Poslední průzkum upozornil na další pokles malých prodejen s potravinami a smíšeným zbožím. Podle zveřejněné statistiky ubylo v ČR v průběhu uplynulého roku 275 obchodů s prodejní plochou do 400 m?. Tento trend vnímá Asociace českého tradičního obchodu (AČTO) jako velmi znepokojivý jak z pohledu obchodníků, tak i zákazníků.

Tradiční český obchod dlouhodobě bojuje o přežití. V nerovném boji stojíme nejen proti nekalé konkurenci, ale také proti zahraničním řetězcům, které zákazníka denně masírují letákovými akcemi, s prodejními cenami mnohdy pod cenou nákupní, i mnoha-milionovým marketingem. Avšak menší čeští obchodníci si nic takového dovolit nemůžou. Jejich úloha v obchodní obslužnosti venkova i úloha společenská je však neoddiskutovatelná.

Situaci malým obchodům neulehčuje ani příval nové legislativy, která,vždy v podobě hned několika nových legislativních předpisů najednou, klade na obchodníky neúměrnou zátěž, jež je v konkurenčním boji znevýhodňuje. Příkladem budiž souběh zákona o evidenci tržeb a zákon o významné tržní síle. V současné době překročily zahraniční řetězce svou expanzí dvoutřetinový podíl na prodeji potravin u nás, což je nejvíc ze zemí Střední Evropy. V této situaci je skutečně  třeba částečně regulovat trvale narůstající významnou tržní sílu zahraničních řetězců. Když ale po všech patáliích projde zákon  prvním  čtením, tak těsně před druhým čtením tam jeden aktivní poslanec doplní odstavce, které z tohoto zákona,  kterému se  říká bič na řetězce, udělají bič na české nákupní aliance. A k tomu všemu budou muset malé prodejny investovat několik desítek tisíc do nových pokladních systémů.

Expanze řetězců a zejména hypermarketů však neohrožuje pouze malé obchodníky. Svůj neblahý dopad může mít i ve svém důsledku na obchodní obslužnost venkova obecně, kde obchod spolu s poštou, lékařem a hospodou představuje základní předpoklad žití. Přestože  COOP intenzivně vyjednává s obcemi a státní správou o možnostech dotovat nejmenší ztrátové prodejny, z důvodu nepřiměřeného konkurenčního tlaku, ale i z důvodů dalších, dochází i zde, u jednoho z  ekonomicky nejstabilnějších členů  AČTO, k uzavírání vesnických prodejen, a to i v přímém přenosu prostřednictvím ČT. Aktuálně musí dle dostupných informací bohužel v tomto roce uzavřít skupina COOP i prodejny další. Stávající vývoj českého trhu, na rozdíl od vyspělých západních zemí totiž nesměřuje k vytvoření přirozené ochrany pro tento druh podnikání, spíše naopak.

I z tohoto důvodu vznikla v červenci 2014 Asociace českého tradičního obchodu jako historicky první a největší konsolidovaný subjekt, který sdružuje české maloobchodníky z oblasti malého a středního podnikání.  V současnosti má AČTO 18 členů a reprezentuje téměř 7 tisíc prodejen. Představuje tak cca 23% podíl na trhu s potravinami. Jejím hlavním posláním a cílem je tedy hájit zájmy svých členů před trvale nepříznivým působením státní správy a ostatních institucí ohrožujících její další existenci. Navíc jsme si dali do vínku hájit vše české a to znamená i podporovat výrobu a prodej českých potravin u nás. 
 

Zdeněk Juračka, předseda Svazu českých a moravských spotřebních družstev

Hospodářské noviny - Zbrojní průmysl má v Česku jasnou jedničku. Jmenuje se Jaroslav Strnad a kupuje, co mu pod ruku přijde. Jeho skupina Czechoslovak Group se vyskytuje téměř v každé velké státní zakázce pro armádu. Investuje ale i do dalších oborů – minulý týden mu tak do sbírky přibyla vedle Tatry další automobilka – firma Avia.

Ještě před několika lety přitom o Jaroslavu Strnadovi téměř nikdo nevěděl. Pokud se hovořilo o vlivném zbrojaři, bylo to vždy maximálně o Richardu Hávovi a Omnipolu, pro kterého Strnadova firma Excalibur často dodávala. Nyní už se svým obratem 12,3 miliardy korun skupina Czechoslovak Group firmu Omnipol násobně převyšuje.
Strnad, vzděláním vyučený strojař z Chrudimi, začínal v 90. letech jako obchodník s kovovým šrotem. Jak se starých zařízení a strojů zbavovalo čím dál více fabrik, jeho firma rostla. A postupně se dostala i k prvním obchodům s českou armádou, od které začal odebírat starou vojenskou techniku.

Kontroverzní podnikatel

Dnes ho právě odebírání vysloužilého materiálu od armád z celé Evropy stále dobře živí. Kromě té české nakupoval ve Švédsku, v Maďarsku a dalších. Částečně se změnila jen strategie – namísto prodeje na šrot či náhradní díly nyní jeho firmy starou techniku opraví a prodají dál.
Takto například loni oznámil Excalibur dvě objednávky za celkem 3,5 miliardy korun – část do Iráku na boj s Islámským státem a část do Nigérie, pro změnu na boj s extremisty z Boko Haram. Šlo o modernizované tanky T-72, obrněné transportéry BVP i ruční zbraně.

Kvůli odkupům armádních materiálů ale přišly i dvě kauzy, kvůli kterým se k Strnadovu jménu začíná občas připojovat sousloví „kontroverzní podnikatel“. První z nich je uskladnění 500 nelegálních nášlapných min ve Vrběticích. Ty Excalibur a jeho dceřiná společnost Real Trade koupily v balíku od maďarské armády. Zbrojaři sice tvrdí, že se jedná o jiný, povolený typ min, přesto již bylo pět manažerů ze skupiny obviněných.
A loni na jaře se do hledáčku policie skupina dostala i kvůli prodeji nepotřebného majetku české armády Excaliburu v letech 2009 až 2013. V sídle firmy tehdy dokonce zasahovali vyšetřovatelé.

Nový brand

Czechoslovak Group jako taková vznikla až letos v lednu přejmenováním z Excalibur Group. Sdružuje všechny Strnadovy firmy a nový název má evokovat návaznost na tradiční lokální zbrojní průmysl. V čele představenstva stojí 23letý Strnadův syn Michal.
Do skupiny patří hlavní firma Excalibur Army, výrobce kontejnerů Karbox, slovenská MSM Group, která vyrábí vše od munice po vojenská vozidla. Na Slovensku Strnad nedávno koupil i Dubnický metalurgický kombinát, výrobce komponentů pro železniční průmysl, který zároveň umí odlévat poměrně unikátní hlavně pro těžká děla.
S podnikatelem Alexejem Beljajevem, který bývá často označován jako „ruská spojka“ pro střední Evropu, Strnad ovládá také výrobce kolejových brzd Dako-CZ. Tato firma byla v letech 2013 a 2014 největším sponzorem Strany práv občanů, dříve tzv. Zemanovců.



Mimo čistou zbrojařinu stojí investice do výrobců nákladních aut. Strnad ve spojení s Reném Materou před třemi lety v konkurzu ovládl kopřivnickou Tatru, která jim velmi slušně vydělává. Jen 390milionový zisk za rok 2015 jim zaplatil celou investici do Tatry. A minulý týden přidal Avii.
Právě Tatra a její podvozky mají přitom velkou budoucnost. Montuje se na ně několik typů houfnic či obrněných vozů. Vláda například zvažuje koupi 36 francouzských obrněnců Titus, které jezdí na podvozku Tatra 6x6. Ministerstvo obrany počítá s investicí zhruba 2,2 miliardy korun.
Navíc vznikla Tatra Defence Vehicle, která začne v kopřivnickém areálu vyrábět obrněnce Pandur, na něž má smlouvu s americkou General Dynamics. Zatím mají objednávku na 20 velitelsko-štábních vozů za 1,3 miliardy.
Letos v únoru se navíc Strnadovi podařilo skoupením pohledávek ovládnout zkrachovalou mošnovskou opravnu letadel Job Air. Na této akci opět spolupracoval s již zmiňovaným Beljajevem.

Petr Lukáč

Respekt - Publikujeme rozšířenou verzi textu policisty R. H., který zasahoval na demonstracích během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Text vyšel v redakčně krácené podobě v aktuálním Respektu 16/2016. Totožnost pisatele redakce zná, ale na jeho přání neuvádí jeho celé jméno.

Je parádní úterní ráno 29. března. Vychází slunko a obloha se tváří nezvykle modře. V dýmu levných cigaret kolegové avizují na odpoledne déšť a radí se, co si vlastně vzít na sebe. Vem to čert. Začínáme lehkou instruktáží pro mužstvo našeho útvaru. Je nás něco přes padesát a v prostředí zasedačky nasloucháme pokynům velitele. Opatření má prý vysokou prioritu, jsme profesionálové a tak také budeme jednat, odvedeme perfektní práci… Přestávám vnímat otřepané fráze a koukám z okna na nepatrný mráček, co se vylíhl na obzoru. „Ostřelovači jsou elita, v případě napadení nehledí na následky a střílejí bez určení cíle, vám nezbejvá, než velet: K zemi!“ probere mě ze zamyšlení zaujatý hlas velícího. Parťákovi cukají koutky, léta služby nás ale naučila tvářit se pekelně vážně.

Přijíždí najatý autobus. Do posledního místa jej naplníme a vyrážíme směr centrum. V tomhle čase je samozřejmě provoz v centru Prahy zhuštěný, stání v zácpě velitel vyplňuje motivačními proslovy k mužstvu a nadávkami na špatnou organizaci. Nám však ranní špička dává možnost povšimnout si značného množství policistů postávajících na ulicích a křižovatkách. Poznáváme v nich mnohdy kolegy z našeho obvodu, kteří zde v běžném výkonu služby obvykle nemají co pohledávat.

Na magistrále, před sjezdem k Hiltonu, kde by měla být chráněná osoba ubytovaná, zkoušejí kluci z dopravky uzávěru silniční komunikace; možná je to jen chybně daný rozkaz, každopádně po pár minutách opět extrémně ucpanou magistrálu otevírají. Při průjezdu centrem již ve mně roste pocit, že se celá policejní Praha přesunula k Hradu na bezpečnostní opatření. Zaženu nutkání se dotázat, kdo dnes vlastně tedy slouží v ulicích jiných obvodů.

Dorazíme na Klárov a suneme se z autobusu. Nejsme sami, jsou tu i jiná mužstva, jejichž řidiči se báli zajet blíž k Lichtenštejnskému paláci, čímž nás všechny vystavili pochodu centrem. Připadám si jako na školním výletě, procházíme kolem metra Malostranská, kde si tuhle maškarádu fotí překvapení turisté. Vrážím si kšilt nepohodlné brigadýrky přes oči doufaje, že mě učiní neviditelným.

Po ponižujících několika minutách dorážíme k Lichtenštejnskému paláci – k našemu seřadišti, k místu, které se na následujících několik hodin stane středobodem naší služby. Zde se skupiny čítající asi dvě stě policistů ujímá jakýsi důstojník s frčkami majora, jehož hlavní snahou je seřadit mužstvo do precizního vojenského tvaru. I přes nedostatek motivace policistů se přece jen podaří vytvořit jakousi skrumáž a major zahajuje oficiální instruktáž: „Dneska máme před sebou důležitý úkol. Budeme tu něco dělat, ale nevím co. Budete stát v ulicích, ale nevím kde. Můžete si zajít na záchod, ale nevím kam. Budete mít k dispozici pitnou vodu, ale nevím kdy. Teď se rozdělíme do skupin, ale nevím jak.“

Neodolám a vznesu letmý dotaz, zda si zde můžeme zakouřit. Odpověď „nevím“ mě definitivně dostává do kolen a s otázkou na rtech, zda by se našel nějaký důstojník, který „něco ví“, odcházím k Vltavě, kde si zapaluji cigárko. Po delší době se na místě vyrojí spousta jiných důstojníků různých hodností, kteří pod velením majora rozdělují policejní ovečky do skupin a ty si následně odvádějí neznámo kam.

S parťákem jsem přidělen do skupiny čítající šestnáct policistů, důstojník v hodnosti nadporučíka nám během přesunu dává pokyny k výkonu dnešní služby. Kolona vozidel, ve které se bude nacházet i sám čínský prezident, bude k Lichtenštejnskému paláci přijíždět přes Čertovku pod Karlovým mostem. Naším úkolem je zabránit jakýmkoli atakům, které by mohly – z výhodné pozice na mostě – proti projíždějící koloně nastat. Nikdo taktéž nesmí sejít slavnými schody z Karlova mostu na Kampu.

Tomuto úkolu vcelku rozumím, po příchodu na Karlův most mě však opětovně jímají rozpaky. Na nejslavnější pražské památce totiž zaměstnanci Technické správy komunikací rozmisťují na úseku osmdesáti metrů zábrany podél zábradlí, které mají znemožnit komukoli přiblížit se ke kraji mostu na více jak dva metry. Vzniká úzký koridor pro pěší, v němž do sebe procházející osoby strkají a o zábrany zakopávají. Vskutku veselá podívaná. Pochopil jsem, že po celý zbytek dne bude šestnáct řadových policistů s dohledem dvou důstojníků střežit sotva osmdesátimetrový úsek mostu. Nic nesmí být ponecháno náhodě. Zaslechnu zvuk kroužícího policejního vrtulníku, který nás v následujících hodinách neopustí. Pod pohledy procházejících občanů se začínám potit studem.

První se u zábran zastaví šourající se stařík. Bydlí tady na Kampě, v domě číslo sedm, potřeboval by domů, má to třicet metrů. Pustíme ho? I přesto, že do příjezdu kolony čínského prezidenta zbývá zhruba šest hodin, odpověď nadporučíka je striktní: „Jste-li rezidentem s trvalým bydlištěm v této oblasti, jděte na Klárov, nějaký policista vás možná doprovodí domů.“ Stařík nevěřícně zírá a já zbabělecky odvracím zrak a přeji si, aby to už bylo za mnou. Stařík však není jediný a situace se opakuje; nikdo nechápe a nerozumí, všichni však rezignovaně odcházejí hledat cestu k domovu jinudy.

U zábran zastaví také obtloustlý muž v drahém obleku, jenž se na našeho důstojníka oboří slovy: „Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Já tam mám bejt, já jsem velvyslanec!“ Nadporučík znervózní a autoritativně jednajícímu muži otevře zábranu. Dostávám pokyn doprovodit bývalého velvyslance v Kazachstánu a Kyrgyzstánu Bedřicha Kopeckého k branám paláce a přemýšlím o dvojím metru spravedlnosti a o stařičkém obyvateli Kampy, který se ještě teď možná šourá pomalou chůzí směr Klárov. (Pozn. red.: Bedřich Kopecký je nyní velvyslancem ČR v Číně. Jeho jmenování na tento post bylo loni na čas pozastaveno, neboť v životopise zatajil, že pracoval v osmdesátých letech pro komunistické tajné služby.)

Z pokračujícího pocitu hanby mě vytrhne povel důstojníků: „Kolona se blíží, uzavřete Karlův most!“ Nevěřícně pohlédnu na parťáka, jestli slyšel to samé co já; odpovědí je smích a kroucení hlavou. Snažíme se lehce vzdorovat, není to přece zapotřebí; žádná závadová osoba se zde nenachází, vše probíhá v klidu a navíc je tu policajtů víc, než je zdrávo… Nezájem, Karlův most se uzavírá, kolona během dvaceti vteřin projede, most se otevírá až po deseti minutách a my pokračujeme ve stanoveném úkolu.

Od rána vnímám dění ve vysílačce. Spousta chaosu a nedorozumění, jasně dané pokyny, které se následně ve zmatku odvolávají. Nic nezvyklého. Zaráží mě však četnost informací směřujících k operačnímu důstojníkovi a týkajících se například vyvěšování tibetských vlajek. Zní to, jako bychom si konečně definovali nepřítele. Skupiny, které se pohybují kolem Hradu, jsou označovány za ty, co jsou „pro“, a ty, co jsou „proti“. Marně vymýšlím, která skupina je která, a v duchu se ptám: Proč? Vše přebije zpráva o čínské vlajce, která se na Hradčanském náměstí uvolnila z držáku a hrozí, že by mohla spadnout. Operační důstojník okamžitě na místo vysílá pracovníky Eltoda, aby vše dali do pořádku a vlajka se vrátila na své místo. Prapor mezitím budou střežit dva policisté. Nevěřím svým uším a věnuji provozu na vysílačce větší pozornost.

Probíhají různé demonstrace. Nejvýraznější je ta na Hradčanském náměstí. Kalousek zde očividně řádí jak ďas a populisticky vyhrožuje proražením zátarasu. Operační, zaslechnuvší politikovo jméno, autoritativně a otcovsky nabádá policisty k tomu, aby proti davu nezakročovali, se slovy: „Násilí nic neřeší, prioritou je diskuse!“ Brečím smíchy. Zatím však, po opětovném uzavření Karlova mostu, čínský prezident odjíždí z paláce přes Čertovku na Hrad.

Vysílačka náhle zapraská – vozidlo Octavia, táhnoucí za sebou billboard s Havlem a dalajlámou, jezdí prý po Hradčanech. Operační naléhavě vysílá hlídky do terénu, aby vozidlo našly a provedly pečlivou prohlídku osádky vozidla a vozidla samotného. Následuje asi půlhodinové běsnění, během kterého různé policejní hlídky nahánějí jedno civilní vozidlo, jehož řidič se v podstatě ničeho nedopustil. Policisté vozidlo zastavují, operační důstojník opět zdůrazňuje, že příslušníci provedou důkladnou prohlídku se zaměřením na technický stav. V duchu přemýšlím, kdy jsem naposledy slyšel operačního důstojníka zadávat konkrétní pokyny v případě běžné kontroly motorového vozidla. Je mi blivno a celý den nebude lépe.

Důstojníci stále drží opevněný Karlův most, i přesto, že čínský prezident je už dávno pryč. Ulice jsou stále uzavřené, ačkoli se sem dotyčný nevrátí. Tibetské vlajky vzbuzují v policejních funkcionářích hrůzu i přesto, že o Tibetu slyšeli pravděpodobně poprvé před týdnem, v rámci příprav na toto opatření.

Na Hradčanském náměstí to vře, podle počtu nasazených policistů čítajících několik stovek odhaduji, že se do Hradu snaží dobýt početná ozbrojená guerilla doposud skrytá v petřínských houštinách. Omyl, stále se jedná o dav znepokojených, avšak vcelku poklidných demonstrantů. Policejních sil a prostředků zřejmě ale pořád není dostatek, přijíždějí posily. Naši jednotku díkybohu nechávají funkcionáři na Kampě. Hlouček důstojníků se radí, co s námi. Major se s někým radí po telefonu, rozhodovat je holt těžké.

Nakonec, v pozdní večer, nás ženou zpět do autobusů, kdybychom byli náhodou potřeba jinde. Cestou na oddělení velitel mého útvaru děkuje mužstvu za perfektně odvedenou práci. Poslouchám jej a v duchu si říkám, že jsem se nikdy nestyděl za policejní uniformu tolik jako dnes.

R.H., Respekt

Web4Trader.cz - Vyzpovídali jsme pro vás jednoho z nejznámějších českých "daňařů", Ing. Tomáše Goláně, který si ve svém hodnocení Finanční správy nebere servítky. Podnikatelé v ČR nemusí čelit jen nepřízni trhu, ale v prvé řadě je čeká souboj s nepřítelem natolik silným, že mnoho daňových poplatníků mnohdy zaplatí i to, co by nemuseli, a to pouze ze strachu z Finanční správy.

Nemohu si na začátek odpustit otázku k aktuálnímu dění, které hýbe světem, k tzv. „Panama Papers“. Jaké důvody podle Vás ženou daňové poplatníky do daňových rájů?

Při rozhodování kohokoliv o tom, zda využije služeb daňových rájů, či nikoliv, je většinou rozhodující výše korporátních daní. Pokud by ČR snížila korporátní daně, může být sama daňovým rájem a pak zde bude své daně platit polovina Evropy. Je však politicky obtížné takovou věc prosadit, neboť veřejnost byla zmanipulována vládnoucími stranami, že je třeba daní vybírat více a také tyto daně vybírat lépe. Nikdo z veřejnosti si však neuvědomuje, že vyšší výběr daní je lepší pouze pro stát a politiky a že samotnému občanovi nic nepřinese.

Pokud se dnes stát chová jako matrix, který své občany nechá přežívat pouze pro to, aby mu platili daně, pokud stát své občany přehlíží a stále přijímá zákony, které nechrání občany jako takové, ale stát samotný, není důvod řešit, zda stát vybere daní více či méně, neboť, jak jsem již zmínil, občan tuto skutečnost žádným způsobem nepocítí.

Platit daně je ale normální, není třeba však jejich placení přeceňovat, ale ani podceňovat. Současný systém správy daní však funguje tak, že většinu svých povinností přenáší Finanční správa na poplatníky – ručení, kontrolní hlášení, EET. Stejným způsobem pak postupuje Finanční správa v rámci kontrol, kdy povinnosti jiných subjektů přenáší na poplatníky, například když někdo neodvede ze svých plnění daň z přidané hodnoty, pak kupující má velký problém, protože Finanční správa takový obchod automaticky zpochybní. Pak se nelze divit, že se někdo rozhodne hledat způsob, jak české daně obcházet, třeba již jenom z principu.

V daňových rájích je běžné, že společnost platí např. paušální daň. Tj. nikdo nezkoumá, jaké měla společnost obraty a jaké měla náklady a společnost platí např. 500 USD ročně. Myslíte, že by se podobný model dal aplikovat i v ČR? Např. pro společnosti, které dosáhly nějakého předem stanoveného obratu.

Už jsem na to v podstatě odpověděl v předchozí otázce. Pokud je dostatek politické vůle a schopnost takový systém prosadit, pak není problémem nic. U nás však nic takového možné není. Již samotná struktura státního rozpočtu nic takového neumožňuje, neboť procento tzv. mandatorních výdajů (výdaje vyplývající ze zákonů bez možnosti ovlivnění) dosahuje v posledních letech až k 60 % veškerých výdajů, takže na tyto výdaje je nutné kalkulovat příjmy.

Dále je nutno vycházet z politické situace v ČR, kdy vysoký výběr daní se stal hlavním hitem poslední politické garnitury. Těžko říci, co vede společnost k tomu, že na taková hesla slyší, zda je to závist, která tím, že sousedovi něco „doměří“, bude ukojena nebo zda je to skutečnost, že společnost si neuvědomuje, že pro ni nový bohatší stát nic nového nevykoná, že samotným lidem to nepřinese žádné výhody.

V poslední době jste mediálně poměrně aktivní v otázce Kontrolního hlášení. Mohl byste nějak stručně popsat, co na tomto nástroji finanční správy vnímáte pozitivně a v čem je podle Vás největší problém?

Na kontrolní hlášení jsme se připravovali více jak půl roku, navštívili jsme asi osm školení pracovníků GFŘ, vyčlenili jsme u nás jednoho pracovníka, který stále řešil nové poznatky, které se objevovaly na stránkách Finanční správy, který připravoval všechny podklady na školení, sám jsem poté na toto téma tři školení včetně jednoho workshopu realizoval. Na všech mých školeních jsem kontrolní hlášení propagoval, neboť jsem v něm spatřoval nástroj urychlení všech kontrolních procesů a postupů, které daňovým poplatníkům zadržují vrácení nadměrných odpočtů.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vznik nadměrného odpočtu není jakousi libovůlí samotných podnikatelů, kteří by si po státu chtěli jenom tak od sebe nárokovat vrácení peněz, ale že nadměrný odpočet je výsledkem nastavení systému daně z přidané hodnoty, který nastavil sám stát, zejména je tato skutečnost patrná ve stavebnictví či při prodeji (vývozu) výsledků své činnosti do jiných zemí EU či světa. Pokud by systém kontrolního hlášení nebyl zneužíván, byl by pro slušné poplatníky generující každý měsíc nadměrné odpočty relativním přínosem. Takovým způsobem bylo kontrolní hlášení prezentováno i ze strany Finanční správy, rovněž nás Finanční správa ujišťovala o tom, že nás v případě problémů kontrolní hlášení nezatíží, a že informace z kontrolního hlášení nebudou pro nikoho přístupné.

Jaké však bylo mé zděšení, když po podání kontrolních hlášení za leden začala Finanční správa obtěžovat občany svými požadavky na skenování desítek dokladů, nebo když začala Finanční správa zahajovat postupy k odstranění pochybností, které jsou zdlouhavé, a které správci daně zastavují lhůty 30 dní, do které má nadměrné odpočty vrátit. Najednou nic z toho, co Finanční správa proklamovala, nebylo pravda a kontrolní hlášení bylo využito k plošné šikaně podnikatelů, aby měli ještě větší strach, aby si dávali ještě větší pozor. K tomu byli pracovníci nabádáni Pokynem z Generálního finančního ředitelství, které samo toto ředitelství nazvalo „Kombajn“. Pokyn si můžete přečíst zde.

Jaké nejčastější problémy zákazníků jste se zavedením kontrolního hlášení řešil?

Nejčastější chybou je uvedení uskutečněných plnění nad deset tisíc Kč pro osoby nepovinné k dani, tedy pro osoby, které nepodnikají, do oddílu A.4. Taková plnění náleží do oddílu A.5. Dále jsou to nesprávně vyplněná ID datové schránky, kdy tam poplatníci vyplní kód uživatele, pod kterým se přihlašují do datových schránek, namísto skutečného čísla datové schránky, v neposlední řadě to jsou i případy, kdy se klienti spletli i v čísle faktury.

Finanční správa se z kapacitních důvodů věnovala hlavně plátcům DPH. Myslíte si, že kontrolní hlášení uleví finančním kontrolorům do takové míry, aby mohli efektivně dohledovat i drobné plátce daně z příjmu? Např. v Praze se říká, že na každého plátce vyjde jedna kontrola za 100 let nebo i více.

Nemyslím si, že zavedením kontrolního hlášení se Finanční správě uleví a že bude výkonnější při správě jiných daní. Finanční správa má od doby ministra financí pana Kalouska naprosto nevyhovující strukturu, takže Finanční správa je dnes v podstatě paralyzována právě touto strukturou. V době, kdy byl ministrem financí právě pan Kalousek, došlo k restrukturalizaci Finanční správy zcela zásadním způsobem, neboť z běžných finančních úřadů na místní úrovni se staly pouhé kanceláře bez pravomocí, vznikly nové krajské „superúřady“, které do svých řad převedly velké množství úředníků z místních úřadů, čímž pracovníky, kteří reálně prováděli kontrolu, převedli do kanceláří, přičemž tito vlastní kontrolní činnost neprovádějí.

Výsledkem je chobotnice, která dusí sama sebe, která nedokáže rychle provádět správu daně, neboť výsledky z kontrol se odesílají z místních územních pracovišť do krajských měst, kde o nich rozhodují lidé, kteří nevědí nic o firmách, o kterých rozhodují, nevědí nic o místních podmínkách a zvyklostech, rozhodují o těchto daňových povinnostech lidé, kteří místním úředníkům vše vracejí k dopracování, takže se vše neúměrně natahuje a výsledkem je rozhodnutí od stolu z krajského „superúřadu“, které je často zcela vzdálené realitě a skutečnému stavu.

Zcela běžné jsou i situace, kdy krajský „superúřad“ prosadí svůj vlastní pohled na věc zcela proti vůli místních úředníků z územních pracovišť. A hlavně na krajských finančních úřadech je množství úředníků, kteří faktickou správu daně vůbec neprovádí, a jenom na ni dohlíží, pak skutečnou práci nemá kdo udělat. A nad tím vším je Generální finanční ředitelství, které převzalo od Ministerstva financí metodiku daní, takže výsledkem je situace, kdy GFŘ dělá výklady k zákonům, které jdou proti zákonu samotnému, např. v době, kdy byl zaveden do DPH institut ručení, uvedlo GFŘ na své stránky, že skutečnosti ve věci ručení prokazuje poplatník, přitom v důvodové zprávě je pravý opak. Dále GFŘ ve věci přenesení daňové povinnosti ve stavebnictví uvedlo správnou metodiku až osm měsíců po účinnosti zákona, přitom tato právní úprava byla schválena více jak rok před její účinností, atd.

Takové věci se za doby, kdy metodiku řešilo Ministerstvo financí, nikdy nestaly, ba právě naopak se snažilo ministerstvo v případě nejasností vždy vyjít poplatníkům vstříc.  

Co byste doporučil začínajícím podnikatelům, pokud se chtějí dobrovolně registrovat jako plátci DPH?

Aby byli trpěliví. Finanční správa po nich bude chtít hromadu dokumentů, aby je zaregistrovala. Na straně jedné přemýšlí Finanční správa o tom, jak snížit obrat pro povinnou registraci, na straně druhé při registraci dobrovolné, kterou by měla sama uvítat, poplatníka zahltí dotazníky či otázkami, vypracováním podnikatelského záměru, apod. Z toho je vidět, že Finanční správa automaticky považuje všechny podnikatele a firmy za podvodníky, a proto každý nový plátce DPH projde kolotočem nesmyslných postupů. 

Přitom je jasné, že každý, kdo by žádal o registraci k DPH jenom z toho důvodu, aby podváděl, bude mít všechny formuláře, podnikatelské záměry a další dokumenty připraveny naprosto precizně, takže bude zaregistrován mnohem dříve, než normální slušný podnikatel, který bude muset na základě požadavků správce daně pořád něco k dobrovolné registraci doplňovat. Jedná se tak o zcela nesmyslné postupy, která mají nulový význam a jenom poplatníky šikanují, které ale může Finanční správa považovat za jakousi prevenci a taky prezentovat jako její zásadní činnost, přičemž výsledkem je nulová úspěšnost takových postupů a 100 % naštvání daňového poplatníka.

Jedná se tak zase o další zastrašování, které má vést k tomu, že poplatníci ze strachu před Finanční správou zaplatí daně i za to, za co nemusí…

Je podle Vás v dnešní době, kdy nároky na administrativu drobných podnikatelů rostou exponenciální řadou, vůbec možné, aby si podnikatel vedl vlastní účetní agendu jen se znalostmi, které si odnesl ze školy? Samozřejmě za předpokladu, že studoval např. na obchodní akademii či na podobné střední odborné škole s ekonomickým zaměřením.

Na to nelze jednoznačně odpovědět, vše záleží na činnosti, kterou podnikatel realizuje. Veškeré postupy Finanční správy jsou vedeny směrem, aby se poplatníci finančních úřadů báli a platili vše, co si tyto úřady vymyslí. Jak jsem uvedl již výše, všichni jsou automaticky považováni za podvodníky. Finanční správa sama není schopna efektivně fungovat, proto vše přenáší na daňové subjekty. Zřejmě dalším cílem je zničit malé a střední podnikatele, protože ti nemají možnost si zaplatit odborníky a právníky a sami na tyto věci odborně nedosáhnou bez ohledu na to, jakého dosáhli vzdělání.

Pokud byste měl možnost zasáhnout do české legislativy v otázce daně z příjmu fyzických a právnických osob, co byste změnil?

Pokud bych měl něco změnit, byly by to určitě dvě věci. První věcí je struktura, kdy bych správu daní vrátil na malé bývalé finanční úřady, kam bych vrátil „do terénu“ pracovníky z krajských finančních úřadů, zrušil bych tyto krajské úřady, které nerozhodují o žádných odvoláních a neprovádí žádnou vlastní kontrolní činnost v terénu a správu daní, celá řízení by se tak zásadním způsobem urychlila bez ohledu na výsledek, přičemž mnoho rozhodnutí by vycházelo ze skutečného stavu a místních podmínek tak, jak je znají úřední osoby pracující v terénu.

Druhou věcí by byla určitě novelizace daňového řádu, kdy byl bez povšimnutí médií od roku 2015 zrušen pětiletý strop pro výpočet úroků z prodlení za pozdní úhradu daně. Toto opatření nedopadlo žádným způsobem na podvodníky, ale pouze na obyčejné lidi, kteří podnikali a byli podvedeni nebo se dostali do situace ne vlastním zaviněním. Podvodníci totiž přepisují své firmy na „bílé koně“, takže takoví nikdy žádné úroky z prodlení neplatí. Po této novelizaci se lidem, kteří své dluhy na daních z minulosti poctivě platí, tyto dluhy nesnižují, ale naopak rostou, neboť úroky ve výši 14% + reposazba ročně se počítají pořád, takže člověk ztrácí motivaci a raději se stane bezdomovcem, než aby každý měsíc pracoval jenom na úroky, které po něm bude stát doživotně požadovat.

Ano tady je další příklad toho, že stát jeho vlastní lidé nezajímají, ale zajímá ho jenom jeho vlastní příjem.

Výše uvedené změny lze učinit okamžitě. Pokud bychom měli snížit sazby daně, museli bychom omezit stát v jeho bujení. Ano, stát se s každou navíc vybranou korunou replikuje, rozrůstá prostřednictvím nových úřadů, funkcí, pomocí dalších úředníků. Některé státní instituce nic nevytváří, nikomu nepomáhají, pouze upevňují systém, který už dávno nechrání své občany, ale pouze je využívá. Stát se stal ohromným zdrojem peněz, které lze „přesměrovat“ ve svůj prospěch, neboť tyto prostředky nikomu konkrétnímu nepatří, stal se navíc i ohromným nástrojem moci, proto mají skupiny jedinců touhu jej ovládnout a tuto státní moc soustředit ve svých rukou. Jsme svědky dalších a dalších omezení ze strany státu, dalších a dalších opatření na jeho ochranu před jeho vlastními obyvateli. Tady se znovu se nabízí srovnání státu s legendárním filmovým Matrixem.

Jak již jsem zmínil, nižší daně zcela jistě znamenají jejich vyšší výběr, neboť by přibylo množství daňových rezidentů v České republice, dále by si podniky i podnikatelé uvědomili, že již nemá cenu ztrácet energii tím, jak ušetřit na daních. K tomu je však zapotřebí provést celkovou reformu státu, zrušení některých úřadů, ministerstev, které zaměstnávají řady osob jenom proto, aby tyto neskončily na úřadech práce. Ale z pohledu státu je úředník, který nic nevytváří a který je po zrušení svého místa veden na úřadu práce pro stát mnohem levnější, neboť pobírá jenom podporu, která je mnohonásobně menší než jeho původní plat. Později by schopní lidé, kteří nuceně opustili úřady, našli uplatnění v soukromé sféře nebo sami začali něco vytvářet, což by společnosti velmi prospělo. Něco takového prosadit v dnešní době je celkem nereálné, nedovedu si představit, že by nějaká strana či hnutí zvítězila ve volbách díky programu, který by proklamoval zrušení některých ministerstev a úřadů a následné snížení daní, když je půlka státu zaměstnána právě v těchto úřadech, ale bez těchto změn prostě snížit daně zásadním způsobem nelze. Takže pokud to někdo tvrdí, jedná se o zcela zřejmý populismus.

Živnostníci využívající paušály přišli o možnost žádat o daňový bonus na děti. Je to podle Vás krok správným směrem?

Je to nesystémové, zákonodárce měl změnit výši paušálu a ne zakázat využití slevy, resp. daňového bonusu na děti.

Napadá Vás nějaká jiná země v Evropské unii, která by podnikatelům nabídla příjemnější podnikatelské klima z pohledu nutné administrativy, než jaké panuje nyní v ČR?

Nenapadá. Jsou západní země, jako je např. Německo, Francie a Anglie, které podnikatelům při správě daní vycházejí maximálně vstříc, se vším pomáhají a správu daně se snaží zjednodušit co největším způsobem, ale mají vysoké daňové zatížení, jiné země mají zatížení nižší, ale zase složitou strukturu výběru a správy daní.

Nejdůležitějším faktorem pro správný výběr daní je samotná výše sazby daně, neboť při nižším daňovém zatížení se nevyplatí podnikatelům cokoliv vymýšlet, i když ze své vlastní zkušenosti vím, že někteří lidé věnují tolik peněz a energie jenom na to, aby stát o pár korun „ošidili“, přičemž tato částka úspory na dani je mnohem nižší, než energie a čas do takové operace investované. Ale to jsme my Češi…

Web4Trader.cz 

Pravý prostor - Nikdo z Čechů si v politice nevydělal víc než on. Alespoň oficiálně. Když po více než pěti letech vyklidil Vladimír Špidlav Bruselu kancelář eurokomisaře, kterou obýval v dresu ČSSD, měl svoje bankovní konto bohatší o 33 miliónů korun.

Tibetania.sk - V posledných mesiacoch (prvý raz ma na to upozornili v januári) sa na slovenských a českých „alternatívnych“ serveroch objavil identický text o „hrôzovláde“ dalajlamu a tibetskej vlády pred rokom 1950. Svojou argumentačnou kvalitou sa pohybuje na úrovni propagandy o ukrižovaných Rusoch na Ukrajine, o hajlujúcich ukrajinských deťoch či moslimských imigrantoch žijúcich v luxusných centrách pre utečencov. 

Podľa obrázkov je zrejmé, že anonymný autor (autori?) čerpal z čínskych materiálov (Xinhua/Sin-chua je čínska štátna tlačová agentúra), ale na „obranu“ čínskej propagandy musím dodať, že tá v súčasnosti dokáže vyprodukovať texty, ktoré sú svojimi argumentmi a faktami oveľa kvalitnejšie, i keď ich posolstvo (neľudské podmienky v Tibete pred „mierovým oslobodením“ a pričlenením k Čínskej ľudovej republike v rokoch 1950–1951, verzus obraz šťastného Tibetu a Tibeťanov v socialistickej Číne) je identické. 

Moje poznámky majú za cieľ ilustrovať konkrétne klamstvá a polopravdy (bez ambície komentovať úplne všetky „nepresnosti“ propagandistického textu), ktoré tento na webe populárny text obsahuje. Dúfam, že čitatelia budú v budúcnosti s istou ostražitosťou a kritickým prístupom pristupovať aj k iným jednostranným a zmanipulovaným faktom či tvrdeniam nielen o Tibete, ale aj o iných častiach sveta. Cieľom mojich poznámok nie je obhajovať tibetský režim pred rokom 1950, ktorý bol nespravodlivý, ale poukázať na manipulatívny a v mnohých prípadoch nepravdivý charakter tohto textu.  

O Tibete (súčasnom i minulom) treba písať kriticky, nie som zástancom čierno-bieleho obrazu súboja krutého čínskeho draka s mierumilovným tibetským snežným levom, ale treba to robiť poctivo a s poznaním faktov. Odbornej literatúry je k dispozícii mnoho (vrátane českého a slovenského jazyka). Pri jednotlivých protiargumentoch by som mohol odkazovať na relevantnú literatúru, ale vzhľadom na charakter textu a čas, ktorý by si to vyžadovalo, to nerobím. V reakciách sa opieram o najnovšiu vedeckú literatúru od zahraničných autorov, ktorí nie sú priamo zaangažovaní v čínsko-tibetskom politickom spore (teda nepracujú pre čínsku vládu a ani tibetskú exilovú administratívu), ale v duchu poslania vedy ponúkajú objektívne a hodnoverné informácie na základe výskumu primárnych prameňov v tibetčine a čínštine. 

V úvodných slovách autor pôvodného textu apeluje na čitateľa, aby „nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila!“. Dúfam, že môj text pomôže pochopiť, že nevedomým a zmanipulovaným je najmä autor.

Text sa nachádza napríklad na týchto serveroch: 

• http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/716-ne%C5%BE-budete-s-idioty-v%C4%9B%C5%A1et-tibetsk%C3%A9-vlajky
• http://www.zvedavec.org/komentare/2016/03/6818-nez-budete-veset-tibetske-vlajky.htm
• http://svobodnenoviny.eu/nez-budete-s-idioty-veset-tibetske-vlajky/
• http://www.lajkit.cz/zpravy/item/245-sokujici-pravda-o-tibetu-kterou-media-z-dobreho-duvodu-taji

A zde je text prokládaný mými poznámkami tučně:

 

NEŽ BUDETE S IDIOTY VĚŠET TIBETSKÉ VLAJKY ... 

Až bude někdo zase obdivovat lidi vyvěšující 10. března Tibetské vlajky nebo se k nim přidávat, měl by si nejdříve přečíst následující řádky, aby nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila! Jako debilové se projevují různí televizní či rozhlasoví redaktoři, ti si ovšem ze svůj veřejný kreténismus nechají dobře zaplatit. Chápeme, že Tibetský režim by vyhovoval těm, kteří by naši zemi vrátili nejraději do středověku nebo ještě lépe do dob otrokářských…. 

Šokující pravda o Tibetu, kterou média z dobrého důvodu tají... 

Pro mnohé je Tibet "rájem s ušlechtilými mnichy", "světlým náboženstvím", "moudrými vládci" a "nekonečně pracovitými a loajálními lidmi". Ale... 
Tibet. Západní propaganda lidem vtloukla do hlav podivné klišé o "okupaci Tibetu". Západ velmi snadno zapomněl, že téměř tisíc let do roku 1959 byl Tibet součástí Číny 

Konštatovanie o tom, že Tibet bol „takmer tisíc rokov“ súčasťou Číny, je konštrukt čínskej propagandy, keďže ČĽR okrem iného argumentuje „historickým nárokom“ na Tibet, ktorý bolo následne treba vytvoriť a legitimizovať. Čínsko-tibetské vzťahy od 7. do 20. storočia by mohli byť predmetom samostatného rozsiahleho článku. Väčšina autorov sa zhoduje na tom, že od konca 18. storočia sa Tibet stal vazalom – nie však provinciou – Číny. V priebehu 19. storočia sa vplyv dynastie Čching v Tibete oslaboval a po založení Čínskej republiky v roku 1912 bol Centrálny Tibet de facto – no nie de iure – nezávislý až do prelomu rokov 1950–1951.

a jen po dobu několika desetiletí japonské okupace a občanské války byl mimo jurisdikci čínské vlády. 
Stručně řečeno, ani v roce 1959 Čína zvláštní potřebu "okupace" neměla. Potřeba přišla až ve chvíli, kdy si USA uvědomily, že raketa středního doletu umístěná na vrcholku hory vysoké 4 - 5 tisíc metrů nad úrovní moře se mění na raketu doletu velmi dlouhého...

A tak jakmile došlo k tomuto objevu, vypuklo v Tibetu povstání proti centrální vládě. Jen tak mimochodem - jak může dojít ke vzpouře proti někomu, komu nejsi podřízen?

Tibet bol od októbra 1950, keď do jeho východnej časti vstúpili čínske vojská, respektíve od mája 1951, keď bola v Pekingu podpísaná 17-bodová dohoda o pričlenení Tibetu, súčasťou ČĽR. Protesty z marca 1959 reagovali na vývoj po tom, keď sa Tibet po desaťročiach faktickej nezávislosti stal administratívnou súčasťou Číny. Tibet teda bol priamo podriadený Pekingu, je to všeobecne známy fakt, autor ilustruje svoju neznalosť, respektíve manipuluje čitateľa.

Aby tě "okupovali"? 

Nicméně k "okupaci" došlo. Otázky však zůstaly: 
Proč vysokohorská země, v níž se obyvatel rovin zadýchá dokonce i bez fyzické námahy, nekladla odpor?

Tibeťania kládli vojenský odpor proti čínskej invázii v októbri 1950 v Čhamde, východnom Tibete, ale realisticky zvážili, že proti oveľa početnejšej čínskej armáde by to bol vopred stratený boj. Koncom 50. rokov – od leta 1958 do jari 1959 – prepukli lokálne povstania Tibeťanov na viacerých miestach Tibetskej náhornej plošiny, začali v Amde a v Khame, potom sa presunuli aj do Centrálneho Tibetu. V partizánskom spôsobe boja proti čínskej armáde dosiahli Tibeťania isté čiastkové úspechy.

Proč země klášterů úporně nebojovala za každé údolí? 
Proč se po věky stavěná mohutná opevnění ...

Nijaké mohutné opevnenia v Tibete neexistovali, nezmysel.

... téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, mírně řečeno, slabě vyzbrojené a velmi hladové?

Čínska ĽOA bola v októbri 1950 možno slabo vyzbrojená a vyhladnutá, ale v porovnaní s tibetskou armádou to bola pokiaľ ide o množstvo i z hľadiska výzbroje vojenská veľmoc. Tibetská armáda mala niekoľko tisíc zle vyzbrojených vojakov bez akejkoľvek skúsenosti z boja. Čínska armáda mala za sebou štyri roky občianskej vojny a množstvo sovietskej i americkej – v občianskej vojne ukoristenej – výzbroje. A tá „slabo vyzbrojená a veľmi hladná“ čínska armáda v rovnakom čase na Kórejskom polostrove dokázala zatlačiť americké vojská z čínsko-kórejských hraníc na juh až na 38. rovnobežku. Oprávnená otázka by mohla znieť, prečo nemal Tibet bojaschopnú armádu – mocnosti, konkrétne Britská India, jediný relevantný zahraničný partner tibetskej vlády v 1. polovici 20. storočia, Tibetu nechceli dodávať veľa a moderných zbraní, aby neohrozili svoje politické a obchodné záujmy v Číne. Plus konzervatívne buddhistické elity mali strach pred potenciálnou novou vplyvnou elitou dôstojníkov. Navyše armáda niečo stojí a to, čo by stála v Tibete, by šlo na úkor kláštorov, preto tie tento plán vybudovať modernú armádu úspešne sabotovali.

Protože bránit teokratický režim neměl kdo. Třetinu obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu nevolníci. Přitom i otroci i nevolníci nebyli takoví "jen jako" - ale ti nejopravdovější z opravdových.

Otázka o sociálnom statuse a právnom postavení tibetských roľníkov, tvoriacich väčšinu populácie, je komplikovaná. V tibetologickej literatúre o tom existujú dlhé polemiky. V angličtine sa označujú termínom „serf“, ktorí sa teoreticky môže prekladať ako „otrok“, „nevoľník“ alebo „poddaný“. V tibetčine sa na označenie „bežných ľudí“ – teda nie mníchov či aristokratov – používal termín miser, okrem tohto slova však existovali aj presnejšie termíny thälpa, düčchung a mibog odrážajúce rozličný status a povinnosti poddaných. Roľníci pracovali na poliach, ktoré patrili kláštorom, aristokratickým rodom alebo tibetskej vláde v Lhase. Okrem pracovných povinností, museli zväčša platiť aj dane – v naturáliách alebo v peňažnej forme; ich povinnosťou bola aj nútená práca pre potreby vlády, zväčša doprava tovarov alebo doprava úradníkov na oficiálnych cestách. Poddaní však zároveň mali právo dedične využívať pôdu, ktorú im pridelil na vlastnú obživu ich pán. Túto pôdu nemohli predávať či prenajímať, ale práva na jej využívanie boli pomerne silné. Poddaní patriaci do kategórie thälpa mali relatívne najväčšie práva. V prípade, že si splnili svoje pracovné a daňové povinnosti, nikto ich nemohol pripraviť o pôdu, ktorú mohli dedične využívať. Ak sa tak stalo, mohli sa súdiť. Niektorí z týchto roľníkov thälpa mali pomerne slušnú životnú úroveň a mali dostatok zdrojov, aby si najímali služobníctvo. Poddaní patriaci do kategórie düčchung a mibog (najnižšej sociálnej vrstvy) viac-menej zodpovedajú európskemu chápaniu nevoľníctva. Otrok je v kontexte tradičného Tibetu neadekvátny termín, o nevoľníkoch možno hovoriť, ale okrem nich tu bola kategória thälpa, väčšina obyvateľstva v tradičnom Tibete patrila do tejto skupiny, čo však neboli nevoľníci a už vôbec nie otroci. Navyše tie väzby závislosti medzi roľníkmi a ich pánmi mali iný charakter v Centrálnom Tibete a iný v Amde a v Khame, severovýchodnej a východnej periférii Tibetskej náhornej plošiny.

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo možné a i nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením. Bylo povoleno ho zmrzačit - v Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Nosili je na opasku. Někteří se ověšovali "člověčinou" i v několika vrstvách.

Nezmysel, neexistujú nijaké fotografie, kde by bolo vidno, že by sa useknuté údy nachádzali ako talizmany na opaskoch tibetských aristokratov. Nikdy sa nepoužívali ako talizmany.

Nevolník se v právním postavení prakticky nelišil v ničem. Měl jednu povinnost - platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se indexovaly - někdy o 50 - 80 % ročně (naše banky hlasitě polykají sliny a olizují se) a přenášely se na děti, vnuky i pravnuky. Dluh na procentech se hradil "člověčinou" - členové rodiny se stávali klášterními otroky.

To nebyl středověk. To byla 50. léta 20. století. Tibetští lámové byli teokratickými vládci horské země. V milionovém Tibetu bylo 200 tisíc mnichů

Mníchov bolo reálne menej, ale bolo ich dosť, cca 100-120 tisíc. Sú to len odhady, presné údaje o počte obyvateľov Centrálneho Tibetu a počte mníchov nemáme. Tibetologická literatúra hovorí o 15-20% mníchov v tradičnom Tibete. Čo bolo na tibetskú ekonomiku veľké bremeno.

Ostatní byli otroci a nevolníci. Mniši mimochodem také nebyli nejvyšší kastou. Většina z nich neměla žádná práva a byli téměř na stejné pozici jako otroci.

To nie je pravda, aj v kláštoroch existovali hierarchie podľa seniority a mníšskeho statusu, ale „otrokmi“ nijakí mnísi neboli. Termín otrok má presne stanovenú charakteristiku, ktorú ani hierarchicky najnižšie položení mnísi nespĺňali.

Každý klášter měl svůj vojenský oddíl, jehož úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na klášterní půdě.

To sa týkalo iba niekoľkých – piatich-šiestich – veľkých kláštorov a armáda neslúžila primárne na udržiavanie pokory Tibeťanov. Jej úlohou bolo skôr chrániť kláštory pred vonkajším nepriateľom. Navyše ani veľké kláštory často nemali vlastnú armádu, ale opierali sa o vojenskú silu miestnych kmeňových náčelníkov, ktorí boli lojálni kláštoru.

Jak si asi dovedete představit, z karatele bojovníka neuděláte, proto postavit se na odpor "okupaci" se taková armáda nemohla ani teoreticky. 

A tady také leží skutečná odpověď - proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů.

Identifikácia Tibeťanov s Tibetom je doteraz veľmi silná, vrátane identifikácie s tibetským buddhizmom, najdôležitejšou súčasťou ich etnickej identity. Mnísi majú v Tibete dodnes rešpekt väčšiny obyvateľov, vysoký spoločenský status. A Tibeťania svoju vlasť bránili, lokálne povstania v rokoch 1958–1959 boli pomerne rozsiahle.

Nu a propaganda - ano, ta vytvořila z Šambaly rajský kout s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi. Které zotročili krvaví dobyvatelé. Nikdo se přece nezajímá, jako to bylo ve skutečnosti, když všechny znalosti už máme z filmů Jackie Chana a časopiseckých článků o "budhistovi" Stevenu Segalovi. 

To je ten překrásný a záhadný Tibet...

Jak tak jednou přišla řeč na Tibet z doby vlády dalajlámy, kdosi se podivil vyprávění o tom, že ve 20. letech minulého století se snažili sehnat peníze na válečné hry se sousedy, a tak byla duchovním vládcem dalajlámou zavedena zvláštní daň - na uši. To znamená, že ten, kdo chtěl, aby uši zůstaly se svým majitelem, musel zaplatit daň, jinak mu je usekli. Tehdy se to ve mně vzbouřilo: "A tohle že je ten svobodný Tibet, který utlačují Číňané?" 

Daň na uši je doterajší vrchol hlúposti neznámeho autora, neexistovala.

Nu dobře, pojďme se tedy podívat na to, jakým byl Tibet do roku 1959, než "bajonety Lidové osvobozenecké armády Číny" zde jako v poslední zemi na světě zrušily otrokářství. Dalajláma žijící od té doby v exilu vám tyto fotografie nikdy neukáže. Prohlédněte si je sami: 

(Z drastických fotek zmrzačených i umírajících lidí – třicetiletých starců, stařen a dětí jsme většinu vynechali. Jsou velmi drastické.)

Áno, v tradičnom Tibete existovali nehumánne tresty, usiloval sa to riešiť napríklad aj 13. dalajlama v rokoch 1913–1933, ktorý niektoré z nich zakázal. 

[[img:chrn_fullwidth:12898:]]

Horní řada zleva doprava: výrobky tibetských lámů z lebek popravených otroků - amulety z odřezaných rukou (byly nošeny na opasku) - otrok nesoucí na zádech jiného otroka, kterému odsekali nohy za neposlušnost vůči majiteli. Spodní řada zleva doprava: otrok a pes - jeden pelech pro oba - otrok v kládě - otrokyně s odseknutým chodidlem

Neviem o nijakej poprave v tradičnom Tibete v 20. storočí, skôr sú k dispozícii vierohodné informácie o popravách Tibeťanov napríklad počas čínskej Kultúrnej revolúcie v rokoch 1966–1976. Kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali – odseknutie ruky, výnimočne vylúpnutie očí; amulety z odrezaných rúk sú výmyslom autora.

[[img:chrn_fullwidth:12899:Tak bydleli otroci - v pozadí palác lámů.]]

Nomádi dodnes bývajú v Tibete v stanoch, čo z toho vyplýva?

[[img:chrn_fullwidth:12900:Otrokyně drží ruku muže.]] 

A nyní něco o tom, za co mohl být otrok potrestán. Je znám případ, kdy hospodář poslal otroka do odlehlé vesnice s úkolem. Ten se nestihl vrátit před setměním a tak přenocoval cestou na poli. Jak se ukázalo, toto pole patřilo nějakému místnímu majiteli a ten požadoval od otroka za přenocování peníze. Otrok peníze samozřejmě neměl, a tak mu za trest usekli ruku. Když se zesláblý vrátil zpátky ke svému pánovi, ten, rozhněvaný skutečností, že zdravý dobrý otrok se stal invalidou, přikázal mu useknout i druhou ruku. 

Ťažko verifikovateľné, mohlo sa to stať a môže to byť výplod autorovej mysle.

Nezaslouží si tato nádherná pohádková země všemožnou podporu ze strany organizací ochraňujících lidská práva? 

A zde je ještě jedno svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali. Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize "Starý Tibet před novou Čínou" napsala: "V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat." 

A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize "Skutečný Tibet" napsal následující řádky: 
"Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní." 

Áno, kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali, nezodpovedanou zostáva otázka, za aké zločiny ich takto trestali. A či to bolo krutejšie ako trest smrti v našich končinách uplatňovaný ešte pred necelými 30 rokmi. A v Číne existuje trest smrti dodnes. Trest smrti v Tibete začiatkom 20. storočia zakázal 13. dalajlama.

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50. letech Tibet navštívil, vzpomíná: 
"Vysvětlili mi, že sekta "Červené čepice" odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických kontaktů. Aby zlepšili "roaming" takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu. 

Tradičný motív čínskej propagandy, ešte v 70. rokoch Číňania v Lhase a v Pekingu usporiadali výstavu sôch o tradičnom Tibete, kde je aj socha mnícha, ktorý za živa pochováva dieťa na miesto, kde má byť nový kláštor. Nezmysel, nikdy sa to nerobilo.

Mládence uvedli do stavu "samadhí", který je podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se, že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu. 

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem, kterému se jeho žáka zželelo, a utekl." 

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré lámy? 

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize "The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

Nasledujúci „citát“ sa v tejto knihe nenachádza a jej autor, jeden z najvýznamnejších amerických tibetológov, by takéto fakticky chybné tvrdenia nikdy nenapísal. Dalajlama, napríklad, titul neudelil sám sebe, ale udelil mu ho roku 1578 mongolský vládca Altan-chan pri vzájomnom stretnutí. Titul dalajlama v čase svojho vzniku nijako nesúvisel s politickou mocou v Tibete, odrážal náboženskú autoritu jeho nositeľa. Vznik tohto titulu nijako nesúvisí s Čínou či čínskym cisárom. 

„...O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu Nejvyššímu lámovi - ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama, vládce celého Tibetu. 

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery, které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů." 

Áno, to je pravda, 6. dalajlama bol veľmi neortodoxný dalajlama, napriek tomu ho Tibeťania v zásade akceptovali ako legitímneho dalajlamu, čo by mohol byť príklad ich tolerantnosti. Kým bol zabitý, nie je jasné, určite to však neboli „jeho kňazi“, zomrel počas cesty do Číny za nejasných okolností. Jeho v Tibete dobre známe a populárne básne vyšli aj v slovenskom preklade. Päť dalajlamov určite zabitých nebolo, aspoň 2-3 ďalší zomreli pomerne mladí za nejasných okolností, či boli zabití, je len domnienka autora.

V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang - citadele soupeřící sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti" jako vejce rozbíjená o kámen... Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich stopy, dokonce i jména". 

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem "Žluté klobouky" totiž nehodlala jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova: 

Áno, Gelugpa sa usilovala nastoliť svoju politickú i náboženskú dominanciu v Tibete, iste aj násilne, čo z toho vyplýva? Násilné náboženské konflikty ako špecifikum Tibetu? Pred Gelugpou sa o to pokúšali aj iné tibetské buddhistické školy.

"Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,...". 

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými sektami - stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty. 

Rovnako krvavé a neľútostné náboženské konflikty ako v Európe, napríklad. Tibet raj na zemi nebol, to netvrdí nijaký tibetológ a ani väčšina Tibeťanov, vrátane dalajlamu. Nebolo to však ani peklo na zemi, ako tvrdí čínska propaganda od konca 50. rokov.

Tato ponurá historie však zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí. 

Michael Parenti píše ve své práci "Přátelský feudalismus - mýtus o Tibetu" (úryvek je delší ale dávám ho sem celý z důvodu jeho názornosti): Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla: 

"Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva." Pokud chtěl nevolník kamkoli jít, potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Áno, to platí pre sociálne najnižšiu vrstvu tradičnej tibetskej spoločnosti – tibetsky mibog a čiastočne aj düčhung, teda nevoľníkov. Iné skupiny roľníkov mali isté práva a neboli nevoľníkmi a už vôbec nie otrokmi.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako "osvobození". Později svědčil, že v průběhu svého nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest. 

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny. Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky, veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj. 

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok 20 - 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví. 

Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v minulém i současném životě. 

Je to čínsky či skôr marxistický výklad miesta náboženstva v spoločnosti, ktorý akékoľvek náboženstvo vníma ako to povestné „ópium ľudstva“, paralyzujúce revolučné nadšenie vykorisťovaných tried a slúži ako nástroj vykorisťovateľskej triedy na udržanie aktuálneho stavu spoločnosti.

Tibetští nevolníci se však nechtěli vždycky smířit s rolí obětí karmy, s rolí viníků svého vlastního ponížení. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní vzdorovali otevřeně, za což byli často podrobeni krutým trestům. Ve feudálním Tibetu bylo mučení a mrzačení - včetně vypichování očí, vytrhávání jazyka, odtrhávání končetin - oblíbenými druhy trestů používaných vůči zlodějům a uprchlíkům anebo vzpurným nevolníkům. 

Když putovali v 60. letech po Tibetu Stuart a Roma Herder, hovořili s bývalým nevolníkem Zerethem Tueya Wangem, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za tento čin ho zbavili obou očí a zmrzačili mu ruku, takže ji už nikdy nemohl používat. Vysvětlil jim, že přestal být budhistou: "Když jim svatý Láma přikázal aby mě oslepili, pomyslel jsem si, že na náboženství není nic dobrého." Přestože zbavení života je v rozporu s budhistickým učením, některé provinilce trestali velmi silným bičováním a pak ho "ponechali Bohu" v mrazivé noci zemřít. 

Autormi knihy boli Stuart a Roma Gelder, nie Herder. Ak niekto v 60. rokoch cestoval po Tibete, pracoval pre čínsku propagandu, nikto iný by sa tam vtedy nedostal. Ich knihu The Timely Rain: Travels in new Tibet nepoznám, ale viem, ako sa vtedy písalo o Tibete a Číne v socialistickom tábore, napríklad v Československu, čistá čierno-biela propaganda. Tu spomínané dielo nebude iste objektívnejšie a je to teda čisto propagandistický prameň. I keď je možné, že tento príbeh sa udial. Tibet nebol raj na zemi.

"Překvapující shoda mezi Tibetem a středověkou Evropou..." - uzavírá Michael Parenti ve své knize o Tibetu. 

V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavku mučicích nástrojů používaných tibetskými majiteli. 

Anna Louise Strong bola propagandistka v čínskych službách, žila dve desaťročia v Číne na trovy maoistického režimu, resp. čínskeho ľudu a väčšina toho ľudu v takom luxuse ako ona v Pekingu nežila. Je autorkou knihy When Serfs Stood Up in Tibet, ktorá vyšla roku 1960 v Pekingu a mala zahraničným čitateľom ponúknuť čínsku verziu nepokojov v Lhase v marci 1959. Čistá propaganda, nie objektívny zdroj informácie. Relevantný rovnako ako texty z Rudého práva 50. rokov pre štúdium procesov s R. Slánským alebo M. Horákovou. Alebo ako Biľakove hodnotenie Pražskej jari 1968, pre jasnejšiu predstavu.

"Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší, na lámání rukou, na podřezávání šlach na nohách. Byly tam nástroje na lití horkého klihu, biče a speciální nástroje na kuchání. Na výstavce byly i fotografie a svědectví obětí, které byly oslepeny, zmrzačeny nebo zbaveny končetin za krádež. 

Odsekávanie končatín za krádež, nehumánny trest, ale je to iná kategória neľudskosti ako ruky useknuté „pre potešenie“ na amulety, ako autor tvrdil o pár odsekov vyššie.

Jednomu pastýřovi měl hospodář zaplatit náhradu v jüanech a pšenici, ale zaplatit odmítl. Pastýř si tedy vzal jeho krávu. Za to mu uřezali ruce. Jinému pasákovi, který se bránil, když mu chtěli vzít ženu a dát ji statkáři, zlámali ruce. Byly tam vystaveny i fotografie komunistických aktivistů s uřezanými nosy a roztrženými ústy a také ženy, kterou nejprve znásilňovali a pak jí uřízli nos. 
Přestože se nám tomu nechce věřit, feudálně-teokratický Tibet byl nekonečně vzdálený od zromantizované Šangri-La, které se tak nadšeně obdivují západní propagátoři budhismu". 

Působivá svědectví o mírném a dobrotivém náboženství a jeho představitelích, není-liž pravda? 

A zde je ještě jeden mýtus (ostatně vymyšlený samotným Dalaj-Lámou) - že totiž Dalaj-Láma je hlavou všech budhistů. Ve skutečnosti je pouze hlavou všech lamaistů - náboženství tibetských lámů, kteří nasáli do svých praktik strašné krutosti tradičního tibetského náboženství Bon a dalších podobných. 

Nezmysel. Dalajlama nikdy netvrdil, že je hlavou všetkých buddhistov, nie je dokonca ani hlavou všetkých „lamaistov“, ale len jednej školy tibetského buddhizmu, školy Gelugpa, už dve-tri storočia najvplyvnejšej v Tibete a aj v Mongolsku, ktorá má okrem dalajlamu/znovuzrodenca ešte druhého najvyššieho predstaviteľa, mnícha, ten má titul gandän-thipa. Ten funkciu, na základe svojej vzdelanosti, zastáva niekoľko rokov a potom ho strieda ďalší gandän-thipa.

Dejme ještě jednou slovo M. Parentimu: 
"Pro bohaté lámy a statkáře byla komunistická intervence velikým neštěstím. 

V prvom období, v rokoch 1951-1959, nie. Paradoxne im čínski socialistickí osloboditelia ponechali všetky privilégiá, vrátane majetkov a roľníkov, ktorí na tých majetkoch aristokratických rodov, vlády a kláštorov pracovali. Všetko sa zmenilo až v lete 1959 po nepokojoch v Lhase a úteku 14. dalajlamu, keď čínska vláda vyhlásila 17-bodovú dohodu z mája 1951 za neplatnú a teda aj to zakonzervovanie tradičného Tibetu v socialistickej Číne, ktoré dohoda obsahuje.

Velká část jich emigrovala do zahraničí, včetně samotného Dalaj-Lámy, kterému v útěku pomohla CIA. Někteří pak projevili veliký úžas nad skutečností, že si budou muset na svůj život vydělat sami. Mnohým se však podařilo tomuto smutnému osudu vyhnout. V průběhu 60. let totiž dostávala tibetská emigrantská komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstvem zahraničí. 

To je iste pravda, slúžilo to na podporu tibetskej komunity v Indii, tibetských exilových orgánov, vrátane dalajlamu, ale aj škôl či nemocníc. Plus časť zdrojov – alebo iné peniaze – šli na podporu partizánskych akcií tibetských oddielov z Nepálu proti čínskej moci. Z hľadiska logiky Studenej vojny to bolo rovnako legitímne ako čínska podpora – zbrane a financie – ozbrojených protivládnych komunistických/maoistických skupín napríklad v Angole či v iných štátoch v 60. a 70. rokoch.

Po tomto zveřejnění organizace Dalaj-Lámy sama přiznala, že v 60. letech dostala od CIA miliony dolarů na vypravení ozbrojených skupin do Tibetu, které měly podkopávat maoistickou revoluci. Dalaj-Láma sám dostával každoročně 186.000 dolarů. Jeho i další tibetské vyhnance podporovala i indická rozvědka. 

Iste, veď v 60. rokoch boli viaceré čínsko-indické pohraničné konflikty, prečo by to India nerobila, keď Tibeťanov indická vláda na svojom území prichýlila a vytvorila im podmienky na to, aby tam žili?

Na otázku, zda on a jeho bratři patří k CIA, Dalaj-Láma odmítl odpovědět. Samotná CIA tato fakta rovněž nekomentuje." 

Takový je zcela nestranný obraz tibetských lámů, pokud si neděláme představu o lamaistické teokracii podle reportáží západních televizních kanálů, holywoodských filmů nebo spisů madame Blavatské, Roericha a dalších teosofů. 

Mohou nám namítnout, že pozitivně tajemný a záhadný obraz Tibetu byl vytvořen dlouho před připojením Tibetu k Číně a lidé, kteří tam byli, už nic takového nepamatují. Stačí však zjistit, co věděli Evropané o Tibetu v 19. století, kdy tyto mýty začaly vznikat. Nic takového fakticky neznali. 

Od prelomu 19. a 20. storočia na Západe existoval však aj druhý, ponurý obraz lamaistického Tibetu, ktorý sa zrodil najmä v diele L. A. Waddella The Buddhism of Tibet, or Lamaism : with its mystic cults, symbolism and mythology, and in its relation to Indian Buddhism, kde tibetský „lamaizmus“ reprezentuje degenerovaný úpadok buddhizmu.

Existovala jakási tajemná země, vysoko v horách, v níž, jak se říkalo, žili mudrci... V podstatě jen tato matrice stačí, aby se podle ní vytvořila řada pseudovědeckých spekulací (jak známo, čím je informace tajemnější a méně dostupná, tím je přitažlivější). 

Tieto pseudovedecké špekulácie však majú svoj pôvod na Západe, nie v Tibete, teozofia, Lobsang Rampa, tibetské spievajúce misky, tantrický sex, ...

Většina těch, kdo formovali mýty o Tibetu, tam buď nikdy nebyli, nebo tam byli až po té, co si o něm vytvořili své zcela vyhraněné mínění, a takové lidi nepřesvědčíš, dokonce ani v tom případě, že by lámové před jejich očima vařili jídlo z nemluvňat. I v tom by jistě byl nalezen nějaký sakrální význam. 

Tak určite. Ak by som chcel byť veľmi sarkastický, tak by som si položil rečnícku otázku, bol vari nejaký sakrálny význam aj v kanibalizme počas hladomoru v Číne v rokoch 1959-1961, ktorý „stvoril“ Mao a vyše 30 miliónov ľudí prišlo o život? Kanibalizmus vtedy, žiaľ, nebol výnimkou.

Je politováníhodné, že téma Tibetu bylo po dlouhé roky ponecháno různým podvodníkům z náboženských sekt, čímž bylo zahaleno rouškou jakéhosi tajemna a nedostupnosti. 

Když budu objektivní, pak tibetský budhismus není v ničem lepší ani "sakrálnější" než indický nebo čínský a tibetská civilizace 50. let XX. století rozhodně není "svébytným a unikátním útvarem", ale reliktem středověku v současném světě, proto všechny nároky lámů a jejich podporovatelů na nějakou exkluzivitu v případě údajně barbary zničené unikátní civilizace mají stejné právo na existenci jako například tvrzení neonacistů, že hordy bolševiků zničily unikátní civilizaci Třetí říše. Mezi nimi je mimochodem mnoho společného a není divu, že se nacističtí šéfové k Tibetu chovali s takovým respektem. Cítili spřízněné duše.

Tibet 50. rokov a predtým bol ako nacistické Nemecko. Autor spája Tibet s najväčším zlom známym na Západe. Iste, Tibeťania boli nacisti, ešte aj svastiku od Hitlera prebrali.

Charakteristickým momentem je, že Dalaj-Lámovo okolí dosud požaduje po Číně návrat "toho, co bylo", ale to, co bylo, my všichni už velmi dobře známe.

To nie je pravda, samozrejme, návrat toho, čo bolo, nepožaduje nikto, aj v tibetskej spoločnosti si mnohí v polovici 20. storočia uvedomovali, že zmeny sú nevyhnutné, vrátane dalajlamu; niektorí preto aj podporovali Čínu, lebo si mysleli, že komunistická revolúciu prinesie pozitívnu zmenu, neskôr – počas Kultúrnej revolúcie – na to viacerí doplatili životom, napríklad Šerab Gjamccho; iní „iba“ dlhoročným väzením, napr. 10. pančhenlama.

Nemyslím si, že potomci těch 4 tisíc otroků patřících do osobního vlastnictví Dalaj-Lámy, by se nějak zvlášť zaradovalo z návratu do postavení svých předků. Sami o tom mluví. Ano, Dalaj-Láma je tam dosud chápán jako duchovní vůdce, o tom není pochyb, ale nic víc. Je pozoruhodné, že čínská vláda opakovaně Dalaj-Lámovi nabídla, aby se do Tibetu jako duchovní vůdce vrátil - samozřejmě za souběžné existence stávající administrace, což on ale zcela odmítá. Potřebuje, aby "vše bylo tak, jako dřív", a to je samozřejmě nemožné. 

Samotný 14. dalajlama si už v 50. rokoch, keď žil v Číne, uvedomoval, že Tibet potrebuje zmeny a usiloval sa ich aj iniciovať, čo v konzervatívnom tibetskom prostredí, kde dominovali buddhistické elity, nebolo jednoduché. 14. dalajlama po svojom úteku do Indie v marci 1959 nikdy netvrdil, že jeho politickým cieľom je obnova Tibetu v tom stave, ako existoval pred rokom 1950. Čínska vláda naozaj 14. dalajlamovi ponúkala návrat v 80. rokoch, neskôr už nie. Podľa čínskych predstáv mal sídliť v Pekingu a do Tibetu chodiť – s povolením čínskych orgánov – iba na návštevu. Viď osud 10. pančhenlamu, ktorý po prepustení z väzenia koncom 70. rokov musel žiť v Pekingu, do Tibetu sa dostal len výnimočne a zopár dní pred svojou smrťou v januári 1989 kritizoval čínsku politiku v Tibete a cenu, ktorú Tibeťania za čínsku verziu pokroku museli zaplatiť.

Takže to pojďme shrnout. Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, ale zaostalou feudální teokracií, jejíž náboženství nebylo o nic "sakrálnější" než jiné proudy budhismu, naopak mnohá svědectví o účasti tibetských lámů na mučení a popravách lidí jdou jasně proti budhistickému kánonu. Celá tato velkolepá země byla řízena jen hrstkou bezuzdných lámů a majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

Martin Slobodník, sinológ a tibetológ,
autor kníh Mao a Buddha: náboženská politika voči tibetskému buddhizmu v Číne a Labrang – svet tibetského kláštora.

Ladislav Větvička se stal blogerem roku na iDnes. Vzhledem k velikosti a čtenosti tohoto portálu se dá říci, že je nejlepším českým blogerem vůbec. Většinou co slovo, to perla. Stejně jako v rozhovoru, který poskytl i-dnesu ke svému vítězství v anketě. Dovolíme si několik úryvků proto ocitovat (netradičně bez ostravskeho dialektu):

K multikulturní „politice“:

Právě proto, že cestuju, vidím, že všude, kde na jednom území žijí dva kmeny, tak je to jen otázka času, než jeden z nich získá převahu, vyvraždí muže druhého kmene a asimiluje jejich ženy a děti. Někdy to trvá stovky let, někdy jen malou chvilku. K žádným mísením národů nedochází. Vidím jen vraždy, genocidu a vyhánění. Češi a Němci. Arméni a Turci. Američani a Indiáni. Ukrajinci a Poláci. Angličani a Irové. Turci a Řekové. Srbové a Albánci.  Poláci a Rusi. Židi a Arabi. Sinhálci a Tamilové, Rusi a Ukrajinci.

Mír nastane až tehdy, kdy každý kmen má jasně stanovená pravidla a hranice. Multikulturní český kolaborant je slovy velkého vůdce Vladimíra Iljiče „užitečný idiot“, který si myslí, že naše společnost může být obohacena kdejakým Hotentotem a dělá vše pro to, aby Hotentota tady dostal, živil ho a platil pobyt jeho i jeho tisícihlavé rodiny. Všimněte si, že multikulturní český kolaborant to nikdy nedělá za své peníze. Vždy za peníze všech ostatních, a bude tvrdit, že to je pro naše dobro.

Typickým multikulturním českým kolaborantem je třeba ta paní podporující náboženské hadry a symboly ve škole, zakazující vybrat si, jestli chci mít ve svém bytě Ukrajince, Křováka, Cikána nebo Rusa. Multikulturní kolaboranti jsou politici, kteří podporují různá pravidla pro různé rasy a národnosti místo stejného metru pro všechny. Demokracie je nadvláda většiny s respektováním práv menšin. Systém, který multikulturní kolaboranti prosazují, je nadvláda menšin s nerespektováním práv většiny.

To vše placeno z daní posledních pracujících bláznů, kteří ještě nežijí jak paraziti z dotací a grantů ve státní sféře. Multikulturní kolaboranti se usadili obzvláště ve školství, které pak produkuje naprosto zbytečné multikulturní idioty nevhodné k jakékoliv práci. Multikulturní kolaboranti blokují rychlou, jasnou a rozhodnou práci soudů a policie. Multikulturní kolaboranti nás zbavili armády a nechali hranice bez dozoru.
 

K imigraci:

O ty děcka traumatizované válkou se mají postarat okolní země. Turecko především, protože je za tu válku spoluzodpovědné. Libanon. Jordánsko. To je přece přirozené, že v podobném kulturním prostředí bude těm lidem lépe, než v zemi, kde se žerou prasata a pije alkohol. Anebo je cílem této migrace něco jiného? A na tvou poslední otázku – neudělal jsem proti tomu vraždění nic. Nešel jsem protestovat před americkou ambasádu, aby nedodávala zbraně „opozici“. Ani jsem nešel přesvědčovat synky z Islamostátu, že by toho už měli nechat. Myslím, že je důležitější se věnovat našim lidem, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe, než si hrát na zachránce světa. Už za bolševika mi připadalo odporné přispívat na Fond Solidarity. A mimochodem, co jsi zrobil proti vraždění v Sýrii a Ukrajině ty?

K naší bezpečnosti:

Jsme v nejpříznivějším období svých dějin. Nemusíme čelit ani německé rase, ani germanizačním pokusům, ani bolševickým pazgřivcům. Ale čelíme nenápadné multikulturní degeneraci. Bohužel si už čtvrt století myslíme, že nepotřebujeme armádu, že hranicema může projít kdejaký mamlas a o naši bezpečnost se bude starat Amerikán (intelektuální představa) nebo Rus (bolševická představa).  

Naše země musí vyměnit ombucmáňu, vyhnat multikulturní kolaboranty z jejich pozic, ze soudnictví, školství, policie a státní správy především. Obnovit akceschopnou armádu, mít pod dozorem hranice. Zastavit přísun demoralizujících dotací, vyrovnat rozpočet a splatit dluhy. Vystoupit z mezinárodních spolků, které nás přivedly do dnešního degenerujícího stavu. Jinak si koledujeme o pořádný průser. Moc času nám nezbývá. Další velký pád akcií a ekonomiky je před námi. A válka v Evropě je na spadnutí.

Ke svobodě slova:

Je tady hodně věcí, o kterých se nesmí mluvit a psát. A horší se to. Českou sodu by dnes nikdo neschválil. A co hůř, dnes se ji lidi bojí sdílet na svých fejsbůčkových profilech, bo co kdyby to někdo kontroloval? Divím se, že blogy ještě nezakázali. Jak si vůbec může někdo dovolit psát svoje názory veřejně? Spoustu věcí se psát nesmí, takže podle toho principu tady svoboda slova není, ale Česko je na tom pořád dobře oproti okolním státům. A to je Haškova a Peroutkova a V&W zásluha a tradice. Važme si toho. Když padne svoboda slova, půjde do hajzlu všechno.

Ladislav Větvička, info,blog.idnes.cz

investigace.cz - Praní peněz a vyhýbání se daním – dva hlavní důvody, proč si lidé zakládají firmy v daňových rájích. Podle studie Světové Banky proteče přes daňové ráje přes jeden a půl trilionu dolarů ročně. Tyto peníze jsou z drtivé části nelegální a ve výsledku z nich profitují afričtí diktátoři, mexické drogové kartely, politici, italská mafie nebo i čeští tuneláři.

Jak funguje globální byznys založený na budování offshorových struktur, nastrčených ředitelích, falešných akcionářích a bílých koních, který umožňuje fungovat organizovanému zločinu, přibližuje zatím poslední z mezinárodních projektů koordinovaných Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) #PanamaPapers (Panamské dokumenty).

Německé noviny Suddeutsche Zeitung obdržely od anonymního whistleblowera přes jedenáct milionů dokumentů interní komunikace firmy Mossack Fonseca. Firmy, která po desítky let napomáhala politikům anonymizovat vlastnictví firem, společnostem využívat díry v zákonech a neplatit daně, drogovým kartelům legalizovat výnosy z prodeje drog a diktátorům sponzorovat občanské války. Více než 376 investigativních novinářů ze 109 zemí světa spojilo své síly, aby analyzovalo přes dva terabity dokumentů, získané informace zasadilo do regionálního kontextu a osvětlilo nelegální praktiky ze světa velkých peněz. Tým investigace.cz prošel tisíce stran dokumentů, aby zjistil, jak se Češi zapojili do anonymního světa daňových rájů.

Čeští partneři firmy Mossack Fonseca mají v celém schématu důležitou roli – přes 250 000 dokumentů se týká českých klientů – a mezi nimi lidé stíhaní i odsouzení za finanční kriminalitu, lidé napojení na politické kmotry, obchodníci s diamanty nebo lidé spojovaní s největšími korupčními a privatizačními skandály posledních let.

„Stvořili jsme monstrum“

Firmu Mossack Fonseca založili Jurgen Mossack a Ramon Fonseca v roce 1977 jako právnickou kancelář specializující se na obchodní právo, trusty a investiční poradenství. Během krátké doby se z malé právní kanceláře stala jedna z nejdůležitějších společností, která zakládá globální offshorová schémata desítek firem propojených tak, aby nebylo možné dohledat jak skutečného majitele, tak ani toky peněz.

Část těchto firem opravdu slouží legálnímu podnikaní, velké množství společností je ale používáno na legalizaci výnosů z trestné činnosti, korupci, vyhýbání se daním a nelegální obchod se zbraněmi a diamanty. „Stvořili jsme monstrum,“ prohlásil prý kdysi Ramon Fonseca.

Samotné podnikání se zakládáním firem a jejich prodejem by ale nebylo možné bez spolupráce s finančními institucemi. Jak ukazuje jeden z interních dokumentů, který má investigace.cz k dispozici, Mossack Fonseca měli vypracovaný seznam spolupracujících bank, které neměly problém porušit předpisy zabraňující praní peněz a otevřít bankovní účty firmám bez zřejmého majitele z destinací jako Niue nebo Vanuatu. Na seznamu figurují jak mezinárodní a respektované bankovní domy, tak i menší a regionální – jako například česká eBanka.

V jednom z interních emailů se tak můžeme dočíst: „Jediná banka, kde jsme kdy byli schopni otevřít bankovní účet bez toho, že bychom uvedli reálného vlastníka, je eBanka (Česká republika). Všechny ostatní banky po nás chtěli aspoň kopii základních due diligence dokumentů ohledně vlastníka.“ eBanka jako samostatná finanční instituce už neexistuje. Nicméně v době, kdy bylo možné si anonymní účet založit, byla pod správou finanční skupiny České pojišťovny, která zde od roku 2000 do roku 2006 měla majoritní podíl.

MF Escrow – prádelna na peníze

Mossack Fonseca však dokázali poskytnout i velmi speciální služby – vyprat nezákonně získané peníze. K tomu sloužilo oddělení s tajemným názvem MF Escrow, které poskytovalo převody peněz mezi zákazníkem a vlastními firmami tak, aby vše vypadalo naprosto legitimně.

Příkladem jsou manažeři německého Siemensu. Ti potřebovali převést černé fondy zpět do Siemensu (ale i do dalších offshorových společností a hlavně do vlastních kapes). Aby zabránili zbytečným otázkám bankovních úředníků na „nestandardní“ bankovní operaci, převedli peníze přes MS Escrow. Virtuální peníze tak obletěly půlku světa jen proto, aby nakonec skončily zpět na švýcarských a dalších účtech. Vše ale vypadalo jako normální bankovní převod.

Mossack Fonseca si za speciální službu naúčtovali speciální sazbu: deset procent z převedené (vyprané) částky. Zdůvodnili to „choulostivostí operace“.

Podle analyzovaných dokumentů poskytovala evropským klientům tyto speciální legalizační služby slovenská firma Latem Trading s.r.o.

Bílá stáj

K zakládání tisíců firem jsou ale potřeba tisíce nastrčených ředitelů – neboli bílých koňů. Podle údajů z panamského obchodního rejstříku zaregistrovala firma Mossac Fonseca během své působnosti těžko uvěřitelných 52 696 lidí a firem ve statutárních pozicích dalších firem. Mezi nejoblíbenější bílé koně patřila například Adelina Mercedes Chavarria de Estribi, předsedající necelým dvěma tisícům firem.

Mezi nejoblíbenější české bílé koně patří Zuzana Herichová, Jana Lutken, Petr Malivánek nebo Ian Taylor se stovkami firem po celém světě, ve kterých mají oficiálně fungovat jako ředitelé.

Ne vždy si ale zaměstnanci Mossack Fonseca vyberou své nastrčené ředitele dobře. Česká pobočka Mossack Fonseca najala bílého koně jménem Malchus Irvin Boncamper – účetního z ostrova St Kitts. Ten byl v srpnu 2012 odsouzen v USA k osmi letům vězení nepodmíněně poté, co přiznal, že se účastnil praní peněz z prodeje falešných pojistných smluv. Na tento podvod by se pravděpodobně nikdy nepřišlo nebýt nešťastné náhody, která se odehrála v roce 2005 na jezeru George v USA. Tehdy se potopil výletní parník a utonulo 20 seniorů. Vzhledem k tomu, že měli jen falešná pojištění, jejich rodiny zažily šok hned dvakrát: jednou ze smrti blízkých a podruhé z nákladů na jejich repatriaci a pohřeb.

Mossack Fonseca se o celé kauze dozvěděli až v roce 2013 – tehdy už byl Boncamper nastrčeným ředitelem skoro padesáti společností, z toho 11 společností bylo stále aktivních. A tak 14. srpna požádalo obchodní oddělení Mossack Fonseca, aby byl Boncamper vyměněn za jiného bílého koně.

„Vyměňte Boncampera jako ředitele. Změny antedatujeme, nové datum vyberte tak, aby vyhovovalo,“ píše se v jedné zprávě. V říjnu 2013 má MF Česká republika poskytnout k seznamu firem i termíny, kdy Boncamper naposledy podepisoval dokumenty jako ředitel. Češi promptně poskytli data pro 18 firem. Dokumenty ukazují, že minimálně pro tři z těchto společností – Garton, Faros a Westmore, poskytli Češi i antedatované dokumenty s novým ředitelem – v případě Faros bylo datum posunuto dokonce o deset let.

České terno

Samotných dokumentů, které se vztahují k českým klientům je přes 250 tisíc. Ty obsahují jak právní listiny (zakládací listiny, akcie, certifikáty), tak i mailovou komunikaci nebo komentáře ke smlouvám. Ze seznamu 283 jmen firem a lidí, které jsou v databázi navázány na Česko, figurují ve 40 případech akcie na doručitele. Podle expertů z Tax Justice Network je právě toto ta nejvyšší forma anonymizace vlastnictví. V dokumentech tak sice není uveden finální držitel akcií, je tam ale uvedena jeho adresa – ze které se dá mnoho odvodit.

Nejoblíbenější destinací, kam čeští klienti schovávají své firmy, jsou bezkonkurenčně Seychely, kde pro ně Mossack Fonseca založili přes 800 firem. Následují Britské Panenské ostrovy, Bahamy, Niue, Panama nebo ostrov Samoa, ztracený mezi Austrálií a Mexikem.

Čechů, kteří drží akcie jedné nebo více firem zřízené Mosack Fonseca v jedné z offshorových destinací, je 283, dalších přibližně 50 jmen jsou cizinci z Ruska, Tádžikistánu, Izraele nebo Srbska, kteří podnikají v Česku. Offshorová schémata firem jsou populární zejména mezi majiteli solárních elektráren, developery, obchodníky s diamanty a lidmi, co zbohatli na privatizaci, lidmi z reklamy a majiteli IT firem, stíhanými mafiány a lidmi napojenými na politiku.

„Daňové ráje klamou svým názvem. Nejsou to ráje a často se netýkají daní, ale finančních tajemství. Na mnohých českých korupčních případech vidíme, že se spíš než o daňové ráje jedná o korupční pekla zakrývající skutečné vlastníky společností nebo napomáhající praní špinavých peněz,“ říká k tomu Petr Janský, ekonom a expert na daňové ráje spolupracující na projektu Tax Justice Network.

Investigace.cz bude v následujících týdnech na základě zkoumání získaných dat postupně přinášet příběhy jednotlivých akcionářů, firem i obchodních praktik na hraně zákona.

Kdo se objevuje v Panama Papers

Solárníci

Podvody se solárními elektrárnami patří k českým specifikům. Proto každé jméno na seznamu Panama Papers přitahuje pozornost. Samozřejmě to neznamená, že všichni níže uvedení lidé se účastnili solárních podvodů.
Petr Skopal je jednatelem sítě solárních elektráren, které dohromady vyrobí přes 6 MW. Jedna z těchto elektráren, FVE Lužany, je spoluvlastněna tenistou Tomášem Berdychem.

Petr Lukovics je jednatelem sítě solárních elektráren pod vlajkou Sun Ship, solárních elektráren v okolí Uherského Hradiště. Spolu s Petrem Slabým pak spoluvlastní bahamskou firmu Lafleur Enterprises.

David Trešl a Zdeněk Vančura, kromě toho, že spoluvlastní firmu Newsun Ltd registrovanou na Seychelách, spravují více než dvacet českých firem, které se zabývají od stavařských věcí a obchodu i solárními elektrárnami.

Klienti z vězení

Česko nemá moc kriminálníků, kteří by byli známí po celém světě. Nicméně jméno Radovan Krejčíř, který si v současné době odpykává 35ti letý trest v Jihoafrické Republice za únos, pokus o vraždu a obchodování s drogami, této proslulosti získal. V databázi Panama Papers lze najít emailovou výměnu z roku 1998, kdy si Krejčíř vyvedl peníze z vlastní firmy Corado Holding do své druhé firmy na Britských Panenských ostrovech se jménem Ducane Finance. Přestože se případem podezřelé transakce zabývala policie, soud na ní neshledal nic, co by porušovalo zákon.

Dalším klientem Mossack Fonseca, který byl ve vězení, je shodou náhod bývalý obchodní partner Radovana Krejčíře, kterým je Přemysl Synek. Oba byli v roce 2010 shledáni vinnými v kauze společnosti Technology Leasing. Podle státního zástupce byl Synek tím, kdo podepisoval fiktivní smlouvy, aby mohl převést desítky milionů z účtu firmy Technology Leasing, která získala úvěr od České spořitelny. Krejčíř byl odsouzený v nepřítomnosti k osmi letům vězení, Přemysl Synek k pěti letům nepodmíněně.

V dokumentech Panama Papers vlastní Přemysle Synek, společně se svým obchodním partnerem z diamantového byznysu Lubošem Říhou dvě společnosti. Obě společnosti S.Y.S. Jewellery Limited a Jakubella Limited jsou registrovány na Britských panenských ostrovech.

Lobbisté

Filip Rybín a Petros Michopulos jsou známí svám angažmá v PR agentuře Previa CR. Spolupracovali například na předvolební kampani ČSSD, kam na mítinky nasmlouvali popové hvězdy tipu Michala Davida. Proslavila je také nahrávka, kdy britským a švédským novinářům v přestrojení za zbrojaře Petros Michopulos na dotaz ohledně Gripen vysvětluje, jak se v Česku dělá lobbing.

“K nám byl Steve Mead (manažer BAE) vždy velmi otevřený,” říká v reportáži Michopulos. “Nehlásil týden po týdnu, koho uplatil a koho ne… Někdy nám to řekl, někdy se to poznalo ze změny postoje,” říká v nahrávce Michopulos.

Rybín s Michopulosem spolu vlastní of roku 2006 firmu Couva Holdings S.A. z Britských Panenských ostrovů.

Králové privatizace

V dokumentech Panama Papers se nachází skupina velmi bohatých českých podnikatelů, jejichž jmění a obchodní impéria jsou do značné míry založené na kupónové privatizaci.

Multimilionář, majitel hokejové Sparty a ČKD Petr Speychal má v daňových rájích hned několik firem se svými obchodními partnery: Janem Kutišem a Petrem Gregorem. Všichni tři pak byli v roce 2014 vyslýchání v případu možného krácení daní. Případ je ale natolik komplexní, že vyšetřování zatím stále pokračuje. Malý kousek jejich impéria se tak ocitl i v databázi Panama Papers. Jan Kutiš a Petr Speychal spolu vlastní firmu Branson Ventures na Seychelách, Petr Gregor a Petr Speychal pak vlastní bahamskou společnost Woodward & Bradley Corporation.

Dalším investičním mágem je Daniel Křetínský. Tento mladý český miliardář je spolumajitelem Energetického Průmyslového Holdingu, fotbalového klubu Sparta Praha a médií jako Blesk nebo Reflex pod hlavičkou Czech News Center. Křetínský vlastní firmu s romantickým názvem Wonderful Yacht Holdings registrovanou na Britských Panamských ostrovech.

Mezi milionáři pak vyniká Petr Kellner. Kromě toho, že se pravidelně umísťuje v žebříčku nejbohatších lidí planety sestavovaným časopisem Forbes a nedávného čínského angažmá, se toho o něm zase tolik neví. V databázi Panama Papers má Petr Kellner se svojí ženou Renátou hned několik firem na Britských Panenských ostrovech.

Další zajímavou osobou je Radek Menšík, obchodní partner bývalé manželky jednoho z nejmocnějších mužů českého byznysu Martina Romana Lenky Romanové. Spolu s Lenkou Romanovou investují peníze do developerských projektů (například OC Lužiny). Radek Menšík je pak majitelem Seychelské firmy Investdevelop.

Politické konexe

Čeští politici umějí velmi dobře využívat všech nástrojů anonymizace vlastnictví firem. Schovávají se za hradby právníků, firem z daňových rájů, bílých koňů a zprostředkovatelů. Je velmi složité vystopovat toky jejich peněz a ještě složitější jim prokázat jakékoliv překročení zákona. Těch způsobů, jak se jim dostat na stopu, je jen velmi málo, zejména kvůli tomu, že akcie na doručitele v kombinaci s offshorovou firmou je mezi politiky tak populární. Jeden z nástrojů je v databázi Panama Papers. Tam lze najít čtyři akcie na doručitele seychelské společnosti Melbourne House. Adresa doručitelů akcií je ve všech případech stejná: rodinný dům v jedné části Ústí nad Labem. Majitelkou domu je Iveta Sadílková, žena často spojována s podnikáním takzvaných kmotrů z ODS Patrikem Oulickým a Alexandrem Novákem.

Zbraně

Tomáš Nebeský je podnikatelem, který by spadal do více skupin než jen té zbrojařské. Své první velké peníze a reputaci zlého hocha získal během privatizace, kdy je často spojován s tunelováním fondu Tercier. Vsoučasné době je vlastníkem Wotan Invest, akciové společnosti s mnoha dceřinými firmami. Jednou z nejvýraznějších firem z portfolia Wotanu je Sellier & Bellot, firma vyrábějící munici.

Nebeský je pak jediným akcionářem seychelské firmy H&T, Ltd., společnosti registrované v roce 2010 se základním kapitálem 1 americký dolar.

Druhým zbrojařem vystupujícím v dokumentech Panama Papers je Tomáš Quis ze Vsetína. Ten je majitelem firmy Czech Small Arms, která vyrábí nebo certifikovaně znehodnocuje malé střelné zbraně. Kromě toho je držitelem hned několika patentů, které se střelných zbraní týkají. Jeho panamská společnost se jmenuje General Trading & Consulting Corp.

Pavla Holcová, investigace.cz

Parlamentní listy - Zcela jiný pohled na Německo, než bývá zvykem, nabízí ekonom Karel Kříž. Upozorňuje na výhody, jaké má z Evropské unie z eurozóny i jak těží z východní části střední Evropy, protože hodně subdodávek pochází z těchto nízkonákladových ekonomik. Z trvající migrační krize zcela jednoznačně viní německou kancléřku Angelu Merkelovou a její vítací kulturu, kvůli čemuž se náš západní soused stal magnetem přitahujícím miliony lidí.