Jsem kuřák. Nekouřím cigarety, jejichž smrad nesnáším, ale dýmku, doutníky. Přesto tvrdím, že zákaz kouření v hospodách je sprostý, amorální a především nad rámec toho, co si stát smí ve vztahu k podnikatelům dovolit. Každý hospodský si totiž ve svobodné společnosti má vybrat, jaké hosty ve své, opakuji své hospodě chce a jaké naopak nechce.

Nechce v ní kuřáky? V pořádku. Otevře si nekuřáckou restauraci a kuřáci toto jeho rozhodnutí budou respektovat. Nebudou do ní chodit. Nebo třeba budou, ale nezapálí si v ní.

Chce v ní kuřáky? Otevře si hospodu, která se jasně deklaruje jako přátelská kuřákům a nekuřáci do ní buď nebudou chodit, nebo se přizpůsobí.

Ovšem to, co vystrojil stát na hospodské od včerejška, to je nemístné zasahování do svobody podnikat. Chce-li tedy státní moloch omezit kouření, ať tabák zcela zakáže. V dnešní době však každá krabička cigaret, každý paklík tabáku je zdaněn tak nehoráznou částkou, že nezbývá, než uvažovat nad pokrytectvím byrokratů, kteří se na jednu stranu zaklínají ochranou zdraví obyvatel, na druhé straně z této neřesti bez skrupulí profitují. Protože peníze, jak známo, nepáchnou. A ty z tabáku dvakrát ne.

Ano, znám následky nadměrného kouření. Ale znám i následky kouření přiměřeného – nikotin působí jako relaxační droga (pro hnidopichy – drogu obsahuje každý bylinkový čaj). Otevírá vyšší mentální funkce, nabízí nové pohledy na věc. Kolik známých kuřáků by bez své dýmky, cigarety, doutníku nikdy nedosáhlo úspěchů. Vždyť i symbol všech géniů, Albert Einstein kouřil dýmku, Winston Churchill doutník a generál McArthur nedal bez své kukuřičné dýmečky ani ránu. Jistě, dýmku z úst nedal ani Stalin a Gottwald. Určitě i jim pomáhalo kouření v myšlení, jakkoli zvrhlém. Však se, milý čtenáři, podívej na tento dlouhý seznam kuřáků. 

Zákaz kouření v hospodách je výrazným zásahem do našich svobod. Vzbuzuje v lidech zdání, že stát může tyto věci regulovat. Může za ně rozhodovat, co je pro jejich dobro a co už není. Jako by občan byl nesvéprávná, nedospělá osoba, která sama neumí zhodnotit, co chce a co nechce.

Rozhodnutí a zákazy, jako tento, lidem zasahují samozřejmě do myšlení. Nastavují v jejich hlavách dojem, že stát se postará i o takové věci, které by mu jinak zcela nepříslušely. Vždyť co bylo primární při vzniku států? Ano, společná ochrana proti nepříteli. V jednotě je síla a víc rukou hodí víc oštěpů. Kam jsme se dostali, když dnes nám námi zvolení politici nařizují, kde si smíme zapálit a kde ne?

Kouření není zdravé, není ani mnohdy voňavé, není levné. Ale svobodný a dospělý člověk si sám rozhodne, jestli ho chce provozovat, nebo nechce. Nepotřebuje stát, aby ho někam tlačil. Kuřák nikdy nezačne křičet po tom, aby všechny hospody byly kuřácké. A měl by na to stejné právo, jako někteří nekuřáci toužící po nekuřáckých knajpách. Dokonce i větší, protože dotuje stát nemalými částkami. A tento stát následně jde proti němu.

Je toto ještě demokracie, demokraté?