Noci kostelů v Chrudimi předcházela kampaň, za níž by se nemuseli stydět ani v čínské čtvrti. Obrovský billboard nad vstupem do kostela Nanebevzetí Panny Marie krásně kontrastuje se sochou Panny i schmoranzovskou neogotikou.

Kultura veřejného prostoru se v naší zemi v posledních letech vytrácí. Možná to souvisí s ústupem od klasického vzdělání, vulgárními reklamami a vymizením vnímání města, jako místa, které působí na vkus a city svých obyvatel. Jednoduše řečeno, v hezkém prostředí se žije hezky.

Praxe obrovských plakátů umístěných na omítky budov v památkové zóně se nejvíce rozmohla zřejmě v hlavní  městě. Kdo někdy prošel „Zlatou stezku“ (od Hradu po Prašnou bránu), jistě si nemohl nevšimnout tisíců poutačů, které lákají k nákupu ruských beranic s hvězdičkou, skla pochybné kvality, erotických služeb.

Chrudimské noviny před nedávnou dobou psaly o tomto nešvaru v souvislosti s Chrudimí. Černé výlepy zvoucí na koncerty snad pozoroval každý, kdo se někdy vydal přes Široké schody do centra města.

Některé z domů na Resselově náměstí se rovněž připojily k zástupu nevkusných maškarních panáků, jejichž tvorbu městská vyhláška přísně postihuje. Žel Bohu, není tato vyhláška nikým vymáhána. Takže si majitelé s klidným svědomím nastřílí hřeby přímo do omítky a následně za pomoci plachet dobrých pro čínskou džunku, zvou na dvě kávy za cenu jedné. Kobliha zdarma.

Přesto se dá tento postup pochopit.

Těžko už se chápe, proč chce touto cestou kráčet instituce, která by měla být strážkyní kultury, morálky a krásy. Nakolik se musí podbízet světskému smýšlení. Jako by někteří zastavili svůj vývoj v šedesátých letech, která charakterizuje potřeba vymýšlet stále nové a nové způsoby, jak oslovit mladé. Neon sem, rockový koncert tam.

Samuel Hataš by se nepochybně podivil, kdyby v presbytáři svého kostela viděl tancovat polonahé slečny účinkující v představení „Živé pašije“. Jak by se pak díval na plachtu zvoucí k zábavnému pořadu, jenž má ze sakrálního prostoru udělat jeden velký workshop, není těžké odhadnout. Úcta k předkům má mnoho podob. A všechno souvisí se vším, jak říká Lenin.

Možná se naše názory zdají být příliš konzervativní a škrobené, nechápající novou dobu a její potřeby. Možná je opravdu snaha o zachování čistoty, vkusu a kultury v místech, kterými denně procházejí tisíce lidí, pro mnohé snahou zpátečnickou. Přesto se nabízí otázka, co si budou jednou pamatovat naše děti. Ať už ty, které jsme přivedli na svět, nebo ty, pro něž jsme byli rodiči v životě duchovním. Nedej Bože, aby to byly právě ty plakáty dušené domy, o něž se naši předchůdci starali tak dobře a poctivě, aby je naše generace kulturních ignorantů směle zahalila do zvulgarizované reklamy, zvoucí na to i ono.