S Petrem Kopeckým jsem se poprvé setkal ještě před tím, než se započala má veleúspěšná dráha v nejčtenějších novinách Chrudimě. Protože mám rád vše živé, co se pod sluncem hýbe, uvažoval jsem o práci v útulku pro opuštěné psy a kočky, tehdy čerstvě převedeném pod město. Job mi sice unikl, což mi dnes ani trochu nevadí, přesto jsem s Petrem hovořil. Seděl totiž v komisi, před níž se zájemci o flek snažili argumentovat, proč právě oni by měli zametat psí bobky a lovit mrouskající se kočky.

Později přicházíme do kontaktu ve chvílích, kdy potřebuji potvrdit nejrůznější informace z „města“ a týkají se jeho oboru, respektive odboru. V dobách ne tak dávno minulých měli úředníci přísný zákaz s námi hovořit, protože jsme byli zlí, zlí a špatní. Jediný, kdo nás prý dokázal zvládnout, byl zákon o svobodném přístupu k informacím a tisková mluvčí radnice Sylva Drašnarová. Ty časy jsou už pryč a dnešní vedení města komunikuje s radostí, někdy dokonce více, než je nutné.

Petr na tento zákaz kašlal.

Když bylo napsáno něco jinak, než se podle jeho názoru událo, už mi zvonil mobil a on se svým nezaměnitelným šarmem konstatoval: „Tohle jste teda posral.“ Přitom se smál, až praskaly ušní bubínky. Opačně to platilo taky. Nestalo se, že by mi telefon nezvedl. Kritický text naopak nikdy nevyvolal naštvanou reakci. Spíše bych to odhadoval na zamyšlení a snahu se chybce příště vyvarovat.

Nezapomenu na jeho telefon po proslaveném aprílovém článku, v němž jsem informoval o migrantech v hotelu Bohemia. Smál se a dával k lepšímu reakce těch, kdo se v jeho okolí nachytali. Petr totiž nebyl žádný hlupák a suchar. Vtípek dobře prohlédl, a ačkoli sám nepatřil k „vítačům“, nenechal se na udičku chytit.

Na rozdíl od jiných.

Jeho odchod mě osobně zasáhl. Jediný člověk, který mne kdy pozdravil, kdy jsem chodíval na jednání zastupitelstva. Jediný úředník, který se nás nebál. Jediný úředník, k němuž jsem měl osobní vztah.

Člověk se vždy, chca nechca, zastaví, když je konfrontován s finalitou svého lidského pinožení. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě. Vše, co máme, se nachází v nádobě hliněné. Stačí málo a zbude z nás duše, vzpomínka.

Čest památce statečného chlapa a dobrého člověka, Petra Kopeckého.