Hlídacípes.org – Více než polovina Čechů opakovaně uvěřila falešným zprávám, upozornil nedávno mezinárodní průzkum agentury Ipsos. Větší podíl lidí, kteří víckrát naletěli takzvaným fake news, má jen Egypt, Nigérie nebo Čína. Naopak špičkou v boji proti dezinformacím jsou pobaltské státy. „Používejte rozum,“ radí stručně Jānis Sārts, ředitel Strategického komunikačního centra při NATO v Lotyšsku.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, jak funguje propagandistická mašinérie, která se snaží zasáhnout celou Evropu.

Stratcom (NATO Stratcom COE) vznikl v roce 2014 a ne náhodou sídlí v lotyšské Rize. Pobaltské státy jsou v boji proti šíření ruské propagandy mnohem dál než zbytek Evropy.

Mnoho profesionálů, kteří se zabývají dezinformacemi, tvrdí, že Evropa je s Ruskem ve válce, v té hybridní. Jak se na to díváte vy?

Myslím, že v informačním prostoru se odehrává konflikt, kde figurují aktéři, kteří se snaží zvrátit demokratický vývoj, naše běžné vnitrospolečenské dialogy a zneužívají naše slabé stránky v jejich prospěch. Nevedeme tedy válku v pravém slova smyslu, nemá rozměry hororů skutečné války, ale rozhodně bych neřekl, že žijeme v mírových časech.

Říkáte, že válka v pravém slova smyslu to není, ale mír také ne. Co jsou tedy zbraně nebo potenciální zbraně v této situaci?

Pokud mluvíte o konfliktu ve smyslu, jak jsme ho vždy chápali, tedy, že se snažíte změnit chování druhé strany k obrazu svému, obvykle pomocí síly, to už dnes můžete dělat skrze moderní informační prostředky.

Můžete začít ovlivňovat druhou stranu, aniž byste nutně použili sílu. Domnívám se, že společně s tím, jak se mění návyky naší společnosti ohledně konzumování informací, stává se právě tento způsob zbraní. Používanou zbraní, chcete-li.

Takže jsou to lživé zprávy, dezinformace, informace vyňaté z kontextu. Všechny tyto věci působí a záleží na okolnostech, kdy a jak se použijí. Pracují s tématy určitých obav uvnitř společnosti nebo tématy, která společnost rozdělují. A s dalším rozvojem technologií to bude stále závažnější problém.

Kreml úspěch neodpouští

 V Litvě mi náměstek ministra obrany řekl, že čelí až 55 tisícům hackerských útoků ročně kombinovaným s dezinformačními kampaněmi. Jaká je v tomto ohledu situace v Lotyšsku?

Nejsem v tuto chvíli zástupcem Lotyšska, ale podobně jako Litva i Lotyšsko čelí řadě kyberútoků. Jsou to především komerčně orientované kyberútoky, tak jako ve většině dalších zemí. Lotyšsko čelí samozřejmě i jiným typům kyberútoků, ale nijak významně se v tom neliší od jiných evropských zemí.

Místní společnost se dá považovat za zranitelnější v tom slova smyslu, že většina Lotyšů rozumí a mluví rusky a jsou tím pádem více vystaveni či otevřeni ruské propagandistické mašinérii. Na některé občany to nemá žádný účinek, na mnoho lidí to ale působí velmi efektivně. V tom se možná Lotyšsko od ostatních evropkých zemí odlišuje.

Pobaltské státy byly vždycky jakýmsi malým trnem v oku Ruska. Osobně se domnívám, že důvodem jsou úspěchy pobaltských států, které ovšem Kreml nemůže akceptovat, protože to nesouzní s jeho světonázorem, s jeho pojetím správy země.

Kreml si nemůže dovolit ukázat úspěšné státy, které vzešly ze Sovětského svazu, a přitom nejsou autoritářské nebo závislé na jednom vůdci. Nemůže si dovolit ukázat, že demokracie, demokratická správa v postsovětském prostoru přinesla prosperitu, spokojenou společnost a tak dále.

Proto se zmiňované útoky nevyhýbají žádnému z pobaltských států. Rusko se snaží podkopat důvěryhodnost místních vlád. Jedním z jeho ústředních témat je, že jsme padlé státy, že se máme mnohem hůř než v sovětských časech atd. A čas od času se snaží zneužít slabá místa ruské menšiny a buduje u ní nedůvěru k pobaltským vládám.

Ruská menšina

V Lotyšsku tvoří ruská menšina třetinu obyvatelstva. Jsou tito lidé zneužitelnější? Jsou více vystaveni propagandě než zbytek společnosti? A funguje na ně?

Řekl bych, že z pohledu Ruska jsou jasně dané dvě cílové skupiny. Rusové a Lotyši. A podle toho se také liší způsob přístupu k nim. Co se týká rusky mluvících, bylo by velmi zjednodušující házet je do jednoho pytle.

Je to velice různorodá skupina. Jsou v ní lidé, kteří jsou velmi proevropští, kteří vyznávají dmokratické hodnoty atd. Pak jsou v ní lidé, kterým se zamlouvá typ státu, který v Rusku vybudoval Vladimir Putin, a pak pravděpodobně největší skupinou jsou tzv. nezařazení. Ti se můžou podle okolností střídavě přiklánět na obě strany.

Takže, je propaganda u ruské menšiny úspěšná? Neřekl bych. Ale jistá míra „ruského narativu“ k nám proniká a řekl bych, že je to ve větší míře, než je nám příjemné.

V této souvislosti se musím zeptat i na Českou republiku. Liší se nějak témata propagandy mířené do Pobaltí od zbytku Evropy nebo konkrétně třeba do Česka?

Myslím, že ty narativy nebo témata se příliš neliší. V rámci několika projektů jsme se setkali s tématy, která jsou protlačována do mediálního prostoru v České republice. Ruská menšina v tomto ohledu slouží jako nástroj jen částečně.

Řekl bych, že ústředním tématem jsou demokratické hodnoty zkažené zevnitř. Že Evropská unie vás jen zneužívá, místo aby vám pomáhala. Že ve starých dobrých časech, v sovětském systému, se měli lidé lépe. A že vláda slouží buď Bruselu nebo Washingtonu, ne skutečným lidem.

To jsou v podstatě stálá témata, která Rusko tlačí všude na Západě. Jednou za čas nicméně najdeme odchylky. Například v případě severských států propagandistické narativy poštvávají jednotlivé státy proti sobě. Myslím, že i v České republice se objevily zprávy o „zneužívání dětí“ v severských zemích. To má vyprovokovat negativní pocity ve stylu – tváří se, jakoby si žili velmi dobře, ale ve skutečnosti jde o velmi zkaženou společnost.

V případě Pobaltí je zase tématem xenofobie. Tyto státy jsou prezentovány jako xenofobní, utlačující menšiny. Obecně jsou ty narativy ale hodně podobné.

Rozum jako zbraň

Ještě velmi obecnou otázku, ale asi si jí položí každý. Jak se proti tomu dá bránit?

Čím méně má společnost zranitelných míst, která se dají zneužít, tím lépe. Věci jako sociální nerovnost, nedůvěra ve vládu. Všichni nicméně chápeme, že toto jsou věci, které se nedají vyřešit jednoduše, nezmizí během chvilky.

Druhým receptem je racionální uvažování. Většina propagandistických narativů totiž cílí primárně na instinkt a emoce. Což je velmi úzce spojené s tím, jak dnes konzumujeme nebo zpracováváme informace. Typicky zpracováváme informace právě instinktivně a emocionálně, což je pro úspěch propagandy klíčové.

Takže moje základní rada a prosba by asi zněla. Používejte při nakládání s informacemi racionální uvažování, používejte rozum. A jednou za čas si zkuste sami ověřovat fakta. To ovšem platí nejen pro Rusko, ale pro mediální prostředí obecně.

Čím více o věcech přemýšlíte, tím blíže jste porozumění reality. To ale obnáší i vzdělávání veřejnosti právě v ověřování faktů. Musíte veřejnosti dát návod, jak si věci může ověřit. Například, když si něco přečtete na Facebooku, zamyslet se nad tím, proč to někdo měl potřebu napsat, proč jsem si to měl přečíst a jaké pocity to mělo u mě vyvolat. Je u odkazu nějaký sponzorovaný prvek? To jsou všechno velmi jednoduché nástroje, jak začít s ověřováním.

V neposlední řadě musíme stále opakovat, proč jsme na straně demokracie. Demokracii už vnímáme jako samozřejmost. Nedoceňujeme už, že chodíme ke svobodným volbám, že se podle jejich výsledků mění vlády, že můžeme cestovat, můžeme svobodně vyjadřovat své názory. Já jsem ale dost starý na to, abych si pamatoval dobu, kdy nic z toho nebyla pravda.

Potřebujeme fondy pro novináře

Takže by Evropa měla více zdůrazňovat, jaké jsou výhody života v demokracii? Chybí jí proti propagandě ten správný příběh?

Nemluvíme o tom, jaké výhody nám plynou z toho, že můžeme žít jako svobodní občané v demokratické společnosti. Domnívám se, že tady je skutečně prostor pro veřejné instituce nebo neziskové instituce, aby na toto téma začaly více mluvit. Ale ještě k té předchozí otázce způsobů obrany proti dezinformacím: Určitě se nesmí zapomenout na silnou nezávislou novinařinu. Ta je ohromně důležitá.

Jedním z problémů totiž je, že celé informační prostředí se smršťuje. Už není moc možností, jak na mediálním trhu vydělat, a proto čím dál více prostoru dostává senzacechtivost. Podle mého názoru by se měla kvalitní novinařina považovat za veřejné blaho.

A proto by v zemích jako Lotyšsko, Litva, ale i v České republice měly být nějaké veřejné fondy na posílení nezávislé kvalitní žurnalistiky. Protože když se tak nestane, úroveň novinařiny se bude snižovat. Bude čím dál senzacechtivější a působící na emoce. A do médií se dostanou jen lidé, kteří budou mít peníze a za ně si budou kupovat vliv skrze média. A to není zkrátka dobré pro demokracii.

Pokud to ale obrátím od veřejné role k roli jednotlivce: Jak je každý z nás jako občan do „dezinformační války“ zatažen? Hybridní válka, informační válka, to vše jsou velmi abstraktní pojmy, ale já bych ráda slyšela, do jaké míry se týká každého jednotlivého člověka, ať už je to třeba používáním mobilního telefonu…

Kolik na to máme času (smích)? První věc. Kdokoliv si pořídí mobilní přístroj, musí vědět, že jeho soukromí přestalo existovat. Cokoliv na něm děláme, může někdo zneužít. To je první věc, která se týká technologie.

Sofistikované přístroje vám pak můžou poskytovat informace přímo šité na míru, a to v určitý čas, kdy se dá předpokládat, že budete reagovat určitým způsobem. To je založeno na průběžném sbírání dat o vás, většinově z chytrých telefonů, ale nejen z nich.

Už to není tak, že by na nás někdo útočil jako na společnost, ale každý člen této společnosti může být individuálním cílem. A to nemluvím o science fiction. To je dnešní realita.

Na tohle by vám většina lidí, myslím, odpověděla: „Já ale pro nikoho nejsem zajímavý…“

Jeden člen společnosti možná není zajímavý, ale pokud sesbírám data o deseti tisících podobně smýšlejících jedincích a zařídím, aby se chovali stejně – šli protestovat, nebo naopak zůstali doma nebo volili určitým způsobem – to už dopad má.

Když lidé třeba do telefonu zadají svou polohu, kde se přes den pohybovali, sdílejí na něm své názory, telefon ví, kolik vydělávají, s kým se setkávají. Takové věci by nesvěřili jen tak někomu. Jenže přes telefon je svěřují zcela neznámým osobám vlastně neustále.

Co se týká chování jednotlivců: Většina Čechů je asi na Facebooku, plno jich je na WhatsAppu. Jak tyto platformy vydělávají miliardy dolarů?

Skrze reklamu.

Ano, ale na čem je ta reklama založená? Na tom, že na těchto platformách trávíme spoustu času. A proč na nich trávíme tolik času? Protože algoritmy, kterým jsme předtím sdělili své osobní informace, už vědí, co chceme vidět, takže nám předloží něco, co se nám líbí a na co budeme mít emocionální reakci.

Takže, když na vás na sociální síti vyskočí příspěvek, kde si řeknete: „Jak strašné? Jak to může takhle být?“, kliknete na něj. Ale jestli to, co se tam píše, je pravda, nebo ne, a jestli si jen někdo nepohrává s vašimi instinkty, aby vás zabavil, vás ani nenapadne. A tím se vracím zpět k tomu, co jsem už zmínil. Pokoušejte se být racionální.

V roce 2015 vyšla studie Microsoftu, která říká, že průměrná doba pozornosti věnovaná digitálnímu zpravodajskému příspěvku je osm vteřin. Za osm sekund neuděláte rozhodnutí, ale můžete vytvořit emoci.

Buďte tedy opatrní s emocemi, které ve vás vyvolávají přístroje nebo programy, které byly přímo k tomu účelu vytvořeny. Buďte lidmi, přemýšlejte o těch věcech.

I když to možná zní jako zjednodušený pohled na věc, ty algoritmy je těžké oklamat. Jsou velmi dobře naprogramované a vědí, jak se cítíte, co si asi budete o jednotlivých věcech myslet a jak budete reagovat. A bohužel za nimi můžou být i špatní lidé, kteří je můžou zneužít. Je to celý průmysl.

Pro jednotlivé lidi je ale samozřejmě těžké, v podstatě nemožné, tyto algoritmy porazit. Domnívám se, že je potřeba na ně zavést určitá regulační opatření.

Umělá inteligence a ohrožení vůle člověka

To je přesně má poslední otázka. Do jaké míry by měly být jednotlivé platformy regulovány? V Pobaltí jste regulovali například ruské televizní kanály, které podporovaly nenávistnou rétoriku, ale regulace se nijak nevztahují na Facebook nebo jiné sociální sítě, kde se stejné věci provozují ve velkém.

Tradiční média lze regulovat vlastně jednoduchým způsobem. Musíme udržovat právní stát. Takže, když jakékoliv médium používá nenávistnou rétoriku, nesmí se to obejít bez následku, ať jde o kohokoliv. Pokud dodržují rámec pravidel, mělo by to být v pořádku pro všechny.

Já bych určitě nezakazoval nějaké televizní kanály, protože jsou z Ruska nebo jiných míst. Pokud ale porušují zákony, pak musí čelit následkům, ale jen při porušení práva.

S Facebookem je to něco jiného. Já nevěřím v regulaci jednotlivých účtů. To je velmi kluzký povrch. Každý může říct, že je to jeho osobní názor a na něj máme všichni právo. Domnívám se, ale, že nejvíce zla pochází z koordinovaných kampaní.

Jeden post na Facebooku nezpůsobí nijak zásadní pohromu. Když ho ale začnou například šířit boti a ztrojnásobí jeho dosah, už je to něco jiného.

Myslím, že samotné platformy by měly vytvořit účinnější systémy na zachycení „robotického“ chování, tedy chování, kdy za šířením příspěvků a postů zjevně nestojí člověk. A také, že by se měly více otevřít nezávislému regulačnímu orgánu, který by dozoroval, jestli Facebook nebo YouTube či Instagram uplatňují takovou politiku, že nebude už možné za velmi nízkou cenu zakoupit štvavé kampaně a podobně.

Co je tedy v téhle oblasti největší výzvou do budoucna?

Je to umělá inteligence, která na základě posbíraných dat bude schopná měnit chování lidí. Jsme na prahu doby, kdy se bavíme o ohrožení svobodné vůle člověka.

To je velice závažné téma, jelikož celý demokratický systém je založen na svobodné vůli jednotlivců. Pokud ale budou stroje a umělá inteligence na základě našich dat schopny ji tvarovat, aniž bychom to rozpoznali, pak to vyvolává velmi zásadní otázky.

Jak bude nadále řízen demokratický proces? Jak bude fungovat společnost? Jak takové věci případně omezíme, pokud je budeme chtít omezit? Programy, které mají za úkol hromadně měnit chování občanů? Domnívám se, že musíme s odpověďmi na tyto otázky a jejich řešením přijít hodně rychle. Protože tady nemluvím o vzdálené budoucnosti. Mluvím o něčem, co číhá za rohem, respektive výzkumy potvrzují, že tato doba je velmi, velmi blízko.

Britské listy – „Máme dobré důvody si uvědomit, že nám hrozí další záludné nebezpečí. Je svým způsobem tak ohrožující jako všechna běžnější nebezpečí, na něž jsme zvyklí. Jimiž se mezinárodní diplomacie zabývá už celá staletí. Je to nebezpečí nenapravitelného poškození atmosféry, oceánů a samotné Země. Ve svém  dopadu je to srovnatelné s objevem jak rozštěpit atom. Dopady tohoto problému by mohly být ještě dalekosáhlejší. Důkazy jsou plně k dispozici. K poškozování dochází už teď. Co můžeme my, mezinárodní společenství, proti tomu podniknout?"

Je to možná neuvěřitelné, ale toto jsou slova bývalé konzervativní britské premiérky Margaret Thatcherové přednesená v OSN v listopadu 1989. Bylo to 8. listopadu 1989. Schůze Valného shromáždění OSN. OSN identifikovalo globální oteplování jako závažné téma. Většina světových politiků se mu nechtěla věnovat. Výjimkou byla – Margaret Thatcherová.

Varování Thatcherové před globálním oteplováním začalo už v roce 1988, v jejím projevu před britskou vědeckou Royal Society. Požadovala už tam razantní akce proti globálnímu oteplování:

„Po celé generace jsme předpokládali, že úsilí lidstva povede k tomu, že zásadní rovnováha systémů na této Zemi zůstane stabilní. Avšak je možné, že se všemi těmito obrovskými změnami, k nimž dochází rychle, nárůstem obyvatelstva, intenzivním zemědělstvím, intenzivním užíváním fosilních paliv, toto všechno, soustředěné do tak krátkého období, znamená, že jsme nevědomky zahájili obrovský experiment se samotným systémem této planety."

Ekologičtí aktivisté z organizace Greenpeace se zhrozili. Obávali se, že razantní varování Thatcherové před globálním oteplování v době, kdy se skoro ještě žádní politikové k tomuto varování nepřidali, může od kauzy odradit jejich levičáky. Leon Brittain, ministr financí Thatcherové, šílenec, klimaskeptik a euroskeptik, Thatcherové z vládního programu vyškrtal jí navrhované razantní programy cílené na boj proti globálnímu oteplování.

Ohromující informaci přinesl v pátek pořad rozhlasu BBC v sérii „Green Originals". Audio v angličtině je k dispozici ZDE   (je nutná registrace).

Reflex – Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních technologií. Při zmínce o naší společnosti jsem ji označil za „prohnilou“. Tento výrok pochopitelně vzbudil mnoho reakcí.

Premiér naší země je bývalým spolupracovníkem StB, tedy orgánu, jehož hlavní činností bylo odhalovat a pronásledovat jakýkoliv odpor vůči totalitě v době totality. Je to, jako kdyby si po druhé světové válce bývalý spolupracovník SS založil stranu, nechal se zvolit do jejího čela a postupně se stal i premiérem.

Zmíněného premiéra obvinila evropská komise EU za to, že dělá politiku, která zajišťuje, aby dotace EU stékaly do jeho kapsy. Je vyšetřován jako podezřelý ze spáchání trestného činu – potvrzeno nejvyšším státním zástupcem ČR. Nadále pokračuje ve funkci. Zřejmě to nevadí dost, jeho strana stále vede v preferencích.

Máme jedinou komunistickou stranu v Evropě, která se neomluvila za svoji minulost, porušování svobody a lidských práv, tedy stále neodmítá násilí a vraždy spáchané na občanech v době totality. Tato strana odsoudila nedávné usnesení Evropského parlamentu o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. Tuto stranu stále volí občané do různých postů navzdory tomu, že v roce 1999 naši poslanci rozhodli, že zločiny komunismu – této strany – nebudou promlčeny. Ke dnešku ale zatím ani jeden komunistický zločinec nebyl potrestán. Zřejmě to nevadí dost.

Současné sídlo vedení KSČM sídlí v našem hlavním městě. Ulice nese název „Politických vězňů“. Je to, jako kdyby hlavní synagoga v Berlíně sídlila v ulici s názvem „Goebbelsova“. Zřejmě to nevadí dost.

Prezident naší země nominoval bývalou ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou do pozice ombudsmanky ČR, tedy na post, ze kterého se dohlíží – laicky řečeno – na férovost pro všechny občany a jejich kauzy. Pí Válková nominaci odmítla s odůvodněním, že kdysi byla členkou KSČ. „Musíme dopřát sluchu i těm, kteří si myslí, že by to měl dělat někdo morálně bezúhonnější,“ tvrdila sama. Jedná se o ukázkový případ amorálního pragmatismu, při kterém se člověk s takovou minulostí může klidně stát ministryní spravedlnosti a pak být nominován prezidentem samotným na ombudsmanku. Nejdřív minulost KSČ „nevadila“ a najednou „vadí“.

Někteří tvrdí, že to, že lidé mají možnost volit KSČM, je právě důkazem, že jsme demokratická země. Mají pravdu. Stejně tak ale platí, že existence KSČM je důkazem morální prohnilosti. Je to, jako kdyby v německém parlamentu stále figurovala Hitlerova strana NSDAP. Zřejmě nám to nevadí dost.

Mnozí ukazují na jiné demokratické státy, že i v nich je řada problémů a „nepořádků“. Například na to, že v Izraeli tolerují premiéra, který jako u nás čelí trestnímu stíhání; že pokrytectví americké hyperkorektnosti ničí nejen Ameriku, ale celý svět atd. Mají pravdu.

Každá země má své nedostatky. My je máme také. Aby se řešily, je třeba říci nahlas, jaké jsou. Pojmenovat je, zeptat se, jestli je to takhle skutečně v pořádku, anebo jestli jsme s to, s tím něco udělat a určit meze. Jen tak přestaneme žít v této naší schizofrenii, která je tím hlavním důvodem, proč je naše společnost stále v napětí.

Každá společnost funguje jako živý organizmus, stejně jako každý člověk, který má svůj přirozený a proměnlivý zdravotní stav. Naše hlavní nedostatky pramení právě ze schizofrenie současného stavu, tedy z našeho společenského rozdělení. Hlavní příčiny tohoto rozdělení a rozdělování jsou dvě: stále „funkční“ komunistická strana, která reprezentuje nevyřezaný vřed v našem těle, a prezident i další politici, kteří nás rozdělují urážkami jednotlivců a částí společnosti.

Nadávání na ty, kteří z lásky ke své (naší) zemi upozorňují na její nedostatky a nezakrývají je alibismem a výmluvami na současný stav a jeho příčiny, prohnilost jen posiluje. Hrubost, útočnost a naprostá absence schopnosti rozumně diskutovat v komentářích k této problematice přesně dokazuje, v jakém stavu se naše republika dnes nachází.

Martin Jan Stránský, Reflex

Václav Smil, uznávaný expert věnující se energetice, demografii, životnímu prostředí i technickým inovacím, nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak se Česko od jeho poslední návštěvy v roce 2006 změnilo. Nečeká ani na první otázku a hned se pouští do ostré kritiky masivních investic do solárních elektráren a k tématu se během rozhovoru opakovaně vrací.

Velmi energický muž, který byl v roce 2010 zařazen časopisem Foreign Policy do seznamu sta nejvýznamnějších světových myslitelů, není v českém prostředí příliš známý. Z desítek jeho knih není v češtině dostupná ani jediná. Přitom je široce citován v zahraničním odborném tisku, výjimkou přitom nejsou ani prestižní tituly jako The Economist či The New York Times. Jeho knihy zaujaly i druhého nejbohatšího člověka světa Billa Gatese, který je rozebírá na svém webu. A to mu Václav Smil nijak nelichotí. V jedné své práci označil Gatese za člověka, který se stal miliardářem náhodou.

Profesor Smil přicestoval do Česka, aby přednášel na nedávno proběhlém 13. energetickém kongresu ČR pořádaném společností Business Forum. Kolem energetiky se točil i náš rozhovor, ovšem kanadský občan Václav Smil nezapřel své multioborové zaměření a volně přecházel k dalším tématům.

OTÁZKA: HN: Velkým tématem posledních měsíců je dostavba jaderné elektrárny Temelín. Někdy kolem roku 2025 by měly začít vyrábět elektřinu další dva jeho nové bloky. Myslíte, že bude pro Česko výhodné mít takový zdroj energie?

To nemůže nikdo zaručit. Vše záleží na parametrech, na tom, jak si nastavíte hranice analýzy. V jaderné energii je to ještě komplikovanější než jinde – nevíme, jak dlouho vydrží. Když máte nějaký inženýrský komplex, tak teprve po dvaceti letech zjistíte, do jaké míry je jeho provoz efektivní. Navíc se energetický trh ohromně mění.

OTÁZKA: HN: Co vnímáte jako největší změnu?

Revoluci přinesl břidličný plyn. Ale nejde jen o něj. Já jsem si nedokázal představit, že Severní Dakota předežene Kalifornii a Aljašku v těžbě ropy. A stalo se to. V Dakotě je i ta ropa z břidlice. Amerika dovážela půlku spotřeby ropy i plynu. Nyní se plyn chystá vyvážet.

Evropa bude z amerického boomu profitovat. Během dvou, tří let se americký plyn může začít vyvážet do Evropy a tento vývoj donutí Gazprom snížit cenu. Pak bude zajímavý ten kombinovaný efekt.

OTÁZKA: HN: Může tento trend něco zastavit?

Trend může zastavit vlastní saturace. Na rozdíl od klasických rezervoárů, kde se podloží jednou navrtá a plyn pak teče pod tlakem, tady pořád musíte vrtat novou vrstvu břidlice a ta produkční funkce klesá exponencionálně. Záleží na konkrétním těžišti, ale jeden vrt, jedna sloj, může vydržet deset, dvanáct let, i když už jede jen na původních deset procent. Někdy můžeme být na pěti procentech už za tři roky. Některé vrty v Kalifornii budou dodávat plyn 120 let. Takže kapacita je prakticky nekonečná, ale bude se muset více vrtat.

Plynu je opravdu spousta. Jsou i další druhy – vedle břidlicového také plyn v uhlí či hlubinný plyn, které se teprve učíme využívat. Kdyby Čína dosáhla takového úspěchu ve využití uhelného plynu jako USA u břidličného plynu, bude soběstačná.

OTÁZKA: HN: Takže můžeme počítat s několika dekádami levné energie?

Otázka je, kolik toho bude trh chtít. Teď je přesycen, a nikdo tudíž nevrtá.

OTÁZKA: HN: Česká vláda ve své energetické koncepci počítá se stálým růstem spotřeby energie. Opravdu ji budeme potřebovat? Ve vyspělém světě přece spotřeba energie prakticky stagnuje.

Po Fukušimě se ukázalo, že tolik energie rozhodně nepotřebujeme. Japonsko je hodně závislé na dovozu energetických surovin. Po zemětřesení a odstavení jaderných elektráren ztratili Japonci 30 procent elektřiny. Ale vyrovnali se s tím. Například tak, že továrny pracovaly v noci. První měsíce byly problémy, ale pak už ne. Jezdím do Japonska pravidelně a viděl jsem, že vše běželo normálně. Energetická společnost TEPCO na svých webových stránkách uvádí, že za poslední rok se nikdy nepřiblížili ani 90 procentům využití té snížené kapacity. A bylo to tím, jak to Japonci zorganizovali.

OTÁZKA: HN: Co ještě může ovlivnit vývoj spotřeby energie?

Klíčová je demografie. Stárnutí Evropy bude už během následujících dekádách ohromné. A stárnoucí lidé potřebují všeho méně. Zrovna v Japonsku je to hodně vidět.

OTÁZKA: HN: Může se udržet ekonomika při klesající spotřebě energie?

Ano, je to o tom, jak budeme řídit produkci. Exponenciální růst není reálně možný. Existuje přece spousta cest k úsporám. Kdyby všechna skla byla trojitá, pak by se ušetřilo na dovozu plynu!

OTÁZKA: HN: Proč si lidé třeba ta trojitá okna nepořídí z vlastní iniciativy?

Celý západní svět jede na jednom principu. Všichni chtějí minimální pořizovací cenu, ale co zaplatí za dobu životnosti, se opomíjí. Tyto náklady přitom mohou být mnohem vyšší. A my lidem ještě půjčujeme, aby neplatili ani za ten pořizovací kapitál.

OTÁZKA: HN: V USA benzin oproti devadesátým létům podražil na více než dvojnásobek a zdá se, že lidé začali méně jezdit. Je vyšší cena hlavním motivem?

Američané jezdí méně, ovšem má to více důvodů. Skončila ex-urbanizace, kdy se stavělo 80 až 100 kilometrů za městem. Mladí lidé vidí tak špatné vyhlídky, že chtějí být ve vnitřním městě a ušetřit tak za dopravu. Je to první poválečná generace, pro kterou platí, že polovina lidí nemá auto.

Dotace nejsou absolutní zlo

OTÁZKA: HN: Co vás v Česku nejvíc překvapilo?

Jak tu blbnete se sluneční energií. Nejvíce solárů na kilometr čtvereční je v Německu a v Česku. Nemusíte být expert nebo fyzik, abyste viděl, že je nesmysl stavět solární panely právě zde. Připomíná mi to pokusy Saúdské Arábie o potravinovou soběstačnost. Tato země měla v osmdesátých letech program zaměřený na pěstování ohromného množství pšenice. (Posléze od něj zčásti ustoupila – pozn. red.) Používali zemní plyn a ropu k odsolování vody, zavlažovali poušť a pěstovali pšenici. Když si to zaplatíte, jde to, stejně jako jde vyrábět ve velkém sluneční energii v Čechách. Ale je to ekonomický i ekologický nesmysl.

Není přitom pravda, že za všechno může Evropská unie. V Holandsku, ve Švédsku, v Itálii, Portugalsku, Polsku se přece takhle nezbláznili. I Maďaři jsou uměřenější, a to mají více slunce než Češi. Dokonce i ve Španělsku je na čtvereční kilometr či na tisíc lidí mnohem menší instalovaný solární výkon než v České republice.

OTÁZKA: HN: Kritizujete nákladné dotace obnovitelných zdrojů. Ovšem nad emisemi oxidu uhličitého nelze jen tak mávnout rukou.

Nejde o mávnutí rukou. Jak chcete emise zastavit, když Číňané spálí i poslední gram uhlí, který dostanou pod ruku? Americké emise oxidu uhličitého dále nerostou, ale čínská produkce se rychle zvyšuje. Ten problém je globální, takže i řešení musí být globální. Kanada má nejvyšší spotřebu energie na osobu v západním světě. Kdyby Kanada přestala existovat, tak to vydá na čtyři měsíce Číny.

OTÁZKA: HN: Nemůžeme získat větší důvěru v možnosti mezinárodních závazků typu Kjótského protokolu z minulých úspěchů? V případě freonů ničících ozonovou vrstvu se přece podařilo prosadit omezení výroby a následný zákaz. A náklady nebyly zanedbatelné.

Šlo o pouhé tři miliardy dolarů pro fond, který měl pomoci chudším zemím přejít na náhradní látky. A jednalo se o freon, tedy chemikálii, kterou nepotřebovalo tolik států. A náhradu potřebovaly dvě společnosti – ICI a Dupont, které na tom vydělaly. To se nedá srovnávat s omezováním fosilních paliv.

Solární panely navíc nejsou příliš zelené. Ta chemie při výrobě! A pak, když se začnou vyhazovat, kde skončí? Jakou myslíte že budou mít životnost? Ony tam nebudou ani těch dvacet let. Stačí sebemenší vítr a je tu poškození, které snižuje jejich výkon. Oxid křemičitý nemůže takovou dobu vydržet.

OTÁZKA: HN: V Německu panely omývají vodou.

Umíte si představit, že by solární panely vyráběly dvacet procent energie a omývaly se vodou? Kde by se v Evropě vzala?

OTÁZKA: HN: Jsou na tom větrné elektrárny lépe?

První větrné elektrárny vydržely osm let. To je katastrofální. Podívejte se na největrnější a nejjižnější bod v USA, Big Island. To byly první elektrárny. Nyní jsou to zrezivělé ruiny.

OTÁZKA: HN: Takže navrhujete obnovitelné zdroje vůbec nedotovat?

Nejsem proti obnovitelným zdrojům, ale jejich rozvoj by měl jít přirozenou cestou a ne být popoháněn tím, že nabídnu desetkrát větší cenu.

Nejsem ani proti subvencím. Když se podíváte do minulosti, snad všechny nové formy energetiky, všechny významné inovace byly zpočátku podporovány státy, případně společnostmi, které je vyvíjely. A energie, která dostala nejvíce subvencí v západním světě i jinde, je jaderná energie. Než se postavila první jaderná elektrárna, dali jen Američané do vývoje nejméně 80 miliard dolarů.

OTÁZKA: HN: Nejde jen o dědictví studené války?

Dotace tam tečou stále. Ačkoli Spojené státy neobjednaly od roku 1979 jedinou jadernou elektrárnu, pouze některé dostavěly, je faktem, že největší část prostředků, které dává americké ministerstvo energetiky na výzkum a vývoj, jde do jaderné energetiky. Pořád se vyvíjejí nové typy reaktorů. Ve Spojených státech je jaderná energie mrtvá, ale stále do ní proudí dotace.

Stát se vždycky vměšoval do ekonomiky a bude se do ní vměšovat i nadále. To musíme přijmout. Otázka je jak. A jestli jsou zásahy státu nutné? Vzpomeňte si na to, jak se zavedla kontrola ovzduší. Kdyby se do toho stát nevložil, elektrárny by se samy od sebe o síru v uhlí nestaraly. Je to také intervence státu do svobodného trhu.

OTÁZKA: HN: Co tedy chybí k tomu, aby se jaderná energetika rychleji rozvíjela?

Tíží ji dědictví minulosti. Chyba byla, že se zpočátku neposkytl dostatek času na vyvinutí skutečně civilních nukleárních reaktorů. Vzaly se ty z ponorek a rovnou postavily na zem. Teď máme máme reaktory z principu bezpečné, ale po negativních zkušenostech je nikdo nechce.

OTÁZKA: HN: Není chyba v tom, že se nestaví menší zdroje?

Existují třeba projekty minielektráren s reaktory o výkonu 50 MW, ale není o ně zájem.

OTÁZKA: HN: Proč takové projekty vlastně vznikají, když po nich není poptávka?

Protože v 50. až 70. letech se vyškolily desetitísíce jaderných inženýrů po celém světě. Když se podíváte, kdo je dnes v čele nějakých vojenských organizací? Jaderní inženýři. A jsou i jinde. Nový americký ministr obrany bude také jaderný inženýr.

OTÁZKA: HN: V Německu, kde je vojenský jaderný výzkum méně významný, je tato tradice logicky slabší. Je i toto důvod, proč se Německo mohlo – z pohledu z vnějšku – snadno zříci jaderné budoucnosti?

Přesně tak. Nejsou na jádro tak fixování. Je to jediná velmoc, která se na obor dívá z čistě komerčního hlediska. Nikoliv jako na součást národní hrdosti jako ve Francii, Velké Británii nebo v Číně.

Rozpočet Temelína je spíše věštba

OTÁZKA: HN: Ani v Česku nemůže jaderná elektrárna vzniknout za tržních podmínek. ČEZ požaduje garanci z dnešního pohledu poměrně vysoké ceny. Vzal by na sebe stát velké riziko?

Kdo ví, jaká bude cena energie a skutečná cena za výstavbu. Jde o velmi komplexní projekty. Právě to zabilo i americký jaderný program. První elektrárny v 70. letech se stavěly rychle, ale postupně se to regulací zpomalovalo. V letech 1974 až 1977 vydával regulační úřad každý den jedno až dvě bezpečnostní nařízení, která museli výrobci zapracovat do již rozběhnutých projektů. A tedy místo aby to stavěli pět let, tak se to protáhlo na 15 let. Když začali stavět, tak třeba bylo 2000 bezpečnostních předpisů a na konci 10 000.

A bezpečnostní hlediska u současné generace reaktorů nemůžeme podceňovat. Kdyby se Fukušima stala na místě Temelína nebo v Číně, to by bylo! Malé chyby mohou způsobit obrovskou havárii.

OTÁZKA: HN: V jižních Čechách byste jadernou elektrárnu nestavěl?

Pokud by se mě někdo zeptal jako neutrálního pozorovatele, řekl bych, že v životě ne žádnou jadernou elektrárnu do Číny, Indie nebo střední Evropy. Možná ve Finsku či Norsku. Pravděpodobnost nehody je malá, ale ty následky. Pamatujete Černobyl? První spad byl naměřený ve Švédsku, stále se nemůžou jíst houby v severním Polsku a Bělorusku. Na taková rozhodnutí by se mělo vypisovat referendum. To se týká nových elektráren, ale i rozšiřování nebo prodlužování provozu těch stávajících.

OTÁZKA: HN: Je v takových podmínkách vůbec možné dodržet naplánované náklady?

Žádný dodavatel nepodepíše smlouvu, pokud nebude mít nějakou tu klauzuli, díky níž by mohl vycouvat. Ta zkušenost je následující: Když to nedokážou Finové společně s Francouzi a Korejci, kdo by to mohl dokázat? A to je Finsko nejméně zkorumpovaná země na světě.

Václav Smil (69)
Hlavní hybatelé globalizace: historie a vliv dieselových motorů a plynových turbín

Plzeňský rodák studoval v šedesátých letech na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešel za oceán a dál se vzdělával na Pennsylvania State University v USA. Jeho oborem byla geologie a mineralogie.

Dnes žije v Kanadě. Je emeritním profesorem na Fakultě životního prostředí Manitobské univerzity ve Winnipegu. Patří mezi členy Kanadské královské akademie věd. Jako vůbec první člověk narozený mimo Ameriku získal cenu Americké asociace pro vědecký pokrok za popularizaci vědy a techniky.

Zabývá se mezioborovým výzkumem. Oblastmi jeho zájmu jsou především energetika, životní prostředí, produkce potravin a vývoj populace. Velkou pozornost věnuje zrodu a dopadu inovací.

Je autorem více než třiceti knih a jeho odborné články se počítají na stovky. Často je citován světovými médii.

Pracoval jako konzultant pro mnoho institucí v USA, EU i v jiných zemích. Vystupoval na více než 300 konferencích a seminářích v USA, Kanadě, Evropě, Asii i Africe a přednášel na mnoha vysokých školách v Severní Americe, Evropě a ve východní Asii.

Václav Smil je ženatý. S manželkou Evou, vystudovanou lékařkou, má syna Davida, který se věnuje organické chemii.

Hovoří několika světovými jazyky. I za oceánem si uchoval kultivovanou češtinu. Při odborné debatě je však znát, že anglická terminologie je mu bližší.

Luděk Vainert
www.ihned.cz

iRozhlas – Jméno kněze a profesora Tomáše Halíka je dobře známé nejen u nás, ale také v zahraničí. Letos ho mimo jiné čeká série pěti přednášek na Bostonské univerzitě. „Velkým tématem je tam ‚global christianity‘ neboli globální křesťanství,“ vysvětluje Halík. Ve vysílání Českého rozhlasu Plus také shrnul zejména politické události minulého roku, kterým podle něj po celém světě vévodil populismus.

Jaký myslíte, že skutečně bude nový rok?
Vždycky na začátku roku si říkám takovou větu, která pochází od Douga Hammerschmidta: Za to, co bylo, děkuji. K tomu, co přijde – v téhle době je samozřejmě těžké něco předvídat, protože jen málokdy byl svět tak propojený, nejen geograficky, ale i další oblasti jsou tak propojené, že mohou přijít neočekávané věci.

iDnes - „Většina našich elit musí přepnout do jiného modu. Přál bych naší zemi víc skutečných lídrů, kteří budou přicházet se zajímavými vizemi. A když něco řeknou, večer se o tom bude mluvit v hospodě,“ říká egyptolog a prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta, který se věnuje studiu civilizací. Vysledoval a zformuloval sedm zákonů, které popisují proces vzniku, vzestupu, pádu a regenerace dávných společností.

Česká egyptologie si letos připsala stý rok své existence. Jaký byl?
Ve vedení Českého egyptologického ústavu došlo k významné změně v důsledku mých nových povinností ve funkci prorektora Univerzity Karlovy. Ředitelem ústavu se stal docent Jiří Janák. Já jsem vedoucím našich archeologických výzkumů a projektů. Byli jsme úspěšní i z hlediska výuky a získali jsme akreditaci na všechny typy studia na deset let.

Pokud jde o vědecké cíle, uhájili jsme naši pozici nejen v egyptologii a dosáhli významných úspěchů v terénu. S Martinem Kovářem jsme vydali velkou knihu o vzestupech, pádech a transformaci civilizací Civilisations: Collapse and Regeneration. Právě v ní vyšla kapitola, která poprvé popisuje sedm zákonů, o nichž se letos dost mluvilo.

Jaké novinky jste přivezli z Egypta?
V Abúsíru se nám podařilo dosáhnout nových poznatků o vývoji pohřebiště v době 5. dynastie, když zde vznikala pyramidová nekropole. Objevili jsme ztracenou hrobku hodnostáře Ptahvera, což byl hodnostář, který vyzdobil Sahureův pyramidový komplex. Je dokonce zachycený na reliéfu ze Sahureova komplexu, kde se účastní hostiny s panovníkem. Takže to opravdu byla významná osobnost. Zároveň pracujeme v jedné z oblastí, kde by se mohla nacházet Imhotepova hrobka.

Doufáte, že poté, co jste loni objevili jednoho z nejstarších mudrců starého Egypta Kairese, najdete i jeho slavného předchůdce Imhotepa? To by bylo skvělé, ale vědci ho marně hledají 200 let…

Domníváme se, že bychom mohli najít zajímavé objekty, které se vážou k 3. dynastii. Imhotepova hrobka je velké mystérium, ale on skutečně existoval a jeho hrobka někde je. Ale upřímně – kdybychom ji našli, nevím, co bychom dělali pak. (smích)

Za studium a srovnávání starověkých civilizací jste získal ocenění Česká hlava. V čem nás mají jejich vzestupy a pády inspirovat?

To, že si výzkum v oblasti egyptologie a srovnávání civilizací vysloužil cenu Rady pro výzkum, vývoj a inovace, svědčí o tom, že je relevantní. Naše minulost je hlubokou studnicí poučení a archeologie je vlastně jediná věda, která je schopná s pomocí dalších oborů v rámci dlouhých časových řad popsat vývojové tendence civilizací od jejich začátku přes vrchol, úpadek, transformace a další vzestup. Tato síť poznání se dá stále zahušťovat.

V čem konkrétně pomáhá?
Dnes už jsme součástí celoplanetární civilizace, která řeší celoplanetární problémy. Jsou to zdroje energie do budoucnosti, způsob, jak udržet naši komplexitu, ekologické problémy, problémy spojené se změnou přírodního prostředí a další. Nedají se řešit jen na úrovni států nebo třeba Evropské unie. Je směšné si myslet, že by to něčemu pomohlo. Při srovnávání dlouhých časových řad a jednotlivých civilizací se ukázalo sedm zákonů, které popisují příčiny vzestupu i pádu civilizací a mechanismus těchto změn. Dají se najít ve všech známých společnostech a není důvod se domnívat, že budeme výjimkou. Ale když jsme schopni problémy pojmenovat a máme všechny možné zdroje, technologie, poznání a informační síť, poprvé v historii planety máme i možnost to řešit.

Co to pro nás znamená?
Každá civilizace upadá, pokud je nefunkční společenská smlouva, docházejí objektivně levné zdroje energie, mandatorní výdaje přesahují rozumnou míru, nefungují elity a tak dále. Krize je ale i regenerační a prospěšná, protože odstraňuje to, co už nefunguje. A je na nás, jestli cena za regeneraci bude tak vysoká jako obvykle v minulosti. Všechny scénáře jsou rozepsané. Ale díky tomu, co víme, je naše civilizace schopná – alespoň teoreticky – těm nejhorším účtům za kolaps a transformaci předejít a významně negativní jevy omezit.

Zmínil jste společenskou smlouvu, o níž se dnes hodně mluví. V jakém je stavu?
Před dvěma a půl lety jsme se jí věnovali na semináři v Poslanecké sněmovně. Už tehdy byl evidentní rozpor mezi tehdejším narativem a tím, v jakém stavu byla většina společnosti. Projevilo se to například obrovským vzestupem exekučních případů. To dopustila právě ta část elit, která řídila stát tak, že narušila důvěru většinové populace k aktuální politice, ochotu ke kooperaci a přijetí vládních strategií. Když ale nemáte funkční společenskou smlouvu a elity nekomunikují, neznají a neřeší starosti a problémy většiny, neprosadíte nic. Až v poslední době se to začalo řešit.

Zákon před lety dělal dlužníky a oběti exekucí i z dětí, které se sotva narodily, pokud za ně rodiče nezaplatili poplatky za odpad…
Na semináři tehdy vystupovaly nejlepší právnické mozky. Třeba místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala upozorňoval, že pokud se rozevírají nůžky mezi státní správou, soudnictvím a většinovou populací, kdy právo je uplatňováno s problémy, prodlevou nebo není uplatňováno vůbec, dochází k excesům, typicky právě exekucím. Aby jel mladý člověk načerno tramvají a místo rozumné pokuty přišel do rodiny účet za 18 nebo 25 tisíc, se v civilizované společnosti prostě nemůže stát. Jsem moc rád, že to z úst Romana Fialy zaznělo. Je to člověk, který je pro mě například spolu s Pavlem Holländerem nebo Karlem Havlíčkem v oblasti práva největší inspirací. Proto mi nepřijde fér, co se kolem něj teď děje.

Máte na mysli útoky v souvislosti s možnými personálními změnami na Nejvyšším soudu? Pokud se jeho předseda Pavel Šámal stane soudcem Ústavního soudu, funkci uvolní. A i když se jeho případný nástupce zatím neřeší, bývalá předsedkyně NS Iva Brožová v ostrém komentáři předjímá události a označuje Romana Fialu za nepřijatelného pro tuto funkci. Problém je, že neuvádí argumenty. Zvlášť když Fiala nedává nijak najevo, jak se k nové situaci postaví. Jak to na vás působí z hlediska společenského?
Podle mě je to zneužití veřejného prostoru. Soudci si to mají vyříkat na odborných fórech a ne pouštět do médií informace s cílem někoho levně zdiskreditovat. To je pod úroveň kohokoli, natož soudců. Z pohledu člověka, který se zabývá civilizacemi starými tisíce let, je obecně velice zhoubné, pokud někdo upřednostní svůj osobní zájem, nebo zájem určité skupiny nad zájmem, který vede k budování státu.

Ještě k našemu nepřehlednému právnímu řádu. Můžeme se divit, že úcta k zákonům se vytrácí, když se v nich obtížně vyznají i právníci?
Jako laik vidím dva hlavní aspekty. První lze vyjádřit jednou větou: Čím více zákonů, tím méně práva. Komplikovanost právního řádu vede k tomu, že lidé nabývají dojmu, že místo právního prostředí převažuje prostředí, v němž se orientuje jen pár vyvolených. Je otázka, do jaké míry je to přirozený proces a do jaké míry je to strategie nějaké zájmové skupiny, aby věci byly co nejméně přehledné.

A ta druhá věc?
Je to obecný civilizační aspekt. Když nějaký systém neustále bobtná, spotřebovává stále více energie jen na své udržení v chodu. Místo aby se tato energie někam investovala, slouží jen k nápravě nedostatků systému. Takže to není nic prorůstového, ale systém naopak postupně pohlcuje sám sebe. To je fenomén typický pro úpadek komplexní společnosti. Jakmile začne spotřebovávat víc energie jen na to, aby se udržela v chodu, než aby se vyvíjela dopředu, je to špatně.

Připomíná to dobu před 4 500 lety v Egyptě, kterou zkoumáte. Problémy začaly, když se královská moc rozdrolila mezi zájmové skupiny a vlivné rodiny, narostla byrokracie a stát na tom byl ekonomicky stále hůř, a to i kvůli proměnám přírodního prostředí. Dá se k tomu naše situace připodobnit?
Je to totéž.

Takže když vezmeme vašich sedm zákonů civilizace, na jaké úrovni jsme?
Řekl bych, že na stupnici od jedné do deseti, kdy deset představuje opravdu významnou krizi, jsme mezi šestkou a osmičkou. Rozvíjejí se fenomény známé z civilizací, které nakonec čelily nemalým problémům, zároveň dosahujeme významných technologických úspěchů. Tyto jevy se snažím vidět a popisovat, nemluvím ale o zkáze a záhubě, jak o nich všude slýcháme od ultralevicových skupinek, které ale představují jen malý segment populace.

Je na místě poukazovat na problematické jevy, ať už jde o vnitřní dynamiku naší společnosti nebo o proměny přírodního prostředí a náš podíl na tom, že se mění a zcela jinak, než chceme. Jsem ale optimista, protože každá civilizace se dokázala vyrovnat se svými vzestupy a pády.

7 zákonů civilizace podle Miroslava Bárty

1. Každá civilizace je omezená v čase, na začátku i na konci jejího vývoje obvykle stojí konflikt.
2. Zásadní vliv na vývoj každé civilizace mají zdroje a technologie.
3. Herakleitův zákon – to, co civilizaci či společnost přivede na vrchol, je obvykle to, co zapříčiní její krizi a pád.
4. Civilizaci spojují stejné hodnoty a symboly, nefunkční společenská smlouva znamená velký problém.
5. Přebujelá spotřeba je cestou do záhuby.
6. Změny klimatu zásadně mění vývoj civilizace.
7. Kolaps neznamená zánik a k zásadním změnám dochází skokově.

Jak významnou cestou ke změně jsou různé aktivistické projevy, třeba stávky za cokoli? Když například letos před 17. listopadem studenti stávkovali, myslím, že pro mnoho lidí nebylo zřejmé, oč jim vlastně šlo – stávkovali za klima, nebo proti rektorovi Univerzity Karlovy?

Je to určitá etapa ve vývoji obecného prostoru. Nejsem zastáncem této formy, už Karel Čapek říkal, že křik dokáže zbořit lecjakou zeď, ale nic nepostaví. To platí. Je nešťastné a nedůstojné, když lidé zrovna kolem 17. listopadu plédují za návrat ke komunismu a socialismu. Je také škoda, když extrémní odnože aktivistů promění debatu o klimatu v křik, který přehluší všechno racionální, přitom mezi nimi pomalu není jediný odborník, který by se klimatem a ekologií odborně zabýval.

Naše univerzita tato témata nastoluje mnoho let. Máme týmy specializující se na změny přírodního prostředí a jeho dopady na úrovni krajské, státní, evropské i celoplanetární. Vznikla velká výstava Voda a civilizace. Pokud někdo tvrdí, že univerzita ignoruje klimatickou změnu, je to nezodpovědná lež.

Nebo zadání některé ze zájmových skupin, o nichž jsme už obecně mluvili?
Opět jsme u toho, že by společnosti prospělo, kdyby dbala nejen na práva, ale také mluvila o povinnostech a zodpovědnosti. A lidé svým chováním veřejný prostor budovali a kultivovali. Ne ho rozbíjet na částečky partikulárních zájmů. Takhle nikam nedojdeme.

Letos zřejmě můžeme pozorovat hybridní válku v plném rozsahu. Univerzita Karlova se dostala do soukolí různých zájmů pocházejících nejen z území tohoto státu, o tom jsem přesvědčen. Nad hybridní válkou bychom se všichni měli mnohem víc zamýšlet. Vždycky totiž platí latinské „Cui bono“ (v čí prospěch – pozn. red.).

Ivana Faryová, iDnes.cz

Níže uvedené citace pochází z knihy Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna

Stalin odmítl podepsat Ženevskou úmluvu o zacházení s vězni. A proto s nimi Němci zacházeli nejhůře ze všech zajatců. Zároveň každého, kdo padl do zajetí, označil Stalin za vlastizrádce.

Jenom náš voják, zavržený svou vlastí a nejposlednější v očích nepřátel i spojenců, stál o šlichtu pro prasata, vyvařovanou z odpadků Třetí říše. Jen pro něho byly dveře k domovu pevně zabouchnuty, i když se tomu mladé duše snažily nevěřit: prý je nějaký § 58/1b, jenž ve válečné době nepřipouští menší trest než zastřelení! Za to že voják nechtěl zemřít německou kulkou, musí po návratu ze zajetí zemřít sovětskou! Jiní umírají cizími kulkami, ale my vlastními!

Tak tedy – jaké cesty byly ruským zajatcům otevřené? Ze zákonných jen jedna: lehnout si a nechat se rozdupat. Zemři teď, třebas s opožděním, když už jsi neuměl umřít na válečném poli, a pak tě nebudou soudit.

Pokud se dá dnes zjistit, Andrej Andrejevič Vlasov nedokončil po revoluci kněžský seminář v Nižním Novgorodu, byl v roce 1919 odveden do Rudé armády a bojoval jako řadový voják. V bojích proti Děnikinovi a Wrangelovi na jižní frontě povýšil na velitele čety a pak roty. Ve dvacátých letech absolvoval kursy Vyslrel, v roce 1930 se stal členem VKS(b) a v roce 1936, už v hodnosti velitele pluku, byl poslán jako vojenský poradce do Číny. Zřejmě nebyl nijak spjat s vyššími vojenskými a stranickými kruhy, a proto se přirozeně octl v onom stalinském „druhém sledu“, který nahradil vyvražděné velitele armád, divizí a brigád. V roce 1938 dostal divizi a v roce 1940 při prvním udílení „nových“ (čili starých) vojenských hodností se stal generálmajorem. Z dalšího lze usoudit, že v oné nové generálské směně, v níž bylo mnoho naprosto omezených a nezkušených důstojníků, patřil Vlasov k nejschopnějším. Jeho 99. střelecká divize, kterou cvičil a připravoval do léta 1940, nebyla hitlerovským útokem nikterak překvapena, naopak: za našeho všeobecného ústupu na východ pronikla jeho divize na západ, dobyla Přemyšl a držela jej šest dnů. Vlasov přeskočil funkci velitele sboru a jako generálporučík velel už v roce 1941 u Kyjeva 37. armádě. Probil se z obrovského kyjevského kotle a v prosinci 1941 velel u Moskvy 20. armádě, jejíž úspěšný protiútok na obranu hlavního města (dobytí Solněčnogorska) je zaznamenán v denním hlášení Sovinformbyra ze dne 12. prosince 1941 (generálové jsou tam jmenováni v tomto pořadí: Žukov, Leljušenko, Kuzněcov, Vlasov, Rokossovskij, Govorov).

S rychlostí, příznačnou pro ony měsíce, se stačil ještě v prosinci stát zástupcem velitele volchovského frontu (Mereckova) a převzít velení 2. úderné armády, v jejímž čele zahájil 7. ledna 1942 pokus o prolomení leningradské blokády ofenzívou severozápadním směrem přes řeku Volchov. Měla to být kombinovaná operace z několika stran, i od Leningradu, a v kooordinovaných termínech se jí měly účastnit také 54., 4., a 52. armáda. Avšak tyto tři armády se buď vůbec nehnuly z místa, neboť ve stanovenou dobu nebyly ještě připravené, nebo se rychle zastavily (u nás tehdy ještě neuměli takové složité operace plánovat a hlavně zásobovat). Jen 2. úderná armáda zaútočila úspěšně a v únoru 1942 pronikla za německé postavení do hloubky 75 kilometrů! A od tohoto okamžiku nemělo ani pro tuto armádu Stalinovo vrchní hazardérské velitelství ani posily, ani munici. (S takovými rezervami zahájilo ofenzívu!) Tak zůstal i Leningrad dále o hladu v blokádě, aniž se dozvěděl něco bližšího o novgorodských událostech. V březnu se ještě držely zimní cesty, ale v dubnu rozbředl celý ten bahnitý terén, v němž se pohybovala 2. úderná armáda, a tak neměla žádné zásobovací cesty ani pomoc ze vzduchu. Jeho armáda zůstala bez proviantu – a přitom Vlasovovi odmítli dát povolení k ústupu! Po dvouměsíčním hladovění a vymírání (vojáci, kteří to přežili, mi pak v butyrských celách vyprávěli, že ostrouhávali kopyta zdechlých hnijících koní, vařili to a jedli) začal 14. května soustředěný německý útok proti obklíčené armádě (a ve vzduchu byla samozřejmě jen německá letadla!). A teprve tehdy (jako na výsměch) dostal Vlasov povolení k ústupu za řeku Volchov… Beznadějné pokusy probít se zpět trvaly do začátku července. Tak – jako by opakovala osud ruské Samsonovovy 2. armády, která byla za první světové války stejně šíleně vržena do jistého obklíčení – zanikla Vlasovova 2. úderná armáda. Samozřejmé že to byla vlastizrada! Samozřejmě že to byla krutá, bezohledná zrada! Byla to však zrada Stalinova! Zrada neznamená nutně zaprodanost.

Stalin nabídl, že pošle pro Vlasova letadlo a „zachrání ho“, ale ve skutečnosti ho chtěl nechat popravit.

Když nejvyšší velitel projeví neschopnost a nedbalost při přípravách k válce, bezhlavost a zbabělost na jejím počátku, když nesmyslně obětuje armády a sbory jen pro záchranu vlastní maršálské uniformy – může se snad dopustit větší zrady? Na rozdíl od Samsonova nespáchal Vlasov sebevraždu. Po zániku armády bloudil ještě v lesích a bažinách a dne 6. července se v okolí Siverské vzdal Němcům. Ti ho odvezli do hlavního stanu u města Ltitzen ve Východním Prusku, kde už bylo shromážděno několik zajatých generálů a brigádní komisař G. N. Žilenkov (dříve úspěšný stranický pracovník, tajemník jednoho z moskevských obvodních výborů strany). Ti všichni už projevili svůj nesouhlas s politikou Stalinovy vlády. Chyběla však skutečná vedoucí osobnost. A tou se stal Vlasov.

…téměř až do samého konce války žádná ROA neexistovala. Její název i znak na rukávech si vymyslel jeden Němec ruského původu, kapitán Strik-Strikfeldt z Ostpropaganda Abteilung. (Měl sice bezvýznamnou funkci, ale značný vliv, a snažil se přesvědčit hitlerovské špičky o nutnosti německoruského spojenectví a získat Rusy pro spolupráci s Německem. Byla to oboustranně marná námaha! Obě strany se jen hleděly vzájemně využít a oklamat. Němci však při tom stáli nahoře, měli moc, kdežto vlasovským důstojníkům zbývalo jen fantazírování na dně propasti.) Žádná taková armáda neexistovala.

Ve Východním Prusku vedli pár kroků ode mne po okraji silnice tři zajaté vlasovce, když kolem právě zarachotil T-34. Jeden ze zajatců se najednou odtrhl, skočil a vrhl se šipkou pod tank. Tank hned uhnul, ale přesto ho zachytil okrajem pásu. Přejetý se svíjel, červená pěna mu šla z úst. A člověk ho chápal! Dal přednost vojácké smrti před oprátkou v mučírně.

Zbabělec hledá úlevy a shovívavost. Do „vlasovských“ oddílů wehrmachtu mohla tyto lidi přivést jen nejvyšší nouze, jen bezmezné zoufalství, jen neutuchající nenávist k sovětskému režimu, jen pohrdání vlastním životem. Oni totiž věděli, že jim nezasvitne žádný paprsek milosti! V našem zajetí je stříleli, jakmile zaslechli první zřetelné ruské slovo z jejich úst. V ruském zajetí se stejně jako v německém nejhůř ze všech vedlo Rusům. Tato válka nám vůbec odhalila, že nejhorší ze všeho na zemi je být Rus.

Obyvatelé okupovaných území pohrdali vlasovci jako německými žoldáky a Němci zas pro jejich ruskou krev. Jejich ubohé tiskoviny skloňovaly po opracování německou cenzurní sekyrou jen dvě slova: Velkoněmecko a Vůdce. A tak zbývalo vlasovcům jen bojovat na život a na smrt, a ve volném čase vodka a zase vodka. Odsouzenost k zániku – to byl pocit, s nímž žili po všechna ta léta války a ciziny, a žádné východisko neměli.

1944 se začaly formovat vlastní vlasovské čistě ruské divize. Moudří němečtí politikové se pravděpodobně domnívali, že se teď ruští „ostarbajtři“ budou hrnout pro zbraně. To už Rudá armáda stála u Visly a u Dunaje… A jako na výsměch, jako by vlasovci chtěli potvrdit prozíravost nejneprozíravějších Němců, prvním a zároveň posledním samostatným činem těchto vlasovských divizí byl úder… proti Němcům! Za všeobecného rozkladu a bez dohody s německým oberkommandem soustředil Vlasov koncem dubna 1945 své dvě a půl divize u Prahy. Tu se rozšířila zpráva, že se esesácký generál Schörner chystá zničit hlavní město Československa, dříve než je přenechá nepříteli. Vlasov dal rozkaz svým divizím, aby se přidaly k povstalým Čechům. A všechnu křivdu, trpkost a zlost, jež se za tato tři krutá a nesmyslná léta nahromadily vůči Němcům v porobených ruských duších, si teď vlasovci vylili v útoku na Němce: napadli je z nečekané strany a vyhnali z Prahy. (Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město? U nás jsou dějiny překrouceny a říká se, že Prahu zachránila sovětská vojska, ačkoliv to ve skutečnosti ani nemohla stihnout.) Pak začali vlasovci ustupovat směrem k Američanům, do Bavorska: jedinou jejich nadějí byli spojenci – že se budou spojencům nějak hodit, čímž jejich dlouholeté houpáni v německé smyčce získá konečně nějaký smysl. Avšak Američané proti ním postavili ozbrojenou zeď a donutili je, aby se vzdali do rukou sovětů, jak bylo dohodnuto na jaltské konferenci. Ve stejném měsíci květnu 1945 učinil v Rakousku i Churchill tentýž loajální spojenecký krok (o němž se u nás s obvyklou skromností pomlčelo): Předal sovětskému velitelství kozácký sbor o devadesáti tisících mužů i s celým trénem – se starci, dětmi a ženami, kteří se nechtěli vrátit k rodným kozáckým řekám. (Veliký muž, jehož pomníky budou později zdobit celou Anglii, nařídil také je vydat na smrt.) Samo toto předání se odehrálo zákeřným způsobem v duchu tradiční anglické diplomacie. Kozáci totiž byli odhodláni bojovat na život a na smrt nebo odjet za oceán třeba do Paraguaye nebo do Indočíny, jen se nevzdat živí. Proto je Angličané nejdřív vyzvali, aby odevzdali zbraně pod záminkou ujednocení jejich výzbroje. Potom pozvali důstojníky odděleně od vojáků na údajnou poradu o budoucím osudu jejich armády do Judenburgu v britském okupačním pásmu – ale v noci před tím postoupili Angličané tajně toto město sovětským vojskům.

Čtyřicet autobusů s důstojníky, od velitelů rot až po generála Krasnova, přejelo po vysokém viaduktu a vjelo přímo do polokruhu vězeňských vozů, vedle nichž už stál ozbrojený doprovod se seznamy v rukou. Cestu zpět zatarasily sovětské tanky. A důstojníci neměli, čím by se mohli zastřelit nebo probodnout – všechny zbraně jim byly odebrány. Vrhali se z viaduktu dolů na dlažbu. Potom Angličané stejně úskočně předali i řadové vojáky – ve vlacích (údajně je poslali k jejich velitelům převzít zbraně).

… Slovo „vlasovec“ u nás zní podobně jako slovo „hnůj“, zdá se nám, že sám tento zvuk poskvrňuje naše rty, a proto se nikdo neopovažuje ani vyslovit pár vět na toto ožehavé téma. Takto se však dějiny nepíšou. Dnes, o čtvrt století později, kdy většina z nich už zahynula v lágrech a zbylí dožívají na dalekém severu, chtěl bych těmito stránkami připomenout, že je to ve světových dějinách dost neobvyklý jev, aby několik set tisíc mladých lidí ve věku od dvaceti do třiceti let pozvedlo zbraně proti své vlasti po boku jejího největšího nepřítele. Že je snad třeba se zamyslet nad tím, kdo má větší vinu – tato mládež, nebo šedovlasá Vlast? Že se to nedá vysvětlit lidskou povahou, nýbrž že tu musí být společenské příčiny.

...

Armáda generála Vlasova přišla do Prahy 7. května 1945 a dle historiků zabránila likvidaci Prahy, tak jak se to stalo například Varšavě a dalším městům.

Praha-Smíchov, 6. května 1945. Legendární sovětské tanky T-34 dorazily do Prahy o tři dny dříve než ty z Rudé armády. Jen na nich neseděli rudoarmějci, nýbrž Rusové či Ukrajinci v uniformách wehrmachtu.

Praha-Pankrác, 7. května 1945. Dva střední sovětské tanky T-34/76 v rukou vlasovců zahýbají v doprovodu povstalců z ulice Pod Děkankou do Lomnického ulice.

Praha-Pankrác, 7. května 1945. Sovětský tank T-34/76 ve službách ROA (Ruské osvobozenecké armády) vyráží s pěším doprovodem do útoku proti jednotkám SS. Už za dva dny je měly vystřídat ty s rudoarmějci.

Praha-Smíchov, 6. května 1945. Vojáci samostatného průzkumného oddílu ROA na Albrechtově (Štefánikově) náměstí před Smíchovskými (Štefánikovými) kasárnami byli přivítáni sestrami z nemocnice českého vládního vojska.

Praha-Smíchov, Arbesovo náměstí, 6. května 1945. Vojáci průzkumného oddílu Ruské osvobozenecké armády (ROA) vyzbrojeni německým samopalem MP 40 (vlevo) a moderní útočnou puškou Sturmgewehr 44 (vpravo), u motorky s přívěsným vozíkem, spolu s českými dobrovolníky na Arbesově náměstí.

Praha-Staré Město, 7. května 1945. Pohled na polopásový obrněný transportér doprovázející velitele 1. pěšího pluku plukovníka Archipova k velitelství "Bartoš" v Bartolomějské ulici.

Foto z publikace historika Pavla Žáčka „Vlasovci v boji za Prahu“.

Příbram, 9. května 1945. I v tomto případě se jedná o jednotku vlasovců – v německých uniformách a na německém stíhači tanku "Hetzer" samostatného protiletadlového-protitankového oddílu. Průjezd příbramským náměstím Viktoria (T. G. Masaryka) okolo kostela sv. Jakuba. V pozadí budova radnice.

Foto: Archiv Pavla Žáčka