Narodil se nám s mou drahou ženou další syn. Dostal jméno po apoštolovi všech Němců, původně anglosaském misionáři Winfriedovi, dnes známějším jako jeden ze „zmrzlých“. Bonifác vykoukl na svět doma a má se čile k světu. Případné kritiky našeho údajně nezodpovědného přístupu předem odkazuji na svůj článek z roku 2017. V něm jsem popsal naši otřesnou zkušenost s personálem a přístupem chrudimské porodnice, v níž na svět přišel náš první syn Bartoloměj. Spolu s havranem Edgara Allana Poe říkám „Nevermore“.

To, že státní aparát, eufemisticky řečeno, příliš nepodporuje domácí porody, ví asi každý, kdo někdy k tomuto tématu zabrousil. Mnohdy doslova hází klacky pod nohy rodičům, šikanuje porodní asistentky a milerád nechává křičet „lid“ v internetových diskusích. Tento „vox populi“ často navrhuje, aby si při případných porodních komplikacích rodičové výjezdy sanitek platili. S obdobnou logikou lze doporučit hrazení výjezdů záchranářů i sportovcům, jezdcům rallye a všem, kdo dobrovolně podstupují jakékoliv riziko ohrožení života. Zkrátka a dobře, jde o argumenty liché, hloupé a mimoběžné. Rodiče si totiž platí zdravotní pojištění stejně, jako řidič, který se za volantem vytuněného trabanta vyseká při Rallye Železné hory.

Oznámení o narození syna matrice dělá v případě domácího porodu obvykle jeden z rodičů; nejčastěji ten, jenž nerodil. Tedy otec. I já jsem se proto vydal na chrudimskou matriku, s níž mám z minulosti jen ty nejlepší zkušenosti. Milé úřednice, vše rychle zařízeno.

Předložil jsem těm dobrým ženám potvrzení o poporodním ošetření rodičky od porodní asistentky, vydal svědectví o narození syna, odevzdal jim dokonce i vyplněné archy pro Český statistický úřad. Úřednicím to však bylo málo. Co kdybychom zosnovali nějaký komplot a dítě si vymysleli?! Vyžádaly si tedy i průkazku manželky od gynekologa, kde nalezly potvrzení faktu, o němž, dle mého, nebylo sporu. Chtěly víc, a sice lejstro od dětského lékaře, jehož má žena s Bonifácem ten den shodou okolností navštívila. Nikdo sice přesně neví, jak toto svědectví lékaře, jenž prohlédne předložené dítě, dokáže, že dítě předložené je skutečně dítětem manželům narozeným, ale to prý nevadí. Předpisy, které si matriky interně vydaly bez ohledu na vyjádření veřejné ochránkyně lidských práv a stanovisko Ministerstva vnitra ČR, hovoří jasně.

Přislíbil jsem, naiva, předložení požadovaného potvrzení druhý den.

Po návratu domů došlo na diskusi s manželkou a zabřednutí do vod internetu. Rozhodnutí více neustupovat byrokratickému molochu, který tak rád požaduje a tak neochotně dává, uzrálo. Druhý den jsem se vypravil na matriku v náladě podstatně odlišné.

Nebudu ctěné čtenáře unavovat popisem mnohdy dokonale absurdní diskuse s matrikářkami – Franze Kafku si každý může přečíst sám. Korunu všemu nasadila úřednice, která v poslední zoufalé snaze vybruslit z evidentně prohrané bitvy „trumfovala“ argumentem, že „...porodní asistentka má titul z psychologie a není proto zdravotník...“. V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, jestli se smát, nebo plakat. Pro pořádek – naše porodní asistentka dlouhá léta pracovala v oboru za hranicemi vlasti, disponuje hned dvěma tituly, nikoli „pouze“ tím ze studia psychologie. Ale chápu, že na chrudimskou matriku nejspíše internet ještě nedorazil a co původně akceptovala, je nutno zpochybnit.

Na závěr plodného rozhovoru s matrikářkami byl jsem požádán, abych do potvrzení od porodní asistentky doplnil rodné číslo mé ženy, jež zde chybělo. Žen se stejným jménem je totiž přehršle a co kdyby náhodou rodila v naší chalupě nějaká jiná, nějaké jiné dítě.

Odmítl jsem.

Dámy s razítkem tedy rozhodly, že kontaktují porodní asistentku a ta buď přijede údaj dopsat, nebo problém vyřeší jinak.

Po dvou dnech nám dorazil poštou dopis s červeným pruhem a v něm rodný list.

Bonifác Valenta začal pro stát existovat.