Kde jsou ty časy, kdy nám připomínali fronty na banány. Pravda, banánů je dostatek a stojí jako brambory, jak se slibovalo… Po požáru papíren v Hartmanci se stály fronty na ruličkový toaletní papír. To byl také jeden z důvodů pro změnu vládců.

Teď jsou fronty dokonce i před poštou. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem jako dítě školou povinné stál frontu před nedalekým řeznictvím. Stálo se ve dvojstupech na sádlo. Nikdo nevěděl, zdali se na něho dostane. Řezník zručně krájej kostky škvařeného sádla z velkého bloku. Obratně ho zabalil do mastného papíru a hodil na váhu. Vždy to bylo přesně kilo. „Jo, to v Americe, tam lijí sádlo do kanálu. Tam se jí jen maso.“ Říkal to pan Čuřík, který dělal v Americe obchodního zástupce. Proto se mu říkalo Američan. Jak ho tam tedy pečou, ptala se jedna paní. Tam ho, milá dámo, grilují. Když byl pan Čuřík obsloužen a odešel se sádlem v síťovce, debata pokračovala. Nakonec to ukončila ona dáma. Bez sádla to není možné. To by se připálilo i na grilu.

Jo, v Americe, tam lijí sádlo do kanálu. Tam se jí jen maso, říkal pan Čuřík.

Dnes to tak neutíká. Stojí se s rouškami v předepsaných rozestupech. Většinou s výrazem pozůstalých, kteří jdou poslat parte svým blízkým. Zpestření přinese pouze to, když si někoho s rouškou spletete nebo když někoho nepoznáte. To je už horší. Pravda, jsou telefony.  Možná, že budeme vzpomínat i na tuto dobu v dobrém. Jo, to byla doba, kdy se ještě mohlo chodit ven.