Česká republika je státem demokratickým. Co znamená „demokratickým“? Je to takový stát, v němž se všichni jeho občané podílejí na vládě v něm. Ať už přímo, nebo skrze zvolené zástupce – poslance, senátory, starosty a místostarosty. Jedním z největších demokratů byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk – velký oblíbenec starosty Petra Řezníčka. Masaryk často říkal, že demokracie je především diskusí. Co je to diskuse? „Diskuse je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí,“ uvádí k heslu wikipedie.

Nejde tedy o monolog – nekonečné omílání jednoho a téhož názoru, ale konfrontaci několika třebas i protichůdných argumentů. Do demokratické diskuse lze vstupovat přímo, nebo nepřímo. Nepřímo do ní vstupují média, která jedinou „pravdu“, jíž šíří nejrůznější státní instituce a také samospráva, prověřují prubířským kamenem pohledu odlišného. Pokud není diskuse svobodná a politici mají tendence ji moderovat svým směrem, umlčovat opozici (to se dělá třeba prostřednictvím nastrčených trollů do diskusí pod články v Chrudimských novinách), demokratická společnost zaniká a nastupuje některá z forem totality. Ne, totalita fakt neznamená pouze hajlování na ulicích a pány v kožených kabátech za dveřmi. Má mnoho forem a každá demokratická společnost k ní začne časem směřovat.

Demokratická společnost má rozhodovat transparentně. Co to znamená „transparentně“? Znamená to „průhledně“. Příkladem jsou třeba nekončící tahanice o zveřejňování platů úředníků a politiků. Samotného novináře tento fakt příliš nezajímá, jde-li o osobnost vyzrálou. Bere totiž dost na to, aby nemusel úředníkům závidět. On pouze na místě občana, jenž hákuje ve fabrice a za kasou v Lidlu, pokládá otázky tohoto typu: „Státe, místní samosprávo, co děláš s penězi, které ti občan odvede na daních? Kolik z nich směřuje do kapes těch, které zaměstnáváš? Kolik jde na výspravu silnic, chodníku, etc.?“ Povšimni si, drahý čtenáři, že informace o penězích, které město vrazí do oprav chodníků, zveřejňuje tiskový odbor nesmírně ochotně. Za tvé peníze, čtenáři, opravil chodníky a teď se na tom snaží získat politické bodíky k dobru. Zveřejní však stejně ochotně informace o tom, kolik z tvých daní spolkla šrajtofle šéfa odboru XY? Možná až rozkvetou hrábě.

Demokratická společnost znamená také rovnost před zákonem. A to jak rovnost občanů, tak třeba i institucí. Nezaplatí ten a ten daně včas? Už je u něj letka malých Babišů, zkoumá účty, platby, vyměřuje penále. Nedodrží úřad zákonem danou lhůtu na poskytnutí informace? Nezveřejní informace, které podle rozhodnutí soudu zveřejnit musí? Nic se neděje, protože politici zákon napsali tak, že žádné sankce vlastně nehrozí. Komu by se totiž chtělo běhat k soudům a čekat na rozhodnutí, které se úřad rozhodne...stejně nerespektovat? Deklarovaná rovnost před zákonem je tedy opět jen pro někoho.

Novináře to skutečně nebaví. Radši by si zapálil dýmku, něco hezkého přečetl, šel s manželkou do kina, nebo koukl na další díl Světa pod hlavou. Jenže nemůže, protože je hlídacím psem.

A psi se vyznačují vytrvalostí.