Chrudim – Další Kameny zmizelých byly položeny v chrudimských ulicích, další osudy polozapomenutých obyvatel města byly připomenuty. Židovští obyvatelé totiž ve městě nenašli jen své místo posledního odpočinku v Novoměstské ulici, ale přispěli také k jeho rozvoji a různorodosti.

Kameny zmizelých se objevily nově na:

▪️Zastávce č. 1: parčík u okružní křižovatky na Bídě

▪️Zastávce č. 2: Široká ul. před čp. 129

▪️Zastávce č. 3: Hniličkova před čp. 372

▪️Zastávce č. 4: V Tejnecku před čp. 535

První rodina, které byly letos Kameny zmizelých položeny, jsou STRASSOVI. Jméno této rodiny není jistě milovníkům chrudimské historie neznámé. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších židovských rodin, které v Chrudimi žily. Strassovi se zde usadili mezi prvními již v polovině 19. století, je však pravděpodobné, že již před jejich trvalým usídlením zde v Chrudimi působili jako obchodníci na zdejších trzích, nejstarší známý zakladatel rodiny Filip Strass obchodoval s koňmi. Strassovi žili v domě čp. 82/IV v dnešní Poděbradově ulici. Dům stál na nároží naproti hotelu Bída. Na konci 60. let 20. století byl v značně zchátralém stavu zbourán, na jeho místě je dnes malý parčík mezi křižovatkou, řekou a mostem. Rodině Strassově patřil dům až do jejich nuceného vystěhování nacisty. 

Zakladatel chrudimské větve rodu Karel Strass přišel do Chrudimi s manželkou Karoline, rozenou Humburgerovou a založil zde obchod s kořalkou. Jejich rodina byla velmi početná, narodilo se jim 10 dětí, i když dospělosti se dožilo pouze 8 z nich.

Významnou osobností chrudimského veřejného života se stal jejich nejstarší syn Edvard Strass (*1865). Vystudoval chrudimské reálné gymnázium, poté práva v Praze. Doktorský titul získal v roce 1893 a stal se advokátem. Působil jako praktikant u C. K. krajského soudu v Chrudimi, jako advokátní koncipient pak v Litomyšli, Praze, Telči a v Chrudimi u JUDr. V. Bureše. Vlastní advokátní kancelář si zřídil v roce 1897. JUDr. Strass byl velmi aktivní ve veřejném životě – byl předsedou Spolku akademiků chrudimských, dlouholetým jednatelem Masarykovy ligy proti tuberkulóze, působil ve výboru a památkovém odboru Vlastivědného muzea pro Východní Čechy v Chrudimi  a je autorem publikace Studentské merendy v Chrudimi. V době první světové války byl představitelem Spolku israelitů ku pěstování bohoslužby, který založily zdejší židovské rodiny pro svou náboženskou potřebu. Edvard jeho jménem organizoval pomoc židovským uprchlíkům z Haliče a Bukoviny, kteří opustili své domovy z nařízení vojenských úřadů, přicházeli do Chrudimi a byli zcela bez prostředků. Přestože zdejší komunita Židů nebyla příliš početná, dokázali se o uprchlíky v době války postarat.

Edvard s manželkou  Martou (*1881), rozenou Stránskou ze Slatiňan, měli 3 děti. Pouze dvě se však dožily dospělosti,  dcerka Vlasta zemřela v 5 týdnech a byla pochována na zdejším židovském hřbitově v roce 1907. Dospělosti se dožila dcera Milada (*1908) a syn Jiří (*1912).

Milada se provdala za prominentního pařížského právníka Jeana Camille-Carré, který byl dle nacistické terminologie árijského původu, a podařilo se mu v době války židovský původ své manželky – cizinky utajit. Milada tak přežila válku ve Francii. 

Její bratr Jiří vystudoval chrudimské reálné gymnázium a odešel studovat práva. Dosáhl titulu JUC. (kandidát práv), když přišla okupace. Jiří byl v prosinci 1942 zařazen s rodiči do transportu s chrudimskými Židy a odvezen do Terezína. Již jako student se Jiří aktivně zajímal o kulturu, účastnil se ochotnických představení i v Chrudimi. V Terezíně se zapojil do kulturního života v Schorschově divadelním souboru jako herec i režisér.

V Chrudimi žil a obchodoval také třetí syn Karla Strasse Leo (*1871 – †3. 10. 1944 Osvětim). V domě rodičů si zřídil galanterní obchod, v němž mu jako příručí z počátku vypomáhal jeho bratr Emil, který od něj obchod později odkoupil. Leo se s manželkou Zdeňkou z Chrudimi kolem roku 1905 odstěhoval do Náchoda, kde si otevřel textilní obchod. Rodina Strassů se i v Náchodě nesmazatelně zapsala do historie města, jejich literární postavy najdeme i ve Škvoreckého Zbabělcích, jejich letní vilu mohou milovníci architektury obdivovat v blízkém Vršově u Horního Bradla.

Leův obchod i byt v Chrudimi v domě čp. 82/IV odkoupil nejmladší bratr Emil (*1880), který zde žil s manželkou Eugenií a dvěma dětmi: Karlem (*1907) a Annou (*1908). Také Emilův  syn Karel (dědic jména po dědovi –   zakladateli rodu) byl všestranně nadaný muž. Stal se advokátem stejně jako jeho strýc Edvard, ale praxi provozoval v Teplicích. Nezajímal se však pouze o právo, měl i umělecké zájmy v oblasti filmu a literatury. Do historie se zapsal také jako filmový teoretik a kritik, v letech 1927–1928 byl členem klubu „Za nový film“.  Ve středu jeho zájmu byl především francouzský avantgardní film na konci 20. let. Po Mnichovu musel coby Žid Teplice opustit a vrátil se k rodičům do Chrudimi. Zde se zapojil do kulturního života, přátelil se s Helenou Šmahelovou, která ho přivedla do Slatiňan k Jaromíru Johnovi, u něhož získal místo sekretáře. John mu diktoval celý svůj román Moudrý Engelbert (1940).  Karel Strass měl i své literární ambice. V letech 1940-1941 převyprávěl 12 afrických pohádek. Ty vyšly s Johnovou předmluvou pod pseudonymem Jan Alexandr s názvem „Pohádky z celé Afriky“. Jejich psaní se mu stalo útěchou v době protižidovských perzekucí, kdy byl již spolu s bratrancem Jiřím nasazen pracovně na stavbě vlečky v Bílku u Chotěboře.

Nakonec ho stejně jako ostatní členy rodiny čekal transport do Terezína a odtud do Osvětimi.

Z deseti dětí, které se zakladateli rodiny v Chrudimi Karlu Strassovi narodily, se jich šest dožilo druhé světové války a všechny s jejich rodinami zavraždili nacisté. Dr. Edvard Strass zemřel již v Terezíně, ostatní v Osvětimi, osud Emilovy dcery Anny není znám, s největší pravděpodobností též zahynula (nefiguruje mezi dědici). Válku přežilo pouze několik Karlových vnoučat. Chrudimský majetek zdědila Edvardova dcera Milada Carré, která se pak s městem ještě v 50. letech neúspěšně soudila o nuceně prodané majetky, do Chrudimi se již nevrátila, a zemřela ve Francii v roce 1967 bezdětná. 

Rodině Strassově bylo v místech, kde stával jejich dům, položeno celkem 6 kamenů: Edvardovi, jeho ženě Martě a synovi Jiřímu, a pak Emilovi, jeho ženě Eugenii a synovi Karlovi. Všichni tito obyvatelé v prosinci 1942 tento dům opustili a zahynuli v nacistických lágrech.

Další kameny byly položeny v Široké ulici u domu čp. 129 rodině HERRMANNOVĚ.

Herrmannova rodina také patřila k prvním, které se v Chrudimi usadily po uvolnění poměrů v polovině 19. století. Na rozdíl od Strassových se jejich pobyt ve městě neváže tak výrazně k jednomu domu. Nejprve žili v  čp. 125/I, poté zakoupili dům čp. 25 ve Filištínské ulici (dnešní knihkupectví) a poslední roky před transportem žili v  čp. 129/I v Široké ulici, jak dokládá poslední soupis židovských bytů z roku 1941. V Chrudimi se první z rodiny usadil Vilém Herrmann s manželkou Kateřinou, kteří měli syna Samuela. Samuel pak zde založil rodinu s manželkou Rosou a narodilo se jim celkem 11 dětí. Šest z nich však zemřelo v dětském věku na různé choroby, jak bylo tehdy bohužel časté. V dospělosti známe osudy pouze 3 ze zbývajích dětí, a všechny končí v Osvětimi.

V Chrudimi žili před válkou dva Herrmanovi synové -  syn Karel (*1884) s manželkou Štěpánkou (*1885) a dcerou Hanou (*1923), a syn Gustav (*1896). Provozovali obchod s šatstvem, obuví, konfekcí i vetešnictví. Gustav s manželkou Vilmou (*1894) a syny Ottou (*1926) a Ervínem (*1928) se v roce 1939 odstěhovali do Slatiňan. (Gustavově rodině byly loni ve Slatiňanech položeny Kameny zmizelých.) Rodiny bratrů se bohužel sešly v prosincovém transportu do Terezína a všichni zahynuli v Osvětimi v plynu v lednu 1943.

Na závěr byly položeny ještě dva kameny pro jednotlivce – tedy osoby, které byly transportovány bez svých nejbližších. První z nich je Ida Pochobradská, rozená Salusová. Ida se narodila jako šesté dítě ve známé rodině Salusových (kterým byly Kameny zmizelých položeny v loňské roce). Ida byla dle svědectví dcery Alexandry první ze Salusových dětí, které si našlo partnera bez toho, aby se jednalo o rodiči předem domluvený sňatek. A nejenže se provdala z lásky, ale také si vzala nežidovského partnera – Ferdinanda Pochobradského, později uznávaného středoškolského učitele, malíře a muzejního pracovníka. Manželství bylo zprvu šťastné, narodily se jim dvě děti – syn Petr a dcera Alexandra, rodinu však postihlo velké neštěstí. Syn Petr jako čtrnáctiletý tragicky zahynul, posléze zemřel v mladém věku též Ferdinand Pochobradský (v roce 1940).  Ida tím ztratila nejen milovaného manžela, ale také ji přestalo před nacisty chránit „smíšené“ manželství s árijcem, a byla proto spolu s rodinou svého bratra Viktora transportována do Terezína a odtud do Osvětimi, kde zahynula. Dcera Alexandra naštěstí jako židovská míšenka do transportu nemusela, rodinná tragédie a ztráta všech členů rodiny ji však velmi poznamenala. Žije v Německu, kam s manželem v roce 1968 emigrovala, a letos v září oslaví 95. narozeniny! Kámen Idě Pochodradské byl položen před bývalým domovem Pochobradských ve Hniličkově ulici čp. 372, kde do svého nuceného odchodu žila.

Poslední kámen byl položen v ulici V Tejnecku před dům čp. 535, který si nechal ve 30. letech postavit pro svou rodinu Josef Ornstein – Orský. Rodina Ornsteinova pocházela ze Zájezdce, podnikala v Hrochově Týnci a v roce 1937 se manželé Ornsteinovi přistěhovali do nového domu spolu s dětmi Romanem a Ilonou. Josefova manželka Karolína byla nežidovského původu, a tak s příchodem nacistů a protižidovských zákonů si Josef silně uvědomoval stigma, které na rodinu jeho židovský původ vrhá. Rodina si nejprve počeštila jméno na Orský, později však přistoupil Josef k dalšímu kroku, a s manželkou se formálně rozvedl, aby ji a děti chránil. Dál spolu v tajnosti žili, veškeré rodinné podnikání však převedl na ni. Tento krok se mu bohužel stal osudným, ještě před transportem byl za údajné držení zbraní uvězněn (měl před válkou vlastní honitbu) a z vězení v Pardubicích zařazen rovnou do terezínského transportu v prosinci 1942. Josef díky dobré fyzické kondici v lágrech procházel selekcí a byl přiřazován k různým pracovním četám. Poslední jeho stopa je z března 1945 z Kauferingu, odkud byl se spoluvězni hnán na pochod smrti a na něm neznámo kde zahynul.

Stolpersteine, neboli Kameny zmizelých, přijel jako v předchozích letech umístit osobně umělec a tvůrce tohoto projektu Gunter Demnig s chotí. Chrudim je desátou zastávkou na jeho cestě po Evropě, při níž tentokrát během 19 dnů navštíví 5 zemí (Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko) a položí kameny v 33 městech, městečkách a vesnicích. V Chrudimi začal s pokládáním 9. září kolem 15 hodiny v místě bývalého Strassova domu na křižovatce na Bídě. Pokládání kamenů se jako zástupce židovské obce zúčastnil kantor ŽO v Praze Daniel Vaněk, který na všech místech pronesl modlitbu za zemřelé.

Tím je letošních 11 kamenů položeno a připomínka dalších 11 osudů ve městě pevně ukotvena.