Svobodné fórum - Státy s registračními pokladnami nebo EET? Festival paradoxů: stínová ekonomika se zvyšuje, Chorvatsko s EET je druhé nejhorší v EU, státní pokladny prázdné, propouštění státních zaměstnanců, zvyšování DPH, životní úroveň stagnuje, ekonomiku drží nad vodou i „nepoctivci“.

Dle posledních zpráv se zvýšila stínová ekonomika v Řecku na 25 % HDP (Řecko má off-line registrační pokladny podobné jako na Slovensku). Nejhorší v EU je Bulharsko s 31 % HDP následováno Chorvatskem s 28 % HDP, Babišovým vzorem pro on-line EET. Česko je na tom s 15 % zatím lépe než např. i Belgie nebo skandinávské země a řadí se mezi „nejslušnější“ státy světa.

Jak je možné, že EET nebo registrační pokladny nefungují jako nástroj na snižování stínové ekonomiky a naopak způsobují problémy? Zkusme na to jít z opačného pohledu. Výše stínové ekonomiky je hlavně zrcadlo špatně nastavenému systému. Nedůvěra ve stát, neúnosné daně, překážky v legálním podnikání, složitá legislativa, chudoba,… Stínová ekonomika má ale i pozitivní vlastnosti (slovo pozitivní zde neznamená správné). 70–90 % peněz ze stínových aktivit se v dané zemi vrací zpět do oběhu, kde se i zdaní. Stínová ekonomika dokonce stimuluje i tu oficiální. Jinak řečeno, peníze se rychleji „točí“. Je-li snaha toto potlačit represí, stane se najednou několik událostí:

1. Plošná represe znamená i více byrokracie a nehostinné podmínky pro podnikání. To odradí část podnikatelů od dalších činností. Problémy začnou mít i jejich dodavatelé a z regionů se začnou stávat nezajímavé ospalé díry. To způsobí další utlumení ekonomických aktivit jiných subjektů. Pro zjednodušení si představme porovnání s přírodou. Kde se bude lépe dařit pěstovat zeleninu? Na zavlažovaném úrodném poli nebo v nehostinné poušti? Např. Velká Británie, USA, Švýcarsko, Holandsko patří do té první skupiny. Upadající Chorvatsko, Itálie, Řecko pak do té druhé. Extrémem vyprahlé pouště, tedy nehostinných podmínek pro podnikání, je chátrající Venezuela.
2. Překážky a represe v podnikání způsobí i to, že část podnikatelů přejde do jiné skupiny stínových aktivit. Nešťastnou rétorikou našeho ministra financí si velká skupina obyvatel mylně představuje, že stínové aktivity tvoří pouze krácení tržeb. Skládá se z černé, kriminální (obchod z drogami, prostituce, korupce úředníků) a šedé (nepřiznané tržby, domácí výpomoci, práce na černo). Ze „sebe-zaměstnanců“, tedy OSVČ, se stanou meloucháři bez IČA. Výhodou pro ně je, že nebudou muset 30 % své energie věnovat byrokracii a volný čas tak mohou věnovat tvořivosti nebo rodině.
3. Podaří-li se represí částečně utlumit krácení tržeb, utlumí se i ta oficiální ekonomika (bod 1) a procentuální podíl stínové ekonomiky ve vztahu k HDP zůstane beze změn nebo se i zvýší (důvod uveden v bodu 2).
4. Ti, kteří nějak skousnou dehonestaci a nárůst byrokracie (střední a větší firmy snáze), si toto započítají do cen. Ubude-li jim i konkurence, tak zvednou ceny podruhé. Lidé si za své peníze koupí méně. Pokud se podíváme na tzv. index mizérie (nezaměstnanost a růst cen), nalezneme mezi nejhoršími 15 státy světa výše uvedené Chorvatsko, Itálii, Řecko, Venezuelu, ale i Slovensko řízené populistou Ficem. Na Slovensku mají sice vlaky zadarmo, ale značná část důchodců nemá ani na doplatky za léky.
5. Nehostinné podmínky v podnikání paralyzují přirozený přírůstek podnikatelů. Přirozený úbytek samozřejmě pokračuje. Dochází tedy k negativnímu jevu a to k permanentnímu úbytku podnikatelů.
6. Utlumení podnikání represí má za následek zvýšené sociální výdaje státu. Nakonec předlužené státy musí propouštět státní zaměstnance, zvyšovat DPH, ale i snižovat důchody. Snižuje se domácí spotřeba. Spirála chudoby nabírá obrátky.

A jak je na tom nyní Chorvatsko, které chtěli tamní soudruzi (již nejsou naštěstí u moci) zachránit populistickým experimentem EET? Životní úroveň se ve vztahu k průměru EU neustále snižuje, 95 % obyvatel žije v chudobě, bankovní sektor má podobně jako Itálie problémy s vysokým počtem nesplácených úvěrů. Příští rok zřejmě čtyřmiliónové Chorvatsko jako první země v EU přejde pod nucenou správu Bruselu. Evropská komise v květnu letošního roku nařídila neprodlené reformy. Mezi ně patří odstranění neodůvodněných regulací a překážek v podnikání, snížení daní a odvodů, propuštění 40 000 státních zaměstnanců, provedení penzijní reformy… Zatím Chorvatsko pouze snižuje od 1. ledna daně podnikatelům. Analytici ale hlavně tlačí na zlepšení podnikatelského prostředí, tedy snížení byrokracie. Ve zprávě EK je dále uvedeno, že pokusy o snížení stínové ekonomiky vůbec nefungují. EET tedy taktéž patří mezi neodůvodněné překážky v podnikání. Dále čeká nejmladšího člena EU v roce 2017 těžká zkouška. Na vysoké úroky a refinancování státního dluhu potřebuje v přepočtu asi 110 mld. Kč. To je asi 20% jejich státního rozpočtu (podobná částka jaká jde na penze). Peníze na to samozřejmě nemají a na zaplacení úroků si budou muset vzít další půjčky.

Potřebuje Česko jít s represivním experimentem EET směrem na Balkán? Nebo si ministr financí včas vzpomene na svůj předvolební slib hnutí ANO 2011 z roku 2013 a bude se inspirovat snižováním byrokracie lídrem v oblasti, např. Nizozemskem?

Snížení stínové ekonomiky může napomoci jedině důvěra ve sloužící efektivní stát bez byrokratického pekla. Nic jiného se zatím nikde neosvědčilo.

Boleslav Buzek - autor je zakladatelem facebookové skupiny Radostné Česko bez EET.

Facebook - Ekonomka Markéta Šichtařová totálně strhala ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou (ČSSD). Tato dáma a spolu s ní i celá sociální demokracie chce snad ovládat každičký aspekt lidského života. Bez EET už si prý nemůžeme koupit ani nanuk, ženy údajně nesmějí rodit, jak by si přály, a teď už ani nebudeme moct pracovat z domova. „Lidé v Poslanecké sněmovně a senátu – proboha probuďte se a smeťte tuhle zrůdnost!“ volá Šichtařová.

Svobodné fórum - Češi se pohádali o kouření v hospodách. Ve společnosti probíhá vzrušená diskuze o pojetí státu a o míře svobody. Velkému množství lidí se přitom líbí, když stát zasahuje do všeho. Asi by se jim i líbilo, kdyby jim stát ještě více kontroloval a usměrňoval život. Aby už vůbec nemuseli myslet. Mně tedy ne.

Na Svobodném fóru způsobil poprask článek Alexandra Vondry nazvaný „Černý pátek v českém Parlamentu“. Vondra mimo jiné popisuje, jak se staví ke kouření v restauracích jednotlivé západní země. Přijetím antikuřáckého zákona jsme se totiž rázem ocitli na nejvyšší příčce státní restrikce. Utáhli jsme si šrouby tak, jak je to jen v málo zemích světa.

Zastánci zákona mluví o ochraně zdraví, o ohromných výdajích na léčbu kuřáckých chorob, a také o ochraně práv nekuřáků. A na sociálních sítích především hodně předhazují obhájcům kouření smrad.

Jako nekuřáka (byť se starou kuřáckou zkušeností) mě na celé věci zajímá jiná věc. Zajímá mě rostoucí pohrdání a nerespekt k soukromému majetku a posedlost stále novými zákony, které reglementují společenský život.

Když budu mít hospodu, tak mám právo v ní určovat pravidla. Tečka. Do těchto pravidel se přirozeně nevejde nic, co je nelegální a zločinné. Ani ve své vlastní hospodě nesmím prodávat dětské porno. Kouření cigaret ale není nelegální činností a snad jen naprostý fanatik by ho považoval za zločin. Proto má být výsostným právem majitele restaurace určit, zda se u něj bude nebo nebude kouřit.

Kulturní tlak na omezování kouření ve veřejných prostorách je jistě správný. Od takových věcí totiž nemají být zákony, nýbrž dohoda malých komunit, jak chtějí žít a jak se chtějí chovat. Dospělí lidé nepotřebují všechno určit zákazy a příkazy, protože se umí dohodnout a umí se respektovat. Tím si společnost sama přirozenou cestou nastavuje standardy chování. Jedině taková společnost je silná a odolná.

V české společnosti již téměř vymizely absurdní situace, kdy arogantní kuřáci kouřili nekuřákům pod nos. Situace se prostě pro nekuřáky hodně zlepšila i bez zákona. A tak to má být. Osobně preferuji nekuřáckou restauraci, ale ještě mnohem více mi záleží na tom, aby měl majitel soukromého majetku právo rozhodovat o svém vlastním podniku. A toto právo má být svaté.

Moje hospoda totiž vůbec není totéž jako zastávka autobusu, jak mi napsal jeden čtenář na Facebooku. Moje hospoda je můj prostor, kam zvu lidi na návštěvu. Osobně budu rád, když se jim bude u mě líbit, ale mám i právo se chovat tak, že se jim u mě líbit nebude. Je to prostě moje věc. A nyní se mi stále více stát plete do mých věcí a mě už to přestává bavit. Mohl bych také ztratit chuť se v takovém státě o cokoli snažit.

Soukromý majetek je naprosto základním pilířem lidské důstojnosti a svobody. Moje svoboda je přitom podmínkou mé osobní iniciativy, neboli chuti něco dělat. Od respektu k soukromému majetku se odvíjí skoro všechno: ekonomická prosperita, konkurenční prostředí, prostředí svobodného kritického myšlení, politické a občanské svobody a přirozená pluralita. Někdejší historický úpadek naší země na úroveň chudých rozvojových zemí má jednoduchý důvod: Likvidace soukromého majetku a tím i likvidace osobní iniciativy.

Neustálé zasahování státu do podnikání, a to zejména do podnikání drobných a středních živností, vede ke společnosti ruského typu, kde nemá smysl o nic usilovat, kde individuální iniciativa nemá žádné společenské ocenění a kde jsou lidé vesměs bezmocní mužíci nebo prostě jen masa pracujících.

Skutečnost, že regulacemi jsou v posledních desetiletích posedlé i některé západní společnosti včetně orgánů Evropské unie, to není nic, co by mělo sloužit jako pozitivní argument. Evropská unie je slabá a hrozí jí rozpad právě proto, že tolik nadřazuje nadbytečné a nesmyslné regulování běžného společenského života nad úkol, který je vážný a zásadní: nad ochranu a bezpečnost společného svobodného prostředí.

Česká hospoda, tak jak jsme ji znali, umírá. Jaroslav Hašek i Bohumil Hrabal by dnes byli němí. Na vesnicích komunismus vyhnal lidi z kostelů a současný státní dirigismus je skrze neustálou státní buzeraci, EET a antikuřácký zákon vyžene z hospod. Alexandr Vondra má naprostou pravdu ohledně důsledků, které má současné sociální inženýrství.

Výsledkem státní buzarace a zakazování nebude zdravější a voňavější společnost, nýbrž společnost sterilní, vydezinfikovaná od veškerého autonomního chování a nejlépe i myšlení.

Milí Češi, zrajete na to, abyste si ještě nechali voperovat pod kůži čipy. Aby vás mohl stát všechny kontrolovat, zda děláte vždycky všechno správně. 

Pavel Šafr, Svobodné fórum

Echo24 - Lidé starší generace říkají, že poprvé si na únavu začali stěžovat až po padesátce, ale já často potkávám unavené třicátníky. Plánovací kalendáře někdy používají už děti na základní škole. Univerzitní učitelé si často povzdechnou nad tím, že studenti nemají čas chodit na přednášky a obtížně dohledávají volný termín, aby vůbec mohli přijít na zkoušku.

A nad tím vším se vznáší opar nějaké těkavé nervozity. Německý filosof korejského původu Byung-Chul Han se v knize, která vyšla v českém překladu R. Baroše jako Vyhořelá společnost (Rybka Publishers, 2016), zabývá společností v digitálním reji, která stále víc pociťuje únavu. Je to důležité téma, nejenom z osobního hlediska, abychom mohli prožít dobrý život, ale i z hlediska celé společnosti – budeme vůbec mít energii na změnu?

_{Výměna disciplíny za výkonnost}

V nedávné společnosti vládla disciplína. Stát, firma či zaměstnavatel vydával sérii příkazů a obvykle tvrdě dbal na jejich dodržování. Důležitá byla poslušnost, zatímco dnes je důležitý výkon. Lidé se stávají podnikateli sebe samých a neštítí se vykořisťovat sami sebe, protože uvěřili heslům o efektivitě, iniciativě a motivaci. Model disciplíny byl nahrazen modelem výkonnosti. Vnímám to i v tak nevýrobní sféře, jako je věda. Před deseti lety jsme byli rádi, když průměrný pracovník vědeckého ústavu napsal v oboru přírodních věd kolem dvou či tří vědeckých publikací, ale nyní mladší kolegové jich zvládnou kolem osmi. Ale přitom nemáme pocit, že by došlo k nějakému velkému intelektuálnímu průlomu, spíš k poctivé, vytrvalé, ale řádně rozmělněné vědecké práci.

Ve společnosti soustředěné na výkon, říká Han, dochází k systémovému násilí, které se často projevuje depresemi, ale může vést až k „infarktu duše“. Dochází k němu, když už přestáváme zvládat přemíru možností a činností. Na jedné straně se od člověka očekává, že bude dobrý partner a rodič, ale také že si bude budovat kariéru. Ocitá se pak ve válečném stavu se sebou samým, protože tělo i duše se občas potřebuje povalovat. Je pak obtížné rozeznat, kdo je pachatel a kdo oběť. Hektický shon málokdy přináší něco nového, spíš jen urychluje to, co již existuje.

_{Bdělost divokého zvířete}

Jedním z hlavních rysů moderních digitálních médií je schopnost rychle přeskakovat z tématu na téma a téměř najednou zvládat víc různých úkolů. Tuto činnost, kdy zároveň telefonujeme, mailujeme či odpovídáme na sociálních sítích, obvykle popisujeme jako multitasking. Když píši tuto zprávu, poslouchám gregoriánský chorál. Neumím si představit, že by si mniši při zpěvu hráli s mobilem. Multitasking se podle Hana nejvíc ze všeho podobá technice pozornosti, která je nezbytná pro přežití v přírodě. Zvíře jí, ale musí být ve střehu. Chrání potomstvo, hlídá si své partnery. Většinou není schopno se nějak hlouběji pohroužit do sebe, anebo věnovat plnou pozornost potomkům či partnerovi. Multitasking je tak spíš charakteristický pro starší a víc animální vrstvu mysli, zatímco kulturní mysl je založena na pomalé, prožívané výměně krásy a souměrnosti.

Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, víc než ta naše. Jenže na schopnosti mít dlouhou chvíli a nic nedělat závisí i schopnost se uvolnit. Tu potřebujeme, když chceme naslouchat svým blízkým, anebo třeba hudbě, umění či přírodě. Kolikrát v krásné krajině potkávám běžce nebo kolaře zcela zahleděné na vlastní neklidný výkon. Mizí tak společnost naslouchajících, protože hyperaktivní ego ztratilo přístup k hluboké soucitné koncentraci. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Na jednu stranu si to pod vlivem atmosféry doby umocněné médii a reklamou myslíme, ale v hloubi duše tomu stejně nevěříme, takže nakonec mysl sklouzává do strachu a hysterie.

_{Hněv a zlost}

Změnila se i forma naší naštvanosti. V nedávné společnosti lidé často podléhali hněvu – jako schopnosti nějakým emočním výbuchem uzavřít jeden děj a pokračovat do nového stavu. Hněv byl tehdy normální a lidé mu rozuměli. Dnes jej vnímáme jako negativní emoci, která je ve vesměs pozitivně laděném světě považovaná za zakázanou. Nahrazujeme je povolenou, ba žádanou jinou emocí – je to mírné rebelství a chronická naštvanost, které se zbavujeme zejména pozdě večer na sociálních sítích.

Neustále slýcháme, že určitý film či kniha „boří společenské konvence“ a obvykle se tím rozumí volnost sexuálního chování, která diváka či čtenáře ubezpečuje, že se může chovat podobným způsobem. Ve skutečnosti současné společenské konvence boří lidé, kteří se rozhodli neřídit auto, nedívat se na pořady o vaření, nebýt na Facebooku, anebo se účastnit hnutí „90“, podle kterého máte vlastnit jenom 90 věcí (dvě ponožky se počítají ze jednu věc). Radikální větev tohoto hnutí dokonce věří, že stačí 40 věcí. Rovněž péče o děti poněkud zavání společenskou vzpourou. Kdyby nějaký manažer chtěl skutečně bořit současné konvence, tak by se neměl často mýt, ani chodit v čistém obleku, což je nemyslitelné, ale dětskou pornografii mu tolerovat budeme, anebo jej učiní ještě zajímavějším.

Han považuje hyperaktivitu za extrémně pasivní formu konání, protože málokdy vytváří něco nového, jen opakuje a zesiluje řečené. Člověk je ve vleku dění kolem sebe a aby zvládl všechny podněty, potřebuje nějakou formu dopingu, nejčastěji léků na dobrou náladu. Špatná nálada je totiž v pozitivně laděné společnosti nežádoucí. Stupňování výkonu bez ohledu na potřeby duše vede k vyhoření. Tím, jak stupňujeme požadavky na sebe samé, tak žádný výsledek není považován za uspokojivý. Touha není nikdy ukončena, cíl není dosažen. Klid se nedostavuje.

_{Pozitivní společnost je násilná}

Tato společnost nám na jednu stranu říká „užívejte si světa a těla všemi prostředky“, ale také nařizuje – „produkujte, vyrábějte, pracujte“. Takže tady máme kombinaci velké svobody a velkého útlaku, který směřujeme sami na sebe. Sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví. Útlak vždycky budí nějakou formu agresivity, takže současná pozitivně laděná společnost je násilná, ale většinou neviditelným způsobem. Ten se projevuje autoagresivitou, domácími neshodami či nadávkami na sociálních sítích. Tato skrytá forma násilí má však potenciál přerůst do výbuchu viditelného násilí, jako se stalo při londýnských nepokojích, jejichž mnozí původci nebyli frustrovaní Pákistánci, ale „white, rich and British“, tedy bílí Britové z vyšších středních tříd, kde je míra auto-útlaku nejvyšší. Násilí páchané na sobě od určité hranice snadno přechází do davové brutality.

Pařížský syndrom

Jako pařížský syndrom je označována psychická porucha, která se projevuje halucinacemi, bušením srdce, ztrátou a „vykolejením sebe sama“. Postihuje nejčastěji japonské turisty v Paříži, kam přijíždí s mediální či reklamní představou krásného města, ale jsou konfrontováni s jeho realitou. Probouzejí se ze sna do skutečného, problematického světa. Na druhou stranu jsem nikdy neslyšel o žádném Čechovi, který by ve své vrozené nedůvěře a skepticismu, trpěl pařížským syndromem. Právě naopak chaos pařížského světa, směs velkého a nízkého nás spíš okouzluje.

Han říká, že přemíra dat svět neosvětluje a nevytváří žádnou pravdu. Čím více informací se do světa vypouští, tím větší neuspořádanost v něm panuje. Další chyba se asi stala v okamžiku, kdy jsem uvěřili, že více peněz znamená více života. Definici života jsme ovšem převzali z televizních seriálů a z reklamy, která nám ukazuje, že když za výrobek zaplatíme o něco méně, tak po zbytek dne máme obrovskou radost a to až do dalšího podobného nákupu.

Řekl bych, že hlavní význam Hanovy koncepce „vyhořelé společnosti“ spočívá v rozeznání toho, že vcelku nenápadně vznikla nová, ale přesto násilná společenská norma výkonnosti, která tím, jak rozbila model disciplíny předcházející společnosti, se sama sebe považuje za svobodnou a pokrokovou. Ve skutečnosti vede přemíra dat k znejistění a zakrytí světa a novým, vysoce účinným typem otrokářství se stal sebeútlak. Ten se neustále stupňuje a může vést až k „infarktu duše“ či výbuchu davu.

Lék je celkem banální. Každý jej zná, protože vyrůstá z přirozených potřeb těla i duše – pomalejší pohyb, málo věcí i málo informací, ale zato pečlivě vybraných a hlavně schopnost naslouchat sobě, lidem, přírodě a okolnímu světu.

Pramen: Han Byung-Chul (2016): Vyhořelá společnost. 283 stran. Rybka Publishers. Praha.

LN: Lze však v přímé souvislosti s digitálními technologiemi hovořit o společenském úpadku?
Uvědomíte-li si, na čem stojí naše společnost, pak jednoznačně. Jsou to tři pilíře: vzdělání, empatie a vůle. A digitální média všechny tři poškozují. Nejenže nepomáhají při učení, ale i zabraňují se učit. Postupně externalizujeme své myšlení, které za nás vykonávají počítače. Jak jsem řekl, mozek se vyvíjí tím, že jej používáme. Pokud jej nepoužíváme, v lepším případě jen atrofuje, v horším se nevyvíjí. Všechno přitom začíná pamětí.

Neustále slýchávám, že nemáme děti nutit, aby se „šprtaly“, protože si všechno dohledají. To je však hloupost! Aby člověk uměl dobře vyhledávat, musí toho neskutečně moc vědět. A hodně toho ví ten, kdo si hodně pamatuje. Paměť tvoří základ našeho myšlení. Její ztráta vede ke zhloupnutí společnosti, čehož jsme nyní svědky.

Dalším pilířem naší společnosti je zmíněná empatie. Jak chcete založit fungující demokracii na lidech, kteří raději tráví čas s virtuálními přáteli? Jak chcete postavit společnost na jedincích, kteří ztratili schopnost druhého požádat o radu, protože si přece vše mohou vygooglovat?

Jako třetí jsem zmínil schopnost chtění. Nemůžeme být autonomními bytostmi, pokud jsme pozbyli schopnosti koncentrace, která je bytostně spjata s pohroužením do konkrétního úkolu. Dnešní mladí lidé už nejsou schopni soustředit se 15 minut na konkrétní problém, aniž by si přitom kontrolovali e-maily nebo byli rušeni přicházejícími zprávami na Facebooku. Navíc dobrovolně sdílíme data, která jsou následně využita proti nám. Zdá se mi, že toto vše je s demokracií neslučitelné.

LN: Vaše hodnocení mladých lidí je zdrcující. Jak na vaše knihy reagují?

Není to vina jejich, ale starší generace, která mladé lidi a děti vystavuje morálním výzvám, v nichž nemohou obstát. Vždyť s digitálními technologiemi je spjata ohromná morální zodpovědnost! Chytrý telefon může být velmi účinná zbraň – můžete se zadlužit, můžete druhého velmi účinně šikanovat, můžete sledovat pornografii, kdykoliv se vám zachce. Pozoruhodné je, že mladí lidé reagují na mé hodnocení vesměs kladně. Zatímco rodiče zpívají písničku, jak jejich dítě nesmí zmeškat kariérní náskok, a proto se bude učit programovat pro jistotu už ve školce, sami mladí lidé si ve výzkumech stěžují, že je moderní technologie ruší. Dokonce vymysleli nové slovo: člověka věčně napojeného na digitální technologie nazývají smombie, což je kombinace slov smartphone a zombie. Říkají tím, že člověk připoutaný k digitálním technologiím se umrtvuje.

LN: Často se ve svých knihách věnujete fenoménu nedostatečně rozvinutých motorických schopností, což se následně odráží v nižších intelektuálních dovednostech. Lidé si stále neuvědomují, že naše mysl a vůle povstávají z těla. Ne nadarmo má angličtina jedno slovo pro prst a číslo – digit. Původně to souvisí s pozorováním, že čím mrštnější máte prsty, tím lépe umíte počítat. Nejen smysly, ale i motorika utváří mozek. Problémem je, že současné děti se málo hýbou, jsou málo v přírodě a hrají málo her, které by je tělesně motivovaly.

A nyní se dokonce přestávají učit psát rukou. Jenže píšete-li text ručně, podstatně lépe si jej pamatujete, aktivujete totiž přitom více svalů a nervů. To ostatně platí i pro dospělé: kdo si potřebuje zapamatovat, co čte, má si k tomu vzít tužku a papír. Budete-li si dělat poznámky na počítači, zapamatujete si mnohem méně. Totéž platí o elektronických knihách, nemáte-li před sebou fyzickou knihu, v níž si třeba můžete podtrhávat, nebudete si tolik pamatovat.

Vlivem moderních technologií jsme si zvykli na to, že lze řešit stále širší okruh úkolů stereotypním přejetím prstu po obrazovce. Dopady pocítí opět především děti. Dospělým mozek přinejhorším zakrní, jenže co když se dětem nevyvinou určitá centra vůbec? Se senzomotorikou je spojená třetina mozku. Pokud se dítěti nedovyvine třetina mozku a dospělému zakrní, není přehnané hovořit o intelektuální amputaci.

Tento fenomén nestudují jen lékaři, ale i filozofové – například Husserl nebo Merleau-Ponty. Tělo nám nebrání v myšlení, ale aktivně ho utváří, dokonce je jeho podmínkou. Kdo nepracuje s tělem, nemůže dobře myslet.

LN: To, co označujete za duchovní zkázu, tedy podle vás začíná u špatného vývoje dětí?
Ano, proto se ve svých knihách obracím především na rodiče. Jsem přesvědčen, že se naprosto fatálně podepisujeme na nejmladší generaci. Již existuje dokonce nočník se zabudovaným stojanem na tablet. Kdo někdy vychovával dítě, ví, že vůbec není snadné ho naučit chodit na nočník.

Dítě se musí koncentrovat. My mu však neumožňujeme koncentrovat se ani na tuto základní věc, která je pro jeho další vývoj zásadní. Jak se pak má vůbec někdy naučit koncentrovat? Zkáza začíná u těchto banálních tělesných úkonů, které nezvládáme bez tabletu.

LN: Je situace skutečně natolik vážná? Například výsledky jihokorejských studentů ohromují při PISA testech celý svět, přičemž tato země v digitalizaci pokročila nejdále.
Jihokorejské děti jsou skutečně velmi šikovné – příčina je kulturní. Když se zeptáte německého žáka, kdo je dobrý v matematice, odpoví vám, že ten, kdo je nadaný. Když se zeptáte jihokorejského žáka na tutéž otázku, odpoví vám: Ten, kdo hodně počítá. Z toho vyplývá, že když německému dítěti nejde matematika, řekne si, že na to „nemá buňky“, a vypustí ji ze svého životního programu. Co udělá jihokorejské dítě? Sedne ke stolu a začne počítat. To je důvod, proč Jihokorejci dosud nepocítili propad v PISA testech.

Na druhou stranu je ale třeba říct, že Jihokorejci jsou první, kteří se riziky spojenými s digitalizací aktivně zabývají. Vznikl například zákon zacházející s videohrami jako s drogou – je-li vám méně než 16 let, nesmíte je hrát mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, navíc existují rehabilitační centra pro děti závislé na videohrách a chytrých telefonech.

To jsou mimořádně důležitá opatření a celá jihokorejská společnost si díky nim uvědomuje, že technologie nejsou nevinné a že je podobně asociální zapálit si na veřejnosti cigaretu jako neustále svírat chytrý telefon.

LN: Uvítal byste podobné zákony regulující digitální technologie i v Evropě?
Jednoznačně. Kdyby lidé znali všechna nebezpečí spjatá s digitálními technologiemi! Nadužívání působí nespavost, obezitu a kognitivní poruchy. To vše je pro děti přímo likvidační. Srovnáváte-li nadužívání těchto technologií s kouřením, jsem přesvědčen, že cigarety jsou docela neškodné.

LN: Kouření, alkohol, nezdravá strava jsou určitými druhy luxusu, který si můžeme s většími či menšími obtížemi upřít. Nemohli bychom však občas dělat svou práci, aniž bychom celý den pracovali s technologiemi, přestože mohou prokazatelně a vážně škodit. Co byste doporučoval, žijeme-li ve společnosti, která je digitalizací pohlcená a vníž nelze s moderními technologiemi nepracovat?
Pro začátek bych řekl, že jste pronesla velkou hloupost. Společnost byla v minulosti zamořena azbestem a jinými jedy, přičemž azbestem zatížené domy dnes bouráme. Také jsme v minulosti měli v benzinu olovo, a dokonce krásné olověné nátěry v dětských pokojích. Když jsme však zjistili, že se olovo negativně podepisuje na vývoji mozku, učinili jsme krok nazpět.

Kdyby vám někdo řekl, vím, že to škodí mému dítěti, ale ta barva je opravdu pěkná, a proto mu navzdory tomu tím ty stěny vymaluji, klepala byste si na čelo. A já vám nyní říkám, že internet je horší než azbest nebo olovo. Budete-li tvrdit, ale ono to jinak nejde, pak se ptám: Proč by to nemělo jít jinak?

LN: Je-li internet pro malé děti podobně nebezpečný jako azbest, neměly by tedy mít žádný přístup k digitálním technologiím?
Naprosto žádný. V dospívání bych povolil kontrolovaný přístup, ale v žádném případě pravidelný. Malému dítěti se chytrý telefon nesmí dostat do rukou, to je bez diskuse. Ani dospívající člověk však digitální technologie nepotřebuje. Má číst, stýkat se s vrstevníky, sportovat, mít rozmanité koníčky.

LN: Nehrozí však, že dítě, kterému budete bránit v přístupu k digitálním technologiím, se včas nenaučí s nimi rozumně zacházet?
Doporučujete tedy podávat ve školce občas štamprle, aby se děti naučily včas zacházet s alkoholem? Existují věci, které zákon povoluje až od určitého věku – třeba pití alkoholu nebo řízení auta. Netvrdím, že se máme vzdát digitálních technologií jako nástrojů.

Velký rozdíl spočívá v tom, že dospělí vědí, že tyto digitální technologie jsou nástroje. Vědí, že by je měli ve volném čase odložit. Dnešní dospělí navíc mohli vyrůstat bez digitálních technologií. Naše mozky dostaly příležitost se vyvinout. Nyní však tuto příležitost upíráme svým dětem.

LN: Ve své nejnovější knize Kybernemoc! se věnujete závislosti na digitálních technologiích. Jak ji definujete?
Závislí pociťují v nepřítomnosti digitálních technologií podobné symptomy jako alkoholik, který nemá svou sklenku. Mám na mysli příznaky, jako je nervozita, třes, pocení, ale i podrážděnost a agresivita. Typické rovněž je, že se těmto lidem hroutí vztahy a mají vážné potíže v práci či ve škole a studiu.

LN: Tento druh závislosti se však v jednom podstatném bodě liší. Vyléčený alkoholik by se měl navždy vyhýbat pití alkoholu. V případě digitálních technologií to však bude značně obtížné, ne-li nemožné. Člověk, který by chtěl žít bez nich, by pravděpodobně čelil podobným potížím jako ten, kdo je na nich závislý – přišel by o práci a možná by utrpěly i jeho vztahy, jež dnes digitální média nejen narušují, ale i vytvářejí a udržují.
V tomto podstatném bodě se tyto dvě závislosti liší. V jedné věci však pravdu nemáte. Přístup k alkoholové závislosti se v uplynulých letech změnil. Stále více lékařů přistupuje na to, že se člověk může naučit pít kontrolovaně i poté, co byl na alkoholu závislý. Padlo dogma, že by se vyléčený alkoholik již nikdy neměl dotknout alkoholu, aniž by se stal znovu závislým.

Podobně musíme přistupovat i k technologickým závislostem. V dnešním světě se od technologií nelze odpoutat, ale o to důležitější je reflektovat jejich vliv a nebezpečí, a s o to větší obezřetností je musíme používat. Jsem přesvědčen, že budoucí generace bude nad naším nezodpovědným přístupem kroutit hlavou stejně, jako se dnes smějeme tomu, že se na přelomu 19. a 20. století lidé rentgenovali jen z legrace a mnozí na to zemřeli.

LN: Dodnes pracujete jako primář psychiatrické kliniky. Jak jste se dostal k takzvané digitální demenci?
Jsem psychiatr, který současně vystudoval filozofii, a dodnes jako lékař pracuji – mám své pacienty, chodím na vizity a účastním se všeho, co k mému povolání patří. K psaní knih mě pokaždé přivede podnět z mého každodenního života. V první knize, kterou jsem napsal, jsem se věnoval procesu učení a bylo to v době, kdy jsem se hodně zabýval vývojem svých dětí.

Učitelé mých dětí se mě jednou zeptali: Nebyly by některé vaše poznatky užitečné i pro nás? Všechny, odpověděl jsem jim. Večer jsem si pak sedl a začal psát příručku, jak se vyvíjí lidský mozek, co mu škodí a prospívá. Aniž bych se chtěl příliš vychloubat, snad každý učitel v Německu měl tuto knihu v ruce.

Děti povyrostly a my jsme začali řešit televizi. Rodiče a učitelé se mě ptali: Na jaké pořady se mohou děti dívat? Mají se vůbec dívat na televizi? A jak často? Proto jsem napsal další knihu. Aby bylo jasno, moje děti vyrůstaly bez televize. Krok k dalším digitálním technologiím byl už přirozený. Kniha Digitální demence se stala bestsellerem, ale kniha Kybernemoc! se v Německu příliš neprodává.

LN: Proč?
Mou první knihu četlo opravdu hodně lidí. Navíc dopady technologií pozorují na sobě, a proto si možná říkají: Proč bych o tom měl ještě číst, když stejně všechno vím?

LN: To je přece skvělé. Stáváte se nadbytečným!
Máte naprostou pravdu, to je skvělý výsledek. Domnívám se, že se mi podařilo odvést dobrý kus práce. A navíc mě velmi baví. V uplynulých letech jsem už jen pracoval. Vstávám ráno ve čtyři, v pět začínám psát, píši několik hodin, pak vizita, pacienti... Prakticky jsem zrušil i dovolené.

LN: Není to také závislost?
Ano, vím, že i práce může zničit život. Ale vychoval jsem pět dětí, jež jsou dnes dospělé a samostatné, proč bych si nyní nemohl trochu užít a pouze pracovat...

LN: Máte na obzoru další téma?
Připravuji knihu o vztahu chudoby a vývoje mozku. To je další téma, které mě pálí. Je přinejmenším stejně aktuální jako digitální demence. Žijeme ve světě, v němž se nůžky mezi chudobou a bohatstvím rozevírají jako nikdy dříve. Pracuji s tezí, že chudoba je svého druhu nemoc mozku. Jednou věcí je, že nekvalitní strava ničí mozek, druhou pak to, že děti z nižších společenských tříd vyrůstají v méně stimulujícím prostředí, což se odráží na jejich mozku.

LN: Řekl jste, že vás tato témata „pálí“, a zapálení z vás skutečně sálá. Pochybujete někdy?
Samozřejmě, to k vědě patří. Novináři mi často namítají, že značně zjednodušuji – svět je přece komplexní! Odpovídám jim, že svět je sice komplexní, ale proto se nemám zabývat jednotlivými problémy? Uvědomuji si, že jsem posvítil jen na jeden konkrétní problém a pokusil se jej podat nejlepším možným způsobem.

Jednou jsem poslouchal přednášku svého přítele, významného paleoantropologa, o původu člověka a následně jsem se ho zeptal: Jsi si jistý, že to všechno bylo, jak jsi podal? Odpověděl mi: Jasně, že ne. Zítra zjistím něco nového, co můj obrázek upraví, ale dnes jsem vyprávěl nejlepší možný příběh, jehož jsem byl schopný. Mám to podobně. Snažím se vyprávět o naší současnosti nejlepší možný příběh, jehož jsem dnes schopný.

Tereza Matějčková (spolupracovnice LN)

Svobodné forum - Ve svých kondolencích ke skonu „vůdce kubánské revoluce“ většina státníků, až na pár latinskoamerických brutálních snílků, volila víceméně neutrální výrazivo – jako, že Castro byl symbolem své doby a spolu s ním odešla celá epocha. Zkrátka to, co s jistotou lze říct na pohřbu každého zakládajícího šíbra okresního formátu. 

Jen americký prezident, který jako Socrates ví jen to, že nic neví, pokládá hodnotící slova za předčasná. O povaze Castrova počínání prý rozhodne teprve soud dějin. Jako kdyby soudu současníků bylo málo a citově neangažovaní historici mohli odhalit v archivech cosi, co nám ukáže diktátora v příznivějším světle. Z toho je vidět, jak nepoučitelná bývá někdy intelektuální elita, vždy schopná najít záminku pro pochopení a ospravedlnění i těch největších zločinů, jen když se dějí ve jménu pokroku a pro blaho lidu.

Obama očividně sdílí blud všech levičáků, že Fidel Castro, jenž sám údajně vzešel z nuzných poměrů, osvobodil svou vlast ze zločinné moci zkorumpovaného diktátora Batisty. I kdyby vstoupil do učebnic dějepravy, není na tomto obrázku zbla pravdy. Fidel Castro nikdy nebyl synkem chudých rodičů. Sám o svém původu se v četných rozhovorech vyjadřoval takto: „Narodil jsem se do rodiny plantážníka-latifundisty. Otec, který se na Kubu přistěhoval ze Španělska, byl dobrým podnikatelem a stavitelem a během krátké doby našetřil slušný kapitál, který vložil do nákupu půdy… Naše rodina patřila k vlastníkům půdy s vysokými ekonomickými příjmy a používala značných privilegií vlastních všem velkostatkářům v zemi…“

Ve svých kondolencích ke skonu „vůdce kubánské revoluce“ většina státníků, až na pár latinskoamerických brutálních snílků, volila víceméně neutrální výrazivo – jako, že Castro byl symbolem své doby a spolu s ním odešla celá epocha. Zkrátka to, co s jistotou lze říct na pohřbu každého zakládajícího šíbra okresního formátu. Jen americký prezident, který jako Socrates ví jen to, že nic neví, pokládá hodnotící slova za předčasná. O povaze Castrova počínání prý rozhodne teprve soud dějin. Jako kdyby soudu současníků bylo málo a citově neangažovaní historici mohli odhalit v archivech cosi, co nám ukáže diktátora v příznivějším světle. Z toho je vidět, jak nepoučitelná bývá někdy intelektuální elita, vždy schopná najít záminku pro pochopení a ospravedlnění i těch největších zločinů, jen když se dějí ve jménu pokroku a pro blaho lidu.

Obama očividně sdílí blud všech levičáků, že Fidel Castro, jenž sám údajně vzešel z nuzných poměrů, osvobodil svou vlast ze zločinné moci zkorumpovaného diktátora Batisty. I kdyby vstoupil do učebnic dějepravy, není na tomto obrázku zbla pravdy. Fidel Castro nikdy nebyl synkem chudých rodičů. Sám o svém původu se v četných rozhovorech vyjadřoval takto: „Narodil jsem se do rodiny plantážníka-latifundisty. Otec, který se na Kubu přistěhoval ze Španělska, byl dobrým podnikatelem a stavitelem a během krátké doby našetřil slušný kapitál, který vložil do nákupu půdy… Naše rodina patřila k vlastníkům půdy s vysokými ekonomickými příjmy a používala značných privilegií vlastních všem velkostatkářům v zemi…“

Co se týče jeho postoje k diktátorovi Batistovi, bývalý ruský premiér Jegor Gajdar, který začátkem 60. let pobýval s rodinou na Kubě a velmi se kamarádil s Fidelem Castrem, podává ve svých vzpomínkách následující svědectví: „Fidel byl pyšný na svůj původ ze starého šlechtického kastilského rodu. Byl to okruh lidí zvyklých odjakživa Kubě vládnout. Těžko nesl příchod k moci Američany dosazeného režimu Batisty, který se jim jevil jako póvl, jako moc lůzy. Čím byl pro Fidela, jeho otce a ostatní Kastilce nevzdělaný mulat Batista? Míň než nikdo. Byl pro ně parvenu, zbohatlíkem bez noblesy, jenž měl zůstat seržantem, ne vládcem Kuby.“ Proto ho Fidel nenáviděl, stejně tak, jako nenáviděl Američany, co za jeho vzestupem stáli.

Castrova rodina dopadla dobře a dosáhla svého, leč čeho dosáhla Kuba? Do roku 1959 byl ostrov jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky s nejrychleji rostoucí kapitalizací komoditního trhu. Když mafiánský boss Benjamin Siegel přezdívaný Bugsy stavěl svůj první hotel s kasinem v osadě Las Vegas v Nevadské poušti, otevřel zároveň obdobné zařízení v Havaně. Do obou míst proudili turisté, peníze, kvetly hazardní hry a veřejné domy. Kdo chce vědět, jak by asi vypadala Kuba nebýt Fidelovy revoluce, může zavítat do Las Vegas. Komunistický režim sice veřejné domy zrušil, ale prostituci se od té doby oddává celé pokolení kubánských žen. Se znárodněním průmyslu a kolektivizací zemědělství kubánský blahobyt skončil. Zkrachovalo dokonce to, co z definice zkrachovat nemůže – cukrovarnický průmysl. Kuba, která v prvních letech po revoluci usilovala o „safru 10 milionů“ neboli sklizeň 10 milionů tun cukrové třtiny, dnes cukr dováží, jako ostatně jakékoli jiné zboží. Jedna z nejúrodnějších zemí světa, o které se říkalo, že když do její žírné půdy zastrčíte starou hůl, tak na jaře vyraší výhonky, začala trpět hladem. Stejně tak jako hlad přišel do Vietnamu po vítězství Ho Či Mina.

Potravinové příděly fungují na Kubě dodnes. Každý Kubánec dostává lístky, za které si může koupit jídlo v místně příslušném skladišti. Bodega, jak se říká výdejním místům, není klasickým obchodem, připomíná spíš družstevní Jednotu někdy v době gottwaldovské hojnosti: prázdné regály a pár druhů základních potravin. Jeden jedlík má nárok na pět vajec měsíčně.

Turistickou atrakcí se dávno stal vozový park Kuby. Auta nebyla znárodněna, a to je zachránilo před společným osudem všeho ostatního. Auta Kubánců si dobře pamatují časy Batistovy hrůzovlády, na jejich údržbě prokázali ostrovane své nevídané technické dovednosti. Základem neuvěřitelných konstrukcí jsou vyřazené šicí stroje značky Singer. Kdo má auto, může mluvit o štěstí: může po ostrově vozit cizí turisty, vyprávět jim o lásce k Fidelovi a vydělávat pár grošů na to nejnutnější, co se dá koupit na černém trhu. Zatímco domovní opravy, voda a elektřina jsou nadále přidělovány státem zadarmo, byť v omezené míře, samotné byty až za Raúla Castra přešly do osobního vlastnictví nájemníků. Bytový fond se od dob Batisty nezměnil, turistický střed Havany je výkladní skříní kdysi výstavních, leč na dřeň ošuntělých, oprýskaných budov připomínajících koloniální nádheru staré Kuby.

Kubánci jsou od narození po smrt absolutně ve všem odkázáni na stát. 70 procent obyvatelstva je zaměstnáno státními podniky. Levicový tisk rád omílá starou bajku o vymoženostech kubánského zdravotnictví, samozřejmě pro všechny bezplatného. Hugo Chavez svého času uvěřil bajce a brzy seznal, jak osudově chyboval. Ve skutečnosti současný systém je vytvořen podle vzoru a s vydatnou pomocí sovětských a jiných komunistických odborníků (František Kriegel by mohl vyprávět a Valtr Komárek by mohl psát romány) a dodnes vypadá přesně tak, jak vypadal vesnický OÚNZ někde ve Střední Asii v 60. letech minulého století. Léky se předepisují podle základního dělícího principu: proti bolesti hlavy či proti bolesti břicha. Ve zdravotnických zařízeních je zarážející předpotopní technická vybavenost, žádné přístroje, žádné moderní léčebné metody, ani odborníci schopní přístroje ovládat. Každá výjimka jen potvrzuje pravidlo – je to velká bída, sto let za opicemi. Ano, v barech se tančí samba a na náměstích hraje hudba, avšak i to jen anekdoticky odpovídá představě štěstí ze staré písničkové parodie: „Chleba nebude, bude muzika, másla nebude, bude věčně jen muzika…“

Někdo se může zeptat, jak může temperamentní obyvatelstvo snášet takový život na začátku 21. století? Jak bude snášet – to uvidíme záhy. Jak a proč snášelo doteď, je jasné. Naprosto izolovaná země byla terčem totální propagandy a represe. S budováním socialismu je to všude stejné: začíná výstavbou koncentračních táborů a jimi také končí. Prvními stavbami komunismu na Kubě byly věznice. Dostat se tam mohl každý, kdo nebyl náležitě nadšen z revoluční proměny Ostrova svobody – vzdoroval vytvoření zemědělských družstev, byl nábožensky horlivý nebo alternativně orientován. V dobách rozkvětu v táborech nucených prací pobývalo na 350 tisíc lidí – v poměru k obyvatelstvu je to zcela srovnatelné s rozmachem sovětského gulagu ve Stalinových dobách. Nad branami kubánských převýchovných zařízení se skvěl inspirativní slogan „Práce polidšťuje“ – vtipná parafráze na nacistické „Práce osvobozuje“.

Značné byly i počty popravených. Zatímco podle oficiálních údajů v časech Pinochetovy krutovlády v Chile zahynulo z politických důvodů na 3 tisíce lidí včetně ozbrojených povstalců a nahodilých kolemjdoucích, organizace Kubánský archiv zdokumentovala 3 615 provedených rozsudků smrti a 1 253 mimosoudních poprav. To jsou jenom prokázané případy doložené dokumenty. „Černá kniha komunismu“ odhaduje počet popravených na 15 až 17 tisíc lidí.

Uznaným vzorem a velitelem revolučních popravčích čet byl idol světové levice Ernesto Che Guevara. Měl chorobné zalíbení ve vlastnoručním popravování jinak smýšlejících klečících před ním na kolenou. Zastřelil je vždy zezadu ranou do týla, z bezprostřední blízkosti. Sám se chlubil, že v době, kdy řídil zlopověstnou havanskou věznici La Cabaña, vlastnoručně odpráskl na 1 500 kontrarevolucionářů včetně čtrnáctiletých chlapců. Každý nenapravitelný romantik, který se pyšní tričkem s natištěným obrázkem tohoto sadistického katana, by si měl najít v souborech citátů z jeho projevů tento: „Aby člověk mohl být popraven, žádného rozsudku není třeba. Soud je přežitek buržoazní minulosti. Revolucionář musí jednat bez citů jako chladnokrevný vraždící stroj puzený čistou nenávistí.“ Zajisté – dnes už vzrůšo hromadných poprav pominulo. Touha po svobodě po 30 letech pravidelného vykynožování bývá značně utlumená. Pak už stačí jen propaganda. Nemožnost vraždit dle libosti byla vlastně tím motorem, který později hnal Che Guevaru z Kuby na jiná bojiště – do Angoly nebo Bolívie.

Neznamená to ovšem, že by na dnešní Kubě nebyli političtí vězňové. Všichni vědí o děsuplné americké základně v Guantánamu, kde krvavý americký imperialismus drží bez soudu několik desítek mírumilovných islamistů, většinou chycených na bojištích v Afghánistánu. Probuzen uprostřed noci každý levicový aktivista vám vyjmenuje zločiny páchané Američany ve vlhkých kasematech Guantánama. Víme, že jídelníček připravovaný s dodržováním zákonů halal se obměňuje pouze jednou za dva týdny, že Pepsi Colu a zmrzlinu dostávají bojovníci za svobodu jenom dvakrát týdně a vězeňská knihovna nečítá více než 17 tisíc svazků. Pokroková veřejnost pevně věří, že právě existence tohoto zařízení vyvolává spravedlivý ozbrojený odpor svobodymilovného islámu proti Americe. A bývá značně rozmrzelá, když ji někdo opáčí, že jen v provincii Guantánamo, na kubánské straně ostnatého drátu, fungují 94 věznice. Celkem na Ostrově svobody je v provozu 300 zařízení vězeňského typu – za krvavého Batisty jich bylo toliko 12.

I dnes pro cestování do světa potřebují Kubánci výjezdní doložku, která se samozřejmě dá sehnat také za úplatek. Od začátku budování socialismu z tohoto pozemského ráje uteklo zhruba 1 200 000 lidí včetně sestry, dcery a dvou synovců zesnulého hrdiny. Nemálo z nich utonulo v moři v dohledu floridských mrakodrapů. Castrova smrt vyvolala mezi emigranty v Miami záchvat nadšení a novou naději na světlo na konci tunelu. Možná, že poněkud předčasně, zato výmluvně. Na rozdíl od Kubánců, kteří vykouzlují na tvářích povinný výraz hlubokého zármutku, floridské emigranty nikdo k přetvářce nenutí.

Jefim Fištejn, svobodneforum.cz 

Přítomnost - Dvouhlavé tele se tu a tam narodí. Objev nedokonalosti přírody a nepředvídatelnosti evoluce je mimochodem součástí převratných objevů poslední doby.

Stádo bizonů ani smečka vlků se bez vůdce neobejde. Vůdce tudíž patří k přirozenému běhu věcí, proti nimž by bylo zbytečné, čili hloupé, se zpěčovat. A protože člověk patří ke stádním druhům fauny a navíc vytvořil organizace a instituce vyžadující řízení, nutno vybírat obzvlášť obezřetně. Je velké potěšení pracovat pod schopným kapitánem nadaným přirozenou autoritou, je velké neštěstí ocitnout se na lodi, jejíž kapitán je devótní zbabělec, neznalý řemesla, ubožák závislý na alkoholu, který za kapitánský můstek vděčí svému původu nebo dvorním intrikám.

Hypotéza, že škodlivý prezident může být zvolen voliči zasluhujícími shovívavost, stojí na předpokladu, že voliči jsou manipulovatelné bytosti bez přístupu k informacím. Bylo by vhodné, kdyby její zastánci vysvětlili, co ještě zbývá udělat, aby se situace zlepšila. V současné Evropě, ale do značné míry i jinde ve světě, neexistuje síla, která by mohla svou vůli prosazovat násilím. Demagogové mohou nanejvýš strašit, vábit, slibovat, podbízet se, malovat čerta na zeď, brnkat na skryté struny. K obraně sebeúcty zcela stačí osvěžit si paměť, sáhnout po jiných zdrojích, porovnat srovnatelné. To není nadlidský výkon vyžadující speciální znalosti a spoustu času. Vše na dosah, stačí natáhnout ruku. Právo na hloupost rovněž patří k nezadatelným lidským právům, ale jeho cena je příliš vysoká. Platí se ztrátou práva si naříkat.

Lidé, kteří v prvních přímých volbách zvolili Miloše Zemana prezidentem, nemohou tvrdit, že nic nevěděli o jeho činech, sklonech, slovníku, názorech a postojích. Vše bylo řádně zveřejněno, probráno a okomentováno. Pokud někdo tvrdí opak, buď lže, nebo si lže do kapsy. Na území tohoto státu se jich našly dva miliony sedm set tisíc. To znamená, že v této zemi žije minimálně 2,7 milionu lidí, jimž nevadí dlouhá řada afér, které neuráží vulgarita, jimž se líbí pivní humor, kteří se nestydí za poklonkování diktaturám, jimž mluví z duše mnohokrát usvědčený lhář a pomlouvač, který nerespektuje ani zákony země, v jejímž čele stojí. Problémem tedy není představitel české stádnosti, ten je pouhou hříčkou přírody, ale to, že se mohl stát vůdcem stáda. Jestliže hlava státu imponuje tak velké části populace, pak to něco důležitého vypovídá.

Příčin bude bezpochyby mnoho, vzájemně propletených, sahajících do vzdálených zákoutí historie a podvědomí. Vyčerpávající odpověď leží mimo dosah, což nezbavuje povinnosti pátrat alespoň po důvodech hlavních. Je zvláštní, že politika hrála v rozhodovacím procesu nepatrnou roli, protože sliby, které kandidát do omrzení opakoval, byly očividně nesplnitelné. Další důkaz, že správa věcí veřejných je především záležitostí historie a psychologie.

Počátek prezidentovy obliby je třeba hledat v dlouhodobé izolaci způsobené zločinným režimem, který jakoukoli cestu za hranice podmiňoval hanebnými podmínkami, pokud je ovšem rovnou nezakázal. Absence zkušenosti plurality připoutala mnoho obyvatel k rodné hroudě atavistickým poutem. Čtyři desetiletí trvající indoktrinace vytvořila koleje, z nichž je těžké vystoupit. Jakmile se historická zkušenost vtělí do podmíněného reflexu, stává se člověk manipulovatelným. Dlouhotrvající demagogie nepomáhá vytvořit ochranné látky, ale spíše návyk. Svět bez všem srozumitelných řešení působí tak hrozivě, že vzplanou láskou ke komukoli, kdo mu vrátí původní přehlednost. Desetiletí trvající černobílá válečnická terminologie, ještě posílila tendence zděděné z Rakouska-Uherska.

Druhým historickým důvodem je rusifikace, která prostřednictvím kádrů školených v Moskvě a patolízalů nadbíhajících okupační mocnosti prosákla do všech vrstev populace. Připočte-li se k tomu silná slavjanofilská tradice pěstovaná buditeli, stává se přítomnost srozumitelnější. Ostentativní rusofobie vnímavého pozorovatele neoklame, jedná se spíše o silácké gesto než skutečné odmítnutí východního modelu. Ruské vzorce chování a myšlení pronikly do českého kráteru mnohem hlouběji, než si jsou vlastenci ochotni připustit. Vztah k státu, společenství, jednotlivci, institucím a funkcím má mnohem blíž k ruskému než západnímu vzoru. Směrem na západ sílí důraz na individuální odpovědnost, a přestože Praha leží blíž k Londýnu než k Moskvě, je v Česku svalování viny na režim a dobu naprosto běžné. Dokonce i slovník politický projevů zde uvízl kdesi v 19. století. Oč méně se v tuzemsku mluví o občanech, tím častěji se používá pojem národ. Vysvětlení je nasnadě: občana lze v případě potřeby pohnat k odpovědnosti, národ nikoli. Kolektivismus je tak hluboce zakořeněný v myšlení, že zrod autonomního jedince je velmi obtížný. Člověk je doposud pojímán jako nesamostatný tvor vyžadující laskavou leč pevnou ruku pana řídícího a nikoli jako autonomní bytost usilující o větší prostor pro svou, i druhým prospěšnou seberealizaci.

Nejnápadnějším projevem ruského vlivu je přístup k alkoholu. Stupeň rusifikace je téměř objektivně měřitelný typicky ruským sebedestruktivním opíjením. Ne popíjení pro radost, ale tupé ožírání do bezvědomí jakožto únik před fatalistickou předvídatelností budoucnosti a oprávněným pocitem bezmoci. Je veřejným tajemstvím, že za komunismu se chlastalo od nejvyšších pater moci až po znepřátelené podzemí. Společného jmenovatele pro všechny skupiny populace je třeba hledat právě v pevném poutu vnitřní spřízněnosti kamarádů z mokré čtvrtě. V Česku není exhibovaný alkoholismus důvodem ke klatbě, ale k chápavému pochechtávání. Příbuzné chutě, obdobné záliby, spřízněné averze, stejná historická zkušenost a společná nenávist tvoří silnější pouto než pouto kulturní. Prezident dobře ví, co dělá, když neopomine zdůraznit, že má rád jitrnice a jelita, nebo když dokazuje vlastenectví tím, že dává ostentativně přednost moravským vínům před francouzskými. Společně sdílená omezenost je spolehlivější zdroj obliby než společný projekt. Blízkost, jež se obejde beze slov, tvoří nebezpečnou pupeční šňůru. Destruktivní konzumace alkoholu je pouze jedním z vnějších projevů rusifikace, psychické následky jsou mnohem horší. Ruské komu dal Bůh funkci, tomu dal i rozum, neztratilo platnost ani v guberniích, které získaly nezávislost.

Psychologické důvody Zemanovy záludně široké obliby logicky vyplývají z důvodů historických. Potřeba identifikace, vzhlížení, kultu má poměrně snadno vysledovatelný původ. Mlčící většinu definuje především neschopnost vytvořit si vlastní názor a zbabělost. Ztracena v nepřiznaných pocitech nelibosti, bezradně hledá svého mluvčího. Kdokoli, kdo má drzost vyjádřit obavy mlčící většiny, má vyhráno. Průměrný volič není ochoten se vypořádat s vlastní úzkostí a strachem, rostoucí přetlak ventiluje pomocí obdivu. Kult osobnosti je vybudován především na zástupné hrdosti. Ten, kdo nemá na co být hrdý, huláká při sportovních utkáních, dovolává se významných osobností, o nichž zpravidla nic neví, nebo svou malost kompenzuje sdružováním do větších celků.

Také paměť zůstává navzdory obrovskému vývoji neurologie nedostatečně prozkoumaným územím, kde panují jiné zákony než ve sféře intelektuální. Jakmile jde o vlastní záchranu nebo svých blízkých, případně institucí, jde etika stranou. Matka, která nestraní synovi, otec schopný vykázat z domu dceru, která ho vydírá, jsou jen výjimky potvrzující pravidlo. Proto nemá valnou cenu apelovat na morální příkazy, když je v sázce blaho, duševní pohoda nebo budoucnost potomků. Potřeba obrazu neposkvrněného slabostí, ostudným ústupkem nebo selháním dokáže vymazat nebo překroutit nesporná fakta způsobem, nad nímž zůstává rozum stát. Aby člověk sebral odvahu se podívat do zrcadla, musí milovat nezávislost. S pamětí je třeba se potýkat, aby člověku nepodsouvala přikrášlený obraz sebe sama.

Strach je také hlavní zdroj konformismu, který patří k tmelům komunity. Snaha nevyčnívat, neodlišovat se, stát se platnou součástí většího celku je další, lehce zneužitelná touha ovládající existenci většiny. O jak mocnou sílu se jedná lze doložit tím, že i lidé, kteří prezidenta nevolili, za něj často cítí stud. I když rozum našeptává, že je nesmysl se cítit odpovědný za stav, jehož příchodu se člověk snažil zabránit, lepkavý pocit hanby zůstává. I když si člověk nic nenamlouvá o reprezentantech svých spoluobčanů, pořád zůstává vespod cosi, co se ho osobně dotýká, když dělají ostudu. Zavírat oči před nepříjemnými fakty je sice řešení, ale špatné. Být občanem malé země v zájmové sféře Ruska je obtížné a vyčerpávající. Strategie, jak se s tímto nezměnitelným stavem věcí vypořádat, závisejí na vlastnostech, zkušenostech, charakteru a duševní úrovni jednotlivých obyvatel.

Marxisté popisovali historii jako spirálu. I očividné zhoršení situace bylo z jejich hlediska zlepšením, protože se vývoj údajně posunul o chlup výš. O tom, že by spirála mohla také klesat, se neuvažovalo, nejspíš proto, že k tomu skutečnost přímo vybízela. Rozložení povah obývající tento prostor dodnes nápadně připomíná minulost ještě vlažnou: normalizátoři libující si ve východním modelu, znormalizovanci bázlivě schoulení v zatuchlé podezíravosti, závisti, pasivitě a zbabělosti a neznormalizovatelní, kteří, každý na vlastní pěst, zoufale hledají způsob, jak uhájit prostor autonomie. V přírodě se nestane, aby dvouhlavé tele dorostlo do dvouhlavého býka a stalo se vůdcem stáda. To spojenými silami dokáží pouze lidé, když jim to okolnosti dovolí. Inu dobrá, alespoň se rozšiřuje škála odpovědí. V úvahu přichází takřka vše, vyjma loajality. K zoufalství stále ještě chybí důvod: pořád je možné ze současného stavu vyvodit čím dál přesnější závěry. Zle bude, až masa nalezne charismatického vůdce a dá se do pohybu. A k tomu může dojít v jakékoli zemi. V množství je občas síla, ale častěji stupidita. Většinou je lepší zůstat slabý a osamělý, než silný a člen davu.

Lubomír Martínek, Přítomnost.cz

ČTK - Za věrného ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi označil německý magazín Der Spiegel českého prezidenta Miloše Zemana. Spíše než na západ se orientuje na východ, míní. Mezi evropské populisty zařadil i Zemanova předchůdce ve funkci hlavy státu Václava Klause.

„Po rozhodnutí o brexitu a volbě Donalda Trumpa jsou v EU pravicoví i levicoví populisté na postupu. Co je přes ideologické rozdíly spojuje, je odmítání establishmentu a liberálního řádu,“ píše Der Spiegel.

Mezi pravicové populisty řadí například maďarského premiéra Viktora Orbána, předsedkyni francouzské Národní fronty Marine Le Penovou nebo šéfa nizozemské Strany pro svobodu Geerta Wilderse. Na levicové straně spektra magazín jmenuje řeckého premiéra Alexise Tsiprase, šéfa slovenské vlády Roberta Fica nebo českou hlavu státu.

„Přes českou vazbu k západu se raději orientuje směrem na východ,“ je přesvědčen magazín. Připomíná Zemanova slova o tom, že Česko je nyní nezávislou zemí, zatímco dříve příliš podléhalo tlaku Spojených států a Evropské unie. Magazín zmiňuje i tvrdě odmítavý postoj české hlavy státu vůči protiruským sankcím.

„Jako nástroj vedle Putinovi věrného Zemana slouží také jeho předchůdce ve funkci Václav Klaus, který ve svém volném čase vystupuje na volebních mítincích AfD (Alternativy pro Německo),“ poznamenává Der Spiegel, který současného českého prezidenta charakterizuje také jako člověka tolerujícího alkohol.

Autor: ČTK

Plzeňský deník - Provozuje penzion a Bezejmennou čajovnu nedaleko zámku Kozel ve Štáhlavicích na Plzeňsku. Ivo Hucl, který je nejen na západě Čech známý také jako básník, spisovatel a pořadatel kulturních akcí, se nyní jasně vymezil proti novému zákonu o elektronické evidenci tržeb. Zákon je podle jeho slov pro podnikatele diskriminační, demotivační a pro některé prý i likvidační.

„Bez nadsázky. Já vidím pouze produkt totalitního a autokratického myšlení. A v 21. století takové myšlení nemá co dělat. Důvěra se dá nastolit pouze důvěrou," je přesvědčený Hucl, který nyní bojuje za zrušení zákona. Do světa vyslal petici za zrušení zákona, kterou již podepsalo kolem tisíce živnostníků z celé republiky.

Petiční archy chce 1. prosince, tedy symbolicky v den, kdy zákon začne platit pro restaurace a ubytovací zařízení, předat Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Co vás vedlo k sepsání petice za zrušení zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb?
Text petice vznikl spontánně jako občanská iniciativa v reakci na sociálně inženýrskou aroganci, kterou právě tento zákon reprezentuje. V naší společnosti totiž vyvolává tutéž atmosféru, jakou pamatuji z normalizace. Romány 1984 z pera Goerge Orwella, Proces Franze Kafky či My od J. I. Zamjatina se stávají opět aktuálními. Na vlastní kůži zažíváme Úřad strážců, velkého Dobroditele, nové pořádky, umrtvení myšlení, bonzování, mravní vákuum, ztrátu důvěry.
Žiji v malé vesnici s pěti sty obyvateli a když na toto téma hovořím s řemeslníky, hostinskými, instalatéry, drobnými zemědělci, opraváři aut, včelaři nebo zámečníky, prostě se všemi, které ministr Mládek označuje za parazity společnosti a Andrej Babiš za zloděje, zjišťuji, jak je pro ně toto nové opatření demotivující, diskriminační a v mnoha případech likvidační.

Zákon už je ovšem hotov a od 1. prosince se bude týkat i vás, jakožto podnikatele. Jste na něj připraven? Zajímá mě, zda jste si pořídil registrační pokladnu, na kolik to vyšlo a jaké jsou s tím spojené další náklady?
Teprve před několika dny jsem si na finančním úřadu vyzvedl přístupové kódy. Na každý živnostenský list je jeden. A já mám čajovnu a penzion.
Pracovnice finančního úřadu mi však nedokázala odpovědět, zda budu moci obě propojené živnosti spravovat s jedinou pokladnou, anebo budu muset koupit pokladny dvě.
Jsme rodinná firma a stačí nám nejlevnější verze 'pokladny'. I tak ale vyjde na téměř osm tisíc korun. Instalace je 1600 Kč, měsíční paušál 900 Kč, router 1600 Kč. Podtrženo sečteno jsou to desítky a desítky hodin věnovaných dalšímu účetnictví, což je pro mě celkově asi deset tisíc korun ročně navíc za jeho vedení.
Všechny tyto prostředky nás stát nutí vynakládat do kapes soukromých firem.
Ne že bych nechtěl zaplatit své mzdové účetní, ale na případné daně zbyde ještě daleko méně. A nutné zdražení samozřejmě zaplatí zákazníci. K velkolepé televizní reklamě k EET z našich daní, ve které rostou nové školky a usměvavé učitelky a důchodci dostávají 'přidáno', je třeba ještě přitočit sekvenci v níž zazní: 'Toto všechno, milí spoluobčané, zaplatíte ze svých kapes.'

Současný systém je tedy podle vás vyhovující? Co říkáte na názor ministra financí, že se zavedením elektronické evidence tržeb se narovná zkažené podnikatelské prostředí?
Již dnes mají finanční úřady dostatek zákonů a nástrojů k tomu, aby krácení daní odhalily. Existuje-li někde diskotéka, na kterou chodí pětkrát týdně tři sta lidí, kteří se tam baví do rána, a provozovatel není plátcem DPH, není asi příslušný úředník finančního úřadu příliš schopný.
O tom, že je současný systém vyhovující, svědčí i aktuální opakovaná prohlášení Andreje Babiše, jak je ve výběru daní jeho ministerstvo efektivní, a stav letošního státního rozpočtu.
Ekonomice se poslední rok opravdu daří, je nízká nezaměstnanost, všechna odvětví podnikání zažívají konjunkturu (příznivý ekonom. vývoj, pozn. red.), podnikatelé proto zcela přirozeně a dobrovolně daně platí. To je přirozený stav věcí.
A narovnané podnikatelské prostředí? Již v této chvíli platí toto opatření pouze pro někoho. Nemůžeme přeci srovnávat malý penzion v Jeseníkách, který vedou dva důchodci, kde není internet, a hotel v Praze dotovaný zahraničním řetězcem s týmem právně-ekonomických poradců.
Zákon o EET kastruje realitu pouze na zisk. Postavení občanů ani podmínky, ve kterých podnikají, vůbec neřeší. A v některých lokalitách jsou tyto podmínky sakra těžké!
Fascinuje mě, že tohle podepsaly ČSSD a KDU-ČSL, strany, které by se 'těch malých' měly programově zastávat. Pokud něco destruuje zdejší podnikatelské prostředí, není to absence EET, ale dotace a firmy, které z těchto dotací žijí. A je to například Agrofert. Takové firmy působí v malých ekonomikách stejně invazivně, jako bolševník velkolepý na zdejší ekotop. Ničí kulturní krajinu.

Když se bavíte s podnikateli, ať už s provozovateli restaurací a barů či podniků jiného charakteru, na co si v souvislosti s EET nejčastěji stěžují?
Nejvíce na ztrátu motivace podnikat, aroganci, s jakou je systém zaváděn, nárůst byrokracie a na nutnost zvyšovat ceny. Hluboce je uráží lživé a manipulativní označování za zloděje, rozdělování společnosti a programové zasévání nedůvěry a závisti. Pro mnohé je zátěží nákladnost zařízení a náročná obsluha; pro starší živnostníky je nepřekonatelná technologická bariéra, nechtějí nová zařízení a neumějí s nimi zacházet.
Někteří se obávají, že budou vystaveni zcela na milost a nemilost byrokratické moci. Stačí, když se například poruchou zařízení či výpadkem internetu neodešle účtenka, vaše podnikání se znelíbí konkurenci nebo budete mít spor se svým zaměstnancem. I anonymní udání musí finanční úřad řešit a byrokratická mašinérie vás jednoduše zničí.
V neposlední řadě podnikatele také zneklidňuje zneužitelnost informací.

Víte o tom, že by někteří chtěli s podnikáním skončit?
Nejsem ekonom, ale jen ze stovek telefonátů a mailů odhaduji, že zavedením EET bude postiženo kolem dvaceti tisíc živností a drobných podnikatelů především tam, kde je podnikání nejobtížnější. Mnozí samozřejmě živnosti ukončí a uvíznou ve státní sociální síti. Smysl ztratí rekvalifikace a mnohé sociální programy.
Když OKD propustí dva tisíce horníků, mimo jiné čest jejich práci, zasedá vláda, odbory burcují národ, straší stávkami a uvolňují se peníze ze státních rezerv. V případě EET stát ničí pracovní podmínky desetinásobku svých občanů, kteří jsou schopni stát na vlastních nohou, živit poctivou prací sebe a své rodiny, neberou si neschopenky, nesedí na úřadu práce a stát jim nemusí dávat nic zadarmo.
Je to destruktivní a ekonomicky krátkozraké rozhodnutí.

Do kdy sběr podpisů trvá a kdy budete petici předkládat?
Uzávěrku podpisů jsme stanovili na 25. listopadu, takže největší nával petičních archů očekáváme v polovině listopadu.

Upřímně: Doufáte, že petice něco zmůže? Podnikáte v tomto směru nějaké kroky, například diskuzi, se stranami, které proti EET vystupují?
Petici chci v této chvíli udržet jako občanskou iniciativu mimo běžný stranický provoz. Ovšem nakloněni jsou nám například někteří senátoři z ODS a dále nás podpořily strany jako 
TOP 09, Piráti a Strana soukromníků.
Samozřejmě očekávám, že ihned po doručení petice sněmovně, zasedne vláda a zákon zruší. (smích)
Ale teď vážně. Už z podstaty petičního práva vyplývá, že petice je jedna z posledních možností, jak se občané mohou zákonnou formou se svojí stížností ve věcech veřejného zájmu dovolávat spravedlnosti. Definitivní řešení ohledně EET mohou přinést pouze demokratické volby.
Už před více než dvěma a půl tisíci lety napsal můj oblíbený Starý mistr: 'Čím více zákonů a omezení, tím chudší je lid, jak přibývá zákonů, přibývá lupičů.'

Celý text petice je zde.