společnosti…

Demokracie je v dlouhodobém horizontu evolučně výhodná, ale krátkodobě je naprosto bezmocná proti cílené demagogii. Zkrátka když se někdo rozhodne využít všech demokratických možností a svobod k tomu, aby ldemokracii zrušil a nahradil třeba „vědeckou spravedlností”, podaří se mu to.

Leftivismus je reálné nebezpečí pro status quo, mnohem větší než flaztenci. Vy i já jsme, pravděpodobně, lidi, kteří nejsou konzervativní ani nechtějí zabetonovat stav, jaký je právě teď. Jenom máme, aspoň tedy já, jinou představu o vývoji: postupnými kroky, vždy důsledně vyvážené přínosy, rizika, povinnosti a svobody.

Já vím, to slovo svoboda, kdekdo si jím vytírá kušnu a posmívá se, že kdo chce svobodu, tak ve skutečnosti chce beztrestnost pro svoje řádění, ale to je jen manipulace ve snaze diskvalifikovat celou diskusi.

Kašlete na boj s národoveckou frontou. Je naprosto minoritní. Mnohem zásadnější je reálně destabilizující partyzánská fronta leftivistů.

Jeden každý z nás nemá šanci je zastavit nebo zabrzdit, navíc vám hrozí nebezpečí reálných škod, kterým se stěží brání stejným způsobem (však zkuste leftivistovi zničit kariéru). Jediné řešení je v důsledné ignoraci. Ignorujte jejich témata, jejich výzvy, nešiřte je, nediskutujte o nich, nesdílejte jejich výzvy, blokujte je…

Zcela vážně. Můžete se od hlavy po paty popsat heslama, půl dne klečet na levém koleni, půl dne na pravém, bičovat se za otrokářství, ale je to úplně jedno, protože dnes nejde o otrokářství. Nejde ani o černé, ani o bílé, ani o indiány, ale ani o ženy, ani o klima — jde o to zničit západní styl života a model demokracie. Vy jste jen pěšáci v téhle hře.

Až bude za námi ten další velký průser, ohlédneme se a uvidíme, kdo nadšeně uvěřil karlínským klukům řeči o spravedlivé společnosti, kdo pomáhal budovat nový, lepší svět, kdo podepisoval dopisy, žádající tresty pro fašistické zrádce, kdo se podílel třeba jen tím, že chodil agitovat pro vznik JZD…

A pak jim to všem odpustíme, protože jsme hrozně spravedliví kokoti!

Martin „adent“ Malý, medium.com

ekolist.cz – Ve čtvrtek 18. 6. se lidé v Kobeřicích u Opavy chodili dívat proti proudu potoka. Ten den silně pršelo. Místní mají v dobré paměti, co dokáže blesková povodeň, když déšť steče z okolních polí rovnou do obce. Tentokrát se ale nešli podívat, jak se plní koryto potoka, ale jak se plní dva čerstvě vybudované poldry. A zatímco jinými obcemi se prohnaly bleskové povodně, kobeřické poldry dolů do vsi žádnou velkou vodu nepustily.

Podle slov kobeřického starosty Lukáše Kubného poldry zabránily větším škodám. „Bez nich by bylo vyplaveno mnoho domů vodou s bahnem. Poldry chrání obec tím, že výrazně snižují vodu hladiny v potoce. To se projevuje zejména u tzv. bleskových povodní, kdy voda rychle nastoupá a bere s sebou i bahno z polí,“ říká Kubný. Ale dodává, že pro úplnou ochranu obce by bylo zapotřebí postavit ještě čtyři další poldry.

[[img:chrn_fullwidth:16156:Kobeřický podr]]

Poldr je zjednodušeně řečeno nádrž, která je většinu doby prázdná a může sloužit jako zemědělsky obdělávaná půda, většinou jako louka. Nebo jako mokřad. Svou hlavní funkci poldr prokáže až v okamžiku, kdy přijde blesková povodeň. Voda se v něm dočasně nahromadí a zpomalí se její odtok. Z kobeřického poldru voda vytéká trubkou u průměru 20 cm.

Důležité je, aby byl poldr dobře nadimenzován. Podle odhadu kubeřického úřadu vydaly nedávné deště na třicetiletou vodu. Místní poldry jsou navrženy tak, aby dokázaly bezpečně pozdržet vodu stoletou.

Možná si řeknete, když tak skvěle pomohly poldry v Kobeřicích, proč je nevybudovat i jinde? Nejlépe hned? Protože postavit suchý poldr nebylo ani v Kobeřicích jen tak. Pokud vhodné pozemky nepatří jednomu majiteli, ideálně obci či státu, trvá roky, než se poprvé kopne do země. A někdy se také prostě stavět nikdy nezačne, protože s tím majitelé pozemků nedají souhlas.

[[img:chrn_fullwidth:16155:Poldr zastaví bleskovou povodeň a vodu pak vypouští jen pomalu]]

V Kobeřicích nastala právě ta situace, kdy vhodné pozemky nepatřily obci, ale soukromým vlastníkům. Vedení obce se proto rozhodlo, že se poldry vybudují v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav. To je státem vedený proces, který má přimět majitele pozemků, aby souhlasili s úpravami pozemků či jejich výměnou za jiné. A to prostě trvá dlouho. V Kobeřicích s tím začali v roce 2008, v roce 2013 byly komplexní pozemkové úpravy schváleny, v roce 2018 se začalo stavět. Dva poldry byly zkolaudovány a předány obci loni v prosinci. Spolu se dvojicí nových polních cest.

„Je to běh na dlouhou trať. Největším problémem jsou majetkoprávní vztahy. Kdyby obec měla potřebné pozemky, tak máme poldry dávno,“ říká starosta Kubný. „A chci poděkovat Státnímu pozemkovému úřadu, který pro nás poldry a komplexní pozemkové úpravy realizoval. Díky pozemkovým úpravám se podařilo pozemky pro stavbu těchto dvou poldrů vyřešit.“

Úplně na počátku se některým místním záměr zbudovat poldry úplně nelíbil. „Často jsem slyšel názory, že hráze jsou zbytečně velké nebo že se mělo více šetřit zemědělskou půdou, že měly být jinde,“ vyjmenovává Lukáš Kubný. „Ale jak se ukazuje, vše je dnes jinak a tyto názory vymizely. Jsme rádi, že poldry vznikly a že jsou schopny obec ochránit.“

Martin Mach Ondřej, ekolist.cz

Neovlivni.cz – Politika zpravidla zašpiní každého a voláním po těch „čistých“ se pouze točíme v kruhu. „Přijde mi daleko efektivnější nevšímat si lidí. Na nich tolik nezáleží. Ale měli bychom dbát na stabilitu institucí. Pokud máme nějaká pravidla, pak vynucovat, že se budou dodržovat. A je jedno, jestli je u moci rudý nebo černý, pravidla platí pro všechny,“ říká historik Jakub Rákosník, který se specializuje na hospodářské a sociální dějiny 19. a 20. století. Mluvili jsme spolu nejen o politice, ale hlavně o Češích: čeho jsme v minulých třiceti letech dosáhli a jak to v příštích třiceti letech můžeme zkazit.

Posledních třicet let neproběhlo tak, jak si představovali ti, kteří pomáhali svrhnout komunistický režim. Pro příštích třicet let už nemají Češi stejně jako ostatní evropské národy přehnaná očekávání, přesto může také příštích třicet let přinést leccos, co si dnes nedokážeme představit. Změny ve společnosti v uplynulých desetiletích zkoumá historik Jakub Rákosník z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a proto má i realistickou představu, o co se v příštích letech můžeme opřít.

Forum24 – Vraždu Milady Horákové mají na svědomí tři komunističtí prokurátoři – Josef Urválek, Juraj Vieska a Ludmila Brožová-Polednová. První dva jmenovaní vystudovali práva před 2. světovou válkou. Brožová-Polednová nevystudovala práva, neměla maturitu ani výuční list. Po bolševickém převratu v únoru 1948 nastoupila na roční(!) studium tzv. Právnické školy pracujících. Komunisté tehdy hledali oddané fanatiky odhodlané k vraždění a perzekucím nevinných lidí, ve kterých viděli nepřátele a kterých se především báli. V případě Polednové si vybrali správně.

Než se stala prominentní komunistkou s „právem vraždit“, dosáhla Brožová-Polednová největšího profesního úspěchu, když se dostala na pozici písařky na ÚV KSČ. Jako mladá písařka údajně působila i na gestapu, informace o tom, co dělala v době protektorátu, ale zmizely.

Brožová-Polednová se od Urválka a Viesky liší také tím, že jako jediná z party bolševických prokurátorů a soudců, kteří v 50. letech vraždili, byla za své činy odsouzena. V letech 2009–2010 si odseděla rok a osm měsíců, tehdy jí bylo 88 let. Zachránila ji milost prezidenta Václava Klause.

[[img:chrn_fullwidth:16146:Brožová-Polednová v roce 2009 a na archivní fotgrafii]]

Ani po odsezení části šestiletého trestu Brožová-Polednová nelitovala toho, co udělala. Milost brala jako samozřejmost. Tvrdila, že ve vězení vůbec neměla být. Zemřela ve věku 93 let v roce 2015.

Juraj Vieska byl odsouzený a zároveň osvobozený už v 50. letech, v klidu potom dožil a zemřel v roce 1965. Kromě podílu na vraždě Milady Horákové byl aktivním prokurátorem i v dalších vykonstruovaných kauzách. Například v procesu s velkým hrdinou Karlem Kutlvašrem. Toho bolševici věznili a výrazně přispěli k jeho předčasné smrti.

Josef Urválek, další z fanatických bolševických vrahů, se po běsnění v 50. letech dočkal roku 1968, kdy byl pod velkým tlakem za to, co páchal. Během normalizace si pak užíval důchodu. Krátce před smrtí v roce 1979 (údajně sebevražda) stihl ještě napsat „odbornou“ stať o pozitivních účincích ochranného dohledu s tehdy mladou právničkou Helenou Válkovou, nyní oddanou členkou ANO, bývalou ministryní spravedlnosti za Babišovo uskupení a kandidátkou na ombudsmanku.

Tolik stručný portrét vrahů nevinné Milady Horákové. Více si nezaslouží.

Michal Závada, Forum24

Echo24 – Konec léta 2017 byl v USA charakterizován vlnou ikonoklasmu, požadavky na odstraňování soch a přejmenovávání ulic nesoucích jména historických postav, které je možné spojovat s útlakem černochů. Hnutí se už stačilo rozšířit do dalších částí anglosaského světa, především do Austrálie a Velké Británie. Překročí i kanál La Manche? Komplex viny Západu za příkoří spáchaná v dějinách bílým mužem – to je celoživotní téma spisovatele a filozofa Pascala Brucknera. Týdeníku Echo poskytl rozhovor ve svém pařížském bytě.

Co prvního vás napadne, když čtete o tomto hnutí?

Především že i kdyby ty sochy byly odstraněny, na historii USA to samozřejmě nic nezmění. Jsou to čistě symbolické požadavky. Můžete chtít odstranit sochy generála Leeho a dalších jižanských velitelů, ale ta válka se konala, Jih se tehdy odtrhl a rasové vztahy na jihu Spojených států dodnes zůstávají extrémně citlivé. Nemůžete přepsat historii, vymazat některé události. Druhá rovina je zúžení tématu otrokářství na Západ. Za tím je hodně ignorance a nevzdělanosti. Evropa nevymyslela otroctví, Evropa naopak vymyslela aboliční hnutí a otroctví zrušila. První, kdo zavedl otroctví v Africe, byli Arabové. Západní obchod s otroky z Afriky do Ameriky je historicky až třetí v řadě. První byl orientální obchod, kdy Arabové deportovali otroky z Asie. Začal v 7. století. Druhý byl obchod s otroky z Afriky, uvnitř Afriky i do ciziny – i ten provozovali Arabové. Ale to všechno je zapomenuto. Lidé samozřejmě dnes vůbec nevědí, že slovo otrok je v řadě západoevropských jazyků synonymum Slovana, což svědčí o obchodu s otroky z východní Evropy v raném středověku. Zapomněli dokonce i to, že ještě v 19. století vesničany na Korsice, v Sardinii, na Sicílii chytali piráti z Maroka, Alžírska, Tuniska, Libye a prodávali je do osmanské říše a jinam, kde existovala poptávka po levné práci. Omezit otrokářství na bělochy, na Západ je představa, že právě my máme nést svět a jeho viny na svých ramenou. Potkává se to s nastavením mnoha evropských intelektuálů, že když už nejsme univerzální jedničky ve všem, chceme být číslo jedna aspoň ve zločinu. V podstatě se chlubíme vším špatným, co se v historii událo. S historickou skutečností to nemá mnoho společného. V Americe se zatím celé hnutí odehrává hlavně na kampusech, které jsou samozřejmě baštou politické korektnosti a extrémní levice. Ale v Americe jako takové převažuje centristický směr.

[[img:chrn_fullwidth:16140:Francouzský filosof Pascal Bruckner.]]

To hnutí se ale přece neomezuje na univerzity. Primátoři a lokální politici v některých velkých městech, od Los Angeles po New York, už avizovali prověrku jmen a soch, jestli dostojí moderním nárokům. Na mušku už se dostává i Thomas Jefferson nebo Kryštof Kolumbus.

Ano, i otcové-zakladatelé měli otroky. A současně nesmíme zapomenout, že například generál Toussaint Louverture, který porazil Napoleonovy jednotky (černošský vůdce vzpoury na Haiti, známý také jako Toussaint Bréda, žil v letech 1743 až 1803; vzpoura vyústila v nezávislost Haiti na Francii, Haiti bylo první koloniální společností, v níž byla zavedena rasová rovnoprávnost – pozn. red.), měl sám otroky. Přestože zrušil otroctví. Vždycky když studujete historii, zjistíte, že všechno bylo mnohem složitější. Thomas Jefferson, kterému se dnes vyčítá vlastnictví otroků, byl nejednoznačná postava – tak jako každá historická postava. Generál de Gaulle je dvojznačná postava, ale marná sláva, zakladatel moderní Francie. Taky Winston Churchill nebyl z dnešního pohledu svatý. Nikdy nesmíte posuzovat historii podle přítomnosti. Jako kdyby přítomnost byla tribunál, před nímž zpětně soudíme hrdiny z minulosti. Kolik by nám asi tak zbylo historických postav, kdybychom je všechny podrobili standardům politické korektnosti?

Proč vlastně krajní levici v Americe tak zajímá minulost?

Chápu to jako cvičení, jak se dobrat intelektuální satisfakce. Celé hnutí proti sochám je abstraktní, na životních podmínkách chudých Američanů nebo menšin nic nezmění. Pokud jsou ti lidé tolik oddaní boji proti otroctví, proč nebojují za moderní otroky v dnešním Nigeru, Mauretánii, Saúdské Arábii, Kataru, Jemenu, spoustě dalších arabských zemí? Za migranty, kteří jdou do Evropy přes Libyi a v Libyi jsou nuceni k otrocké práci? Mezinárodní asociace proti otroctví odhaduje v dnešním světě 30 milionů otroků. Proč místo toho aktivisté potřebují vyhrát bitvu nad otroctvím minulosti? Černoši v Americe si potřebují vyřídit účty s bělochy, je to dlouhá historie, která ještě dnes probleskuje v občasných incidentech, kdy policie zastřelí černocha. V tomto smyslu beru pokus o čistku v historii jako vnitřní záležitost Ameriky a pevně doufám, že se nepřelije do Francie a obecně do Evropy. Koneckonců jsme v novověké Evropě neměli ani otroctví, ani segregaci.

Ta čistka v historii už se přelévat začala, na Oxfordu před dvěma roky vzniklo hnutí proti památce Cecila Rhodese (Cecil Rhodes, 1853–1902, významný donor oxfordské univerzity, současně zakladatel Rhodesie, dnešního Zimbabwe, jako koloniálního projektu; kritici ho považují za otce apartheidu.)

Ano, protože Británie je tatáž kultura jako Amerika. Musím přiznat, že v náznacích to zažíváme i ve Francii, malá skupina, vesměs černoši původem z Karibiku, žádala změny názvů ulic. Ale nemají šanci. Byly taky pokusy organizovat takzvané dekolonizované letní tábory, kam budou mít bílí zákaz vstupu. Ale loni i letos se těchto táborů účastnilo jen několik set lidí, všechny velké černošské organice se od nich distancovaly.

Před deseti lety jste v eseji Tyranie viny dospěl k závěru, že Amerika je zdravější než Evropa, která neustále zpochybňuje sebe samu. Jak do toho zapadají poslední události? Neposouvá se Amerika směrem k Evropě?

Neřekl bych, že se až tolik změnila Amerika. Změna je v tom, že byl zvolen Donald Trump, v šoku, který to na levici vyvolalo. Trumpova výhra samozřejmě povzbudila onu alternativní pravici. Do toho krajní pravičák v Charlottesville zabije aktivistu, nálady se vyostřují. Ale obecně je to hlavně reakce na Trumpa, nikoliv skutečný posun k Evropě. Trump sice bývá spojován s extrémní pravicí, nemyslím ale, že by k ní patřil. Trump patří k Trumpovi, je zaujat především vlastní osobou. A já si pořád myslím, že navzdory činnosti krajní levice v kampusech a ve velkých městech se Amerika europeizovat nebude. Má jinou historii, americká společnost radši hledí kupředu. Samozřejmě máte pravdu, že vývoj na americké levici skrývá rizika. Část Demokratické strany na Trumpovo vítězství reaguje tak prudce, že se propadá do levičáctví evropského typu, ano. V Americe budou běloši v dohledné době menšina, pak můžou i oni po vzoru předchozích menšin pro sebe žádat privilegia. To bude konec veřejného prostoru. Každý budeme obětí, už nebude většina, vůči níž by menšiny mohly uplatňovat nároky. Takový systém si sám podřezává větev. Známe scény z amerických kampusů, kde studenti s etnickým původem zastrašovali profesory, kteří nechtěli přistoupit na nějaký jejich požadavek, jak respektovat jejich odlišnost. To je americké šílenství. Kdyby dorazilo sem na kontinent, byl by to pro mě důvod k vážnému znepokojení.

Je Francie kulturně odolnější než Anglie?

Zatím žádné pokusy přesadit sem kulturu amerických kampusů nefungovaly. Nemáme historii segregace a otrokářství, máme ovšem své vlastní problémy, na nichž se politika identity může neblaze podepsat. Především vztah k radikálnímu islámu.

Ale máte historii francouzského kolonialismu. Jakou roli ve francouzské debatě sehrává téma války v Alžíru?

I když o alžírské válce bylo napsáno 3000 knih a natočena spousta filmů, francouzskou veřejnost Alžír a vůbec naše koloniální minulost v podstatě nezajímá. S první a druhou světovou válkou se ten zájem nedá srovnat. Mezi intelektuály Alžír a francouzské zločiny v severní Africe do jisté míry téma jsou. Považuji to za jakýsi náhradní marxismus, nostalgický pokus oživit rozdíly, které kdysi existovaly mezi vykořisťovanými domorodci a kolonisty.

V Tyranii viny jste psal, že evropské elity umožňují přistěhovalectví z třetího a především muslimského světa proto, že ho chápou jako splátku za své imperiální zločiny. Platí to pořád?

Částečně ano. Přičemž jen 8 z 28 zemí EU byly koloniální mocnosti, některé, jako třeba vy, byly naopak v nedávné minulosti koloniemi – Ruska. Svou roli v pohledu na přistěhovalectví hrají neziskovky, umělci, média, která nedokáží rozlišit mezi ekonomickými přistěhovalci a skutečnými uprchlíky. Ale abych pravdu řekl, nejvíc mě zaráží papež František. Je to nejspíš marxista. Je posedlý penězi. Peníze pro něj představují veškeré zlo. Má ekonomistický pohled na věc, považuje například terorismus za pouhý vedlejší efekt vlády kapitalismu a peněz nad světem. Jen marxista nebo ekonomický liberál může být tak posedlý penězi. Patří bohužel ke stálým slabinám katolicismu, že nenávidí peníze. V tomto ohledu jsou protestanti zdravější. Kromě toho je papež František proislámský. V jednom interview se teď nechal slyšet, že Západ musí přijímat uprchlíky bez ohledu na to, odkud přicházejí, a i kdyby to mělo být na úkor vnitřní bezpečnosti. To je šílenství, projev nezodpovědnosti. Notabene z úst hlavního představitele náboženství, které samo je utlačované po celém islámském světě. Při zachování současného tempa nebudou do padesáti let žít v islámském světě už žádní křesťané. František je velmi nejednoznačná figura, doufám, že ho už brzy vystřídá někdo schopnější.

Ale postoj k islámu s ním sdílí velká část katolické hierarchie i protestantských farářů. Jak si poddajnost křesťanů tváří v tvář islámu vysvětlujete?

Nevím, možná už internalizovali svou porážku. Což je absurdní, protože islám zdaleka není tak silný, jak se jeví. Je rozdělený a oslabený válkou mezi sunnity a šíity. Pokud někdo myslí, že my na Západě něco dlužíme islámu, řekl bych, že spíš má islám co splácet evropským zemím. Oni 500 let okupovali Španělsko, Turci zabrali jihovýchodní Evropu. Dnešní problém islámu nemá nic společného s problémy, jakým obvykle čelí přistěhovalci. Souvisí s radikalizací uvnitř islámu. Počínaje wahhábismem v Saúdské Arábii v 18. století, vznikem Muslimského bratrstva v Egyptě na začátku 20. století. Souvisí s potřebou mnoha muslimů pomstít se na někom za vlastní selhání a nedostatky. Islám přece nastoupil s očekáváním, že jako nejnovější zjevené náboženství nahradí předchozí nedokonalé pokusy. Radikální muslimové věřili a dodnes věří, že islám je poslední, nejdokonalejší zjevení Boha prorokovi, takže příslušníkům starších náboženství nezbude nic jiného než se vzdát svých rituálů a konvertovat k islámu. A co se nestalo: křesťanství přežilo, přežil judaismus, hinduismus, buddhismus. Západ v 19. století pronikl do muslimského světa a kolonizoval Blízký východ. Výsledkem je silný resentiment arabských elit. Samozřejmě že byste našel i politické nebo sociální důvody, ale hlavní problém, který má Západ s islámem, je nábožensko-kulturní povahy. Většina světa nejeví žádnou chuť konvertovat k islámu. I proto takový zápal a snaha konvertovat Evropu, kterou oni považují za hlavní misijní území. K tomu je řada důkazů. Známý kazatel az-Zarkáví v Kataru vyhlásil, že Řím se stane hlavním městem muslimů. Turecký prezident Erdogan vyzval Turky v Německu, aby měli každý pět dětí, a přečíslili tak nevěřící. Oba jsou Muslimští bratři. A zaplať pánbůh, Muslimské bratry nenávidí wahhábisté. Radikální islám se dnes dělí do tří hlavních proudů: wahhábisté, salafisté, Muslimští bratři. Odvolávají se na stejný Korán, ale coby různé frakce v jednom extremismu se navzájem nenávidí. Je skvělé, když naši nepřátelé bojují proti sobě navzájem. Díky tomu máme zatím ještě relativní klid.

Evropský establishment radikální islám dlouho toleroval, možná pořád toleruje. Je v tom taky komplex viny starého imperialisty?

Klasická argumentace zněla: islám je náboženstvím utlačovaných, proto musíme s muslimy zacházet jinak než řekněme v katolické zemi, jako je Francie, s protestanty. Ale tento kánon ztrácí sílu. Teror posledních dvou let v Paříži, po němž přišly další a další útoky – Nice, Brusel, Londýn, Berlín, Barcelona –, vedl k tomu, že se lidem otevírají oči. Od začátku roku 2016 jsme ve Francii o 300 mrtvých chytřejší. Část levice sice pořád přijímá starý diskurz viny, ale čím dál víc lidí ho mezitím odmítá, už se nechce nechat vydírat. Řekl bych to tak, že teror měl pedagogický účinek. Lidé vidí, že předepsaná tolerance vůči radikálnímu islámu byla past. Poslední tři roky jsme de facto ve válce. V ulicích Paříže narazíte na vojáky se samopaly, v Bruselu dokonce můžete vidět v ulicích tanky. Jsou to tedy spíš tančíky, ale stejně. Francouzská armáda pozabíjela stovky islámských teroristů v Mali – nikdo neprotestuje. Když na policistu v Paříži někdo zaútočí, policista okamžitě tasí zbraň a střílí. Nikdo si nestěžuje. Začíná to tu být jako v Izraeli. Veřejnost si zvyká na terorismus i na tvrdou odplatu státu. Musím také říct, že nový prezident Emmanuel Macron, který ještě v kampani o celém problému moc nemluvil, jako by se vyvinul a uznal realitu. Už islámský terorismus pojmenoval, zatímco minulý prezident Francois Hollande tento pojem nikdy nevyslovil.

Jaký vliv měla vlastně na sebemrskačský diskurz západoevropských společností, o kterém se tu celou dobu bavíme, Osvětim? Vy Osvětim nazýváte zlatým standardem utrpení.

Ano. Holokaust změnil způsob, jakým nazíráme masové vraždy, masakry. Došlo ke zmatení pojmů. Ne každý zločin je genocida, dokonce ani válečný zločin nemusí být genocida. Osvětim si dnes můžete představit jako poklad, kořist, kterou si každá menšina chce přisvojit i pro sebe. I já mám v dějinách svou Osvětim! I já si zasloužím genocidu! Po roce 1945 se každá menšina chce usídlit pod touto novou vlajkou, získat privilegia Židů. Pomalu každý národ chce být pária. Vyvolává to závody v citovém vydírání. Jistým způsobem je veřejná debata tématem holokaustu otrávená.

Například v Německu se z vymítání nacistů stala skoro obsese. A nejvíc v posledních dvaceti letech, kdy už skoro nežijí ani pachatelé, ani jejich oběti, které by ve své době větší zájem a sympatie jistě uvítaly.

Mám pro to vlastní termín: resistencialismus. Jsme příliš mladí, abychom zažili válku, natož se zúčastnili odboje. Něco nás ale ponouká oživovat minulost, stávat se nekompromisními antifašisty. Přitom vedeme odboj proti duchům. V samotném Německu jsou nacisté maličká skupina. Bez šancí. V tom ryze abstraktním přístupu vidím podobnost s tím vymítáním otrokářů na amerických univerzitách. Předstíráme, že se něco nestalo nebo že můžeme zabít toho, kdo nás tyranizoval, ještě sto let poté.

Svou slavnou esej Slzy bílého muže jste vydal v roce 1983. Změnilo se v pohledu západního intelektuála na třetí svět od té doby něco?

Jistě. V 80. letech, o 70. ani nemluvě, panovalo na levici všeobecné očekávání, že třetí svět předhoní Západ a znemožní ho. Proto to zbožňování Maa, Fidela Castra, Che Guevary, Ho Či-Mina, Pol-Pota, etiopského Mengista. Všechny ty experimenty selhaly, poslední takovou nenaplněnou nadějí pro některé levičáky byla Venezuela. No a dávné zaujetí třetím světem posléze nahradil pocit viny, který mnohé evropské intelektuály dovedl k přání zničit Evropu. Náš hlavní handicap je neschopnost rozpoznat nejen zločiny, ale i dobro, které evropská civilizace vykonala. Že byla schopna své zločiny překonat a že se v ní nakonec uskutečnilo soužití moci a svědomí.

Popelky.cz – Sporadicky se na Popelkách zabýváme politikou. Ale zase málokdy, skoro vůbec, je obyčejnému smrtelníkovi umožněno nahlédnout až do ložnice politické strany. Nadto politické strany vládnoucí, jejíž lídr je tolik kontroverzním a trestně stíhaným mužem, avšak paradoxně i premiérem země. Proto mi dovolte rozhovor s dámou, bývalou poslankyní za ANO a exčlenkou Babišova týmu, členkou rozpočtového výboru a Rady Evropy. Atmosféru a styl uvnitř hnutí ANO nazvala jednáním sekty.

Kristýna Zelienková, bývalá poslankyně za ANO, která je v současné době obchodní ředitelkou jednoho hotelu v centru Prahy, vstupovala do hnutí ANO v roce 2011, tedy byla u zrodu Babišovy strany.

Paní Kristýno, jak to tak přijde, že se člověk stane členem politické strany, záhy i poslancem a najednou je z něho vlastně politik?

Úplně náhodou! Já byla obyčejná ženská, která se stará o rodinu a vůbec jsem politické ambice neměla. Pohybovala jsem se vždycky v cestovním ruchu a tady jsem se snažila vylepšovat a inovovat. Mám to v povaze. Jsem altruista, který má potřebu pořád někoho zachraňovat, někomu pomáhat a měnit věci k lepšímu … a nebojím se, jdu do věcí po hlavě.

Nejste Skopec, nebo Lev?

Jsem Lvice. (Pozn.: To vysvětluje tu potřebu zachraňovat ideálně celý svět.)

… v době, kdy vznikalo hnutí ANO, jsem se hodně věnovala zlepšení situace v oblasti cestovního ruchu v regionech, protože Praha je taková bublina a já měla záměr přenést ty možnosti a drive hlavního města, to know-how i do jiných měst, prostě ten byznys a úroveň služeb regionálně zvednout.

Tehdy jsem se setkávala s mnoha lidmi. Oslovovali mě různí provozovatelé, že by také chtěli čerpat dotace a jak to mají udělat, jestli když si někdo postavil támhle v Beskydech designový hotel, tak jestli i jejich penzion, který vedou už dvacet let, má právo na nějakou podporu státu a podobně. A já pomalu zjišťovala, co se vlastně kolem toho děje, kolik je tam korupce, jak je to celé špatně.

No a tehdy v té době přišel pan Babiš s tím svým pověstným stohem papírů do televize, myslím OVM, a prohlásil, že ví, co se děje, že on jako podnikatel je jediný, kdo je schopen do toho vidět, a že on všechno narovná, všechny korupce rozkryje, na všechny budou trestní oznámení, na všechno audity, a každý, kdo bude odpovědný na tom kterém ministerstvu za korupci, tak ihned poletí…

Přišel vám jako politický princ na bílém koni…

No ano, jako bojovník, věřila jsem mu … a v téhle době, v tomhle mém rozpoložení mě oslovil jeden známý, který se znal s paní Jermanovou, jestli bych nechtěla dělat v Berouně pro jejich místní organizaci … a já se sešla s paní Jermanovou, ona mi pověděla co a jak … já jí upozornila, že mám málo času a že jsem nikdy politiku nedělala … a ona mě ujistila, že to zvládnu, že to je pro dobrou věc. Tak jsem do toho šla.

… no a ANO utěšeně rostlo, začaly se rozbíhat další organizace v dalších místech Středočeského kraje … pak se řešilo najednou krajské předsednictví a díky paní Jermanové jsem byla místopředsedkyní kraje.

Pak se stavěla kandidátka, protože Nečas a pád vlády … bylo to strašně rychlé a já byla najednou třetí na kandidátce.

Vy jste vlastně političkou z leknutí v dobrém slova smyslu, jak to poslouchám.

Tak nějak, protože tady to ještě člověk stíhal, ale pak se dostal s paní Jermanovou do křížku pan Březina, položil to a já byla dvojka.

Byly volby, ANO získalo 16 % a já … byla poslanec.

Vyděsilo Vás to? Nebo jste měla dojem, že teď děláte kariéru?

Věřte nebo ne, ale nebyla jsem schopna myslet na nic. Byla jsem vyděšená. Je to obrovská odpovědnost, já na to nebyla připravená, nic jsem nevěděla o politice, ale nic… jako prostě Benda, když prohlásil, že když ho zvolili v tom osmdesátém devátém, tak se musel podívat do mapy, kde je Sněmovna, tak úplně to samé. Fakt já nevěděla, kam vlastně mám jít do práce, ani co je vlastně pořádně její náplní.

Ale tak prakticky jste teď měla příležitost skutečně měnit věci k lepšímu, podílet se na onom „bude líp“, ne?

Ano, já si nesla s sebou v sobě takový ten étos toho protikorupčního hnutí, bez ohledu na Babiše, já žila tím, že my jsme teď tady, abychom bojovali proti té korupci za to dobré a odkrývali ty kauzy.

Když ANO dostalo ministerstvo financí, tak já byla natěšená, co všechno pro lidi a podnikatele uděláme, jak se bude dít to, co se jim slíbilo. A já čekala… rok... dva... tři… celé volební období - a nic.

Tehdy jste přestala důvěřovat?

Ono to není ze dne na den. Berte to tak, že věříte v nějakou myšlenku, sama sebe jste v ní utvrdila a teď vám napřed pomalu a neochotně začíná docházet, že skutečnost je jiná. Já dokonce šla po těch volbách za Faltýnkem a řekla jsem, a brečela jsem u toho, že tam prostě nejdu do té Sněmovny.

A co Faltýnek?

No on se na mě díval a řekl, mi: „No vy jste se asi zbláznila! My přece nemůžeme hned po volbách přijít a říct, že nám odstupují poslanci! To nejde…“ – a tak dále.

A pořád jste věřila?

Babišovi ne, ale těm lidem a té myšlence jsem chtěla věřit… Ale pak víc už vidíte, spíš proto, že jste ochotna vidět, co všechno byla iluze, a pak i to, že jste skočila někomu na lep. Že to byl od začátku jeden velký podvod.

Existuje nějaký vyslovený bod nula, nějaká konkrétní věc, která vás zcela překlopila, prostě ta chvíle, kdy vám spadne páska přes oči? Bylo něco takového?

… to je prostě pomalé a vy jste den ode dne, věc od věci víc ochotna si připustit, že to je jinak, pak hodně jinak, až pak… že je to úplně naopak.

Ale poslední kapkou bylo jednoznačně Čapí hnízdo, respektive moment, kdy do toho začnete vidět a kdy vám kompletně dojde, že největší podvod, korupce a machinace s dotacemi jdou od člověka, kterému jste uvěřila, že s tím bude bojovat.

To bylo opravdu nehezké probuzení.

Rozumím…, ale to potom nechápu, z jakého důvodu zůstali ostatní. Snažím se teď jakoby nahlédnout do vnitřní krajiny těch, kdo jsou uvnitř, vědí to a zůstávají…

No jednak oni nemusí mít vůbec odvahu vystoupit a jednak, jak jsem se na začátku zmínila, já neměla v politice absolutně žádnou zkušenost, vůbec žádnou. Ale mnozí jsou už politikou hodně políbení, oni jsou zvyklí, jak to tam chodí, oni nemají tu bohulibou iluzi, oni očekávají hnus, protože už něco poznali…

Ale to je potom… to je, já nevim, ale jenom o penězích, o výdělku, takovému člověku je pak jedno, čemu slouží, hlavně když má moc a plat, ne?

No ano, nebo pak má určitý mantinel, který je ochoten více či méně posunovat ve jménu nějaké vlastní ekonomické existence a podobně. Ale já do toho šla s tím, že budeme v čele s Andrejem Babišem rozkrývat korupci a otevírat kauzy a očistíme to prostředí pro lidi a podnikání, které bude jednodušší, že stát ty lidi podpoří, ale nestalo se z toho vůbec nic! Naopak to byla jedna kauza za druhou, ale byly to Babišovy kauzy, jeho korupce a podvody, a to bylo fakt až groteskní.

No a jak to vlastně vypadá s ANO. Zůstal v tom hnutí někdo, s kým jste do toho šla, o kom třeba víte, že toho má také už dost, že už ten svůj mantinel mnohokrát posunul a takříkajíc už dojíždí, nebo to nynější členstvo už ani neví, co původní myšlenka byla?

Myslím, že A je správně. Vím třeba konkrétně o jednom člověku, který si s myšlenkou na odchod střídavě hraje už dlouho.

A můžete ho jmenovat, nebo … asi by měl průšvih, co?

Ano, to by měl… Ale je to poslanec a trochu mě zklamal. Protože jsme si volali, to bylo na jaře, jak byla ta Babišova kauza… mmm… mně už se ty kauzy jeho pletou…

Junior?

No to je taky hnus, ale to ne, myslím nějaký ten střet zájmů, ale těch je taky víc … no prostě na jaře v souvislosti s něčím, co se na Babiše provalilo, a tenhle člověk už byl hodně naštvaný a svěřil se mi, že to složí, že na to nemá už žaludek. Měli jsme hodinový hovor … radila jsem mu, i jsem mu řekla, na co se musí připravit.

No to mě taky moc zajímá, co to obnáší, opustit Babiše…?

No, to vám povím… Ale on mi řekl, že to složí, a zeptal se mě, jestli se Faltýnek se mnou tehdy chtěl nějak domluvit.

Myslel, že mu něco nabídne?

... no… Já mu řekla, ale počkej, já nechtěla, aby se se mnou někdo domlouval, já to měla jasně dané, a myslela jsem, že ty taky … tak jak jako domluvit?

No, a on to měl v pondělí podat a já mu v úterý volám a on mi řekl, že si to rozmyslel.

Takže se dohodl, nebo snad lekl?

No řekl mi, že s Faltýnkem mluvil a že po tom rozhovoru si to rozmyslel.

A co si myslíte, že bylo tou motivací?

Já jako nevím, asi mu bylo něco nabídnuto, plus vysvětleno … každopádně mně nikdo nic nabízel, protože já byla pro ANO s těmi svými věčnými připomínkami a nesouhlasy dlouhodobě zátěží, u mě to bylo spíš to druhé.

Vyhrožovali vám?

Tohle si představujete strašně jednoduše. Není to tak jako ve filmu, tak přímočaré, je to mnohem horší … chodily mi zprávy nejrůznějšího obsahu, který opravdu není příjemný a kde prostě je to ale tak dvojznačné, že to můžete chápat jakkoli, například mi jeden kolega poslal úryvek, který končil „opustíš-li mne, zahyneš“, ale bylo tam spousta poznámek, které člověk umí dát do souvislosti třeba jen u sebe.

Ale já byla naštvaná, protože mě podvedli. Jen si vzpomeňte, ANO bylo protikorupční hnutí, šlo s nějakým cílem do té politiky … a plně se od toho odvrátilo.
„Snížíme počet státních zaměstnanců, zeštíhlíme stát, elektronizace státní správy, malá zátěž na podnikatele“ … a co se stalo? EET, čím dál víc státních úředníků, daň pomalu na všechno, korupce z jejich vlastních řad, lež, vulgarity …takže mě nikdo nic nenabídl, spíš to bylo zastrašování.

I od Babiše?

Babiš? Osobně?!! Ten si nikdy ruce nešpiní! Na tohle má lidi, které platí. On se jim jen zmíní.

Myslíte, že ten Babiš třeba měl na začátku náběh na to, dělat to, co slíbil?

Neměl! Neměl … já jsem si to i myslela, že tomu nějakou dobu věřil, ale pak prostě, když u toho jste, když jste uvnitř, sledujete ho, jak mluví, jak se chová, tak vám dojde, že to prostě od začátku byl z jeho strany čistý kalkul.

Že zmanipuloval ty lidi, že jen věděl, co chtějí slyšet, co potřebují … byla to prostě díra na trhu, kterou zaplnil, ale jen slovy. Iluzí. On z podstaty nedělá nic, z čeho by neměl užitek. A umí brilantně zmanipulovat lidi, kteří slyší, ale nevidí.

To vážně není o tom, že „já tady pro vás potím krev, já si ani ten plat neberu, všechno dělám pro ty babičky a dědečky“, no to tak samozřejmě není!

On nebude dělat nic pro nikoho, z čeho by neměl užitek a peníze. Andrej Babiš není žádný hodný dědeček. Je to pokrytec, který lidmi pohrdá, a vím, co říkám.

Jaký on je tedy vůbec člověk? Vy ho osobně znáte, my se jen domníváme. Tak já využívám možnosti zeptat se člověka, který ho poznal … já si budu dělat čárky, jak moc jsem se mýlila. 

Babiš? No máte pravdu v tom, co jste před chvílí říkala (Pozn.: Říkala jsem, že je manipulátor a sociopat, který ve skutečnosti nemá emoce, jen je vyvolává.), pod to bych se s klidem podepsala, on skutečně dokáže, což je základem těch mocenských her, mluvit s každým člověkem přesně tak, aby ho dostal, kam potřebuje.

Aby byl jakoby jako on, jako parťák … takže se umí tvářit jako důchodce, matka na mateřské, podnikatel, umělec, bezdomovec, milionář … on je chameleon. To je jedna rovina…

Druhá je zastrašování … byla jsem u toho, když on dokázal na klubu člověka neskutečně urážet, ponižovat, a dělá to proto, že ho tím zastrašuje. Z těch chlapů na klubu neměl nikdo odvahu mu něco říct, protože skutečně uměl být pak velice vulgární ke komukoli, ať to byl Stropnický, Zlatuška… kdokoli… absolutní opovržení všemi.

Pak má komplex ale, když druhé ponižuje, aby sebe povýšil?

No možná, každopádně on nijak extra inteligentní není. To, že někdo umí dělat byznys tím, že podvádí, tak to není o schopnostech, o nějakém duševním majetku, to je jenom vyčůraný. A jak jsem říkala, umí manipulovat s lidmi.

Ti lidé ho neznají … vidí jen tu tvář, kterou jim předkládá, aby je využil. Oni ale neví, jak o nich mluví.

Takových ale znám spoustu, mají peníze, jezdí v drahých autech, jsou to bývalí veksláci, ale o inteligenci tam mluvit nemůžeme. Babiš je talentovaný, bezcitný lhář.

Zajímá mě teď v souvislosti s tím, že vím o člověku, který si kvůli němu vzal i život, když ho připravil o živnost – má Andrej Babiš nějaký morální mantinel? Kam není schopen zajít?

Já upřímně nevím – nevím, fakt … já prostě vím, že on v jednu chvíli odsune někomu židli a pak, za chvíli, řekne o tom samém člověku, že je **ča, mluví o lidech všeobecně jako o póvlu, nulách, tupcích… já fakt nevím, jestli má hranice. Možná tam, kde se bojí o sebe.

Je vůbec možné ho ještě zastavit?

Tohle, co se děje tady, to prorůstání těch mocenských skupin v jeho režii do státní správy a justice, to je hodně podobné, co se dělo na Slovensku. Takže já skutečně se bojím, že … nebo se strachuji, aby se tady nestalo něco hrozného, kdy by si ti lidé vlastně museli uvědomit … a ona to může tady být jen otázka času a nikomu bych to samozřejmě nepřála, ale to je přesně ten moment, který těm lidem pak otevře oči.

Takže mám tomu rozumět, že vy myslíte, že by byl schopen někoho nechat zabít?

Takhle… on… nemusí dělat vůbec nic. On si ruce nešpiní. On má na všechno lidi. Ty pěšáky… takže i v té Sněmovně, když já jsem se jim znelíbila, tak on sám nikdy nemusel nic dělat, na to měl neustále kolem sebe ty, kteří to udělali velice rádi za něj. Cokoli.

Co třeba?

No … různě, ale třeba kvůli mně se svolávaly mimořádné kluby každou chvíli a to je obrovský nátlak na psychiku. To se samozřejmě dozvíte, že to je ZASE kvůli vám … přijde vám SMS, to tak ve sněmovně funguje, takže vám přijde zpráva, ať přijede na klub. Teď já, „tudůů, copak se bude projednávat?“ … a pak vám řeknou … no to je zase kvůli tobě, ne?

A teď tam sedí těch padesát lidí a prostě vás tam s něčím konfrontují a vy na to nejste připravená … třeba jste dala rozhovor někam … vyjádřila jste se pozitivně vůči uprchlíkům … teď se tam do vás pustí, že jste pravdoláskařka, sluníčkářka, že tam nemáte místo … vy tam sedíte a oni si pak stoupnou všichni a tleskají, jak vás někdo sundal … to je hrozný, jak uvnitř nějaké sekty…

A pan Babiš tam byl u toho… on je na těch klubech?

Jo, většinou tam je.

Jak dlouho jste tomuhle čelila?

No od začátku, až po to Čapí hnízdo, než jsem to pak složila, takže tři roky. To bylo fakt psycho. Já byla zoufalá, že jsem součástí něčeho, co jsem poznala, že prostě není správné.

Asi nejsem jediná, komu jste poskytla takovýto rozhovor. Zaznamenala jste někdy nějakou v uvozovkách odezvu od té doby, co jste to tam položila a veřejně promluvila? Kontaktoval vás třeba pan Babiš, že ho rozkrýváte takhle?

No zase, jak jsem říkala … pro něho jste póvl, proč on by s vámi o něčem mluvil? No ale samozřejmě, že nějaké odezvy byly.

Bojíte se?

Ne… já vlastně nemám co ztratit. Pracuji pro nadnárodní společnost.

No počkejte… před chvílí jsme se o tom bavily… vy nemáte strach o sebe?

Ale on se nebude špinit se Zelienkovou… jak říká Kalousek: „Co jí asi udělá? Postříká jí Rundapem?“ … on to nečte, ale jeho lidé, které za to platí, to sledují, takže ano … může říct, ať už mě nerozčiluje, a ani to nemusí nijak specifikovat, a oni už se postarají o nějakou kontrolu, šťáru a podobně … vlastně je strašné, kam jsme to došli a kde to žijeme! Ještě mám možnost se sebrat a ze dne na den odejít do ciziny. Ale to bych vážně nerada.

Jakože byste před ním utekla?

No ano… a nejen před ním, ale před nimi všemi. Já víceméně tady zůstávám asi jenom proto, že mám kořeny na Moravě a miluji to tam i lidi… jinak to, co se tady stalo s celým státem v čele s ANO, to je otřesné.

Aby de facto jeden člověk spolu se svými pohůnky měl kontrolu prakticky nad všemi zásadními institucemi, včetně médií, no tak to je maso.

Já vám dám příklad zrovna z Moravy. Mám tam kamaráda, který podniká. Je to poctivý, prostě zlatý člověk a má zámečnickou dílnu. Pak si vydělal hodně peněz, X milionů vydělal. Najednou na něho zaklekla finanční správa a vypočítala mu doplatek na dani 10 milionů, což bylo přesně tolik, kolik měl na účtu!

A jak přišel zámečník k takovým milionům?

No vydělal je… hlavně měl kliku na dobu, kdy běžel boom se solárními panely. On jako jeden z mála vyráběl stojany na to. On vlastně postavil v uvozovkách spoustu těch elektráren a prostě vydělal.

No dobře, ale to přece snad musela finanční správa nějak podložit, tohle… přece mu neukradnou jen tak 10 milionů?

Ano, oni mu řekli, že to neudělal… že prostě tu práci neudělal. On jim dodal satelitní snímky své práce, doklady, všechno. A prostě ne. Soudil se… a ne.

To je strašný. A který to byl rok?

No dva roky zpátky to zaplatil. Ale to tady tak je, finanční správa jde po těchto lidech, takhle se tu prostě vybírají daně.

A pak přijde Babiš nebo Schillerová s tím grafem a řekne, podívejte se, kolik teď vybíráme, my teď vybíráme tolik. No ale vybíráme proč?

Protože drtí malé skrz EET, ty to likviduje, anebo ti větší, co jsou případně konkurenti …  nebo prostě když potřebují prachy vybrat, tak se podívají a řeknou, hele… tady se válí deset mega… jdeme si pro ně.

To je otřesný… to aby se člověk bál, že se mu zadaří.

Jo, já jsem tehdy jednala i s paní Hornochovou, která tam byla před Schillerovou, protože jsme se znaly, když jsem ještě byla v rozpočtovém výboru. Tak jsem je propojila s tím kamarádem a ona říkala, že to není možné, a já jí říkala, jo, tomuhle jste tady vy šéfovala… a ona říká, ale my máme ty interní předpisy úplně jiné, tohle by neměli dělat, vždyť já je na to školím…

No a tedy kdo, kdo přikáže té finanční správě, aby toto dělala, když sama paní Hornochová o tom nevěděla…?

No to je přesně to stejné, co jste se ptala, kdo člověka případně poškodí, kdo mu vyhrožuje, kdo se o koho postará… věřte mi… prostě Babiš chce vybrat daně … tak řekne, potřebujeme vybrat daně … a to je signál pro ředitele finanční správy a ten prostě jde a koná. A je vymalováno.

A mluvila jste s ním o tom, s tím ředitelem?

No ano, on byl na rozpočtovém výboru, a já mu říkala, ať nám tedy řekne, jak toto bylo, a on řekl, zbavte mě mlčenlivosti a já vám to řeknu. No už tam není, že jo … ředitelem. Ale nemůže nic říct, protože mlčenlivost.

A tu má do smrti?

Ano. Musel by ho té mlčenlivosti někdo zbavit.

No tak hlavně, že vás k mlčenlivosti nikdo nezavázal.

No mě ne. Já to říkat mohu. Jako chápete to, co se děje?

Ne… upřímně já jsem rozhořčená a konsternovaná.

No takhle teď funguje tento stát.

Já jsem z toho opařená, z toho zámečníka…

Ale to proboha není jeden! To je x lidí … já jen ve Zlínském kraji znám minimálně pět takových případů. Vždyť oni se na mě obraceli. Já lítala po ministerstvech, všude … vemte si jenom případ těch loďařů.

Jakých?

No v Děčíně námořníci, co jezdí na moře, tak když skončila tady ta lodní doprava, tak oni začali jezdit v Holandsku na těch kanálech. A mzdu dostávali od holandské firmy.

Takže šli a ptali se na úřadě v Děčíně, jak je to s odvody. A oni jim řekli, ano, my máme podepsané smlouvy o dvojím zdanění se všemi státy, takže v pohodě, odvody za vás provádí zaměstnavatel v Holandsku a my si to s nimi vykomunikujeme.

Takže oni byli v pohodě a jezdili tam pracovat x let a najednou přišla finanční správa a řekla … no my jsme se spletli, my máme se všemi podepsané smlouvy, jen s Holandskem pro lodníky ne.

Takže doplatek milion třeba plus penále. Teďko mladá rodina, dítě, hypotéka… A bylo těch námořníků kolem stovky.

Takže se udělalo sdružení, já jsem se spojila s bývalou náměstkyní na daně Ivanou Legerskou, připravily jsme všechny podklady pro to, aby jim mohlo ministerstvo financí udělit výjimku.

 … vyargumentované, podložené, že to nebyla jejich chyba… a… ne.

Prostě daně se musí vybrat. A to, že to platili v Holandsku, protože tak to bylo nastavené, to prostě paní Schillerovou nezajímá, ačkoli my to podložily. Ty lidi to zlikvidovalo, některé. To pořád trvá, tohle řízení. Ale oni to museli zaplatit.

Toto je zkorumpovaný stát, a co udělali, to je absolutní opak toho, co slibovali a slibují. Ale to lidi nevidí, vidí pozlátko, sliby, úsměvy, dramatizaci, žoviálnost, „čaute lidi“, to jsou jen hry pro ty voliče. Já vůbec nevím, kam jako chtějí, aby to až zašlo.

Mám ještě jednu otázku… nemohla jsem si nevšimnout odznáčku Milionu chvilek na vaší tašce. Až takový skok jste udělala? Proč Milion chvilek? Myslíte, že to je cesta?

Milion chvilek je skupina aktivistů, která dává lidem pocit, že nejsou sami, kdo se bojí budoucnosti, pokud bude zemi řídit jeden oligarcha, který rozhodně nepracuje pro lidi, jak neustále tvrdí, ale pouze ve svůj prospěch.

Vzhledem k tomu, že jsem dnes víc aktivistka než politička, jsou mi tyto akce blízké a podporuji je. Každý aktivismus rozhýbává společnost a to je dobře. Politický aktivismus hlídá vládu a poslance. Pokud tito nefungují, má zasáhnout opozice a přesvědčit voliče, aby jim dali hlas, a s legitimitou danou občany se pokusit o nápravu.

Chci tím říct, že je dobře, že v dobách politické krize tady jsou aktivisté. Ale pouze volby a politici mohou změnit politický stav…

Ve skutečnosti jsme si s paní exposlankyní povídaly přes dvě hodiny a bylo to pro mě nesmírně podnětné, byť uznávám i náročné.

Pevně věřím, že i vám tento výlet za oponu, do zákulisí, až dokonce do šatny vládnoucí politické strany a jejího kontroverzního lídra a premiéra přinese minimálně materiál k zamyšlení.

Hluboce děkuji paní Zelienkové za tento počin, který je bezesporu co do otevřenosti a ochoty být upřímná velmi ojedinělý.

Přeji odhodlané a statečné paní Kristýně hodně štěstí a nám pěkný den v téhle celkově dost náročné, ale nikoli bezvýchodné době!

Michaela Kudláčková, Popelky.cz

Ministerstvo životního prostředí – Další adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na vodní, nelesní a lesní ekosystémy mají zelenou. Od pondělí 1. června 2020 se otevírá možnost požádat si o poskytnutí podpory v rámci programu Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny.

Výzva je určena pro externí žadatele, kteří si mohou zažádat o podporu v rámci podprogramů pro adaptaci vodních, nelesních a lesních ekosystémů na změnu klimatu (podprogramy 115D174, 115D175 a 115D176). Konkrétně mohou na tuto výzvu reagovat fyzické a právnické osoby, obecně prospěšné organizace, obce, občanská sdružení, příspěvkové organizace, organizační složky státu, státní organizace a státní podniky.

Výzva cílí na podporu opatření přispívajících k boji se suchem a vytvářejících ekostabilizační funkce krajiny, ať už to jsou žádosti na obnovu krajinných struktur ve formě výsadeb stromořadí, mezí a remízků či extenzivních sadů nebo na budování vodních prvků, jako jsou tůně a mokřady, podporujících přirozený vodní režim v krajině. Dále jsou přijímány žádosti na opatření zvyšující diverzifikaci lesních porostů výsadbou a ochranou druhově vhodných dřevin, na opatření k omezení fragmentace krajiny a na podporu biodiverzity formou vhodného managementu či ochranou přirozených biotopů.

Program poskytuje investiční i neinvestiční finanční prostředky až do výše 100 % způsobilých nákladů. Maximální výše podpory je 250 tisíc korun včetně DPH na lesní a nelesní opatření a 1 milion korun včetně DPH na vodní opatření.

Program Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny je tradičním ekonomickým nástrojem pro péči o přírodu a krajinu. V uplynulém programovém období, tedy mezi lety 2009–2018, bylo díky němu realizováno přes 1000 projektů externích žadatelů za cca 130 milionů korun. Nejčastěji to byla opatření na výsadbu dřevin a tvorbu tůní. V loňském roce MŽP schválilo nový programový dokument na období 2019–2023 a hned v prvním roce podpořilo na 60 žádostí. Aktuální výzva je vyhlášena jako průběžná s termínem zahájení příjmu žádostí 1. 6. 2020 a ukončením příjmu žádostí 15. 9. 2020 nebo do vyčerpání finanční alokace. Znění Výzvy č. 2/2020 včetně dokumentace Programu a dalších příloh najdete zde.

Forbes – Česko je vyprahlé. Problémem totiž není jen nedostatek srážek, ale především vzrůstající teplota.
Právě její vliv sleduje profesor Zdeněk Žalud se svými kolegy v projektu InterSucho. K dispozici mají bezpočet výpočtů a scénářů, ze kterých sestavují podobu budoucího Česka.

Ta pro nás nevyznívá zrovna příznivě. Krajina kolem nejspíš získá žlutohnědý sežehlý odstín, nížiny se promění na polopouštní oblasti a v Evropě může začít boj o vodu. A jak vědec připomíná, ten je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství. Jde v něm totiž o život.

Anebo se nám situaci podaří zvrátit? „Máme ještě šanci se připravit. Adaptovat se a zmírnit dopady sucha,“ apeluje náš přední bioklimatolog, profesor Mendelovy univerzity v Brně, vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR.

Jak bude vypadat Česko za 20 let, pokud se bude teplota zvyšovat?
Podle většiny scénářů stoupne teplota průměrně o další stupeň. Vzpomenete si na loňské vyprahlé léto? To bude běžné léto v roce 2050.

A co když přijde v roce 2051 extrémní rok?
Kde už nic není, tam ani smrt nebere. Když řeka teče tříprocentním průtokem a bude ještě větší horko, tak se stane co? Nepoteče vůbec. Ale že by to byl tak velký rozdíl oproti třem procentům? To ani ne. Když budete mít veškerou vegetaci hnědou, protože není voda, tak už to více nezhnědne. Opticky to už bude vypadat všechno velmi podobně.

Co bude naopak nedílnou součástí našeho života?

Nechci nastiňovat katastrofické scénáře. Sahara tu nebude, ale níže položené oblasti se začnou proměňovat v polopouště, jaké jsou ve Španělsku, v Itálii… Některé oblasti v Česku budou významně ohrožené. Ale ještě to nebude takové, abychom se museli stěhovat.

A bylo by vůbec kam?
My k tomu důvod mít nebudeme, my budeme mít opačný problém. Až v subtropickém pásmu klima způsobí, že lidé přijdou o vodu, moc možností, jak se adaptovat, mít nebudou. Zvednou se a půjdou tam, kde voda je. Buď je domácí pustí, nebo ne.

A pokud je nepustí?
Tak o to místo budou bojovat. To je daleko větší nebezpečí než současná ekonomicky podmíněná migrační krize nebo ta podmíněná válečným konfliktem. Voda je daleko větší rozbuška a válka o vodu je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství.

Co je v silách jednotlivce v boji proti suchu?
Chovat se slušně. Ke svému okolí, ke krajině, k přírodě. Mezi to patří i taková drobnost jako vypnout vodu, když si čistím zuby. Vybrat si na pračce úspornější program. Místo koupele zvolit sprchu. Použít užitkovou vodu místo pitné. Pomohou i drobné změny u každého z nás.

Na to si asi někdo řekne, že když se změní jen on, nic se stejně nestane.
Kdybychom všichni dali ráno do konvice jen takové množství vody, které skutečně potřebujeme ohřát, ušetřily by se za energii miliardy.

Člověk v České republice spotřebuje na den asi 90 litrů pitné vody. Na kolik by se to dalo bez větších omezení snížit?
Mohli bychom alespoň polovinu nahradit vodou užitkovou. Potřebovalo by to ale další náklady. Jsme už na relativně nízké spotřebě. V Německu je to 120 litrů, ve Švýcarsku 300. Těžko říct, jestli jsme tak ekologičtí, nebo je to cenou. Mnoho vody ale stále proteče zcela zbytečně. Když teče voda z kohoutku, lidé dál nepřemýšlejí.

Existuje pro to řešení?
Když známe průměrnou spotřebu na člověka, proč neudělat paušál na průměrnou hodnotu plus 30 či 50 procent jako prostor navíc? Pokud někdo čerpá pitnou vodu výrazně víc a je logické, že to není na základní potřeby, proč mu to pořádně nezpoplatnit? Vodoměry na to máme, fungovalo by to. Klasikou jsou třeba bazény. Nemám nic proti tomu, aby měli lidé na zahradě bazén, ale ať si jsou vědomi toho, že za to dají pětkrát víc, než kdyby vodu měli jen na pití.

Vidíte to jako reálnou možnost?
Myslím, že politicky nebude průchodná. Ztráta bodů by byla taková, že si to žádný politik nedovolí navrhnout, i když ví, že je to opatření, které by pomohlo.

Jak by se tedy odpovědní lidé měli samostatně připravit na suché roky?
Pokud žijí na vesnici, měli by začít sbírat užitkovou vodu do retenčních nádrží. Kdybych radil lidem, kteří mají finanční prostředky, řekl bych jim, ať investují do velké podzemní zásobárny vody, která bude mít objem řádově tisíce litrů. Tam svádět dešťovou vodu a začít ji využívat v domě jako užitkovou.

Dokázal byste říct, jestli je klimatická změna alespoň v něčem pro naši zemi prospěšná, má svoje výhody?
Ve všem se skrývá příležitost. Výrazně se nám zlepší podmínky pro pěstování vinné révy. Je schopna využít na růst jen malé množství vody, kořeny dosáhne desítky metrů hluboko a je teplomilná. Jak se otepluje klima, naskýtá se možnost začít ji pěstovat na větších plochách. Naše soběstačnost je jenom 30 procent, takže tu máme i nenasycený trh.

Navíc Češi mají domácí vína rádi…
Kéž by to tak bylo u dalších potravin. Pokud by si čeští zákazníci zvykli na kupování českých potravin tak, jako si zvykli na pití českého piva – prakticky nikdo si nekoupí žádné zahraniční –, pak bychom neměli absolutně žádný problém adaptovat se na změnu klimatu. Naše krajina by byla mnohem pestřejší, než je v současnosti. Místo toho máme z velké části řepku na biolíh a kukuřici do bioplynek.

Pomůže klimatická změna výše položeným oblastem?
Jsme členitý stát a hospodaříme v nížinách i ve vyšších polohách. Prognózy říkají, že zemědělství v 500 metrech nad mořem si polepší, protože se tam oteplí, bude větší množství srážek než v nížinách a v zimě tam bude sněhová pokrývka, která ochrání rostliny před vymrznutím a doplní půdní profil v době tání. To už se v nižších polohách neděje, takže se s těmi výše položenými nemohou rovnat, přestože mají často lepší půdu.

A jak bychom teď mohli zabezpečit nížiny?
Tím, že v nich zabezpečíme dostatek vody. Níže položené oblasti do 400 metrů nad mořem, kde může být velmi těžké pěstovat klasické plodiny, se mohou stát rozkvetlou zahradou plnou sadů a vinohradů. U těchto plodin stačí několik hektarů a uživí vás.

Michaela Černá, Forbes