9. května, v den, kdy bývaly oslavy osvobození naší republiky, co je už dávno minulostí, se konalo odložené představení divadla Palace z Prahy. Jak je vlastně pravidlem, když hrají Pražáci, bývá plno. Hvězdné obsazení, slibovalo velký zážitek. Autor Jiří Hubač při psaní této hry vycházel ze svého úspěšného filmu Nezralé jahody. Myslím, že autor má u nás jen málo konkurentů, pokud má nějaké. Režii dobře zvládl Petr Hruška.

Scéně Miroslava Krále dominoval klavír s bílou patinou. V bílém tónu byly laděny i ostatní atributy. Velmi působivé byly skleněné lustry, které se spouštěly nad scénou a mezi jednotlivými obrazy se rozsvěcovaly. Na abiturientský večírek se postupně sjížděli jeho účastníci, začaly se rozbíhat jednotlivé krásné dialogy. Vítal je ve své vedlejší roli, pokud se o ní dá takto mluvit, Karel Vlček, který byl takřka v každém obraze. Kapelník Beďar, ztvárnil ho René Přibyl, mě utkvěl nejvíce  v paměti. Jeho scény s nemocným srdcem byly vynikající. Divákům se tajil dech, kdy ho srdce zradí. Vydrželo až do konce.

Bambásek, v podání Václava Helšuse, měl více prostoru v druhé části představení. Jeho manželku, od které neustále utíkal a vracel, zahrála s citem Zdena Herfortová. Pinďase hrál Svatopluk Skopal. Šáňu si vychutnal Václav Postránecký. Své role zahráli znamenitě. Dokonale využívali celý prostor jeviště. Jejich přátelství bylo neustále podrobováno dalším zkouškám. Andulu si nakonec zahrála Dana Syslová. Hlediště však čekalo Naďu Konvalinkovou. Z herců nikdo nic neošidil. Byla to taková krásná tečka za jarní skupinou B.

Mě to připadalo, že se hraje někde na Peloponésu v době Řeků. Slova, láska, čest nebo poctivost, jako by ze současnosti zmizela. Po velmi vypjatých scénách, nakonec přichází až dojemné smíření. Napadá mě, zdali to ještě v současné době dokážeme. Nepamatuji se na tak dlouhou děkovačku. Přeli jsme se, zdali se herci vraceli pětkrát nebo šestkrát. Že odchází dospělý chlap z hlediště se slzami v očích, jsem viděl poprvé.