Respekt - Není jich mnoho, ale přibývají. Rozbíjejí si hlavu o zeď nebo se tlučou pěstmi do tváře. Házejí věcmi kolem sebe, proskakují okny, vrhají se pod kola aut, koušou a křičí. Děti s těžkým autismem a nezvladatelným chováním rozvracejí rodiny i veřejné instituce. Neumíme jim pomoci a společnost na ně není ani trochu připravená. Vím, o čem mluvím. Má dcera je jedním z nich.

Echo24 - Většina lidí, jež nemá s dodržováním pravidel žádné problémy, začíná mít pochybnosti, jestli žije ve svobodné společnosti. Politici se lidem zbytečně snaží nařizovat, co je pro ně dobré, a chránit je před sebou samými, říká v rozhovoru pro Týdeník Echo předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Vláda přijímá čím dál víc zákonů, které mají někoho kontrolovat nebo za něco trestat. Zužuje se prostor důvěry a svobody?

Ten pocit mám dlouhodobě. Nejde jen o represi. Právo se čím dál víc zahušťuje. Regulace se rozšiřuje i tam, kde dřív nebyla a připadala nám zbytečná. Nejvíc toho přibývá v oblasti veřejného práva. Tam, kde se ukládají různé zákazy a příkazy a s nimi související sankce. Kdyby byl stát schopný z odstupu posoudit, kam to došlo, musel by si přiznat, že už ani neví, jaké všechny zákazy, příkazy a omezení vyplodil. Natož aby je byl schopen kontrolovat a vynucovat.

Klesá se zvyšováním příkazů a zákazů schopnost je vymáhat?

Je to podobné, jako když vidíte bezradnou utahanou maminku, která je na všechno sama. Děti po ní lezou. Ve stresu začne vyhrožovat a zakáže jim nejdřív jednu, pod zvyšujícím se tlakem druhou, pak třetí věc. Ještě jim vyhrožuje, že až se vrátí domů táta, bude to ještě horší. A pak nic z těch výhrůžek nesplní. Už nemá sílu ani motivaci. Tím ztrácí autoritu právo a instituce, jež slouží k tomu, aby to právo prosazovaly.

Proč těch příkazů tak přibývá?

Má to více důvodů. Když lidé vidí, že něco není v pořádku, říkají politikům: dělejte s tím něco. Ti politici by ale měli mít odvahu říct, že to, co se stalo, je velmi špatné. Ale měli by hned vysvětlit, že je to potřeba vidět v širších souvislostech. Nereagujme hned na každou jednotlivost novými obecnými zákony, příkazy a zákazy. Tím, že se na konkrétní problém vymyslí nový příkaz nebo zákaz, se zase nastaví prostředí, které bude omezovat miliony dalších lidí, kteří nepotřebují být v ničem omezováni. Někde vyhoří dům, a vy hned přijmete hurá zákon, že si všichni musí upravit technické parametry svých komínů a každý rok si je musí nechat kontrolovat.

[[img:chrn_fullwidth:13424:Josef Baxa, předseda nejvyššího správního soudu. Foto: Jan Zatorský]]

Přehání se to se snahou chránit lidi před nimi samými a důsledky jejich chování?

Z toho vzniká ta přemíra regulace. Velmi často se úplně zamlčují dopady regulací na část společnosti, která nemá vůbec žádný problém s dodržováním pravidel. Nepotřebuje, aby se jí přidávaly žádné další povinnosti. Ta regulace je obtěžuje. Ta většina, která nemá s dodržováním pravidel žádné problémy, pak právem začíná mít pochybnosti, jestli žije ve svobodné společnosti. Nejhorší je, že ty zákazy jsou často vedeny těmi nejlepšími úmysly. My vás ochráníme. Přece potřebujete být v bezpečí. Musíte se ale zamýšlet nad tím, jestli lidé skutečně potřebují, aby nad nimi někdo pořád držel deštník a podával jim tu pláštěnku. Stavěl před ně plot, aby si proboha nějak neublížili. Měli bychom přece chtít, aby každý člověk byl odpovědný sám za sebe a za svou rodinu. A přitom mu pořád říkáme: my víme líp než ty sám, co je pro tebe dobré. Co smíš a nesmíš, a proto ti to dobro tady zákonem nařídíme. A když to své dobro porušíš, budeme tě za to trestat.

Kde se to projevuje nejvíc?

Buďme k sobě upřímní. Nesmíme ignorovat to, že dobrovolné plnění některých základních povinností představuje základní odpovědnost, bez níž nemůže být svoboda. Daně se prostě mají platit. Tohle obecné povědomí tady bohužel moc neexistuje. Neplacení daní není v řadě společenských vrstev vnímáno jako problém. Všichni se snaží, aby ty daně platit nemuseli. Ten stát na to v případě třeba elektronické evidence tržeb reaguje možná hrubým nástrojem, když chce přesně kontrolovat, kolik kdo utržil.

Nemá ale stát povinnost ty daně vybrat, odhalit, kdo je neplatí, a nezatěžovat podnikatele?

Já mám podle daňových zákonů povinnost přiznat, kolik jsem utržil a jaké mám výdaje. Pokud mi stát nevěří a vyvolává to v něm pochybnost, má si to přijít zkontrolovat. U elektronické evidence tržeb stát přiznává, že nemá kapacitu na kontroly, a žádá důkazy předem. Když ale těch informací dostane opravdu masivní množství, bude je schopen všechny efektivně analyzovat a vyvozovat z nich ty potřebné závěry? A použije ty informace jen k tomuto účelu, nebo i k účelům jiným?

Zatím není vůbec vyřešeno, jak budou ta data zabezpečena proti zneužití. Ani tam nejsou žádné sankce za jejich zneužití.

Tohle riziko platí u kohokoliv, kdo má obrovské množství informací. Vždycky se máme ptát, na co i policie, zpravodajské služby nebo daňová správa ty informace skutečně potřebují. Na to většinou padne odpověď, že kvůli vyššímu bezpečí ty údaje stát potřebuje. Pak si musíme položit otázku, jestli a jak stát ty informace důsledně ochrání. Jestli se k nim snadno nedostane někdo jiný, třeba zrovna z kriminálního prostředí. A jak zařídíme, že stát odolá pokušení, aby je použil i pro nějaké jiné účely než pro ty, kvůli nimž je může ze zákona sbírat? Stát musí být schopen umožnit i kontrolu sebe samotného.

Listina základních práv v článku 10 říká, že „každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“. Dostáváme se za hranu, kdy se těch informací sbírá příliš?

Myslím, že ano. Zpravidla to vyvolávají mimořádné události, jako jsou teroristické útoky. Policie řekne: abychom mohli chránit, musíme mít všude kamery, odposlechy, přístupy k účtům. Pak to riziko pomine, ale už se nikdo nezabývá tím, jestli se to nepřehání se sběrem informací a jestli jsou ty informace dobře chráněny. Je to nenápadné ukrajování svobody v zájmu bezpečí. Je to věc společenské volby. Jsou země, které preferují bezpečí a jistoty před svobodou. Pak jsou jiné, které velmi preferují svobodu a jsou velmi citlivé na jakýkoliv zásah státu.

Čemu dáváme přednost my?

Velká část lidí si stále pamatuje život v nesvobodě. Patřím mezi ně. Proto jsme mnohem citlivější na omezování svobody. Na druhé straně jsme ale byli zvyklí, že se stát o nás postará. Svobodu jsme si nějak moc nevybojovali. Moc jsme u toho nekrváceli. Spadla nám do klína. A možná že nám nešlo tolik o svobodu. Neříkalo se: být svobodný jako na Západě. Říkalo se: mít se jako na Západě. Materiálně. Pro řadu lidí bylo tím vysněným cílem žít v dostatku. Svobodu nevnímají jako něco cenného. Aby kdyby ji někdo chtěl omezovat, přinejmenším by zbystřili pozornost.

Sílí i snaha o kriminalizaci projevu. Ministr spravedlnosti už připravil rozšíření trestního zákoníku. Chce speciálně kriminalizovat verbální útoky na skupiny podle sexuální orientace a pohlavní identity. Přeháníme to s kriminalizací slova?

Přeháníme to. V prvním návrhu novely trestního zákoníku, který ministr spravedlnosti předložil, byly smotány asi čtyři věci dohromady. A ještě navrhoval, aby to parlament projednal v rychlém režimu. Bez jakékoliv debaty. Zarazilo mě, jak nikomu nepřišlo divné, že se to má v tichosti rychle protáhnout bez jakékoliv diskuse. Jako by to bylo nějak naléhavé. Jako by už tanky stály před hranicemi nebo se na nás řítila velká voda. To jsou snad důvody, kdy se dá něco schválit bez debaty. Ministr se ještě vymlouval na mezinárodní závazek a přitom tvrdil, že už ten závazek máme deset let. Jak to, že to nikomu nepřipadne nemístné?

Ministerstvo spravedlnosti dokonce samo přiznává, že jsme Evropské komisi vysvětlili, že hanobení třídy máme v trestním zákoně dobře vyřešené.

Pořád budeme chránit menší a menší skupiny. Menšiny z menšin a z menšin. Je to přesně ta iluzorní cesta, čím více podrobností, tím bude lépe. Ale ono je to právě naopak. V právu bude čím dál víc mezer. Kdyby to bylo přijato, po dvaceti letech určitě zjistíme, že to téměř nebylo využito a že to byla zbytečná úprava. Velmi sleduji případ satirika Böhmermanna stíhaného v Německu za hanobení tureckého prezidenta Erdogana. To je přece přesně případ, který by nám, kdo máme zkušenost s paragrafy o hanobení představitelů republiky a světové socialistické soustavy, měl nahánět hrůzu. Přece máme ještě v paměti, jaký to byl klacek v trestním zákoníku a jak se opravdu používal. Mně osobně se velmi ulevilo, když to ze zákona vypadlo. Je to i otázka akcentu rovnosti občanů před zákonem. Proč mám, proboha, chránit majestát před pomluvou a urážkou jinak, než se chrání čest běžného člověka? Není pro to vůbec žádný důvod. To je z papalášských časů. Do dnešní společnosti to nepatří. Ani hlava státu není zvlášť pomazaná, aby její urážka znamenala víc než urážka běžného člověka. Ať si to turecký prezident rozdá se satirikem před civilním soudem.

Když je kriminalizace projevu v trestním zákoníku, proč by si někdo platil advokáty a soudní poplatky v civilním procesu?

To jsou přesně věci, na které bychom měli být velmi citliví a snést i určité nepohodlí. Kolem prostě létají hlasy, názory, videa, které nám nejsou libé. Ale musíme být schopni to unést.

Je nebezpečné přidávat do trestního práva nové skupiny typu LGBT komunity?

Nechci se posmívat konceptu LGBT, ale jsou tady skupiny, které jsou mnohem zranitelnější. To ale přece neznamená, že každá z nich má mít svůj paragraf v trestním zákoně. Trestní právo se nemá nadužívat.

Ve sněmovně leží zákon, který má omezit propojení ekonomické, politické a mediální moci. Ukázaly události posledních let, že nám rozdělení a omezení moci chybí?

Máme tady nějaký zákon o střetu zájmů a teď se ve sněmovně vytváří většina, která je přesvědčena, že je nedostatečný. Příznačné je, že stát ani neví, kolika veřejných činitelů by se to mělo týkat. Ani moc neví, kde se ty informace o střetu zájmů mají shromažďovat. Takže se na to jde stylem, že se vytvoří jedna „zpovědnice“ na ministerstvu spravedlnosti. Mají se vytvořit dvě skupiny. V jedné jsou politici, ve druhé vysocí úředníci, policisté, vojáci. U té první skupiny má být to přiznání zveřejněno. U té druhé někde uloženo. Proč ne. Teď k tomu přišla společenská poptávka po přiznáních soudců a státních zástupců. Ne že bych to sám prosazoval, ale rozumím tomu. Jestli to má být příspěvek k nějaké vyšší důvěře v justici, proč ne. Pokud by ale u soudců nebo žalobců měly být tyto informace veřejné, pak by to bylo velmi nebezpečné. Mohly by sloužit třeba k ovlivňování těch soudců a státních zástupců. Je to dilema mezi informační otevřeností a ochranou soukromí. Stát musí chránit soukromí soudců, aby byli neovlivnitelní. A ti soudci musí vědět, když se o jejich majetkové poměry bude někdo zajímat, aby to mohli kompetentně posoudit a vyvodit z toho nějaké závěry. Mělo by to ale být v takovém režimu, aby se to nemohlo zneužít. Naprosto bychom nesouhlasili s tím, aby údaje o soudcích shromažďovalo ministerstvo spravedlnosti. Mělo by být zajištěno, aby se to nedostalo do kriminálního prostředí. Pak by totiž výrazně hrozilo ovlivňování soudního rozhodování. Nezávislost soudů je tak vysoká společenská hodnota, že by měla být zajištěna opravdu silná ochrana soudců. Tady by měl princip informační otevřenosti ustoupit ochraně osobních dat.

Z měst, obcí a krajů přichází čím dál víc zpráv, že se politici a úředníci bojí rozhodovat, aby nebyli za ta rozhodnutí kriminalizováni. Nepřehnalo se to v hledání zločinu v každém tendru, kde nezvítězila nejlevnější nabídka?

Zase sledujeme do extrému se vychylující kyvadlo. Prošli jsme obdobím, kdy zvolení zastupitelé necítili vůbec žádnou zodpovědnost. Viděli jsme případy, kdy starosta dal do zástavy obecní majetek nebo svěřil peníze do správy pochybným firmám. A přecházelo se to argumenty, že přece měli politickou odpovědnost a občané jim to spočítají ve volbách. Ale co s tím majetkem v zástavě? To byl jeden extrém. Ten druhý extrém vede ke smazání politické a právní odpovědnosti. Politika není samozřejmě oblast, kde by nemělo platit právo. Ale trestní právo nesmí být testovacím prostředím pro politická rozhodnutí. Nemůžeme se jednoduše uchýlit ke zkratce, že když se něco nepovede, je to kriminální čin. To je stejné jako u soudců nebo lékařů. Když nějakému lékaři umře pacient, nemůžeme ho přece za to úmrtí začít trestně stíhat. Když odvolací soud zruší rozsudek a řekne, že soudce porušil zákon, nemůže ho hned začít stíhat. Stejně jako u podnikatelského neúspěchu a špatného rozhodnutí. Všude musí být prostor pro riziko a odpovědnost.

Vychýlili žalobci a policisté to kyvadlo ke kriminalizaci rozhodování?

Někdy nám chybí jiné normativní systémy, jak dosáhnout nápravy omylů nebo vyvodit poučení. Máme pocit, že se nenabízí nic jiného, tak sáhneme hned po trestním právu. To ale nedělá jenom stát. Mnoho lidí považuje civilní žaloby za zdlouhavé a složité, tak podá radši trestní oznámení.

V civilním procesu si musím ze svého zaplatit právníka a přesvědčovat soud. V trestním to dělá státní zástupce.

Lidé příliš přenášejí vymáhání svých soukromých práv na veřejnou moc. Chceme, aby naše práva hájili místo nás policisté a žalobci. Na druhé straně jsme si prošli obdobím, kdy policie těm věcem moc nerozuměla. Takže šmahem všechno odkládala s tím, že je to občanskoprávní spor, i když to byl evidentní trestný čin podvodu.

Jak působí na důvěru lidí v instituce případ Altner, kde ČSSD ignorovala pravomocný rozsudek?

My, kdo určujeme pravidla jiným, rozhodujeme o jiných, proti jiným, říkáme jim, jak se mají chovat, a trestáme je, když se tak nechovají, musíme jít příkladem. A chovat se tak, když se to týká nás samotných. Je přece nepředstavitelné, aby soud, který třeba rozhoduje, kdo má právo dostat nějaké informace, vytváří judikaturu, pravidla chování, sám ta pravidla porušovat a choval se jinak. Čím je někdo víc vidět, tím v dobrém i ve zlém vytváří vzorce chování, které bude někdo napodobovat. Na to se nesmí nikdy zapomínat. Když dva lidé uzavřou smlouvu, musí mezi nimi platit. Je to něco jako zákon, který se musí respektovat.

Lenka Zlámalová, echo24

ROZHOVOR Dravá Asie má nad Evropou jasnou převahu, a to již z historie. Propastné rozdíly v islámu i „dar“ přírodního bohatství některých zemí, pro které je spíše danajským, nemotivujícím. Pro ParlamentníListy.cz se v obsáhlém rozhovoru vyjádřil mezinárodně uznávaný filozof profesor Ivo Budil, který hovoří také o stagnujícím Japonsku, pragmatickém Chile a potřebě sociální solidarity u nás.

Je podle vás Západ „výkladní skříní“ demokracie a jsme opravdu pro celý ostatní svět vzorem?

Americký politolog Francis Fukuyama prohlásil již před 25 lety, že západní civilizace vytvořila svébytný historický model, který jako jediný poté, co prošel osvícenstvím, sekularizací a průmyslovou revolucí, v nejvyšší míře realizoval lidskou svobodu a představuje univerzální modernitu akceptovatelnou všemi lidskými populacemi. Francis Fukuyama se domnívá, a v tom se liší například od Samuela Huntingtona, že ostatní civilizace neposkytují ve srovnání se západní společností plnohodnotnou historickou alternativu. Tato skutečnost není dána žádnou nadřazeností obyvatel Západu, ale vyplynula ze šťastné shody historických okolností. Klíčová otázka teď zní, zda je tento vzor modernity, spočívající v souhře určitých politických, ekonomických a právních institucí, přenositelný rovněž mimo své původní etnické jádro v severozápadní Evropě. Myslím, že to nebude snadné, mnoho lidí v samotné Evropě v historicky nedávné době revoltovalo vůči modernitě prostřednictvím různých vlivných totalitních hnutí a moderní Západ čelí často v mimoevropském světě značné animozitě. Jsem ale přesvědčen, že by byla tragická chyba rezignovat kvůli scestným ideologiím, nedostatku kuráže či ztrátě historické asertivity na tento univerzální základ otevírající prostor pro dosažení největší míry lidské svobody a důstojnosti, jakou jsme kdy v dějinách měli.

Přichází střet civilizací v periodách a lze říci, že se něco podobného dělo například ve starém Římě či ještě dříve? To znamená, „barbaři před branami“, placení výpalného barbarům, barbarské útoky a tak podobně?

Západní část Římské říše opravdu procházela zejména ve čtvrtém a pátém století po Kristu výraznou etnickou proměnou, která měla zásadní vliv na transformaci místních institucí. To vyústilo do barbarizace společnosti, jež přetrvávala několik staletí, než došlo ke zrodu nového originálního civilizačního typu. Situace je dnes ale odlišná. Římská civilizace byla jednou z mnoha civilizací, které vznikly od dob Sumerů, a nenabízela žádný vzor, který by mohl být spontánně přijat jinými kulturami jako historicky nejvyšší forma emancipace člověka. Řím dovedl Středomoří a blízké okolí na poměrně vysoký stupeň rozvoje a poté začal stagnovat. V Evropě od sklonku osmnáctého století stojíme poprvé v dějinách díky nástupu osvícenské, racionální, sekulární a technokratické kultury před modelem, který prostřednictvím osvobození veškerého lidského tvůrčího potenciálu nabízí východisko a cestu pro všechna světová společenství. Nicméně i on musí prokázat určitou asertivitu, odolnost a tvrdost. Má příliš mnoho nepřátel uvnitř západní společnosti i mimo ni. Ideologické konflikty dvacátého století, fašismus nebo nacistický a sovětský totalitarismus, představovaly v zásadě vzpoury vůči zmíněnému typu humanistické modernity. A něco podobného probíhá také v ostatních částech planety, kde modernitě vzdorují tradiční sociální struktury a ohniska moci, která se nehodlají snadno vzdát. 

Nenastává doba, kdy bude stará a vyčerpaná Evropa zastíněna například Asií?

Evropa neměla nikdy v dějinách s výjimkou relativně krátkého období od poloviny osmnáctého století nad Asií převahu. Těžiště ekonomické a politické moci se po staletí nacházelo ve východní nebo jižní Asii. Někteří historikové uvádějí, že Čína vytvářela v raném novověku skoro třetinu světového národního důchodu, zatímco Indie kolem pětadvaceti procent. To znamená, že z ekonomického hlediska byla Asie ve srovnání s Evropou ještě mnohem silnější, než je tomu dnes. Poté došlo k velké divergenci, kdy Západ během jednoho století díky průmyslové revoluci mnohonásobně znásobil své produktivní síly a zastínil ostatní civilizace. To byla ale pravděpodobně pouze výchylka. Západ je malý, nezahrnuje ani celou Evropu. Představuje jakousi obdobu klasického Řecka antického Středomoří. Západní společnost prošla osvícenskou renesancí v podobě modernity a tím zřejmě svoji historickou úlohu splnila. Nemůžeme očekávat, že budeme nadále středem světa tak jako ve druhé polovině devatenáctého století, na což nemáme ani demograficky. Byli jsme ohniskem, které vyvolalo globální proces modernizace. Ten – jak doufám – osloví a inspiruje celý svět. Myslím, že jedinou alternativou lidstva je opětovné upadnutí do tradiční stagnace, despocie a „věčného návratu“ civilizačních vzestupů a pádů.

Nehrozí Evropě totalita nebo autokracie?

Totalitarismus vyplýval ve své radikální vzpouře proti modernitě z vědomí síly a energie, kterou náš stárnoucí kontinent dnes postrádá. Za totalitní „vzdoro-modernitou“ se nalézala touha změnit za každou cenu realitu, která je ve své podstatě velmi moderní a vitální. Nástup autoritářských režimů je pravděpodobnější, pokud bude Evropa ekonomicky upadat na úroveň latinské Ameriky a připodobní se jí i svojí politickou kulturou.

Takže podle vás by se Evropa mohla podobat jižní Americe?

Některé části Evropy ji již připomínají…

Můžete být prosím konkrétnější?

Na Balkáně, na jihu Itálie a Španělska a v dalších regionech východního Středomoří, pokud nemluvíme o předměstích západoevropských metropolí, nápadně vystupuje na povrch tvář třetího světa. 

Říká se, že země BRICS mají velkou ekonomickou sílu. Náleží mezi ně ale i Brazílie, která trpí v současné době značnými problémy. Souvisí to s tradičním levicovým zaměřením jižní Ameriky?

Ideologická předpojatost či zaslepenost, nedostatek sociální soudržnosti a skutečné solidarity, propastné společenské rozdíly nebo občanské konflikty bezpochyby brání využití místního lidského potenciálu. Proto je důležité inspirovat se západním systémem modernity vytvářejícím občansky homogenní společnost, v níž člověk není svazován a omezován tradičními a represivními svazky a pouty. Na druhé straně nepopiratelná byrokratizace a ekonomická stagnace samotné Evropy nás může strhnout na úroveň podobných regionů.

Zdá se, jako bychom byrokracii měli hluboce zakořeněnou pod kůží…

Obávám se spíše, že v určité fázi se evropská integrace přeměnila v něco, čím původně být neměla a co by ani její velcí otcové zakladatelé nechtěli. Evropa se měla stát světadílem, který by se zcela zotavil z traumat druhé světové války a vlády totalitních režimů a ve své kreativitě, svobodě, prosperitě a produktivitě nalezl novou vůli a radost ze života. Přibližně od počátku padesátých do poloviny sedmdesátých let dvacátého století byla západní Evropa kvetoucím a obnovujícím se společenstvím, které vytvářelo pozoruhodnou kulturu, literaturu nebo filmové umění. Dokonce evropský průmysl měl svoji „duši“, svérázný a neopakovatelný charakter. Evropa byla opět zajímavá a inspirativní. Teď už bohužel není.

V historii lidstva dala Evropa světu mnoho. Nahrazuje ji podle vás v intelektuálním potenciálu Amerika nebo Asie?

Amerika je určitým derivátem evropské civilizace, podobně jako do jisté míry Rusko. Amerika by mohla univerzalistickou modernitu osvícenského typu nadále rozvíjet stejně jako některé rezistentnější a produktivnější oblasti severní Evropy. Pokud jde o Asii, bezpochyby se tam v mnoha oblastech modernita uchytila, což se projevilo především velmi impozantním hospodářským rozvojem. Teď záleží na schopnostech místních obyvatel modernitu prosazovat i v jiných sférách společenského života.

Může být pro USA určitým nebezpečím příliv imigrantů z latinské Ameriky?

O hispanizaci Ameriky se mluví již dlouho a vyšla o tom řada studií a knih. Uvádí se, že z demografického hlediska se Hispánci stanou kolem roku 2050 ve Spojených státech amerických většinovou populací. Nicméně to, zda příchozí z latinské Ameriky dokáží přijmout západní normy, přístup k práci nebo etické principy, závisí především na asimilační síle společnosti. Například Florida, kde dnes výrazně převažuje hispánské obyvatelstvo, ekonomicky prosperuje bez příznačné „jihoamerické letargie“. Jednou ze základních tezí modernity je, že neexistují lidé, kteří by si nemohli z biologicky a geneticky daných důvodů osvojit moderní životní způsob a hodnoty. Lidé jsou definovaní svojí kulturou, která je výsledkem výchovy a již lze změnit účinným asimilačním působením. Jde pouze o to, najít vhodnou strategii a dostatek vůle.

Avšak hispánské obyvatelstvo má přece křesťanské základy, a to se nedá říci o Evropě, které hrozí vliv zcela jiného náboženství…

Jsme si jisti, že hlavní kořeny Evropy jsou opravdu křesťanské? Křesťanství je svým původem východní náboženství, které se na našem kontinentu muselo přizpůsobit lokálním kulturním podmínkám. Vznikl tak hybrid mezi místní pohanskou tradicí a importovanou orientální religiozitou. K něčemu podobnému došlo od šestnáctého století také v latinské Americe, v níž křesťanství do značné míry asimilovalo místní indiánské kulty tak, jako v Evropě absorbovalo keltské, germánské nebo slovanské vzory a hodnoty. Je možné, že ani samotní zakladatelé křesťanství by v této transformované evropské nebo latinskoamerické formě svoji víru nepoznali. Křesťanství nebylo s Evropou zcela srostlé. Od raného středověku vznikla mezi evropskými vzdělanci „kognitivní disonance“, která způsobila různá vnitřní pnutí ústící například do reformace a hledání „původní podoby“ Kristova učení. Křesťanství bezpochyby vděčíme za základní humanitní a etický rámec, ale modernita jako taková není vázána na žádný typ náboženství. Lidé s křesťanskými základy se možná osvícenské modernitě přizpůsobí rychleji, ale nejsem si jist, zda je to pravidlem. Pokud hovoříte o muslimských příchozích z arabského světa, jejich náboženství není kompatibilní s duchem modernity. Jako konkrétní jedinci mohou být a často jsou velkým přínosem pro evropskou společnost, ale aby se do ní plnohodnotně začlenili, islám by musel přistoupit na podobný kompromis s modernitou, jako to učinilo křesťanství od osmnáctého století, a obávám se, že to není pravděpodobné. Museli by se proto sekularizovat. Přestat být muslimy a stát se občany západní Evropy s blízkovýchodními kořeny.

Hovoří se o tom, že islám je mladé náboženství, které se svým způsobem vyvíjí a hledá…

Islám zase tak mladý není. Jeden ze svých vrcholů prožíval během abbásovského kalifátu do poloviny třináctého století. A hlavně, mladé náboženství většinou nabízí lidem něco nového, něco, co bychom my sami považovali za inspirativní, inovativní, zajímavé a hodné následování. Já se obávám, že nic podobného v islámu nevidím. Islám je dnes silný kvůli velkému demografickému tlaku a geologickému složení oblasti, ze které pochází.

To znamená, že mu pomohly i přírodní zdroje, že?

Ve dvacátém století ano, na druhé straně zase můžeme spekulovat o tom, do jaké míry jeho integraci do moderní průmyslové civilizace zbrzdily, protože, jak známo, společnost, která takto „zadarmo“ dostane přírodní zdroje, jejichž těžbu navíc svěří někomu jinému, není příliš motivována ke zvýšení produktivity, sebevzdělání a práci na sobě samé.

Vidíme však velký rozdíl mezi muslimy na Blízkém východě a v Asii, například Malajsii nebo Indonésii. Je to dáno vyšší úrovní vzdělání v Asii?

Bezpochyby je to podmíněno také etnicky, protože etnická příslušnost v sobě obsahuje značný kulturní segment, který ovlivňuje ekonomické chování, hodnotovou orientaci a vztah ke světu. Islám těmto primárním kulturně podmíněným dispozicím pouze dodává náboženský rámec. Musí pracovat s lidmi, kteří vyrostli v určitém kulturním prostředí, jež zde bylo před ním.

Hovořil jste o sekularizaci. Neustupuje od ní právě Turecko? Mnozí protagonisté arabského jara možná původně chtěli zavést sekulární režim, ale nakonec se do vedení dostali často lidé, kteří dělají pravý opak…

V Turecku jde o poněkud překvapivý vývoj a velké zklamání. Před pětadvaceti lety vypadala turecká „cesta“ hodně odlišně než dnes. Otázka je, co takto zkomplikovalo vývoj zdánlivě velmi slibné a perspektivní země a celého regionu? Tradiční diktatury dvacátého století v severní Africe nebo na Blízkém východě měly do značné míry nacionalistické nebo dokonce nacionálně socialistické kořeny, mnoho z nich bylo přímo inspirováno fašistickým hnutím, jiné tíhly naopak k sovětskému modelu. V rámci této imitace autoritářských západních ideologií přejaly i program sekularizace. Od druhé světové války do sedmdesátých let dvacátého století představoval hlavní mobilizující a sjednocující sílu arabského světa arabský nacionalismus, nikoliv fundamentalistický islám. A nacionalismus v sobě implicitně zahrnuje sekularizaci, protože odkazuje do jiného symbolického světa, než je náboženství. V Evropě sehrál nacionalismus důležitou úlohu při vzestupu ateismu a agnosticismu. Víra v národ nahrazovala náboženství. Tento vývoj pravděpodobně zvrátilo více faktorů, například revoluce v Íránu, sovětská intervence v Afghánistánu nebo neobratnost americké zahraniční politiky. Nemusí však jít o nic fatálního. Podívejme se na politické osudy Západu od roku 1914. Před výstřely v Sarajevu byli téměř všichni přesvědčeni, že svět směřuje ke světoobčanství, žádný ozbrojený konflikt už nebude, protože válka je anachronismus, a nastupuje racionální, pacifistická a humanistická společnosti. Pak následoval věk masakrů, genocid a teroru a až do roku 1989 byla polovina Evropy totalitní! V Německu, které bylo v mnohém demokratičtější a rozvinutější než Francie nebo Velká Británie, se dostal k moci nacismus. Dějiny jsou často nevyzpytatelné.

Další nebezpečí může spočívat v omezených zdrojích, což zvyšuje nebezpečí rozsáhlé migrace, například z Afriky. Budou tyto „cesty za lepším“ pokračovat „cestami za životem“, protože zdroje budou vyčerpávané a budou se hledat nové?

Při racionálním využití zdrojů, které se v dotyčných oblastech nalézají, by místní společnosti mohly dosáhnout prosperity. Vždy existovaly velké environmentální cykly, které vyvolávaly krize a nedostatek, jemuž se lidé museli přizpůsobit. Vzpomeňme na malou dobu ledovou v raném novověku, po které následoval nezadržitelný vzestup zoceleného Západu. Když se v devatenáctém století začal rapidně snižovat stav velryb, mnozí lidé se obávali, že nastane katastrofa, protože nebude čím svítit! Ale záhy se našla alternativa. Občas se říká, že průmyslová revoluce započala v Anglii dříve než ve Francii, protože Anglie byla z větší části odlesněna, zatímco Francie nikoliv. Na Britských ostrovech proto byli nuceni zahájit těžbu uhlí. Technokracie se často spojuje s nebezpečím zploštění života. Na druhé straně jsme nikdy v dějinách neměli tak efektivní nástroj pro využívání lidských a přírodních zdrojů, jakou je moderní technologie, která nás nesmírně osvobodila a obohatila. Pochybuji o tom, že i největší nostalgici nebo oponenti technokracie by se rádi vrátili například do sedmnáctého století. Komu se opravdu stýká, ať si zajede do nejchudších částí Afriky a uvidí cenu, kterou by za to zaplatil.

Nenastává v zemích, které už jsou tak dost chudé, další odliv elit?

Bohužel, vzdělané elity se zpravidla do chudých zemí nevracejí. V Chicagu žije údajně více etiopských lékařů než v celé Etiopii, kterou obývá sto milionů lidí. Nicméně Evropa je už hodně nasycena. Očividně není schopna efektivně integrovat současnou velkou přistěhovaleckou vlnu, což pravděpodobně přinese další vnitropolitické otřesy a posuny.

A neděláme to také my, když se při nedostatku například zdravotních sester či lékařů poohlížíme po Slovensku či Ukrajině a naopak zase Německo u nás hledá technické kádry?

Česká republika měla po roce 1989 příležitost vrátit se mezi nejbohatší země světa. Z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Nikomu zvnějšku to nemůžeme dávat za vinu. Naši rozvinutější sousedé nejsou altruisté. Když se vyskytne slabší partner, jehož reprezentanti se nechají zkorumpovat nebo nejsou schopni vzdorovat nevýhodným obchodním smlouvám, tak toho využijí. Vyčítal bych polistopadovým elitám, že nezaujaly razantnější postoj a opatření proti periferizaci České republiky vůči západní Evropě. Pokud by četly Immanuela Wallersteina, věděly by, co nám hrozí. Naše trajektorie měla připomínat Finsko nebo Rakousko, dříve relativně chudé země, kterým se podařilo dosáhnout blahobytu. Česká republika se ale stala periferním výrobním zázemím, jehož úroveň mezd a kupní síla jsou nastavovány tak, aby vyhovovaly vnějším ekonomickým aktérům, především Německu.

Ekonomicky silnější země nicméně jednají ze svého hlediska naprosto racionálně. Ten vlak nám tedy ujel?

Určitě se to dá změnit, ale obávám se, že to bude těžší než dříve. Jeden z hlavních problémů české společnosti spočívá v tom, že do řídících a rozhodujících funkcí není příliš schopna vybírat kompetentní jedince. Absence meritokracie se dříve či později nevyplatí. Ať už se nacházíme na jakékoliv úrovni, když řádně nefunguje určitá instituce, je za tím téměř na devadesát devět procent lidský faktor. Konkrétní člověk, který nedělá dobře svoji práci.

Ti lidé se nám ale schovají za politickou stranu nebo lobbistickou skupinu…

Často záleží na rozhodnutí jednoho charismatického, energického a vizionářského jedince, který prosadí svoji vůli. O hospodářský zázrak v Jižní Koreji, která měla ještě v šedesátých letech dvacátého století národní důchod na osobu na úrovni Ghany, se údajně nejvíce zasloužil kontroverzní prezident s diktátorskými sklony Pak Čong-hui, který v letech 1962 až 1979 dokázal stmelit společnost natolik, že dosáhla jednoho z nejimpozantnějších ekonomických vzestupů v dějinách.

Říkalo se, že Japonsko je takovým tygrem a bylo nám dáváno za vzor…

Japonsko, které stagnuje skoro pětadvacet let, se dostalo do zvláštní rozvojové pasti, protože pravděpodobně narazilo na vnitřní kulturní nebo institucionální meze. Něco obdobného začíná být ale patrné rovněž v Evropě. Zdá se, že japonská trajektorie se nachází fázově před evropským vývojem a že zde můžeme pozorovat určité paralely.

Můžeme to srovnávat třeba i s Chile s Pinochetovým režimem, ve kterém byly vážné problémy s lidskými právy, ale jenž úspěšně nastartoval ekonomiku země?

Generál Pinochet byl bezpochyby z ekonomického hlediska pragmatikem. Chile na druhé straně neprošlo žádným skutečným hospodářským zázrakem, protože jeho hrubý domácí produkt na hlavu je například nižší než český, nicméně v latinskoamerickém kontextu je to stabilní ekonomika. Je nutno ale říci, že Chile, Argentina nebo Uruguay byly tradičně od konce devatenáctého století nejrozvinutější částí kontinentu.

Vraťme se k nám. Máme podporovat vědu, technické vzdělávání, co pokládáte za nejdůležitější?

Úlohu a iniciativu skutečných elit. Prosperita a historická velikost je často výsledkem rozhodnutí velmi malé skupiny lidí, občas dokonce jedince. Nejde o žádnou diktaturu, ale máme přirozený sklon politiku personifikovat, přičemž identifikace s „národním vůdcem“ je motivujícím faktorem v dobrém i špatném smyslu. Hovoříme o Havlově, Klausově a Zemanově éře. Všichni tři byli nesmírně rozdílní, ale každý z nich svým osobitým způsobem selhal. Václav Havel, který byl výrazně hodnotově spjat s šedesátými léty, věřil, že síla myšlenek a dobrého úmyslu dokáže společnost vnitřně proměnit. Cítíme v tomto přesvědčení doznívající ideály a iluze pražského jara a západoevropského levicového hnutí, které bohužel na počátku devadesátých let působily jako nerealistický a nepraktický anachronismus, jenž nakonec vedl k morální kocovině a cynismu. Václav Havel hlásal duchovní revoluci v situaci, kdy se měl naléhavě řešit dramatický materiální úpadek země. Nová občanská morálka by se zrodila z konkrétní poctivé hmotné a právní obnovy skrze krev, pot a slzy, kterou měl svojí tehdejší nesmírnou autoritou zaštítit a garantovat. Tento úkol, spočívající ve vytvoření bohatství, které by nám zajistilo důstojné postavení a respekt v hierarchii světového řádu, jemuž jsme se těšili v minulosti, Václav Havel pravděpodobně nikdy nepochopil.

Připadá mi, že Václav Klaus byl, obdobně jako značná část vzdělané veřejnosti příliš stržený a fascinovaný idealizací a imaginací první republiky. Možná jsem naivní, ale nemyslím si, že například kupónová privatizace byla předem připravována jako velký tunel, a to bez ohledu na výsledek. Vidím v ní spíše nostalgickou snahu resuscitovat z lidového substrátu zaniklý český kapitalismus, jehož údajná prvorepubliková vyspělost nám tolik imponovala. Nevím, zda si Václav Klaus uvědomoval, že globální kapitalismus, do něhož jsme byli v devadesátých letech nemilosrdně vrženi, se zásadně liší od předválečného a že vysoký stupeň civilizačního rozvoje na našem území úzce souvisel s přítomností německého etnického prvku, kterého jsme se po roce 1945 zbavili. Václav Klaus měl bezpochyby potenciál i charisma významného reformátora. Nejsem si jist, do jaké míry se svou vlastní sebestředností o něj připravil.

Politický vzestup a zvolení Miloše Zemana za třetího prezidenta České republiky chápu jako akt sociální vzpoury lidí, kteří se cítili pražským mocenským a mediálním centrem marginalizováni a jimž se často nepodařilo naplnit v demokratických poměrech své představy o spokojeném a důstojném životě, a to ne vždy vlastní vinou. Všeobecné prezidentské volby jim daly nečekanou příležitost nechat svůj umlčený hlas promluvit. Miloš Zeman se pouze objevil v pravý čas na správném místě. Poněkud mě překvapuje, jak se mnozí představitelé lokálních elit nedokázali s touto skutečností vyrovnat a racionálně ji vyhodnotit. Vede to k oboustranné mediální hysterii, která společnost dále polarizuje a rozkládá.   

Není to tak, že – jak říká jedna strana – Miloš Zeman rozeštvává naši společnost?

Myslím, že si nemají navzájem co vyčítat.

Jak to tedy bude dál? Bude se více tlačit na sociální stranu, nebo se najde nějaký konsensus?

Bylo by optimální, pokud bychom se dostali na rozvojovou dráhu, která by nás dovedla tam, kam civilizačně patříme. Obávám se ale, že jsme po personální a morální stránce příliš vyčerpáni. Konfrontace s globalizací přelomu dvacátého a jednadvacátého století byla výzvou, v níž se české společnosti příliš oslabené čtyřiceti lety totalitarismu nepodařilo obstát tak, jak bychom si přáli. V roce 1990 jsme byli chudou zemí s nadějí, nyní jsme relativně bohatou zemí bez naděje. Veřejný život bude pravděpodobně nadále ovládán mocenskými skupinami, jejichž aspirace nikdy nepřekročily vlastní partikulární zájmy. Samozřejmě, případné změny vnějšího prostředí mohou mít dalekosáhlé důsledky. Například ztráta vnitřní konzistence Evropské unie by mohla vést k hledání politického konsensu v rámci Visegrádské čtyřky a novému rozdání karet.   

U Visegrádu by pak jistě iniciativu převzalo Polsko…

Bezpochyby. Polsko udělalo v posledních letech značný civilizační skok a je přirozeným vůdcem neněmecké části střední Evropy, a to bez ohledu na tamní vnitropolitickou situaci.

A co oligarchové, vlastnící u nás média?

Nesmíme si výkon politické moci ve státech, které jsou nám často dávány za vzor, nijak idealizovat. Psychologický profil vrcholových politiků je ve všech západních zemích prakticky totožný, a to nijak povzbudivý. Touha po moci je nenasytná všude a soudobá západní demokracie nabývá výrazně oligarchické podoby. Rozdíl je v tom, že v kvalitním právním prostředí se lidé cítí více nezávislí a zabezpečeni vůči „pošetilosti mocných“ a svoje osobní neúspěchy, prohry a frustrace obvykle neprojektují do politického života tak, jako se to děje u nás. Existence silného a důvěryhodného právního státu, který v České republice chybí, je stejně důležitá jako demokracie nebo svobodná média. Zabraňuje se tak epidemii negativních emocí ve veřejném prostoru. Demokracie bez právního státu není možná. Právní stát bez demokracie ano.

V kdysi demokratickém Československu zavládl hned po Sovětském svazu nejtvrdší komunistický režim, zatímco v okolních státech bylo například povoleno malé podnikání…

Je zajímavé, že mnozí odborníci odmítají označovat komunistické Polsko za totalitní stát a že Kádár, který byl v Maďarsku dosazen jako sovětská loutka, dosáhl posléze se společností přijatelného kompromisu na bázi „gulášového socialismu“. Nevím, proč k něčemu podobnému nedošlo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století rovněž u nás. Gustáv Husák byl příliš inteligentním a prohnaným právníkem na to, aby byl skutečným komunistou. Byl především oportunistou a technokratem moci. Relativní ekonomická prosperita raných sedmdesátých let společnost uklidnila (či zkorumpovala) a pomohla zahladit v kolektivní paměti vzpomínku na pražské jaro. Tím se ale vývoj zastavil a režim zůstal neostalinistickým prakticky až do svého konce. Pravděpodobně se zde projevují hlubší a historicky dlouhodobější kulturní vzorce, které nevrhají na českou společnost nejlichotivější světlo. Normalizace není pouze konkrétním historickým údobím v dějinách Československa, ale obecnějším stavem ducha v české kotlině. I dnes existují v této zemi stovky mikronormalizací v rámci různých státních a veřejných institucí či soukromých firem, jejichž oběti se ale nemohou spolehnout na pochopení a tichou sociální solidaritu jako jejich předchůdci po roce 1969. 

Bude se podle vás tato situace ještě dále prohlubovat?

Obávám se, že ano. Každá civilizovaná západní země se snaží své občany chránit a zajistit jim odpovídající respekt, důstojnost a úctu. Setkání sociálního darwinismu globálního kapitalismu s českou normalizační mentalitou vytvořilo ničivou směs, která rozleptala společnost zevnitř a opětovně ji atomizovala. Lidé se znovu stáhli do svých soukromých životních příběhů a mladší a podnikavější se snaží uplatnit v zahraničí. Pokud se plně neprobudí naše produktivní síly, pracovitost, tvořivost a schopnost improvizace, což byly vždy místní přednosti, a nedostane se jim náležitého ocenění, tak národ postupně ztratí smysl své existence. Nejsme než jen jednou z mnoha pomíjivých etnických skupin v dějinách. 

iDnes.cz - Problémy Evropy nevznikly s uprchlickou krizí, ale bylo na ně zaděláno už při zrodu EU, která stojí na naivních základech. To negativně ovlivňuje i Severoatlantickou alianci a Američané s tím Evropě už nepomůžou, říká v rozhovoru pro natoaktual.cz přední americký stratég George Friedman.

Ve své knize „Ohrožená Evropa: Rodící se krize” píšete, že Evropa je v rozkladu. Proč a co s tím Evropané mohou dělat?

Evropská unie může existovat jen tehdy, pokud má společnou politiku. Nelze však mít společnou politiku pro Evropu, která je rozdělená na jižní státy s více než 20% nezaměstnaností, Německo, které má nezaměstnanost méně než 5 %, východ Evropy posedlý Rusy a zbytek, který se o Rusko nestará. Evropa se nedokáže shodnout ani na tom, co bude dělat s migranty. Má několik možností, může uprchlíky přijmout, může je odmítnout, nebo je mohou přijmout jen některé země. Zatím ale nedošlo k žádnému konsensu. Není to tedy tak, že by se Evropa teprve rozpadala, ona už se rozpadla. Jak můžete mít stejnou ekonomickou politiku pro Německo i pro Itálii? Nesnažte se hledat řešení, kde žádné není, protože základní koncept byl iracionální.

Říkáte tedy, že základ, na kterém byla EU vybudovaná, je zcestný?
Jedním ze zásadních problémů Evropské unie bylo, že místo pouhé zóny volného obchodu se snaží být jakýmsi kvazi státem, ve kterém Brusel reguluje veškeré aktivity. Naproti tomu se podívejte na severoamerickou NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu, z angl. North American Free Trade Agreement - pozn.red.). Jedná se pouze o zónu volného obchodu, bez hlavního města, bez parlamentu pro celou Severní Ameriku. Je to zóna, ve které se prostě obchoduje. Projekt EU byl příliš komplikovaný a v tuto chvíli nikdo nemá situaci pod kontrolou. EU bude i nadále vydávat rozhodnutí, ale nikdo jim nebude věnovat pozornost.

[[img:chrn_fullwidth:13215:Americký zahraničně-politický a bezpečnostní analytik George Friedman. Foto: internet]]

Mohl byste být konkrétnější?
Uprchlická krize je dobrým příkladem. Došlo k nějakým rozhodnutím, některé země se jimi řídily, jiné nikoliv, bez jakýchkoliv následků. Rozhodování je totiž opět v rukou jednotlivých států, přesně jak tomu bylo před rokem 1991. Ve skutečnosti to ale nikdy nebylo jinak. Máte svého předsedu vlády, který je zvolen lidmi. Jeho zájmem není činit EU šťastnou, ale zůstat předsedou vlády. A to je realita v každé zemi. Všechno, co v tuto chvíli EU dělá, někoho rozčiluje.

NATO – existuje ještě?

Nebude-li jednotná Evropa, tím méně jednoty pak najdeme v NATO. To by značně ztížilo jeho konsenzuální rozhodování.
Jedním z problémů v NATO je, že je rozděleno na dvě části – Američany, kteří mají vojenskou moc, a Evropany, kteří mají názory. Z toho už jsme unaveni. Evropanů je 500 milionů, Američanů jen 300 milionů. Máte větší HDP než my, a proto očekáváme, že budete mít armádu stejně silnou a schopnou, jako je ta naše. Tento bod je v našem vztahu velice důležitý, nemůžete mít vojenskou Alianci, pokud nemáte armádu.

Spojené státy budou tedy nadále spolupracovat zvlášť s těmi, kdo budou mít zájem?
Ve východní Evropě vytváříme jednotnou strukturu a nežádáme nikoho o pomoc. Budeme spolupracovat s Poláky, Rumuny, zkrátka s kýmkoliv. Němci ani Italové se ovšem nezapojí, nic jako NATO už tedy neexistuje. Z pohledu Američanů je nejvyšší čas k vyhlášení “stavu nouze” a zahájení kroků k nápravě situace. Vidíme zde stejnou Evropu jako v roce 1938, stejnou Evropu jako v roce 1913, a není to novinka, taková Evropa je.

Na nadcházejícím summitu NATO ve Varšavě bude s nejvyšší pravděpodobností Černá Hora pozvána ke vstupu do NATO. Je to podle Vás krok správným směrem?
Mnohem raději než Černou Horu bych v NATO viděl aktivnější Německo. Členství není o místě u stolu, ale o vojenských schopnostech. Máme dohodu, že každá země v NATO vydá ročně na obranu nejméně 2% svého HDP. Vtip je v tom, že neexistuje mechanismus, který by k tomu státy přinutil. Evropané jsou závislí na NATO, jinými slovy očekáváte, že Spojené státy udělají, co je třeba. Ovšem doba, kdy Evropa byla chudým, zoufalým a zničeným prostorem, který si nemohl dovolit platit za svou bezpečnost, už je pryč.

Prezidentské volby v USA: záleží na vítězi?

Volba amerického prezidenta je v plném proudu, mělo by Evropany zajímat, kdo vyhraje? Liší se postoje jednotlivých kandidátů vůči Evropě z hlediska bezpečnosti?
Začněme tím, že prezident Spojených států je nejslabším lídrem na světě. Otcové zakladatelé vytvořili prezidentský systém, kde moc zákonodárná – parlament – je zcela mimo jeho kontrolu. Nikdo se nestará o to, co prezident říká. Nejvyšší soud navíc může zablokovat jakékoliv rozhodnutí. Z toho důvodu je úplně jedno, kdo je prezidentem, protože on věci nemění. Mění je kongres.

Měli by se tedy Evropané bavit v Americe spíš s představiteli Kongresu než s prezidentem?
Podívejte se, srdcem Ameriky je obchod, skutečná moc tedy leží v oblastech jako Silicon Valley, Seattle, Austin a Minneapolis. Politická moc je rozdělena mezi tři instituce, dvě z nich jsou v Parlamentu a mají jen velmi malý vliv na zbytek země. Naši zakladatelé v dobách revoluce nedůvěřovali vládě, naším řešením tedy není vláda, ale obchod. Ať se ve volbách stane cokoliv, stát se nezhroutí. V Americe je totiž soukromý život mnohem důležitější než život veřejný.Chcete říct, že na osobě prezidenta Spojených států ve skutečnosti nezáleží? Že je jedno, jestli je prezidentem Barack Obama nebo George W. Bush?

Obama se podílel na bombardování Libye stejně jako Bush bombardoval Afghánistán či Irák. Do Afghánistánu pak vyslal další jednotky. Oba byli prezidenty Spojených států a oba museli dělat věci vyžadované zájmy USA. Evropané mají vůbec plné ruce práce s kritikou našich prezidentů. Na názory Evropanů nicméně nejsme zvědavi – prezidenty USA totiž hodnotí jednoduše podle toho, kolik pozornosti jim věnují. Evropa není o nic důležitější než Asie a rozhodně není tak důležitá jako Mexiko. V Evropě nyní panuje zmatek. Naším zájmem je vyslat jednotky do Polska a Rumunska, protože Evropané nejsou schopni to udělat sami.

Autoři: natoaktual.cz, voj, kko

Z originálu na http://www.save-now.com/news/archives/Charlton-Heston.htm přeložil (Translation Copyright © 1999 by) Sid Páral (sidparal@mediacity.com)

Projev Charletona Hestona na Fóru Harvardské školy práva 16. února 1999

Vzpomínám si, že když synovi bylo pět let, vysvětloval své třídě ve školce, čím se jeho otec živí. „Táta,“ řekl, „předstírá lidi.“ Bylo jich dost. Prorokové Starého a Nového zákona, pár křesťanských svatých, generálové rozličných národností a z různých staletí, několik králů, tři američtí presidenti, francouzský kardinál a dva géniové, včetně Michelangela. Jestli chcete, abych to tady nahoře přetřel na jinou barvu, vynasnažím se. Já jenom, že tu jakoby vždycky bylo plno roztodivných chlápků. Nikdy si nejsem úplně jistý, který bude mluvit. Právě teď jsem to, myslím, já.

[[img:chrn_fullwidth:13119:]]

Když jsem přemítal o své dnešní návštěvě, vybavilo se mi: pakliže mě Stvořitel podělil darem, že mohu spojit vaše srdce a mysli s těmito velikány, pak chci nyní použít tentýž dar a obnovit vaše spojení s vaším vlastním smyslem pro svobodu … s vaší vlastní volností myšlení … s vaším vlastním kompasem pro to, co je správné.

Abraham Lincoln, když otevíral památník u Gettysburgu, řekl o Americe, „Nacházíme se nyní ve velké Občanské válce, zakoušíce, zdali tento národ či vlastně kterýkoliv národ takto počatý a takto odhodlaný dlouhodobě obstojí.“

Tato slova jsou znovu platná. Věřím, že jsme opět zapleteni do velké občanské války, kulturní války, která okrádá o vrozené právo myslet a říkat, co máme na srdci. Obávám se, že již nevěříte živoucí a pulsující krvi svobody uvnitř … tomu materiálu, který pozvednul tuto zemi z divočiny do zázraku, jímž je.

Dovolte mi, abych udělal krok zpět. Přibližně před rokem jsem se stal předsedou Národního sdružení pro zbraně (National Rifle Association — pozn. překl.), jež chrání právo vlastnit a nosit zbraně. Kandidoval jsem, byl jsem zvolen a nyní jsem ve funkci … ve funkci pohyblivého terče pro média, která mě nazývají vším od „nemožného“ a „pochybného“ po „mozkově raněného, senilního, bláznivého starce.“ Vím … jsem dost starý … ale určitě díky Pánu Bohu nejsem senilní. Jak jsem tak stál v zaměřovačích těch, kdo útočí na svobody Druhého dodatku (ústavy USA — právo vlastnit a nosit zbraň — pozn. překl.), uvědomil jsem si, že střelné zbraně nejsou jediným cílem. Nikoli; je to daleko, daleko větší. Nabyl jsem poznání, že po naší zemi zuří kulturní válka v níž, s orwellovskou horlivostí, jsou nařízeny jisté přijatelné myšlenky a proslovy.

Zúčastnil jsem se ku příkladu pochodů za občanská práva s Dr. Kingem v roce 1963 — dávno předtím, než je Hollywood shledal módními. Ale když jsem minulý rok řekl veřejně, že bílá hrdost je zrovna tak platná jako černá hrdost nebo rudá hrdost, nebo úplně libovolná hrdost, nazvali mě rasistou.

Celý život jsem pracoval s bystrými, talentovaným homosexuály. Ale když jsem řekl publiku, že práva homosexuálů by neměla přesahovat práva má či každého z nás, nazvali mě homofobem.

Bojoval jsem v druhé světové válce proti silám Osy. Ale během projevu, kdy jsem srovnal vyčlenění nevinných Židů a vyčlenění nevinných vlastníků zbraní, nazvali mě antisemitou.

Každý, koho znám, ví, že bych nikdy nepozdvihl zaťatou pěst proti své zemi. Ale když jsem žádal na posluchačích, aby se postavili kulturní perzekuci, srovnali mě s (teroristou — pozn. překl.) Timothym McVeighem.

Od časopisu Time po přátele a kolegy, všichni v podstatě říkají, „Chucku, jak si můžeš dovolit říkat, co si myslíš? Používáš jazyk neautorizovaný pro veřejou konzumaci!“

Ale já se nebojím. Kdyby Američani věřili na politickou korektnost, byli bychom dodnes chlapečky krále Jiřího — poddaní svázaní s britskou Korunou.

[[img:chrn_fullwidth:13118:]]

Ve své knize „Konec soudnosti“ píše Martin Gross, že: „očividně iracionální vystupování se urychleně stává zavedenou normou pro téměř každou oblast lidského konání. Nové zvyky, nová pravidla, nové anti-intelektuální teorie jako by nám byly podstrkovány ze všech stran. Pod povrchem se národ bouří. Američané vědí, že cosi bezejmenného jejich národ podrývá, rozbředajíc mysl, když dojde k odlišování pravdy od falše a správného od špatného. A nelíbí se jim to.“

Dovolte, abych vám přečetl pár příkladů. Mladíci na Antioch college v Ohiu, kteří usilují o intimnosti se spolužačkami, musí obdržet ústní svolení před každým krokem takového procesu, počínaje líbáním, pokračujíce mazlením až k výsledné kopulaci … vše jasně a výstižně popsáno v tištěné univerzitní směrnici.

Bez ohledu na smrt několika amerických pacientů, kteří byli infikováni zubaři, jež skrývali svůj AIDS — státní komisař v New Jersey vyhlásil, že poskytovatelé zdravotnických služeb, kteří jsou HIV-pozitivní, nemusejí … nemusejí … sdělit svým pacientům, že jsou nakaženi.

Na škole ve William and Mary se studenti pokoušeli změnit jméno školního sportovního týmu „Kmen“ („The Tribe“), jelikož to údajně uráželo místní Indiány. Nakonec zjistili, že skutečným náčelníkům ve Virginii se to jméno velice líbilo.

Městští otcové v San Franciscu přijali vyhlášku chránící práva transvestitů nosit do zaměstnání šaty opačného pohlaví, a práva transsexuálů mít oddělené záchody, zatímco podstupují chirurgickou změnu pohlaví.

Děti v New York City, které neumějí slovo španělsky, byly zařazeny do dvojjazyčné vyuky, aby se naučily svá tři španělská R, pouze na základě toho, že jejich příjmení znějí hispánsky.

Na univerzitě v Pennsylvánii, ve státě, kde tisíce zemřely u Gettysburgu, bojujíce proti otroctví, ředitel této školy oficiálně vyhradil oddělené ubytovny pro černé studenty.

Jo, já vím … to už je přes všechny meze. Dr. King říkal „Negroes“. Jimmi Baldwin a většina z nás na Pochodech říkala „černoši“. A i to je už tabu.

Pomlčkové identity mi vždycky připadaly krkolomné … zvlášť „domorodý Američan“ (Native-American). Vždyť já jsem domorodý Američan, proboha. Náhodou taky jsem pokrevní bratr Miniconjou Siouxů. Ze strany mé ženy, můj vnuk je domorodý Američan 13 generace … s velkým písmenem u „Ameriky.“

Konečně, před pouhým měsícem … David Howard, vedoucí washingtonského Úřadu veřejné advokacie (Office of Public Advocate, Wash. D.C. — pozn. překl.), použil slova „niggardly“ když mluvil s kolegy o rozpočtových věcech. „Niggardly“ samozřejmě znamená lakotně, skoupě. Ale během několika dnů byl Howard nucen veřejně se omluvit a rezignovat.

[[img:chrn_fullwidth:13117:]]

Jak napsal sloupkař Tony Snow: „David Howard byl vyhozen, protože někteří lidé ve veřejných službách jsou tupci, kteří (a) neznají význam „niggardly“, (b) nevědí, jak používat slovník, aby ten význam objevili a (c) fakticky žádali, aby se omluvil za jejich nevědomost.“

Co to všechno znamená? Znamená to, že přikazování, co si smíme myslet, se vyvinulo do přikazování, co smíme říkat, takže přikazování, co dělat, nemůže být zas tolik pozadu. Předtím, než se vyhlásíte přeborníky volného myšlení, prozraďte mi: proč politická korektnost pochází z amerických kampusů? A proč ji nadále tolerujete? Proč se vy, o nichž se předpokládá, že debatujete ideje, podvolujete jejich potlačování?

Buďme upřímní. Kdo z vás tady si myslí, že vaši profesoři mohou říkat, čemu skutečně věří? Děsí mě to k smrti, a mělo by i vás, že pověrčivost politické korektnosti vládne těmto sálům rozumu.

Vy jste ti nejlepší a nejbystřejší. Vy, zde v plodné kolébce amerického akademického světa, zde v hradu učení na řece Charles, vy jste smetánkou. Leč já prohlašuji že vy, a vaši vrstevníci po celé zemi, jste sociálně nejpodvolenější a politicky nejumlčenější generací od dob Concordského mostu.

A dokud to budete schvalovat … a dodržovat … jste — podle měřítek vašich dědečků — zbabělci. Zde je další příklad. Právě teď na nejedné velké univerzitě, učencům a výzkumníkům zabývajícím se Druhým dodatkem jsou zavírána ústa a jejich poznatky jsou zatajovány pod pohrůžkou ztráty zaměstnání. Proč? Protože výsledky jejich výzkumů by zpochybnily žaloby metropolitních radních, kteří se pokoušejí vydřít stovky miliónů dolarů z výrobců střelných zbraní.

Je mi jedno, co si myslíte o zbraních. Ale jestli vás předchozí slova nešokovala, vy šokujete mne. Kdo ochrání surový materiál nespoutaných nápadů, když ne vy? Kdo se postavý na obranu klíčových hodnot akademického světa, když vy, údajní zbrojnoši volného myšlení a vyjadřování, složíte ruce do klína a zaprosíte, „Nestřílejte.“

Mluvení o rase nás ještě nečiní rasisty. Vidět rozlišení mezi pohlavími z nás ještě nedělá sexisty. Mít kritický názor na vyznání z nás ještě nedělá odpůrce víry. Akceptujeme-li leč neoslavujeme homosexualitu, proto nejsme přece homofobní.

Nedovolte, aby vysoké školy Ameriky nadále sloužily jako inkubátory této útočné epidemie nového McCarthyismu. Ale co můžete dělat? Jak může kdokoliv odolat tak přesvědčivému sociálnímu porobení?

Odpověď tu byla stále s námi. Já sám jsem ji nalezl před 36 lety, stoje na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu s Dr. Martinem Lutherem Kingem a dvěma stovkami tisíc lidí.

Jednoduše … neposlouchejte. Mírumilovně, ano. S respektem, ovšem. Nenásilně — naprosto. Ale když nám řeknou, co si máme myslet nebo jak mluvit a jak se chovat, my řekneme ne. Nepodřídíme se sociálnímu protokolu, který dusí a stigmatizuje osobní svobodu.

Naučil jsem se o úchvatné moci neposlušnosti od Dr. Kinga … který se ji naučil od Gandhiho a Thoreaua a Ježíše a všech velkých mužů, kteří vedli spravedlivé proti mocným.

Neposlušnost je v naší DNA. Cítíme niterné sepjetí s tímhle Neposlušným duchem, jenž naházel čaj do bostonského přístavu, jenž poslal Thoreaua do vězení, jenž odmítl sedět vzadu v autobuse, jenž protestoval proti válce ve Vietnamu.

V tomže duchu vás žádám, abyste se distancovali od kulturní korektnosti pomocí masivní neposlušnosti ke zpupným autoritám, sociálním direktivám a tíživým zákonům, jež oslabují osobní svobodu.

Buďte ale opatrní … můžete si ublížit. Neposlušnost vyžaduje, abyste se vystavili riziku. Dr. King stál na mnoha balkónech. Musíte být ochotni snášet ponížení … vydržet moderní ekvivalent policejních psů z Montgomery a vodních děl Selmy. Musíte být ochotní zakoušet nepohodlí. Nestěžuji si, ale desetiletí sociálního aktivismu si vybraly i na mně svou daň. Dovolte mi, abych vám popsal jeden příběh.

Před pár lety jsem zaslechl o rapperovi jménem Ice-T, který prodával CD se jménem „Zabiják policajtů“ („Cop Killer“), oslavující přepadání a vraždění policejních příslušníků. Byl vydáván nikým jiným než Time/Warner, největším zábavním konglomerátem na světě. Policie po celé zemi byla pobouřena. Právem — nejeden z nich byl zavražděn. Ale Time/Warner se stavěl netečným, protože ten CD byl dojnou krávou, a média kolem toho chodila po špičkách, protože ten rapper je černoch. Doslechl jsem se, že Time/Warner pořádali valnou hromadu akcionářů v Beverly Hills. Tenkrát jsem vlastnil nějaké akcie a rozhodl jsem se tam přijít.

Co jsem udělal odporovalo všem radám, které jsem dostal od rodiny a přátel. Požádal jsem o slovo. Do ztichlého sálu s tisícem průměrných amerických akcionářů jsem jednoduše přečetl plné znění textů „Cop Killer“ — každé pomstychtivé, vulgární, navádějící slovo.

„Seříznul jsem hlaveň na svojí dvanáctce / Odpojil jsem světla na svým auťáku / Dneska si nějakou tu ránu vypálím / Dneska nějaký ty policajty vypráším…“

A dál je to horší, o dost horší. Nebudu vám to všechno číst. Ale věřte mi, ten sál bylo moře šokovaných ztuhlých, zbledlých tváří. Manažeři Time/Warner se vrtěli ve svých křeslech a zírali si na boty. Nenáviděli mě. Pak jsem přednesl další volej hnusných textů přetékajících rasistickým sajrajtem, kde Ice-T fantazíruje, jak przní dvě dvanáctileté neteře Ala a Tipper Gorových.

„Vystrčila zadek proti mému…“

Inu, neudělám vám to, co jsem udělal jim. Postačí, když řeknu, že jsem opustil tu místnost za hrobového ticha. Když jsem pak přečetl ty texty čekajícímu sboru novinářů, jeden z nich řekl, „To nemůžeme otisknout.“ „Já vím,“ odpověděl jsem, „ale Time/Warner to prodává.“

Až za dva měsíce poté vypověděl Time/Warner smlouvu s Ice-T. Už nikdy mi nenabídnou další film u Warnerů a Time magazín o mně nikdy nenapíše dobrou recenzi. Ale neposlušnost znamená, že musíte bých ochotni jednat, nejen mluvit.

Když násilník žaluje svou postarší oběť za to, že se bránila … zahlťte telefonní ústřednu okresního prokurátora. Když je vaše univerzita tlačena ke snížení úrovně požadovaných vědomostí, aby alespoň 80 procent studentů promovalo s vyznamenáním … zaplňte rektorská zasedání. Když dá osmiletý chlapec na hřišti pusu na tvář dívenky a je vláčen po soudech pro sexuální harrasment … pořádejte pochody k takové škole a zablokujte její vchod. Když někdo, koho jste si zvolili, je sveden politickou mocí a podvede vás … pište petice, vypuďte ho, zatraťte ho. Když Time magazín zobrazí miléniové posedlíky jako vykolejené, bláznivé křesťany mávající křížem, jak to udělali minulý měsíc … bojkotujte jejich časopis a výrobky, které v něm inzerují.

Aby tento národ dlouhodobě obstál, apeluji na vás, následujte posvátné stopy velkých neposlušností v historii, které osvobodily vyhnance, založily církve, potřely tyrany, a ano, v rukou zdivočelé ozbrojené lůzy a několika velkých mužů, ve Slávě Boží, vybudovaly tuto zemi.

Kdyby tu byl s námi Dr. King, myslím, že by souhlasil. Děkuji vám.

Zdroj: https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/05/07/charleton-heston-jak-vyhrat-kulturni-valku/

iDnes.cz - Moderní zdravotní péče za veřejné peníze je v Česku jen pro vyvolené. Ti ostatní se k ní nedostanou, ale přispívat na ni musí, říká v rozhovoru pro MF DNES specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál. Už patnáct let mapuje plýtvání peněz ze zdravotního pojištění a publikuje o tom články.

Lékaři si u vlády vyjednali na příští rok zvýšení platů o 10 procent. Chtějí na to přidat ze státního rozpočtu 10 miliard korun. Vy tvrdíte, že to nepomůže. Proč?
Lékařům bychom sice peníze přáli, ale tyto protečou přes systém přerozdělování a u těch pracovitých a nedostatečně placených skončí spíš jen jejich menší část. Větší část pak u nemocnic a poskytovatelů zdravotních služeb, kteří umí ze zdravotních pojišťoven dostat peníze.

Když se zvýší platové tabulky, tak se peníze k lékařům přece dostanou.
Podle tabulek jsou odměňováni jen lékaři zaměstnaní ve státních a krajských příspěvkových nemocnicích - to je asi polovina ze všech. Navíc nevíte, co se bude dít s nenárokovou složkou platu - s odměnami. Zeptejte se lidí ve školství - když se navýšily tabulkové platy, tak jim sebrali odměny a srovnalo to neschopné se schopnými. Krajské akciovky a privátní nemocnice mají smluvní mzdy a záleží na tom, co si lékaři a jejich odbory vyjednají u svého vedení. Privátní lékaři zaměstnávají sebe samé, tabulkami se neřídí.

Problém však netkví jen v platech, ale i v tom, kdo v nemocnici opravdu slouží a komu tam jen běží plat.
Ředitelé nemocnic dobře vědí, kdo je víceobročník a má vedle úvazku v nemocnici ještě soukromou ordinaci, působí v politice nebo si odskakuje učit na fakultu, a naopak, kteří lékaři a zdravotní sestry pro nemocnici pracují. Stačí se podívat na internet, kolik významných lékařů ze státních nemocnic v médiích propaguje své soukromé ordinace, směruje si tam výhodně pojišťovnou hrazené nemocniční pacienty, a naopak své privátní klientele nabízí přednostní přístup do velké nemocnice. Z praxe před soudy pamatuji situace, kdy vycházelo najevo, že oficiálně v nemocnici sloužil vedoucí lékař oddělení, ale ve skutečnosti práci odváděl mladý doktor bez dohledu. Než se přilijí peníze do platů, je třeba udělat personální audit.

Co by audit zjistil?
Kdo je chovný a kdo je tažný. Ty tažné už to přestává bavit a je jich čím dál méně. Mladí lékaři si někdy neformálně stěžují na nestandardní podmínky - spousta hodin přesčasů odpracovaných na minimální úvazek a za příjem z doktorandského stipendia. Anebo lékaři z regionu - pracují ve státních fakultních nemocnicích v rámci atestační přípravy a platí je ze svého rozpočtu regionální nemocnice.

Není to střet zájmů dělat ve státním a pak stejné pacienty léčit na své soukromé klinice?
Určitě. Nevybavuji si jiný obor, kde by vysokopříjmový manažer mohl vedle stálého zaměstnání mít konkurenční podnik. Ředitel nemocnice by jim měl dát na vybranou. Pokud chtějí pracovat pro soukromou klientelu a přitom držet kontakt s oborem, ať si sníží v nemocnici úvazek jen na konzultace.

[[img:chrn_fullwidth:13098:Právník Ondřej Dostál. Foto: Michal Růžička]]

Jak dnes funguje financování nemocnic ze zdravotního pojištění?
Oproti běžné představě nedostávají nemocnice zaplaceno za každé vyšetření či operaci. Koncem 90. let se zavedlo, že nemocnice dostávají stejný balík peněz, jaký proléčily loni nebo předloni, plus minus nějaké procento. To znamená, že nemocnice, které byly v minulosti drahé - kvůli porevoluční expanzi, pořizování přístrojů a tak dále, mají vysoký základ a dostávají peněz hodně, bez ohledu na to, jak efektivně je používají. Na druhou stranu nemocnice, které byly tehdy levné, protože třeba tak rychle neexpandovaly, dostávají peněz málo. Zkrátka historicky drahé nemocnice zůstávají bohatými, a naopak levné chudými.

A co plán vlády, že peníze mají jít za pacientem, tedy že zdravotnické zařízení dostane stejnou úhradu za stejnou léčbu?
Nikdo dnes není schopen říci, kolik by měla férově stát třeba operace slepého střeva. Mezi okresní nemocnicí v Mělníku a Nemocnicí Na Bulovce nebo v Motole se cena stejného zákroku může lišit i dvojnásobně. Úhrady jsou pokřivené a zatím to nevypadá na jejich narovnání.

Stát by měl své nemocnice řídit jako řetězec

Mluví se o tom, že se mají zredukovat malé nemocnice v regionech. Je to cesta, jak šetřit ve zdravotnictví?
Když se podíváte na objem peněz, vůbec to není o regionálních nemocnicích. Začít by se muselo od sítě velkých a nejdražších nemocnic řízených státem, zejména v Praze a v Brně. Pod Bílou Horou stojí vedle sebe přes ulici dvě miliardové nemocnice - Homolka a Motol, přes kopec ve Střešovicích je třetí - Ústřední vojenská. Když se podíváme, co byla Homolka schopna utratit za externí právníky, lze bez velké nadsázky říct, že jen úspora z propojení právních a ekonomických činností by stačila na provoz menší okresní nemocnice. Nejde přitom o redukci počtu lůžek, spíše o redukci počtu manažerských křesel.

Podle vás je tedy síť specializovaných státních nemocnic a center špatně nastavená?
Pro vážné nemoci najdeme v Praze hned několik specializovaných zařízení, zatímco v některých krajích není žádné, jako kdyby tam nežili nemocní lidé. Jak k tomu přijde pacient z Klášterce nad Ohří, že musí za onkologickou péčí dojíždět více než sto kilometrů? V Praze je specializovaných center šest, v celém Karlovarském kraji žádné. Tvorba sítě center nemá žádná pravidla, vznikala chaoticky a to způsobuje neudržitelné regionální rozdíly v přístupu k péči. Souvisí s tím otázka rozmístění drahých přístrojů, například miliardových ozařovačů pro onkologii.

Odborníci i pojišťovny dlouhodobě kritizují využití a rozmístění nákladných přístrojů. Proč?
Specializované nemocnice si nepořídí jeden přístroj, který by sdílely a který by jel na tři směny. Každá si pořídí svůj, který se zaplatil z evropských grantů, a nechá ho pracovat jen na jednu směnu - ve dvě odpoledne se vypne a z toho vyplývají i dlouhé čekací lhůty. Je to plýtvání. Kdyby státní, přímo řízené nemocnice řídil někdo rozumně jako řetězec, tak by tuhle organizační neefektivitu odstranil.

Bude podle vás potřeba, aby v budoucnu lidé dopláceli u lékaře ze svého víc než dnes?
Bezplatná zdravotní péče pro všechny je mýtus. Ve skutečnosti se velká část pacientů k moderní péči nedostane nebo se o ní ani nedozví. Nemocnice i další poskytovatelé zdravotní péče jsou pojišťovnami silně motivováni, aby nepřekračovali nastavené limity péče. A to i za cenu, že pacientům o možnostech léčby neposkytnou úplné informace nebo péči jinak skrytě omezí, například nepřiměřenými čekacími dobami. Kdyby si o nárok skutečně všichni uměli říct, tak by to nemocnicím nikdo neproplatil a vybrané zdravotní pojištění by na to nestačilo. Systém počítá s tím, že část účastníků do systému jen odvádí pojistné, ale nedostává to, na co má nárok. V dalších případech jsou lidé odkazováni na soukromé kliniky, kde jim léčbu poskytnou za peníze, nebo jsou po nich různé spoluúčasti požadovány neoprávněně a oni to akceptují, protože nemají informace.

Chcete říct, že pro 10 milionů lidí těch 250 miliard korun na bezplatné zdravotnictví nestačí?
Neomezený nárok na bezplatnou péči za tuto částku zajistit nelze. Tedy lze, ale jen pro část pacientů. To je do jisté míry současný stav - kdo má vliv či peníze, může je použít jako páku, aby přednostně dostal špičkovou péči zadarmo z veřejného systému, který financují všichni. Může jít o různé produkty „prémiové péče“, jaké nabízela například Homolka.

Kde podle vás bude české zdravotnictví z hlediska financování za pět let?
Pokud systém zůstane, jak je, tedy s širokým, ale nevymahatelným nárokem pojištěnce, předraženými nákupy léků a materiálu, pokřiveným mechanismem úhrad od pojišťoven a nevyváženou sítí poskytovatelů, bude zdravotnictví v permanentní finanční krizi. V bohatých časech bude sanováno tu deseti, tu 15 miliardami navrch, což načas uspokojí kritiky. To je mimochodem současný stav, máme zrovna ty bohaté roky. V hospodářských krizích, kdy peníze nebude možné přilít, tu budou stávky, odchody lékařů, krizové štáby a ministři se budou střídat každého čtvrt roku.

Co se bude dít v regionálních nemocnicích?
Zeptejte se libovolného primáře v kraji nebo se podívejte na inzerci. I když nabízejí slušný plat, byt, tak pohraniční nemocnice, ale dokonce ani okresní nemocnice ve vnitrozemí doktory nesežene. Na řadě oddělení již české zdravotníky nahrazují cizinci - Ukrajinci, Arabové. A díky bohu za ně. Bez nich by zdravotnictví v regionech dávno skončilo. Pro mnohé z cizinců je to ale jen přestupní stanice do bohatších evropských zemí. Spousta českých lékařů zase přesluhuje v důchodovém věku. Podle statistiky OECD máme lékařů v přepočtu na obyvatele relativní dostatek. Možnost uplatnění jim však komplikuje mimo jiné těžkopádný vzdělávací a atestační systém, nejde jen o otázku platů. V pěti letech lze proto předpokládat masivní krizi regionálního zdravotnictví, která ohrozí tamní nemocnice.

Kdo z neměnnosti systému těží?
Ti, kdo v něm umí chodit a přizpůsobí se mu - nevadí jim poskytovat zbytečnou péči vždy, když je zisková, naopak upírají nárok na péči pacientům tam, kde se jim to nevyplatí. Dále dvorní dodavatelé nemocnic a prostředníci, kteří umí levně nakoupit a díky přemrštěným úhradám od pojišťoven draho prodat. A VIP pojištěnci, kteří z veřejného pojištění dokážou získat nejlepší světovou péči, zatímco na ostatní pojištěnce se už nedostane řádně a včas. Ti přitom systém spolufinancují.

Jitka Vlková, iDnes.cz

Česká televize - V policii přetrvává pocit, že každý u sebe musí nosit občanský průkaz, což dávno není pravda. Občanský průkaz u sebe vůbec nemusíte mít. Tak komentoval ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za ANO) záběry, kdy smíšená policejní a vojenská hlídka povalila na zem, spoutala a následně zadržela muže, který odmítl předložit občanský průkaz. Video na svém webu zveřejnil časopis A2 a rozpoutal tím diskusi v médiích i na sociálních sítích o chování české policie.

Parlamentní listy - Jedním z nejrozšířenějších mýtů týkajících se osobních dokladů, je ten, který praví, že člověk je povinen mít vždy u sebe občanský průkaz a na vyžádání jím musí prokazovat svou totožnost. Není to pravda! Zákonem stanovená povinnost nosit u sebe neustále občanský průkaz od roku 2000 neplatí a v zákoně o občanských průkazech se hovoří pouze o povinnosti osoby starší 15 let „mít občanský průkaz“, čímž se rozumí mít tento průkaz vystavený a platný.

Do třetího čtení v Poslanecké sněmovně míří předloha, která má přinést úplný zákaz kouření v restauracích a barech. Obce by podle zákona také mohly zakázat kouření na veřejných prostranstvích. Zákon chce regulovat i pití alkoholu. „Obvykle je to tak, že po roce a půl ministři zdravotnictví zjistí, že nemají v resortu co reformovat, tak se vrhnou na kuřáky, to je nejjednodušší,“ říká poslanec ústavně právního výboru Marek Benda z ODS.