Bylo nedělní ráno. Při vjezdu na Slatiňanský kruhák jsem zaslechl podivný zvuk. Lekl jsem se, že vychází z mého auta. Byla to však hasická siréna. Ještě několikrát se ozval její táhlý zvuk. Objel jsem kruhový objezd a zamířil se podívat k hasičárně. Byl jsem do přestěhování do Škrovádu u požárníků, jak se jim tehdy říkalo, dvě desítky let. Být požárníkem byla i rodinná tradice. Na pohřbu mého dědy Čeňka se sešlo více než dvacet sborů z okolí. V továrně R.A. Smekal se vyráběly stříkačky a málokdo jim rozuměl jako on.

Na mostě již přijíždí první hasič na kole. Vzápětí jedou další, tentokrát svými auty. Jeden dokonce už v kombinéze. Vrata zbrojnice se otevírají před vyjíždějícím hasičským vozem. Do něho naskakují další dva, ještě se oblékající hasiči. Vrata se za nimi automaticky zavírají.

Trochu mě zamrzelo, že jim starý dědek nestál za odpověď, kam vyjíždějí. Znám to vzrušení, které jsem sám zažíval při výjezdech. Než vůz zmizel na mostě, vyrazila i druhá automobilová stříkačka. Byla radost se na tu souhru dívat. Odhaduji, že vše trvalo tři, čtyři minuty. Za chvíli se už ozývaly houkačky sborů přijíždějících od Nasavrk.

Profesionální hasiči jim trochu posměšně říkají dobráci. Oni to dobráci skutečně jsou. Většinu svého volného času věnují hasičině. Nezištně lidem pomáhají a zachraňují jejich majetek. Na vesnicích jsou často jediným fungujícím společenstvím, které se stará i o kulturu. Když tak nad tím vším přemýšlím, ono to možná s naším národem nebude tak špatné, jak se občas zdá.