Mezinárodní den žen se začal slavit nějaký čas po stávce amerických švadlenek. Za socialistického Československa patřil k populárním svátkům. Mezi lidem byl hodně oblíben a slavilo se celý březen. Hospody nestíhaly a tanečníci leckde chyběli. V oslavách hravě překonal 1. máj. Tam se spíše pochodovalo a dále se do května neprotahoval. Ten velký, třetí svátek, byla Říjnová revoluce, slavící se v listopadu. V této době bývaly lampionové průvody a působivé ohňostroje.

Kresba: Jaroslav Koreček

Doba pokročila. Mezinárodní den žen se neslaví. Možná někde tajně. Moderním ženám možná ani nechybí. Navíc se nám, jejich obdivovatelům, skrývají. V loňském roce se začaly nosit roušky. To si je ženy ještě s nadšením samy šily. Některým ladily k šatům nebo k plášťům. Dokonce jsem od jedné dámy slyšel, že ji s rouškou balí ještě více. Měla ji totiž zvláště vypracovanou. Letos byly nařízeny náhubky, tam už takový výběr není a na slavení není nálada.

Kresba: Jaroslav Koreček

Přiznám se, že mi pohled na krásné ženy chybí. Přeneslo se to i do sportu. Trochu se zlepšily přenosy z alpského lyžování. Tam závodí vyhlášené krasavice. Francouzky, Italky a nyní tam máme i českou hvězdu. Chybí diváci, zato nechybí respirátory. Je to bída. Jejich tvářičky nevidíme ani při představování čísel. Marně si lámu hlavu, jak se v mrazech viry můžou šířit. Atletky jsou na tom trochu lépe. Na startu mají možnost představit se bez náhubků. Nevím, zdali se to samotným ženám líbí, či ne. Jaký názor na zakrývání mají a který převládá, se nikdy asi nedozvíme. Proto, že jsem staromilec, posílám všem ženám k jejich svátku kytičku. Některé třeba urazím a některé možná potěším...