Dostal jsem e-mail od kamarádky. Je to pořád čilá dáma. Nedávno se vrátila z cesty po Portugalsku a po návratu z cest si dala léčebný wellness pobyt. Svoji cestu zpět vlakem mi takto popsala.

V Hradci byla výluka a tak jsme do Staré Paky cestovali autobusy. Po nástupu do vlaku jsem sledovala zelené údolí Jizery, kudy trať vede. Po vyprahlé krajině v Portugalsku to byl balzám pro oči. Kilometr před Železným Brodem vlak však náhle zastavil. Po chvíli přišla první zpráva. Je přerušen elektrický kabel, pokud tam ještě je. Průvodčí přinášeli jednu zprávu za druhou a s rozličnými informacemi. Několik odvážných pokračovalo po kolejích pěšky. Nakonec se cestující dozvěděli, že přijedou hasiči, kteří je odvezou. Po jejich příjezdu lidé několikrát vystoupili a znovu nastoupili. Já předstírala četbu a tím jsem ušetřila síly. Nakonec to asi roztlačili a vlak se po 160 minutách rozjel. Celé mi to připadalo jako cesta Švejka na bojiště. Dle rozkazu velitelství kompanie vystoupí a bude se vařit guláš. Vzápětí přichází druhý rozkaz: Oheň uhasit, vařit se bude na příští zastávce. Zde opět všichni vystoupí a zkyslý guláš se vylije. To  byla válka, tady ale úplně stačí, že je mír. Tím to ale nekončilo. Nádraží v Brodě bylo plné lidí, kteří chtěli cestovat opačným směrem, nebo do Tanvaldu. Po příjezdu autobusů nevěděli průvodčí ani řidiči kam vlastně pojedou. Znovu lidé nastupovali a vzápětí vystupovali, aby pak nastoupili do stejného autobusu. Nakonec jsem se domů dostala. Zpoždění jsem si nechala potvrdit. Naděje umírá poslední.

Co k tomu dodat? Kdyby necestovala po Portugalsku, tak ji to ani nepřijde. Že ji někdo vrátí jízdné, o tom pochybuji. Výluky trvají mnohdy déle než samotná stavba původní železnice. Pomalu není dne, aby někde nezůstal vlak stát. Na malých nádražích dříve plných květin, jsou jen zamřížovaná okna, která jsou v noci zavřená. Někdy je to smutný pohled. Jízdné pro důchodce zdarma, ale i když mělo touto dobou platit, ještě se to nestihlo. Navíc se o něm přestalo mluvit. Nadarmo se neříká ,,Slibem nezarmoutíš". Nám, kteří jezdíme vlakem jen po Česku to už nepřijde, už to považujeme za samozřejmost. Kdysi koloval o železnici vtip. Pozor přijde kalamita, bude padat listí. Dnes stačí, aby svítilo slunce.